Umění ze strachu o život. Ironie i tragédie Šostakovičova osudu.

Avantgardista, Stalinova hračka, bolševik. Tři pojmy by mohly v Šostakovičově případě nahradit rané, vrcholné a pozdní období: nicneříkající periody, do nichž se obvykle dělí život umělce. Jako v každém pokusu o zkratku se ve stručném rozdělení skladatelova života skrývá kus pravdy, ale i nespravedlnost, karikatura a zametání důležitých souvislostí pod koberec času. Šostakovič patří ke skladatelům, kteří prošli krutou totalitou kombinovanou s útrapami druhé světové války. Na jeho osudech lze sledovat, že hudba je spíš ve vleku velkých dějin, než aby jejich kolem sama otáčela. Navíc vážná hudba ve své komplikovanosti a náročnosti na zdroje všeho druhu nemůže existovat mimo režim, ať už je jakýkoli.

Kulturní veřejnost si letos připomíná 50. výročí skladatelova úmrtí. Dmitrij D. Šostakovič (1906–1975) strávil celý život v Rusku, dobová literatura o něm psala výhradně jako o skladateli sovětském. V roce Šostakovičových 60. narozenin vyšel v Československu jeho knižní životopis. Hned záložka knihy uvádí, že skladatel je „celým svým životem spjat se zrodem a vývojem, úspěchy i strádáním Sovětského svazu“. Nemohla zde ovšem být zmínka, kolik osobního utrpení to skladatele stálo a jak strašlivou daň musel zaplatit za svou genialitu i neschopnost či nemožnost opustit vlast.

Při zběžném prolistování knihy se člověk neubrání ironickému úsměvu, když se v ní ani jednou neobjeví název opery Lady Macbeth Mcenského újezdu. Mluví se o ní pod pozdějším změněným titulem Katěrina Izmajlova, k němuž se autor uchýlil dlouho poté, co na Stalinův pokyn zmizela z divadel. Nevyhovující dílo si troufl vytáhnout zpátky na světlo až mnoho let po diktátorově smrti, kdy už se také sám stal členem Komunistické strany Sovětského svazu. Bezprostředně po zákazu Lady Macbeth však vyděšený Šostakovič odvolal uvedení Symfonie č. 4 – komunistická biografie ji i tak uvádí chronologicky podle doby vzniku a jen poznamenává, že autor může o datu premiéry rozhodnout sám. Tak určitě, jak se dnes říká.

Život v předpokoji cely smrti

Pro mnohé hudebníky představuje Šostakovič jednoho z největších skladatelů 20. století, řada z nich jej pokládá za novodobého Beethovena. Ve smyslu komplexnosti díla, obsáhnutí všech zásadních žánrů i syntetického skladatelského mistrovství lze s takovým tvrzením souhlasit. Vídeňského klasika však ani napoleonské války neuvrhly do tak vysilujícího politického a společenského presu, jaký musel snášet jeho pozdější kolega v Sovětském svazu. Beethoven věnoval řadu skladeb svým mecenášům, ale s těmi bylo určitě jednodušší pořízení než s psychopatem, který navzdory přezdívce Hospodář neváhal likvidovat velení armády nebo rovnou celé národy. Šostakovič ze Stalinových pařátů vyvázl po umělecké stránce lacino, když jedním z nejhorších ústupků byla budovatelská opereta Moskva Čerjomuški – komedie o řešení bytové otázky výstavbou nových sídlišť.

Mohla by to být jen legrační úlitba mocenské garnituře, kdyby se za ní neskrýval každodenní strach o život. Skladatel pochopitelně věděl o hromadných čistkách, které se staly součástí běžného života. Lidé mizeli na desítky let do lágrů a do vyhnanství, nebo rovnou na popraviště. Měl i vlivné přátele – mimo jiné Rudého Napoleona, jak zněla přezdívka prominentního generála Michaila Tuchačevského. Jeho výjimečné postavení však skončilo roku 1937 zatčením, vykonstruovaným soudem a střelou do týla ve věznici tajné policie. Šostakovič věděl, že se mu kdykoli může stát to samé a nepomůže mu žádná umělecká sláva – podobně jako o tři roky později zavražděnému režisérovi Mejercholdovi, s nímž se rovněž přátelil. Skladatel spával na chodbě a měl stále sbalený kufr, kdyby si pro něj tajní také přišli.

Zpráva o Tuchačevského zatčení zastihla Šostakoviče právě v době, kdy komponoval svou Symfonii č. 5. Česká filharmonie ji provede na evropském turné i na abonentním koncertu v březnu a velká část publika na ni přijde jako na jednu z nejhranějších a nejoblíbenějších symfonií skladatele. Ani tak ovšem nelze zapomenout, co ho k větší umírněnosti a celkové srozumitelnosti vedlo. Šostakovič ani při úlitbách režimu nezapřel, že je velký skladatel, a konkrétně v Páté symfonii ho vynucená opatrnost přivedla k fantasticky vyváženému, do hloubky propracovanému, ale zároveň také melodickému tvaru, který uchvacuje dodnes.

Zvláště poslední věta však slouží jeho přátelům, příznivcům a obhájcům jako důkaz, že radost symfonie je smyšlená a vynucená pod tlakem. Jak údajně řekl sám autor: „Jenom trouba by to neslyšel.“ Oficiální recenzenti však po premiéře oslavovali Šostakovičovu „tvůrčí odpověď na oprávněnou kritiku“ a radovali se z návratu neposlušného syna. Nechce se ani myslet na to, co skladatel při takových návratech vnitřně prožíval. Jak v něm musely zápasit ambice vynikajícího tvůrce nejen se strachem o život, ale také se snahou zachovat si tvář před svými přáteli, a hlavně sám před sebou.

Falešné naděje a klid na práci

Možná nejlépe si toho je vědom současný šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov, který skoro čtyřicet let po premiéře Páté emigroval ze Sovětského svazu. Vedly ho k tomu antisemitské tlaky, které ze systému nezmizely ani za tehdejšího vůdce Brežněva. To až na přelomu osmdesátých a devadesátých let přinesl Michail Gorbačov naději na uvolnění poměrů, která však vyústila pouze do rozpadu Sovětského svazu. Stále více se ukazuje, že Rusko nepřestalo být totalitní zemí.

Podobně nadějná situace však přišla s rokem 1954. Prvním mužem Sovětského svazu se stal Nikita Chruščov a oficiálně odhalil zločiny svého předchůdce Stalina, o nichž se dosud jen se strachem šeptalo. Na chvíli se začalo zdát, že i komunistický aparátčík může být lidská bytost. „Říše zla“, jak později označoval SSSR americký prezident Ronald Reagan, dostávala zdánlivě přijatelnější podobu. Roku 1960 vstoupil Šostakovič na Chruščovovo naléhání do komunistické strany a stal se také předsedou ruského svazu skladatelů.

I tak se jeho Symfonie č. 13 stala o dva roky později předmětem útoků ze strany oficiálních míst. Obvykle se jí říká Babí Jar podle stejnojmenné básně Jevgenije Jevtušenka nazvané podle místa pogromu proti ukrajinským židům za druhé světové války. Šostakovičovi posloužila jako text pro první větu. Básník byl obviňován, že klade utrpení židů nad utrpení sovětského lidu, premiéru symfonie provázely obstrukce a zastrašování účinkujících, z nichž někteří účast odřekli. Šostakovič si ani jako člen strany a svazový funkcionář nemohl dělat, co ho napadlo. Aspoň už se snad nemusel bezprostředně obávat o život, jak tomu bylo celé roky za Stalina.

Dílo a život k opakovanému čtení

V sovětské romantické komedii Ironie osudu se její hlavní hrdina opije a omylem se ocitne v Leningradu. Taxíkem dojede do stejně pojmenované ulice, která protíná stejně vypadající sídliště jako v jeho rodné Moskvě. Klíč se nakonec hodí i do dveří bytu, kde žije někdo úplně jiný. Námět filmu z Brežněvovy doby sedí i na Šostakoviče, jehož hudební klíč pasoval ke každému bytu, do nějž se rozhodl vstoupit. Od místnosti s klavírem přes komorní sálek až po filharmonii, operní divadlo nebo kino. Všude na něj ale číhala také uniformní komunistická architektura, jíž se snažil příliš nepomáhat, ale z různých důvodů v ní žil. Tlačila se na něj jako připomínka hranic, které nelze jednoduše překročit dokonce ani z pozice stranického kádru. Všudypřítomná závislost velkého hudebního umění na establishmentu se skladateli připomínala nelítostným způsobem.

O Shakespearovi se někdy říká, že by se každá jeho hra měla pro každou novou inscenaci znovu přeložit. U Šostakoviče se zdá, jako by se ke každému provedení kterékoli z jeho symfonií měla napsat nová kniha. Nejen jeho hudbu, ale i jeho život je potřeba číst pořád znovu. Nezapomínat, za jakých okolností se odehrával ani z jaké perspektivy se na něj otevírá nový pohled.

Česká filharmonie a Semjon Byčkov provedou Symfonii č. 5 d moll, op. 47, mezi 7. a 12. březnem na koncertech v Londýně, Paříži a Bruggách. S Shekuem Kanneh-Masonem tam zahrají také Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur, op. 107. Pátá symfonie bude rovněž na programu pražských abonentních koncertů 26. až 28. března, v Rudolfinu zazní spolu s ní Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll, op. 77, v podání Jiřího Vodičky.