Pořiďte si své abonmá. Právě probíhá předprodej na sezonu 2025/2026.
Vybrat abonmáSkladatel a houslista, který patřil k nejvýznamnějším osobnostem své doby. Žák a zeť Antonína Dvořáka propojil ve své hudbě romantickou tradici s moderními prvky. Sukova hudba odráží nejen osobní prožitky, ale také proměny české i světové hudby na přelomu století. Dodnes patří k pokladům české hudební kultury.
"Kdo chce rozbíti tradici, musí ji znáti, aby neuhodil vedle nebo do prázdna."
– Josef Suk
Josef Suk se narodil jako třetí dítě manželům Sukovým 4. ledna 1874 v malé vesnici Křečovice na Benešovsku. Pocházel z kantorského rodu, kde hudba hrála významnou roli. Jeho otec Josef Suk starší byl učitelem a regenschorim - vedoucím chrámového sboru, díky čemuž měl mladý Suk přístup k hudebnímu vzdělání od útlého věku.
Na housle se mladý Suk začal učit již v osmi letech, důvodem bylo, že chtěl svému otci zahrát k svátku, jeho učitel prý tehdy na tento úkol měl jen sedmnáct dní. Dojatému Sukovi staršímu pak v onen den přehrál Skákal pes přes oves a Na tý louce zelený.
pomoc Jeho a požehnání jistě dosáhneme. Také já dne 3. března r. 1882 čítaje 8 let stáří svého vzal jsem malinké housličky pod paždí, požehnal se svatým křížkem a ubíral se k obydlí p. Plachého, bych s pomocí boží počal na housličky hráti. Prosil jsem jej snažně, by mne jen malinko naučil hráti k svátku drahého tatíčka."
- ze zapisníčku
Josef Suk
Skladatel
Na přání otce napsal svoji první skladbu, polku pro housle, kterou harmonizoval jeho tatínek. Národní divadlo ho inspirovalo, když po návratu z opery Rozkošného napsal svoji první klavírní skladbu - Ouverturu d moll.
Ve věku jedenácti let nastoupil na pražskou konzervatoř, na doporučení Josefa Förstera (otec skladatele J. B. Foerstera), kterému Suk zahrál svou Ouverturu d moll. Přijímací zkoušku složil před ředitelem Antonínem Bennewitzem a byl přijat ke studiu klavíru a houslí.
Josef Bohuslav Foerster
Skladatel
V roce 1891 se stal Sukovým učitelem na konzervatoři Antonín Dvořák. Právě pod jeho vedením Suk našel svou hudební identitu. Již v tomto období vznikla první ceněná díla, například Klavírní kvartet a moll op. 1, který byl jeho absolventskou prací.
Antonín Dvořák
skladatel
Kromě toho, že Antonín Dvořák Sukovi pomáhal v jeho uměleckém růstu, zprostředkoval mu také setkání se svou dcerou Otilií, kterou Suk později pojal za manželku. Suk se stal Dvořákovým nejoblíbenějším žákem a často byl zván do jeho letního sídla na Vysoké u Příbrami, kde pracoval na Dvořákových dílech, což ještě více upevnilo jejich vztah.
Jednou z nejvýznamnějších epoch v Sukově kariéře bylo jeho členství v Českém kvartetu, kde působil od roku 1891 až do roku 1933 jako druhý houslista. Těleso, ve kterém hráli i Karel Hoffmann, Oskar Nedbal a Otto Berger, si rychle získalo mezinárodní uznání. Po jejich debutovém koncertu v roce 1891 následovaly úspěchy na domácí i zahraniční scéně, včetně vystoupení ve Vídni před Brahmsem a Brucknerem.
Ačkoli Suk měl při svém hektickém životním stylu jen málo času na komponování, zkušenosti získané v Českém kvartetu měly zásadní vliv na jeho vlastní tvorbu. Jeho repertoár, který zahrnoval díla mnoha skladatelů od Bacha po soudobé tvůrce, sloužil Sukovi jako inspirace.
Poslechněte si historické nahrávky Českého kvarteta z roku 1928 a 29:
Díky Dvořákově podpoře začal Suk rozvíjet svůj kompoziční talent. Výzva, aby psal radostnější hudbu, vedla k vytvoření jeho slavné Serenády Es dur. Tento vliv byl patrný i v jeho Smyčcovém kvartetu č. 1 B dur op. 11.
Kromě Dvořáka se Suk inspiroval i Brahmsem, což se odrazilo například v jeho Symfonii E dur op. 14.
Vedle kariérního růstu probíhal vývoj i v Sukově osobním životě. Otilie Dvořáková, kterou Suk znal od jejích 14 let, si k němu pomalu začínala získávat náklonnost a během jejích studií a Sukových návratů z vysoké školy se jejich pouto začalo upevňovat.
Po návratu z cesty do New Yorku, kam doprovázela svého otce, si Otilie začala vést deníček, který odhaluje, že city mladého Josefa Suka k ní nezůstaly bez odezvy. Zpočátku psala své zápisky v angličtině, ale jak její obdiv k Sukovi sílil, přešla na češtinu a své pocity vyjadřovala prostřednictvím veršů plných rostoucího citu. Jejich hluboké porozumění posiloval nejen Otilčin talent pro hudbu, ale také její básnické nadání. V jednom dopisu z Pardubic se důvěrně svěřila své sestře: „Ach, můj milý Josef, jak ho mám ráda. Prosím tě, Aničko, kdyby k nám přišel, pokus se od něj zjistit, jestli mě má ještě rád. Ale musíš se ho zeptat chytře.“
Rodiče Otilie měli o budoucnost dcery obavy, protože věděli, že umělecký život skladatele je nejistý. Sukovy rostoucí úspěchy však přesvědčily nejen Otilčiny rodiče, ale také ji samotnou.
Roku 1896 jí Suk věnoval cyklus osmi klavírních skladeb inspirovaných jejich společnými zážitky. Vrcholem tohoto období byl rok 1897, kdy Suk přijal nabídku vytvořit hudbu k dramatické pohádce Julia Zeyera Radúz a Mahulena. Zeyerova symbolika – láska Radúze a Mahuleny, překonávající všechny překážky – se stala zrcadlem Sukovy vlastní lásky k Otilii.
Pohádka byla později zfilmována a to hned dvakrát – poprvé v roce 1959 a poté znovu roku 1970. Novější z těchto dvou verzí s původní hudbou Josefa Suka si můžete přehrát níž.
dvorku v místě letního pobytu Dvořákova na Vysoké. V pokojíku bylo pianino a venku v zahrádce poslouchala mne moje dívka Otilka. Jaro v duši, jaro v hudbě.“
Josef Suk
Skladatel
Sukovu hudbu k Radúzovi a Mahuleně označil Oskar Nedbal za „hudbu z nebe“ a Antonín Dvořák nebyl jiného názoru.
Josef a Otilie se vzali 17. listopadu 1898 v kostele svatého Štěpána na Novém Městě, přesně v den výročí sňatku Dvořákových. Pouhý týden po svatbě se však Suk musel vydat na koncertní turné s Českým kvartetem, což předznamenalo časté odloučení mladého páru.
Rok 1901 přinesl Sukovým rodinné štěstí – 19. prosince se narodil syn Josef. Tato radost inspirovala skladatele k vytvoření klavírních cyklů Jaro a Letní dojmy.
Oslava života a jara přítomná v těchto dílech však byla doprovázena melancholickými tóny. Zdravotní problémy Otilie, které se v těhotenství začaly ozývat srdeční problémy, a časté odloučení od rodiny kvůli Sukovým turné začaly ovlivňovat jeho hudbu i vnitřní svět.
Na přelomu století začal Suk hledat nové cesty ve své tvorbě.
V roce 1903 vznikla Fantazie g moll pro housle a orchestr, která se vymykala tradičnímu koncertnímu modelu o třech větách. Suk zde spojil dramatické kontrasty do jednověté formy s prvky sonátového cyklu. Následné Fantastické scherzo svým barvitým pojetím a hravostí předjímá Sukova pozdější díla.
Hudba z tohoto období ukazuje odklon od Dvořákova vlivu směrem k bohatší expresivitě a individuálnímu přístupu k melodii a rytmu. Přesto si Suk zachoval úzkou vazbu na svůj emocionální svět, který hluboce ovlivňovala jeho rodina i tvůrčí spolupráce s literárními velikány, jako byl Zeyer.
Sukův neklid ohledně zdravotní situací jeho ženy se promítal do jeho děl té doby a změnil se ve velkou bolest 1. května 1904, kdy Suk obdržel v Madridu telegram: "Vraťte se ihned. Dvořák mrtev." Okamžitě přerušil turné po Španělsku a odjel do Prahy. V Nelahozevsi utrhl kytici šeříku na tchánův hrob. "Nejen zdrcen až do kořenu lidského bytí, ještě mne sžíral strach, jak to bude působit na choré srdce Otilčino," vzpomínal Suk.
Na Sukovu ženu skutečně otcova smrt zapůsobila strašně. Svou bolest vkládá do veršů:
Můj milovaný, drahý, vznešený, cítíš ten horký slzí proud, jež po tváři mi plynou jak řeka mocná a v bolesti si brázdí cestu, jež hluboko se vryje v líce mé? Má duše volá Tě, mé srdce vzpomíná těch krásných chvil, kdy chvělo se láskou, již vyvolalo ruky Tvojí pohlazení. (…) Má touha po Tobě se jednou ztiší a spáti budu u Tebe ten věčný sen. Pak najdu zkonejšení, můj milovaný, drahý – vznešený.
Poznamenané akordy vedle slok čtenáře nabádají, že báseň chtěla zhudebnit, bohužel k tomu nikdy nedošlo.
Otilie dál viditelně chřadla tělesně i duševně. 5. července 1905 byla za pobytu v Křečovicích stižena těžkou horečkou a srdečním selháním. Zemřela v jednu hodinu po půlnoci 6. července 1905 ve věku 27 let. Pohřbena byla na Vyšehradě do společného hrobu s otcem.
kdy hvězda mého života zhasla v mém náručí, jest to dnes poprvé, co opět béřu pero do ruky. Nemluvím s nikým, má bolest nesmírná žene mne z místa na místo – ale srdce bolí mne čím dále, tím více – jest to nad lidské síly, co trpím,"
Josef Suk
Skladatel
Suk se odmítl znovu oženit a svou bolest přetavil do práce na symfonii Asrael. Tato smuteční symfonie c moll se stala očistnou uměleckou výpovědí reflektující otázky života a smrti. Hudba v této době získala introspektivní a reflexivní charakter.
Po vytvoření Asraela se Sukova tvorba zaměřila na intimnější formy. Klavírní cyklus O matince věnovaný jeho synovi zpracovává tragédii formou lyrického dialogu.
Orchestrální skladba Pohádka léta čerpá inspiraci z přírody jako léčivého zdroje duševního klidu. Dílo vykazuje vliv impresionismu a nových instrumentačních technik, zároveň ale zůstává hluboce psychologické a expresivní.
Klavírní cyklus Životem a snem pak funguje jako osobní deník, kde se vedle introspektivních momentů objevuje i humor a sebeironie.
Ve Smyčcovém kvartetu č. 2 se Suk snažil vyřešit problém velké formy. Vznikl jednovětý organismus s bohatou polyfonií a volnou harmonií. Toto dílo bylo chápáno jako odvážný krok české moderny, přesto vzbuzovalo kontroverze u kritiků soustředěných kolem Zdeňka Nejedlého.
Po úspěchu Asraela byl Suk považován za jednoho z předních českých skladatelů, zároveň byl ale terčem ostré kritiky, zejména ze strany časopisu Smetana, který vedli Zdeněk Nejedlý a jeho spolupracovníci. Nejedlý a jeho kolegové považovali Dvořáka za konzervativního skladatele a jeho vliv na českou hudbu za negativní. Suka, jako jeho zetě a propagátora, rovněž ostře kritizovali.
Jednou z afér, která Sukovi způsobila mnoho psychických problémů, byl takzvaný „boj o Dvořáka“, kdy Nejedlý obvinil Suka z manipulace s repertoárem České filharmonie. Kromě toho Nejedlý tvrdil, že Sukův nacionalismus a vlastenectví byly falešné, což odůvodňoval i takovými detaily, jako byla volba názvu jedné jeho skladby Praga místo českého „Praha“. Přestože Suk a jeho kolegové byli později rehabilitováni, tato aféra ho zlomila a přivedla k nervovému zhroucení.
V těžkém období před válkou poznamenaném i ztrátou rodičů začal Suk pracovat na své vrcholné symfonické básni Zrání (1912–1917). Inspirována básní Antonína Sovy reflektuje Sukův životní zápas a snahu o pochopení smyslu bytí. Dílo dosahuje vrcholu Sukovy expresivní a harmonické složitosti. Závěr symbolizuje smíření a harmonii se světem.
Zrání bylo uvedeno 30. října 1918, jen dva dny po vzniku samostatného Československa. Tato premiéra nejenže zpečetila Sukovu skladatelskou slávu, ale byla také klíčovým momentem pro Českou filharmonii.
Dirigent Václav Talich, který dílo provedl, byl poté jmenován druhým dirigentem filharmonie a v roce 1919 se stal jejím šéfdirigentem.
Václav Talich
Dirigent
Vítězslav Novák
Skladatel
V tomto období Suk vytvořil vlastenecký triptych zahrnující Meditaci na chorál svatý Václave, Legendu o mrtvých vítězích a V nový život. Druhé zmíněné dílo zvítězilo na olympijské umělecké soutěži v Los Angeles v roce 1932, čímž získalo mezinárodní uznání.
Suk se od roku 1922 věnoval pedagogické činnosti na pražské konzervatoři, kde byl jmenován profesorem mistrovské školy skladby.
Suk byl nejen vynikajícím skladatelem, ale i oblíbeným pedagogem. František Pícha popisoval jeho přístup jako přátelský a důvěryhodný, avšak s neústupnými požadavky na píli, úctu k práci a pečlivost.
Mezi jeho žáky patřili významní čeští skladatelé, jako Jaroslav Ježek, Bohuslav Martinů, Klement Slavický nebo Dalibor Cyril Vačkář. Suk podporoval nové hudební experimenty a zasadil se například o jmenování Aloise Háby profesorem konzervatoře v roce 1934.
Vedle výuky Suk aktivně usiloval o lepší podmínky pro konzervatoř, která po vzniku Československa ztratila budovu Rudolfina.
Bohuslav Martinů
Skladatel
V roce 1929 se Suk stal dědečkem malého Josefa, jehož budoucnost byla spojována s očekáváním pokračování slavného hudebního rodu. Později se jeho vnuk Josef Suk skutečně stal světově proslulým houslistou a violistou.
Suk měl ke svým vnoučatům, Josefovi a Antonínovi (nar. 1931), vřelý vztah a trávil s nimi každou volnou chvíli. Jeho láska k rodině a dětem se odrážela i v jeho tvorbě – často v tomto období komponoval pro dětské sbory.
Sukovým uměleckým vrcholem se stal Epilog, který byl uveden v roce 1933 pod taktovkou Václava Talicha. Tato skladba oslavující lidský altruismus a duchovní hodnoty získala obrovské uznání. Suk obdržel čestný doktorát Masarykovy univerzity i Smetanovu cenu.
Ze zdravotních důvodů ukončil Suk v roce 1933 činnost v Českém kvartetu, s nímž za 41 let odehrál přes čtyři tisíce koncertů. Přestěhoval se do Benešova, aby byl blízko rodným Křečovicím a mohl se věnovat rodině a odpočívat. Své dílo už v tuto dobu považoval za zcela dokončené a dál už tudíž téměř netvořil. Jeho úplně posledním dílem se stala drobná skladba pro křečovické muzikanty, kterou můžeme vnímat jako symbol skladatelova návratu ke kořenům.
Mé dílo je skončeno. Nemá proto význam, abych ještě něco psal."
Josef Suk
Skladatel
29. května roku 1935 Josef Suk zkolaboval na benešovské ulici. Když byl přenášen do svého bytu, nebyl údajně ještě se smrtí smířen a vysvětloval: "vždyť já nemohu stonat, musím zítra k těm dětem do Čerčan." Jeho plány se už ale bohužel nenaplnily, později týž den totiž lékař konstatoval smrt na následky srdečního záchvatu.
Během pohřbu zazněl Smuteční pochod c moll, který Suk napsal v pouhých patnácti letech a na základě jakéhosi neúspěchu ho částečně v žertu věnoval sám sobě. Skladbu Suk později upravil a na jeho vlastním pohřbu ji poprvé provedl jeho blízký přítel, Václav Talich.
Hrob Josefa Suka najdete v jeho rodných Křečovicích, kde se každoročně pořádá pietní slavnost k výročí umělcova úmrtí.
Šíření tvorby Josefa Suka se dodnes zabývá Společnost Josefa Suka založená v roce 1981.
Dílo Josefa Suka je charakteristické hlubokým lyrismem vycházejícím z českého romantismu, ovlivněného zejména Antonínem Dvořákem. Postupně se Sukova tvorba posouvá k osobitějšímu a expresivnějšímu projevu, který často odráží odráží emotivní hloubku, někdy s melancholickým nebo dramatickým nádechem, což souvisí se skladatelovým osobním životem.
Celkově lze Sukovu tvorbu vnímat jako most mezi romantismem a novějšími hudebními směry 20. století, přičemž si zachovává hluboký emocionální náboj a silnou vazbu na českou hudební tradici.
Sukova orchestrální díla často propojují zpěvné melodie s promyšlenou instrumentací, přičemž reflektují jak radostné, tak dramatické a existenciálně laděné obsahy.
Josef Suk s oblibou doplňoval zvuk orchestru lidskými hlasy a to jak sólovými party tak i sbory. K lyrické hudbě se tak mohl připojit i text, který podtrhuje hlubokou emocionalitu Sukovy tvorby.
Komorní tvorba Josefa Suka se vyznačuje propracovanou melodikou, bohatou harmonickou strukturou a hlubokým emocionálním výrazem, často reflektujícím lyriku i dramatičnost. Jeho skladby v tomto žánru propojují tradiční formální přístup s osobitým hudebním jazykem, přičemž kladou důraz na zpěvné linie, barevnou souhru nástrojů a expresivní dynamiku.
Klavírní kvartet A moll (1891) - Skladba, která vznikla na popud Sukova učitele a později i tchána, Antonína Dvořáka. Ten svým studentům údajně zadal skladatelskou etudu, která se Sukovi špatně zpracovávala. Dvořák se tedy nad svým oblíbeným žákem slitoval a změnil mu zadání na klavírní kvartet, který je dodnes často hraným Sukovým dílem.
Vokální tvorba Josefa Suka zahrnuje jak písňové cykly, tak sborové skladby, přičemž v obou případech klade důraz na melodickou zpěvnost a harmonickou barevnost. Jeho písně často vycházejí z české poezie a vyznačují se intimní, lyrickou atmosférou, zatímco sborová díla mohou mít slavnostnější či dramatický ráz, přičemž Suk citlivě pracuje s polyfonií i dynamickými kontrasty.
Scénická hudba poskytovala Sukovi příležitost propojit svou bohatou hudební obrazotvornost s dramatickým dějem a atmosférou divadelních děl. Zároveň šlo o přirozené rozšíření jeho orchestrální tvorby, kde mohl využít svůj cit pro barevnou instrumentaci a emocionální hloubku k podpoře dramatického výrazu.
Rodiště Josefa Suka poblíž Benešova a Slapské přehrady. Najdete tu Památník Josefa Suka a to přímo v domě, kde skladatel žil a tvořil. Jen o kousek dál se nachází skladatelův hrob.
Právě tady se Josef Suk seznámil s Antonínem Dvořákem. V roce 1891 se tu stal jeho žákem a vytříbil tak svůj hudební jazyk. Dvořák navíc Suka seznámil se svou dcerou Otilií, také nadanou skladatelkou, která se později za Suka provdala.
Josef Suk se se svým učitelem Antonínem Dvořákem rychle sblížil a začal pravidelně jezdit za Dvořákem do zámečku ve Vysoké u Příbrami. Tam pomáhal dotvářet Dvořákova díla, čímž se jejich vztah ještě upevnil.
Ve Vídni proběhlo první vystoupení Českého kvarteta, jehož byl Josef Suk součástí. Koncert měl obrovský úspěch a brzy začala souboru chodit pozvání na koncerty po celém světě.
Jedno z míst, kde opakovaně vystupovalo České kvarteto, jehož zakládajícími členy byli Karel Hoffmann (první housle), Josef Suk (druhé housle), Oskar Nedbal (viola) a Otto Berger (violoncello). Soubor se významným způsobem zasloužil o šíření české hudby i českého interpretačního stylu po celém světě.
V Madridu zastihla Suka zdrcující zpráva. Byl tu právě na turné s Českým kvartetem, když obdržel telegram se slovy "Vraťte se ihned. Dvořák mrtev." Josef suk nemeškal, turné okamžitě ukončil a spěchal do Prahy, aby se se svým tchánem rozloučil.
Rodný dům
KřečoviceRodiště Josefa Suka poblíž Benešova a Slapské přehrady. Najdete tu Památník Josefa Suka a to přímo v domě, kde skladatel žil a tvořil. Jen o kousek dál se nachází skladatelův hrob.
Pražská konzervatoř
PrahaPrávě tady se Josef Suk seznámil s Antonínem Dvořákem. V roce 1891 se tu stal jeho žákem a vytříbil tak svůj hudební jazyk. Dvořák navíc Suka seznámil se svou dcerou Otilií, také nadanou skladatelkou, která se později za Suka provdala.
Letní sídlo Antonína Dvořáka
Vysoká u PříbramiJosef Suk se se svým učitelem Antonínem Dvořákem rychle sblížil a začal pravidelně jezdit za Dvořákem do zámečku ve Vysoké u Příbrami. Tam pomáhal dotvářet Dvořákova díla, čímž se jejich vztah ještě upevnil.
Město Vídeň
VídeňVe Vídni proběhlo první vystoupení Českého kvarteta, jehož byl Josef Suk součástí. Koncert měl obrovský úspěch a brzy začala souboru chodit pozvání na koncerty po celém světě.
Besední dům
BrnoJedno z míst, kde opakovaně vystupovalo České kvarteto, jehož zakládajícími členy byli Karel Hoffmann (první housle), Josef Suk (druhé housle), Oskar Nedbal (viola) a Otto Berger (violoncello). Soubor se významným způsobem zasloužil o šíření české hudby i českého interpretačního stylu po celém světě.
Město Madrid
Madrid, ŠpanělskoV Madridu zastihla Suka zdrcující zpráva. Byl tu právě na turné s Českým kvartetem, když obdržel telegram se slovy "Vraťte se ihned. Dvořák mrtev." Josef suk nemeškal, turné okamžitě ukončil a spěchal do Prahy, aby se se svým tchánem rozloučil.
