28. května 1883 přišel na svět třetí potomek do rodiny hudebníka a pedagoga Jana Talicha a jeho ženy Antonie. Syn Václav se jim narodil v malém moravském městě, tehdy asi dvanáctitisícové Kroměříži. Tam ale nezůstala rodina dlouho a brzy se stěhovala do Rožnova pod Radhoštěm, až nakonec zakotvila v pošumavských Klatovech.

1 / 1

Malý Václav Talich se sourozenci

Jan Talich tam vedl kostelní kůr a hudební školu, do které samozřejmě chodily všechny jeho děti.

Učitel byl můj otec přísný a temperamentní.

Vlasy i prsty jeho metodou často trpěly. Dovedl sice každému naměřit podle jeho schopností, ale svoje penzum vymáhal s krutou neúprosností.“

Václav Talich

Dirigent

Budoucí slavný dirigent začínal jako houslista, někdy hrál dokonce v kostele při mších na tympány. Přelomový pro něj byl koncert velkého českého houslisty Františka Ondříčka na konci září 1893. Desetiletý Václav, který tehdy fascinovaně naslouchal tónům houslí z hlediště, ještě netušil, že bude jednou Ondříčka doprovázet na koncertech s Českou filharmonií.

1 / 1

Houslista František Ondříček, kterého Talich obdivoval už jako dítě. Tehdy ještě netušil, že ho jednou bude doprovázet s Českou filharmonií.

Na všech vysvědčeních Václava Talicha je – jako ředitel Pražské konzervatoře – podepsán Antonín Dvořák. Ten také chudému studentovi pomohl, když mu zajistil stipendium od architekta Josefa Hlávky. Mladý Talich snil o tom, že bude houslistou, a tak musel být blahem bez ze sebe, když ho do svém třídy pozval proslulý houslový pedagog Otakar Ševčík.

Antonín Dvořák

Skladatel

Od něj se mimo jiné naučil, jak rozdělit ty nejsložitější hudební fráze na úplně jednoduché elementy, „jichž součtem se takřka hravě dosahuje rozřešení problémů, které na první pohled se zdají téměř neřešitelné.“  Talich vzpomínal i na další cenné rady, které od Ševčíka dostal: „…v plném pochopení pro člověka usiloval o to, aby jeho žák dokončil technické školení dříve, než se začal komplikovat jeho duševní život. Řekl mi jednou docela lapidárně: ‚Pořádně hrát stupnice se musí mladý člověk naučit dřív, než se poprvé zamiluje.‘“

1 / 2

Václav Talich (vlevo) se spolužáky z konzervatoře

2 / 2

Otakar Ševčík, houslista a Talichův profesor na konzervatoři

Pražský hudební život tehdy kromě Pražské konzervatoře mocně utvářela také opera Národního divadla a nově vznikající Česká filharmonie. Talich se v těchto kruzích pohyboval, sám ale vzpomíná, že se svými spolužáky se nezabývali jen hudbou:

V roce 1903 založil dvacetiletý Václav Talich se spolužáky z konzervatoře smyčcové kvarteto. Do názvu, který pro soubor zvolili, se jasně promítly jejich ambice. Začali si totiž říkat Nové české kvarteto, čímž odkazovali na původní České kvarteto, jehož členem byl sám Josef Suk.
Jako mnozí jiní hudebníci té doby, i Nové české kvarteto mělo v plánu hned po absolutoriu odjet do Ameriky a najít slávu tam.

Josef Suk

Skladatel

Do směřování Nového českého kvarteta ale zasáhl profesor Ševčík, když Talicha doporučil na post koncertního mistra Berlínských filharmoniků. Talich se rozhodl svého učitele uposlechnout, a tak namísto do Ameriky, odcestoval do Berlína.

Tento krok byl pro Talicha skutečně osudový. Jakmile se totiž poprvé setkal s prací maďarského dirigenta Arthura Nikishe, přehodnotil zcela svoje další směřování a rozhodl se vyměnit housle za taktovku.

Těžko říct, kudy by se Talichova umělecká i životní dráha ubírala, kdyby zůstal v Berlíně. Onemocněl však tuberkulózou, která byla tehdy velmi obávanou diagnózou a léčila se především změnou klimatu. Talich se tedy na podzim 1904 přesunul do přímořské Oděsy, kde začal působit jako koncertní mistr Městské opery.

Přístavní město ho fascinovalo: 

V Oděse Talich zůstal pouhý rok, než se přesunul do Tbilisi. Klid, který k léčení tuberkulózy potřeboval, ovšem nenašel. Na podzim 1905 „došlo na jihu k zoufalému tatarsko-arménskému krveprolití, bojovalo se kolik dnů, v noci hrůzně svítily hořící domy v tatarské čtvrtí – boj byl zvláště pro ubohého Středoevropana děsivý a plný strašlivých krutostí.“
Talichovi bylo jasné, že ani v Tbilisi nemůže setrvat příliš dlouho. Ještě před odjezdem ale stihl jakožto záskok debutovat na dirigentském stupínku. Stalo se tak na jaře 1906 a kdosi z orchestru okomentoval tento zásadní moment výstižně: „Vy sice nic neumíte, ale vy JSTE DIRIGENT!“

Na podzim 1906 se Talich vrací do poklidné Prahy, kde „už nebylo kozáckých prohlídek, ani nelétaly každý týden útržky vrhaných pum…“ Jak to ale bylo s příležitostmi pro třiadvacetiletého umělce toužícího dirigovat?

Ze začátku řídil Orchestrální sdružení v Praze, působil v pěvecké škole Marie Langové a dirigoval také Podskalskou filharmonii, díky níž se potkal s Vítězslavem Novákem.

Talich ale toužil především po místě v České filharmonii. V sezóně 1907/08 se tedy zúčastnil konkurzu na post druhého dirigenta, bohužel ovšem neuspěl.

Chuť si Talich spravil ještě v roce 1908, kdy ho jako dirigenta přijala Lublaňská filharmonie. Tento krok s sebou kromě profesního posunu nesl i změnu čistě osobního ražení. V lublaňském orchestru totiž Václav poznal klavíristku Vidu Prelesnikovou, která se stala jeho životní láskou. V červenci roku 1910 se s ní oženil a o dva roky později s ní přivedl na svět syna Václava.

Intenzivní studium se Talichovi vyplatilo. V roce 1912 nastoupil na doporučení Josefa Suka na místo šéfa a prvního kapelníka opery v Plzni a to bez nutnosti jakéhokoliv konkurzu. Svoje zkušenosti začal uplatňovat ve velkém a nekompromisně: hned po svém nástupu vyměnil témeř polovinu hráčů orchestru a polovinu pěveckého sboru, aby soubor zkvalitnil. Nakolik se tento krok může jevit jako krutý, přinesl svoje ovoce. Hned první představení, které Talich v Plzeňské opeře uvedl, se dočkalo pozitivních ohlasů od hudebních kritiků. Šlo o Smetanovu Prodanou nevěstu, kterou později následovala například Rusalka, Madame Butterfly nebo Carmen. Mnohá z těchto děl později nahrál s Českou filharmonií

Talich měl dobře nakročeno, klacek pod nohy mu ale hodila První světová válka. Kvůli té zcela přerušil svou dirigentskou kariéru a začal se věnovat soukromé výuce hudební teorie a hry na housle. Občas také vypomáhal Českému kvartetu, když byla pro provedení sextetů potřeba druhá viola.

Otcem světové České filhamonie

12. prosince 1917 se Talichovi splnil sen, když odřídil svůj první koncert s Českou filharmonií. Na programu tehdy byly skladby Vítězslava Nováka, Otakara Ostrčila a Antonína Dvořáka. Kritika i široká veřejnost byla s Talichovým výkonem velmi spokojená. Když pak v den vyhlášení samostatného československého státu 28. října 1918 úspěšně provedl Sukovo Zrání, měl potvrzené stálé místo ve filharmonii po boku Ludvíka Čelanského.

Ludvík Čelanský

Dirigent

Svůj přístup k dirigování, který se naplno rozvinul v letech, kdy stál v čele České filharmonie, vystihl Talich v následujícím citátu:

My dirigenti jsme taková zvláštní kombinace sebevědomí a pokory.

Sebevědomí potřebujeme před orchestrem, pokoru pak před skladatelem, jehož dílo studujeme.

Václav Talich

Dirigent

Kromě nového přístupu k dirigování přinesl Talich do Filharmonie čerstvý vítr i po stránce dramaturgické. Oproti svým předchůdcům totiž prosazoval v repertoáru souboru velké množství českých autorů a to především jeho současníků. Pod jeho taktovkou tak Filharmonie uváděla vedle Smetany a Dvořáka také značně kontrastního Martinů, Nováka, Janáčka nebo Suka. 

Bohuslav Martinů

Skladatel

Leoš Janáček

Skladatel

Vítězslav Novák

Skladatel

Josef Suk

Skladatel

Talich podnikl s Českou filharmonií několik velmi úspěšných zájezdů do zahraničí. Jmenovat můžeme například turné pro Velké Británii, Belgii a Francii, nebo koncerty v Itálii a ve Vídni, na jejichž základě začal být kritikou staven na roveň s největšími dirigentskými jmény té doby, Toscaninim a Fürtwanglerem. 

Světové renomé otevřelo Talichovi i zajímavé příležitosti doma v Čechách. V Národním divadle například nahradil zesnulého Otakara Ostrčila jako správce opery. Na tomto postu zůstal celých devět let a byl nedílnou součástí takzvané zlaté éry opery Národního divadla, se kterou se pojí jména jako Eduard Haken, Marie Podvalová nebo Beno Blachut. Zároveň Talich vyučoval na Pražské konzervatoři a roku 1936 se stal členem České akademie věd a umění. 

Talich byl bez pochyby hudební génius. Mnozí ho ale považovali za příliš přísného perfekcionistu. Ambivalenci ve veřejném mínění o Talichově osobnosti popsal Karel Ančerl:

O Václavu Talichovi jsem už jako kluk věděl mnohem víc, než jsem vědět měl

a než bylo dobré k tomu, aby ho člověk skutečně poznal. Například jsem se dočetl, že to je člověk ješitný, zlý, že to je člověk bezcharakterní, že to je člověk, který by neměl v žádném případě stát na vedoucím místě jakékoli české hudební instituce, tím méně třeba Národního divadla nebo České filharmonie. Na druhé straně že je to člověk geniální, že je to báječný společník, že je to skvělý interpret Dvořáka, Smetany, Suka, Nováka, že to je nejhorší interpret Smetany, Dvořáka, Suka, Nováka, že to je geniální interpret pro řízení světové klasiky, zejména Mozarta, že to je naprosto neschopný mozartovský dirigent. Že to je člověk zlostný, že je to člověk hodný, že to je člověk, který nemá vůbec žádný vztah ke své rodině, že to je člověk, který má svou rodinu rád…“

Karel Ančerl

Dirigent

Na to, jaký Václav Talich skutečně byl, vzpomíná jeho vnuk, Michal Dejmal v následujícím videu:

Buditel národa obviněn z kolaborace

Za Druhé světové války bylo Talichovým hlavním cílem povzbuzovat v těžkých časech českého národního ducha. Docílil toho například při posledním provedení Smetanovy Libuše v Národním divadle, kterou diváci spontánně zakončili sborovým zpěvem české hymny. Opomenout bychom neměli ani festival Pražský hudební máj, který Talich založil v roce 1939 a který se stal předchůdcem Pražského jara.
Aby se ale Talich nemusel vzdát svého postavení a především pak své role v Národním divadle, vydal na profesní cestu, kterou určitá část společnosti považovala za kolaborační. Spolupracoval totiž do určité míry s členy NSDAP, kterým byl nucen dělat dramaturgické i jiné ústupky. Nacisté jeho talentu a postavení zneužívali ve svůj prospěch, překrucovali jeho výroky a jednou dokonce vydali pod jeho jménem článek, který Talich ve skutečnosti nikdy nenapsal. Víc než na jeho vlastním jménu ale Talichovi záleželo na české hudbě. Proto se snažil této vysoce nepříjemné "spolupráce" využít alespoň k tomu, že si u nacistů prosazoval provádění českých skladeb. Na koncertech v Berlíně a Drážďanech v roce 1941 například odřídil celou Smetanovu Mou vlast, která byla v té době zakázána. V roce 1954 pak toto dílo s Filharmonií nahrál.

Když přišel Talich po osvobození pěšky do Prahy před Národní divadlo, nebyl do budovy vpuštěn a hned další den mu tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý ostře vyčetl: "Talichu, zradil jste." Následně byl téměř měsíc vězněn v pankrácké věznici pro podezření z kolaborace a přestože mu vina nikdy nebyla prokázána, jeho pověst zůstala už navždy pošpiněna.

Naštěstí měl ale Talich okolo sebe přátele, kteří se postavili na jeho stranu a byli u oporou i v těchto náročných časech. Byli to především mladí umělci v čele s Ivanem Medkem, kterému zůstal za tento projev loajality Talich do své smrti vděčný.

1 / 2

Václav Talich při natáčení s Českou filharmonií v roce 1953.

2 / 2

Václav Talich v pokročilém věku

Dojímal mne zejména ten příliv mladých lidí

a vědomí, že ti šli po celé to neuvěřitelné údobí věrně se mnou. Práce s mládím mě vždy okouzlovala a věřte, že po ničem netoužím tak jako po možnosti takové nějaké situace, kde by moje zkušenost se mohla snoubit s překotnou odvahou mladých ve společné práci. Nemohu nedoufat, že při všech těch možnostech, které nám dává nový život, by se nenašla právě tato možnost, z níž by mohlo vzejít leccos užitečného.“

Václav Talich

o podpoře, které se mu dostalo po obvinění s kolaborace

Po komunistickém převratu se Talich ocitl bez práce, a tak se přesunul do Bratislavy, kde začal působit na Vysoké škole múzických umění a podílel se na vzniku Slovenské filharmonie. 

V posledním desetiletí svého života byl občasným dirigentem české filharmonie a působil jako poradce několika dalších orchestrů. Kromě toho se věnoval i zaslouženému odpočinku ve své vile v Berouně, kde v roce 1961 zemřel. Pochován je na berounském hřbitově.

O životě a neobyčejných zásluhách Václava Talicha byl natočen dokument, který můžete shlédnout níž: