Pořiďte si své abonmá. Právě probíhá předprodej na sezonu 2025/2026.
Vybrat abonmáRomantik, jehož dílo promlouvá k srdci svou lyrikou. České národní prvky mistrně propojil s vlivy francouzského impresionismu, čímž jeho díla získala nezaměnitelný ráz. Jeho hudba prodchnutá láskou k vlasti nesoucí se pod křídly národního obrození je živoucí součástí české hudební kultury.
„Došel jsem k přesvědčení, že v hudbě největší cenu má melodie.“
Zdeněk Fibich se narodil 21. prosince 1850 v myslivně poblíž Všebořic u Dolních Kralovic. Jeho otec Jan Fibich byl lesníkem a matka Marie Fibichová, rozená Römischová, pocházela z Vídně. Rodina tak žila ve dvojjazyčném prostředí, což pro malého Zdeňka znamenalo, že vyrůstal obklopen jak češtinou, tak němčinou. Dětství prožil uprostřed hlubokých lesů, které pro něj byly celoživotní inspirací promítnutou například do jeho Symfonie č. 1.
Rodina Fibichů byla dlouhodobě spjata s lesnictvím a službou u šlechtického rodu Auerspergů, zatímco matčina rodina se zabývala textilní výrobou ve Vídni, kde otec Marie vlastnil nevelkou továrnu. Byla to právě matka, která přivedla syna k hudbě, jakmile se u něj objevil vrozený talent. Měla moc ráda hudbu a vůbec jakoukoliv kulturu, pro kterou se snažila nadchnout i malého Zdeňka mimo jiné tím, že mu vyprávěla příběh podivuhodného Čarostřelce z opery Carla Maria Webera.
Do rodiny patřili dva světově známí hudební umělci. Prvním z nich je klavírista a skladatel Alexandr Dreyschock, který se mimo jiné stal profesorem petrohradské konzervatoře a carským dvorním klavíristou. Zasloužil se i o Smetanovu kariéru - dopomohl mu k místu ředitele Společnosti pro klasickou hudbu v Göteborgu. Druhým zvučným jménem rodiny byl Raimund Dreyschock, který vyučoval houslím na konzervatoři v Lipsku a od roku 1850 působil jako koncertní mistr v orchestru lipského Gewandhausu.
Práce otce vyžadovala časté stěhování, což znamenalo, že Fibichovi žili například ve Švihově nebo později v Libáni u Nasavrk, kam se přestěhovali v roce 1857.
V roce 1859 došlo k velké změně, když tehdy pouze devítiletý Fibich odešel studovat na Öffentliche Knaben-Hauptschule ve Vídni. O Zdeňka se tam pravděpodobně starali jeho prarodiče z matčiny strany. Škola byla úplně nová, založena toho roku, kdy do ní malý Zdeněk nastupoval, takže byl přijat rovnou do 2. třídy.
Po třech letech ve Vídni pokračoval na Malostranském gymnáziu v Praze a zároveň se stal žákem hudebního pedagoga Zikmunda Kolešovského.
V roce 1861 s rodinou cestoval z Vídně do Terstu. Projíždka přes Alpy po nově otevřené Jižní dráze zažehla ve Zdeňkovi celoživotní lásku k těmto velehorám. Cestování bylo běžnou součástí rodinného života, což Fibich popisuje ve svém raném literárním dílku Cestopis jízdy do Terstu. Jeho první umělecké pokusy tudíž nebyly hudební, nýbrž literární.
V roce 1865 poslali rodiče Zdeňka do Lipska ke strýcovi Raimundovi, aby tam nastoupil na konzervatoř. Během svých studií se tu do hloubky seznámil s hudbou Johanna Sebastiana Bacha a silný osobní vztah získal i k dílu Roberta Schumanna. Údajně právě studium Bachových skladeb jej utvrdilo v tom, že se chce naplno věnovat hudbě.
Od svých dvaceti let se tedy ponořil do notových osnov a i přes svůj nesporný literární talent si nechával všechna svá libreta psát, aby se mohl soustředit výhradně na komponování.
Vzorem mu nebyli jen Bach a Schumann, ale také Carl Maria von Weber, zejména opera Čarostřelec, jejíž příběh si dobře pamatoval z matčina vyprávění. Nejvýraznější vliv na něj ale měla novátorská tvorba Richarda Wagnera, se kterou se v tomto období seznámil a kterou po celý zbytek života obdivoval.
Fibich již nechtěl v Lipsku dál setrvávat, protože měl pocit, že město začalo stagnovat a stávalo se konzervativním. Odešel tedy do Paříže jako učitel klavíru a klavírista. Mnoho času tu trávil v Louvru, kde se seznámil s výtvarným uměním. To si rychle oblíbil a svůj smysl pro malbu začal uplatňovat i ve své hudební tvorbě. Své vizuální vnímání přenášel do hudební kompozice, a hojně využíval své schopnosti vytvářet živé hudební obrazy, díky nimž jeho díla působí nesmírně plasticky a sugestivně.
Poslední studijní zastávkou byl Mannheim, kde studoval u ředitele opery Vincenze Lachnera.
Talent mladého Fibicha se rozvíjel rychle, takže netrvalo dlouho a umělecky, esteticky i lidsky se zařadil po bok Bedřicha Smetany a Otakara Hostinského - českého estetika, teoretika hudby a divadla, se kterým Fibich navázal dlouholeté přátelství.
Bedřich Smetana
Skladatel
Hostinský byl velkým podporovatelem Wagnerovy tvorby, která byla na svou dobu značně revoluční. Fibich se s tímto pohledem na věc do velké míry shodoval, sám po celý život hájil tvůrčí linii moderní opery a dramaturgie a bránil je proti obviňování z „wagnerianismu” a „hudebních výstředností”.
Wagnerianismus, též wagnerismus je umělecký a filosofický vliv Richarda Wagnera, který měl hluboký dopad nejen na hudbu a divadlo, ale také na společenské a kulturní konvence 19. století. Wagnerovy ideje, díla a inovace se staly katalyzátorem debat a konfliktů, které překračovaly hranice hudebního světa.
Wagnerianismus vyvolával polarizované reakce. Zatímco jedni v něm viděli revoluční přístup k umění, jiní ho považovali za dekadentní, příliš intelektuální či dokonce nebezpečný. Wagnerovy myšlenky omezovaly tradiční autority a stavěly umělce do role proroka, což přispívalo k postupnému oslabování konvencí 19. století.
V této vyostřené atmosféře, která panovala v kulturních kruzích, začal Fibich komponovat svou první symfonickou báseň Othello, jejíž provádění propagoval sám Bedřich Smetana.
Fibich se zhostil i jednoho z prvních zhudebnění české látky z tehdy nesmírně aktuálního Rukopisu královedvorského. Vznikla tak symfonická báseň Záboj, Slavoj a Luděk, která přispěla k probouzení českého národního cítění.
K vývoji docházelo i ve Fibochvě osobním životě. V srpnu 1869 se seznámil na svém prázdninovém pobytu v Jilemnici s rodinou mlynáře Josefa Hanuše. Fibich byl nadšený láskou k hudbě, která v celé rodině panovala. Dokonce se říká, že složil několik skladeb, které odpovídaly hlasovému rozsahu Hanušových, například Zastaveníčko pro soprán, tenor a bas. Zdeněk měl ale k Hanušovým i další pojítko - učarovala mu totiž mlynářova nejmladší dcera Růžena, se kterou se 20. 2. 1873 oženil.
Jejich manželství bohužel nemělo dlouhého trvání a bylo plné bolestných událostí. V roce 1873 kvůli nedostatku práce v Praze odjeli novomanželé do Vilniusu, kde Fibich získal místo učitele sborového zpěvu a to hned na pěti školách. V hlavním městě Litvy se páru sice narodila dvojčata Richard a Elsa, syn Richard ale zemřel už v den porodu a velké zdravotní komplikace se nevyhnuly ani Else. Na pomoc s Elsou i šestinedělkou Růženou přijela Růženina sestra Anna, která ale sama při svém pobytu ve Vilniusu zemřela.
Zdravotní situace jeho ženy se také prudce zhoršila, a tak se Fibichovi vrátili do Prahy, kde Růžena v říjnu 1874 zemřela na plicní onemocnění.
O rok později se Fibich na přání zesnulé Růženy oženil s její sestrou Betty Hanušovou.
Betty Fibichová, rozená Barbora Hanušová, byla operní zpěvačkou. Právě ona zapěla první tóny Smetanovy Libuše při zahajovacím představení Národního Divadla.
Po návratu do Prahy se Fibich věnoval komponování, dirigování a pedagogické činnosti. Stal se druhým kapelníkem a sbormistrem Prozatímního divadla, podílel se na tvorbě scénické hudby a v letech 1878 - 81 vedl sbor ruského pravoslavného chrámu.
Fibicha v těchto letech zasáhla smrt Elsy, dcery z předchozího manželství. Tuto ztrátu o něco zmírnilo narození syna Richarda, kterého Fibichovi pojmenovali podle hudebního velikána, Richarda Wagnera.
Z tohoto období pocházejí díla trvalé umělecké hodnoty, kterými si Fibich získal respekt a která určila jeho další umělecký vývoj: symfonická báseň Toman a lesní panna, či koncertní melodram Štědrý den.
Byť Fibich s nadšením podporoval tendence národního obrození, byla mu cizí vyhraněná nacionální či slovanská stanoviska. Neuzavřel se pouze do oblasti českoslovanských námětů a komponoval i díla čistě lyrická, inspirovaná láskou k přírodě. V těchto tendencích ho posilovalo i rozvíjející se přátelství s lumírovcem Jaroslavem Vrchlickým. Na text jeho stejnojmenné básně složil například Jarní romanci, kantátu pro soprán, bas, smíšený sbor a orchestr.
Fibich se dosud živil kombinací skladatelské a učitelské činnosti. Postupem času ale došel k rozhodnutí zaměřit se pouze na skladbu. V tomto období vznikl například koncertní melodram s orchestrem pod názvem Vodník.
Roku 1882 se Fibich rozhodl pro svůj dosud nejodvážnější umělecký čin ve spolupráci s Otakarem Hostinským. Jejich cílem bylo vytvořit vzornou a stylově čistou hudební tragédii bez operních konvencí a kompromisů.
Výsledkem byla opera Nevěsta messinská, která byla komponována v letech 1882–83 a v konkurzu vypsaném Sborem pro zřízení Národního divadla v roce 1883 získala první cenu v oboru vážné opery. Premiéra se konala v Národním divadle v roce 1884 a part knězny Iaabelly obsadila Fibichova žena Betty.
Přestože odborníci operu ocenili, široké publikum nijak zvlášť nenadchla a byla označována za nezáživnou, chladnou a hlavně německou. Přeci jen, tendence k odsuzování wagnerovských idejí byly mezi lidmi stále silné, takže i později - v devadesátých letech - byla Fibichova tvorba v negativním smyslu vztahována k Nevěstě messinské a wagnerianismu.
Přestože publikum dodnes Nevěstu messinskou plně nepřijalo a i sám Fibich o ní pochyboval. I přesto zůstává Nevěsta messinská mezníkem českého operního divadla a díky svým uměleckým kvalitám a posluchačské náročnosti je dodnes výzvou pro operní soubory .
V roce 1883 začal Fibich spolupracovat s Janem Malátem na Velké teoreticko-praktické škole pro piano. Fibich tuto obsáhlou pedagogickou příručku, která konkurovala škole Josefa Proksche, dokončil sám až v roce 1899. Se spoluautory ji věnovali Bedřichu Smetanovi a Antonínu Dvořákovi.
Po neúspěchu opery Nevěsta messinská se Fibich na čas stáhl do ústraní a k opeře se vrátil až v devadesátých letech. Odmítl například libreto Karla Pippicha, Vlasty skon, které nakonec zhudebnil Otakar Ostrčil.
V souvislosti s pedagogickou činností se systematicky rozrůstala Fibichova sbírka instruktivních skladeb. Patří mezi ně například Maličkosti, Zlatý věk ale i mnoho koncertních děl jako je klavírní cyklus Z hor s motty Jaroslava Vrchlického.
Kromě tohoto obrozence udržoval Fibich přátelství i s Antonínem Dvořákem. Svědčí o tom například čtyřruční Sonáta B dur z roku 1886, kterou Fibich Dvořákovi věnoval. Oba skladatelé společně vedli dlouhé debaty o svých dílech, navštěvovali představení Nového německého divadla a diskutovali o aktuálních otázkách hudebního života - včetně otázek wagnerovských.
Antonín Dvořák
Skladatel
Fibich se postupně vrátil k intenzivní skladatelské práci a smělým experimentům. Díla vzniklá ve spolupráci s Jaroslavem Vrchlickým mu přinesla oblibu jak u profesionálů, tak u laického publika, např. programní předehra Noc na Karlštejně. S šestým a posledním koncertním melodramem Hakon dospěl k mistrovskému propojení slova a hudby.
Snad díky své ženě Betty, která mu jakožto altiska Národního divadla předávala zkušenosti s divadelním provozem, tíhl Fibich také k divadlu a psal i scénickou hudbu. Jeho dílo Hakon, které je toho důkazem, se stalo předchůdcem známější trilogie scénických melodramů s názvem Hippodamie.
Všechny tři melodramy této trilogie, Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův i Smrt Hippodamie, byly na scéně Národního divadla nadšeně přijaty, i když stále panovaly pochyby o smysluplnosti melodramu jako svébytného hudebního druhu. První díl dokonce zazářil na mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni v roce 1892 a zastínil tak i operu Dimitrij samotného Dvořáka.
V době Dvořákova amerického pobytu v letech 1892–1895 se Fibich stal mezi pražskými, resp. českými skladateli vůdčí osobností. Dvořákovi přátelé ale zaujali vůči prosazování Fibichova díla odmítavé stanovisko. Rozkol mezi „dvořákovci“ a „fibichovci“ (neboli „smetanovci“) vyvrcholil kolem roku 1910 v tzv. bojích o Dvořáka.
Boje o Dvořáka byly odborným muzikologickým sporem vedeným v letech 1910 - 1914 na stránkách tehdejších muzikologických časopisů. Jádrem sporu byla otázka recepce díla českého skladatele Antonína Dvořáka. Skupina muzikologů kolem Zdeňka Nejedlého zpochybňovala Dvořákův význam a obviňovala jeho podporovatele z odsouvání Bedřicha Smetany na vedlejší kolej. Počátky sporu lze vysledovat již za života Dvořáka, ale výrazněji se projevily až po založení časopisu Smetana v roce 1910. Spor vyvrcholil protestem třiceti významných českých hudebních osobností proti Nejedlého výrokům. Polemika pokračovala až do vypuknutí první světové války a projevovala se i po ní. Historka o Nejedlého neúspěšném požádání o ruku Dvořákovy dcery Otilie není historicky podložena.
Poslední tvůrčí období Fibicha je nerozlučně spojeno se jménem jeho studentky a literátky, Anežky Schulzové. Vztah Fibicha a Schulzové ovlivnil klavírní cyklus Nálady, dojmy a upomínky a propisoval se i do mnohé další skladatelovy tvorby - Anežka se stala autorkou několika libret k Fibichovým operám, například Hedy nebo Šárka. Fibichovo manželství s Betty se kvůli vztahu s Anežkou rozpadlo, k rozvodu ale nikdy nedošlo.
Svoji nejpopulárnější skladbu Fibich vytvořil v roce 1893. Jedná se o Večery na Žofíně, které jsou díky houslistovi Janu Kubelíkovi známé pod názvem Poem.
Schulzová, pocházející z prominentní pražské rodiny, studovala u Fibicha klavír od roku 1886 a hudební teorii od roku 1892. Byla ctižádostivá a pracovitá, vynikala bohatou fantazií a orientovala se v soudobé literatuře jako divadelní kritička. Její spolupráce s Fibichem otevřela skladateli nové tvůrčí obzory. Anežka se stala jeho inspirátorkou a múzou a to i přesto, že Fibich byl stále ženatý s operní pěvkyní Betty Fibichovou (Hanušovou).
Jádrem Fibichovy tvorby v devadesátých letech se stala opera. Premiéra Bouře, jejíž libreto zpracoval Jaroslav Vrchlický podle Shakespearovy stejnojmenné hry, se konala v době, kdy už Fibich komponoval Hedy. Premiéra Hedy, inspirovaná Donem Juanem od lorda Byrona, zase proběhla během jeho práce na Šárce.
Právě Šárka se stala nejúspěšnější operou autorské dvojice Fibich–Schulzová, i když v soutěži Družstva Národního divadla v roce 1899 nevyhrála (Psohlavci Karla Kovařovice porazili jak Šárku, tak Evu Josefa Bohuslava Foerstera).
ta hudba je úplně originální. Pro mě je to něco nového, protože jsem Fibicha nikdy nezpíval.
Svatopluk Sem
operní pěvec o opeře Šárka
Josef Bohuslav Foerster
Skladatel
V roce 1899 se Fibich na krátkou dobu stal dramaturgem Národního divadla.
Libreto k poslední třetí opeře, které Schulzová pro Fibicha připravila, bylo inspirováno porážkou baltských Slovanů Dány ve 12. století. Náročná výprava Pádu Arkuna připomínala efekty Grand opery. Fibich se premiéry tohoto monumentálního díla již nedožil, účastnil se ale zkoušek.
Na jaře roku 1900 trpěl Fibich stále častějšími astmatickými záchvaty a depresemi ze ztráty místa dramaturga Národního divadla. Připadal si nepotřebný i jako skladatel.
Jednu slunnou říjnovou neděli strávil na svém oblíbeném Žofíně, kde se déle zdržel, což se mu stalo osudným. Zemřel na podzimní nachlazení po týdenním těžkém zápase se zápalem plic a srdeční slabostí - 15. října 1900, 67 dní před svými padesátinami a 24 dnů před premiérou opery Pád Arkuna.
Jen malá skupina jeho žáků a důvěrných přátel uložila jeho tělo na Vyšehradském hřbitově.
Fibich byl jednou z předních postav české hudební romantiky, která v jeho díle spojuje hlubokou citovost s výrazným lyrismem. Jeho hudba je známá svou poetickou náladou a sofistikovanou harmonickou strukturou. Na rozdíl od Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, kteří mnohdy čerpali inspiraci z folkloru, Fibich se více orientoval na evropskou hudební tradici, zejména na německou romantiku (Schumann, Wagner).
Fibich byl také jedním z mála skladatelů své doby, kteří ve svých dílech projevovali silně osobní a intimní prožitky. Tento aspekt je patrný zejména v jeho pozdních dílech, která reflektují jeho vztah k milované múze Anežce Schulzové.
Fibichova symfonická tvorba byla zásadní částí jeho odkazu, ve které propojil vliv romantismu s vlastním hudebním jazykem. Symfonie a orchestrální skladby komponoval zejména ve středním a pozdním období své kariéry. Fibich zde uplatnil svůj smysl pro dramatickou výstavbu, melodičnost a výrazové bohatství, které odráží jeho schopnost vyjadřovat silné emoce.
Fibich se soustředil na programní hudbu, která byla typická pro romantické skladatele. Jeho symfonická díla často obsahují konkrétní příběhy, náměty nebo poetické obrazy, což je činí mimořádně zajímavými a působivými.
Symfonie č. 1 F dur (1883) - Fibichova první symfonie je inspirována tradiční formou, ale vyniká čerstvým hudebním výrazem.
Symfonie č. 2 Es dur (1893)- tato symfonie vznikla v období jeho intenzivní spolupráce s Anežkou Schulzovou a odráží skladatelovu emocionální vyzrálost.
Symfonická báseň V podvečer (1887) - jedno z nejlyričtějších děl Zdeňka Fibicha, inspirované atmosférou soumraku.
Zdeněk Fibich se svou tvorbou významně zasloužil o rozvoj scénického melodramu jako specifického hudebně-dramatického žánru. Melodram, kombinující mluvené slovo s hudebním doprovodem, přetvořil Fibich ve vrcholně dramatický a emotivní nástroj. Ve své práci se inspiroval antickými tragédiemi a hledal nové cesty, jak hudbou podpořit herecký výraz a literární text.
Štědrý den (1875) - melodram vznikl na text Karla Jaromíra Erbena z jeho slavné sbírky Kytice.
Zmoudření ševce (1884) - dílo je odlišné svou lehčí a humornější náladou. Fibich se zde vzdaluje tragickému tónu předchozích melodramů a ukazuje svou schopnost pracovat i s komediálním námětem.
Fibich patří mezi průkopníky symfonické básně v české hudbě. Tento žánr mu poskytoval ideální prostor pro spojení hudební kompozice s literárním a programovým obsahem, což odpovídalo jeho zájmu o dramatické příběhy, přírodní obrazy a lyrickou introspekci. Fibich k symfonickým básním přistupoval s důrazem na detailní vykreslení emocí a atmosféry, často čerpal inspiraci z české literatury, přírody nebo mytologie.
Koncertní předehry Zdeňka Fibicha představují významnou část jeho orchestrální tvorby a odrážejí jeho schopnost propojit dramatickou naraci s ryze hudebním výrazem. Přestože předehra je tradičně chápána jako úvodní část k většímu dílu, Fibich ji povýšil na samostatnou koncertní formu, která je schopná vyprávět příběh a vykreslit emocionální obrazy.
Na budově paláce Žofín je umístěna pamětní deska připomínající působení Zdeňka Fibicha, který zde uváděl svá díla. Nedaleko Žofíně bydlela i Anežka Schulzová a říká se, že právě Žofín byl častým místem jejich schůzek.
V areálu myslivny, který byl původně součástí panství Auersperků, stávala i budova, kde se skladatel narodil. Lovecký dům ovšem již nestojí, v roce 1911 ho nahradila nová cihlová stavba v pozdně secesním stylu.
Zdeněk Fibich studoval v Lipsku na konzervatoři, což významně ovlivnilo jeho hudební rozvoj. Pobyt v tomto významném evropském hudebním centru mu umožnil seznámit se s moderními skladatelskými proudy a prohloubit své znalosti v oblasti kompozice a harmonie.
Z Lipska se Fibich přesunul do Paříže, kde působil jako učitel klavíru a klavírista. Mnoho času strávil v Louvru, kde se seznámil s výtvarným uměním, které si velmi oblíbil. Smysl pro malbu pak uplatnil i ve své hudební tvorbě, kdy přenesl své vizuální vnímání do hudební kompozice, především ve své schopnosti vytvářet živé hudební obrazy, díky kterým jeho díla působí nesmírně plasticky a sugestivně.
Fibichova poslední studijní zastávka, při které měl příležitost se učit od ředitele opery, Vincenze Lachnera.
Vyšehradský hřbitov
Praha, Vyšehrad
Pamětní deska na Žofíně
Praha, Žofínský ostrovNa budově paláce Žofín je umístěna pamětní deska připomínající působení Zdeňka Fibicha, který zde uváděl svá díla. Nedaleko Žofíně bydlela i Anežka Schulzová a říká se, že právě Žofín byl častým místem jejich schůzek.
Všebořická myslivna
VšebořiceV areálu myslivny, který byl původně součástí panství Auersperků, stávala i budova, kde se skladatel narodil. Lovecký dům ovšem již nestojí, v roce 1911 ho nahradila nová cihlová stavba v pozdně secesním stylu.
Lipsko
LipskoZdeněk Fibich studoval v Lipsku na konzervatoři, což významně ovlivnilo jeho hudební rozvoj. Pobyt v tomto významném evropském hudebním centru mu umožnil seznámit se s moderními skladatelskými proudy a prohloubit své znalosti v oblasti kompozice a harmonie.
Paříž
PařížZ Lipska se Fibich přesunul do Paříže, kde působil jako učitel klavíru a klavírista. Mnoho času strávil v Louvru, kde se seznámil s výtvarným uměním, které si velmi oblíbil. Smysl pro malbu pak uplatnil i ve své hudební tvorbě, kdy přenesl své vizuální vnímání do hudební kompozice, především ve své schopnosti vytvářet živé hudební obrazy, díky kterým jeho díla působí nesmírně plasticky a sugestivně.
Mannheim
Manheim, NěmeckoFibichova poslední studijní zastávka, při které měl příležitost se učit od ředitele opery, Vincenze Lachnera.
