Semjon Byčkov: Všechno začíná srdcem, až k němu se pak přidá mysl, ne naopak

Písmeno „Я“ (já) je v azbuce poslední. Nicméně vším, co děláme nebo říkáme, stejně prozrazujeme, kdo jsme.

Vždycky záleží na situaci. Například Real Madrid mám rád, když hraje výborně, ale ne když hraje nevalně. To je fotbal.

Ano, zvířata mám velice rád a psy v rodině máme – tedy, mívali jsme. Kdysi jsme měli tři zlaté retrívry.

Ano, byli to dva bratři a jejich matka. A ve stejné době jsme také měli anglického kokršpaněla.

Prostě se to tak seběhlo. Dělali nám obrovskou radost. Časem ale jeden po druhém odešli. A od té doby máme pocit, že bychom si vzhledem k našemu životnímu stylu měli dát pauzu. Vždyť jsme ustavičně na cestách… Psi jsou jako malé děti. Potřebují mít u sebe rodiče. Ale kdoví, třeba se jednoho dne naše rodina zase o nějaké to dítko rozroste. Každý, kdo má psy rád, vám potvrdí, že jsou to výjimečná zvířata. Moc toho nevyžadují – stačí jim potrava a láska.

Přesně tak. To, co nám dávají prostřednictvím své citlivosti, inteligence a věrnosti, je naprosto jedinečné. Svým způsobem s námi společně prožívají náš život, naše nálady.

Ano, jde o leadership, ale neřekl bych, že jsem při práci někým jiným než v každodenním životě. Myslím, že se projevuji stejně. Je velice důležité být sám sebou a nesnažit se být někým jiným. Nicméně je pravda, že k dirigování patří, že vedete kolegy, což by bez příslušných vlastností nešlo.

Řekl bych, že je to osobnostní rys, který se v životě projevuje velice brzy. Ale stejně jako každou jinou vlastnost je nutné ho rozvíjet. Nejprve sledujeme ostatní a pozorujeme, jak se chovají. Někteří vedou ostatní organicky, jiní nikoli. A člověk se učí od všech.
Také to vyžaduje citlivost a důkladné porozumění lidské povaze: proč jsou lidé takoví, jací jsou, a proč se chovají nebo reagují určitým způsobem. To znamená, že se o ně musíme zajímat, což je zásadní, protože každý potřebuje mít pocit důležitosti – a každý také důležitý je. A jakmile člověk tenhle pocit má, dokáže ze sebe vydat to nejlepší. V opačném případě se uzavírá do své ulity a neotevře se, což je škoda.

Jenom v tom smyslu, že se člověk snaží pochopit, co ostatní motivuje a co ne a proč někdo reaguje určitým způsobem. Lidská reakce nemusí vždycky přímo souviset s danou situací. Náš život ovlivňuje spousta věcí, které přicházejí zvnějšku. A čím více si to uvědomujeme, tím lépe dokážeme danou reakci pochopit.

To je velice složité téma, protože dirigent studuje partitury celý život. A každou skladbu zkrátka někdy musí provést poprvé. Nejprve je nutné dílo vstřebat – vstřebat veškeré informace, kterou jsou obsažené v partituře jako takové, to znamená noty a také pokyny skladatele. Těch je někdy málo, například ve staré hudbě, jindy zase hodně, například v hudbě pozdějších autorů, jako byli Mahler, Strauss a další. Musím si tedy prostudovat všechny tyto informace a navíc i fakta o skladateli a o období, v němž působil.

U současných skladatelů je to svým způsobem jednodušší, protože ti žijí ve stejném světě jako my. A i když ho třeba vnímáme rozdílně, je to tentýž svět. V případě starších skladatelů se však musíme snažit představit si svět, který se od toho našeho značně liší, aniž přitom zapomínáme, že lidská přirozenost se nemění – byť se projevuje jinak. Nicméně způsoby, jimiž se projevuje, tvůrce ovlivňují. Jde tedy o bádání a o jakési cestování do minulosti.

A celý tento proces musí začít, jakmile se k nějakému hudebnímu dílu dostávám poprvé. Musí začít ještě před první zkouškou, protože pro dirigenta to sice může být skutečně první nacvičování dané skladby, avšak pro orchestr nebo aspoň pro některé jeho členy nikoli.

Úkolem dirigenta je přijít s jasnou představou ohledně prováděné skladby a sdělit ji kolegům. Tato představa se během zkoušek pochopitelně vyvíjí. Je to, jako by na začátku byl kmen stromu – tedy to, s čím přijdu já –, a ten se pak začínal rozvětvovat. Čím jsou větve členitější – díky tomu, s čím přicházejí ostatní –, tím bohatší bude interpretace. Ta prvotní vize ale být musí, jinak dirigent nemá právo se postavit na stupínek.

To je počáteční krok. Ale i později, když už se člověk se skladbou sžije, se ve vztahu k ní stále něco učí. Existuje bezpočet výrazových možností. Dílo zůstává stejné, ale my se během života měníme. Množství věcí, které můžeme v konkrétní skladbě objevit, je neomezené a naprosto nevyčerpatelné.

Rozhodně chci vědět, jak se na danou hudbu dívali nebo dívají jiní, ať už v dávné minulosti, nebo v současnosti. Nechápu, proč bych se toho měl bát. Zmiňujete se o ovlivňování. Každého z nás někdo ovlivňuje. Otázka je, co je na těchto vlivech přesvědčivé a co ne. A poučit se lze i z těch nepřesvědčivých. Tomuto přístupu jsem zcela nakloněný. Stačí se podívat na samotné skladatele – je až komické, jak jeden druhého vykrádají.

Jistě. Zaposloucháte se do kratičké melodie jednoho skladatele a pomyslíte si: „Proboha, vždyť tohle už jsem slyšel od jiného!“ Skladatelé moc dobře znají díla svých kolegů a nechávají se jimi ovlivnit. Pokud je ale člověk natolik silnou osobností, aby měl vlastní, nezávislou vizi, působí takové vlivy pozitivně – nic vám nevezmou a nebrání vám v hledání vlastní cesty. Domnívám se, že nikdo nedokáže kopírovat něčí způsob interpretace. V určitém povrchním smyslu ano – například tempo víceméně okopírovat lze. Ale obrovské množství detailů v rámci interpretace určitě ne.

A pokud jde o tu intelektuální činnost – ano, intelekt se zapojit musí. Nicméně pokud se navíc neřídíte srdcem, nikam nedojdete. Dnes mám dokonce za to, že všechno začíná srdcem, až k němu se pak přidá mysl, ne naopak.

Josef hraje vynalézavě a má velkou fantazii, nabízí úplný protipól k běžným tahům smyčcem nahoru a dolů. Mám ráda pestrost vznikajících barev a také jeho velmi zvláštní vibrato. U Dvořáka je tolik aspektů české hudby obsahujících svobodu a fantazii lidového přístupu. Často je ale v interpretaci neslyšíte, protože psal velmi přesně a detailně, takže partitury je obsahují jen v náznacích.

Opera je nejsložitější umělecká forma, zkrátka proto, že kombinuje několik různých žánrů. Ty se navzájem ovlivňují, a vzniká tak nesmírně složitý útvar. Pokud všechno v opeře funguje dobře, nabízí člověku ten nejpříjemnější a nejvíce obohacující zážitek, jaký vůbec existuje. Pokud nefunguje, je to tragédie.

Navíc je tu i praktické hledisko. Symfonický program se nepřipravuje dlouho, provede se dvakrát až třikrát a pak se orchestr věnuje jiným věcem. Opera se připravuje týdny. Když jde o novou inscenaci, trvají zkoušky zpravidla šest týdnů, během nichž člověk žije s hudbou, s inscenací i se všemi prvky, které se propojují a díky kterým se celé dílo rozvíjí. A než nadejde generální zkouška, netušíte, jaký bude konečný výsledek. Pak začnou představení. Pokud má nastudování úspěch, prožíváte úžasné období. Ale pokud ne, dostaví se frustrace, protože vykonaná práce nepřináší pocit uspokojení, což bývá velmi skličující. V tom je ten hlavní rozdíl.

Neřekl bych, že dirigování Tristana a Isoldy je obtížnější než například dirigování Mahlerovy Symfonie č. 3. Jistě, Tristan a Isolda je mnohem delší dílo. Nicméně každé hudební dílo, ať už jde o operu, nebo o symfonii, obsahuje příběh, který je potřeba odvyprávět. Některé příběhy trvají čtyři hodiny, jiné třicet minut. V každém případě do nich dáváte všechno.

Dirigování hudby, jako je Tristan a Isolda, by se dalo přirovnat k maratonu. Člověk si časem najde správné tempo a přijde na to, jak se vyvíjejí jednotlivé postavy i celý příběh. Když dirigujete operu, máte před sebou hudebníky v orchestřišti a zpěváky na pódiu, z nichž každý ztvárňuje nějakou postavu. Musíte být empatický, vědět, kdo která postava je, co ji motivuje, jak se cítí a co musí vykonat. Je to velice schizofrenní situace: když jeden zpívá, ostatní zpěváci nejen poslouchají, ale navíc i reagují, jako každý člověk, když někoho pozoruje. Já musím reagovat na každého zvlášť i na všechny jako na celek. Opět tu pochopitelně jde o empatii. A reakce jednotlivých postav se při každém představení liší, nikdy nebudou úplně stejné.

Proboha, jen to ne!

Nedělám vlastně nic. Uvolním se díky jiným věcem, které mě zajímají. Hudbu ale mám neustále v sobě. Ne že bych o to usiloval, prostě ji v sobě mám. A většinou si to ani neuvědomuji, dokud mě nezačne otravovat. V noci mi třeba běží hlavou partitura. A najednou mám výpadek a nemůžu si na některou část vzpomenout. Je to jako deska, na které se zasekla jehla a stále se opakuje totéž místo. To se někdy stává.
Velice důležité je ponořit se do čehokoli, co se v danou chvíli odehrává. Pokud se zrovna dívám na fotbalové nebo ragbyové utkání, musím ho opravdu sledovat, ať už se s ním pojí jakékoli emoce. Občas je to nuda, spousta sportovních zápasů je nudná, a tak je lepší věnovat se něčemu jinému. Stres ale nepociťuji. Něco jiného je napětí, které se dostaví, když jdu na pódium. To je způsobené zodpovědností vůči hudbě, vůči kolegům i vůči divákům. Chci totiž, aby publikum hudba zasáhla.

Podobá se to napětí, jaké prožívají sportovci před zápasem nebo závodem. Vzhledem k tomu, že jsem kdysi hrál volejbal za Dynamo Leningrad, velice dobře vím, jak se člověk před zápasem cítí: chce vyhrát, musí vyhrát. A s hudební produkcí to není jiné. Vítězství v tom případě znamená, že se prováděné dílo obecenstvu vyjevilo v celé své kráse. To je stres, ale naprosto úžasný.

Nicméně se domnívám, že v každodenním životě je důležité se věnovat se stejnou intenzitou tomu, co právě děláte, nebo člověku, s nímž v tu chvíli komunikujete.

Přesně tak. Vždycky mě pobaví, když od nehudebníků slyším, že mají rádi určitého skladatele, protože si při jeho poslechu odpočinou. Samozřejmě, každý si může hledat v hudbě potěšení, jaké chce. Pokud lidem hudba dává to, co potřebují, je to skvělé. Nicméně pro mě osobně to možné není, protože v mém způsobu vnímání hudby nebo konkrétního díla se nevyhnutelně mísí srdce s rozumem. Odpočinkové to nikdy být nemůže.

Mám spoustu oblíbených restaurací, v Praze je to například La Finestra in Cucina. Ale během turné jeden den někam přijedeme a druhý den zase odjíždíme. Příjezd, vystoupení, odjezd, přesun z místa na místo… Vzhledem k nepřetržitému cestování a koncertování tak mívám jen zřídka čas navštěvovat oblíbená místa. Opět bych to přirovnal k životu sportovců. Při vystoupení musíme být fit. To znamená, že všechno, co vyžaduje energii, si musíme zařídit tak, abychom při vystoupení byli ve vrcholné formě. Když přes den cestujete, večer koncertujete a druhý den zase odjíždíte, musíte být na sebe opatrní. Pokud po koncertě ještě vyrazíte na party, je jisté, že se vám to druhý den vymstí. Muzikantský život je naprosto úžasný, ale i když se zdá, že sjezdíme celý svět, nepodíváme se vlastně nikam – jenom do hotelových pokojů a koncertních síní.

Doma se nejvíce cítím v místech, kde jsem strávil delší čas, hlavně tam, kde jsem vedl nebo vedu orchestr, jako v Praze nebo v Paříži. Díky dirigování operních představení v Covent Garden jsem objevil Londýn, díky představením v Teatro Real jsem objevil Madrid, díky Maggio Musicale a La Scale jsem poznal Florencii a Milán, díky Staatsoper zase Vídeň a tak dále a tak dále. A při poznávání měst vznikají i nová přátelství.

Dovolenou bych to nenazýval. Vlastně ani nevím, co to znamená. Ale snažím se vyhradit si čas, kdy nediriguji, nekoncertuji a nikam necestuji. A ten vždy trávím doma. Doma pobývám tak málo, že se mi ani nikam nechce. Volný čas je pro mě velmi vzácný. Můžu se v klidu procházet krajinou, zaplavat si v moři, poslouchat, co si ptáci cvrlikají o životě, a pozorovat, jak se neustále mění světlo dopadající na hory a do údolí. Mám prostor na čtení a na filmy. Naposledy jsem viděl Konkláve s Ralphem Fiennesem a adaptaci slavného románu Gabriela Garcíi Márqueze Sto roků samoty.

V období volna se také připravuji na další projekty. Jinak to ani nejde. Je to zvláštní, ale život mám naplánovaný na pět let dopředu a často navíc velice dopodrobna – ne na pouhé tři měsíce nebo jeden rok, ale na čtyři až pět let dopředu. Musím se věnovat práci, aby projekty naplánované za pět let měly úspěch. Takhle musím přemýšlet a pracovat nepřetržitě.

Nejsem si jistý, jestli dokážu být konkrétní. A vysvětlím vám proč. Kdybych byl v tomto životě frustrovaný, protože bych dělal něco, co mě moc nebaví, dal bych velice jasnou odpověď. Jenže to můj případ není. Spekulovat o tom je tak pro mě dost těžké. Jsou určité věci, pro které absolutně žádné vlohy nemám, ale v jiném životě by to třeba bylo jinak. Ať už bych měl nadání pro cokoli, muselo by to souviset s možností zlepšovat život druhých lidí.

O tom silně pochybuji. Možná kdybych se narodil jako úplně jiný člověk – v takovém případě by mě to snad lákalo.

Samo sebou. Vždyť je to součást života. Každá společnost, ať už jde o demokratický, nebo totalitní režim, má vlastní politické dění, které ovlivňuje lidské životy. Mě zajímá život, a tedy i tento proces.

Obavy mám o vývoj lidstva a lidské společnosti i z toho, jak se bude měnit naše chápání hodnot, díky kterým jsme se v první řadě lidmi stali. Když si uvědomím, jaký pokrok udělala v posledních desetiletích medicína, je to neuvěřitelné. Všichni žasneme nad tím, jak je to možné, a ono to navíc pokračuje. Lidé se dožívají vyššího věku, trpícím dokážeme ulevit pomocí léků, operací a podobně. To jsme se naučili. Zároveň jsme se ale naučili i jiné věci: jak efektivněji a rychleji zabíjet druhé. Je to paradox, na jednu stranu dokážeme život zlepšovat, na druhu stranu jej můžeme víceméně stejnými prostředky ničit. Chceme létat na Mars, ale možná bychom se měli snažit přijít na to, jak neničit lidské životy a život na naší planetě.

To jsou věci, které mě trápí. O lidskou tvořivost ale obavy nemám, tu nikdo a nic nezastaví. Není to zkrátka možné. Nikdo nemůže zabránit tomu, aby se v něčí hlavě rodily myšlenky nebo aby se v srdci rodily city, a nikdo nás nemůže připravit o schopnost myšlenky a city spojit a na jejich základě vytvořit umělecké dílo. V tomto ohledu opravdu nemám žádné obavy.