Instrumentální koncerty napsal Antonín Dvořák pouze tři, i tak se dodnes pravidelně objevují v repertoárech předních orchestrů. Lze v nich také čitelně sledovat skladatelův hudební vývoj.
Lucie Krejzlová
Antonín Dvořák se do historie zapsal jak svými symfoniemi a operami, tak instrumentálními koncerty, které fascinují posluchače i interprety. Složil pouze tři: pro klavír, pro housle a pro violoncello. Dodnes ale strhují svou krásou i Dvořákovým hudebním vývojem, který v nich lze sledovat.
Nejstarší z nich, Klavírní koncert g moll z roku 1876, se spíš než na virtuozitu sólového nástroje zaměřuje na rovnoměrné zapojení klavíru a orchestru do jednoho celku. Toto pojetí je ostatně společné všem třem Dvořákovým skladbám pro sólový nástroj a orchestr. Premiéra, která se odehrála v roce 1878 v provedení klavíristy Karla Slavkovského s dirigentem Adolfem Čechem, byla prvním z Dvořákových vstupů na pole velkých instrumentálních koncertů.
O čtyři roky později vznikl Houslový koncert a moll, jehož premiéru přednesl František Ondříček pod taktovkou Mořice Angera v roce 1883 v Rudolfinu. Dvořák skladbu původně věnoval slavnému houslistovi Josephu Joachimovi, kterého požádal o premiérování. Joachim však po dlouhých diskusích a návrzích na změny, které Dvořák provedl, nakonec dílo odmítl – důvody nejsou dodnes známé. Ondříček se premiéry s radostí ujal a tím proslavil nejen koncert, ale i sebe. Skladba, která trvá lehce přes půl hodiny a je nejkratší z Dvořákových koncertů, byla velmi dobře přijata a rychle se rozšířila i mimo Prahu.
Violoncellový koncert h moll je Dvořákovou nejvyzrálejší a zároveň nejhranější skladbou pro sólový koncertní nástroj. Vyznačuje se jedinečnou kompozicí i významným zapojením orchestru, jehož obsazení Dvořák obohatil o pikolu, tři pozouny, tubu a triangl. Skladba trvá více než 40 minut a někteří interpreti jí věnují ještě o pár minut víc. Poprvé byla uvedena v Londýně v roce 1896 za řízení samotného skladatele, sólového partu se ujal britský violoncellista Leo Stern.
Dvořákovy instrumentální koncerty nejen mapují vývoj jeho kompozičního stylu, ale také představují různorodost a bohatství orchestrální instrumentace, kterou Dvořák s každým svým dalším dílem zdokonaloval a rozšiřoval.
