Architektura má s klasickou hudbou mnoho společného. A jsou lidé, kterým se přesně tyto dva světy propojují v jednu celoživotní vášeň. Letošní jubilant, designér a architekt Patrik Kotas je fanouškem České filharmonie již 50 let.
Jeho stavby vzbuzují emoce. Má fanoušky i zaryté odpůrce. Rád sní, což považuje za nejlepší relaxaci. Invence ho zatím neopouští, učí na ČVUT, dokonce na dvou fakultách současně, jako hlavní činnost má však stále svůj ateliér, kde se při rozhovoru potkáváme. Do místnosti plné dokumentů, knih a modelů úspěšných realizací proniká otevřeným oknem hluk rušné křižovatky, v pravidelných intervalech přerušovaný cinkáním tramvají. Ostatně čerstvý šedesátník Kotas je velký milovník všeho, co je v pohybu, a jeho specializací jsou právě dopravní stavby a design autobusů, trolejbusů nebo tramvají.
Co mají architektura s hudbou společného?
Velmi mnoho. Pamatuji si, jak jsem byl naprosto okouzlen v kině na premiéře dokumentu o Jiřím Bělohlávkovi, kde hovoří o barvě hudby. Hrajte to modře! Měl jsem slzy v očích. Pana dirigenta jsem měl nesmírně rád a v tu chvíli vyjádřil, co sám cítím. Při určité hudbě vidím barvy, i po letech si u určité kresby vybavím, co přesně jsem poslouchal, která skica či idea vznikla po konkrétním koncertě nebo divadle, čím jsem byl v tu chvíli osloven, uchvácen. Architekturu, vizuální styl, rytmus, dynamiku, to vše mám bytostně spojeno s hudbou. Hudba prostě JE barevná.
A funguje to i naopak. Když slyšíme třeba Mahlerovu symfonii, vnímáme, jak je „vystavěná“.
Mahler je moje speciální láska. Ale prokousat se k němu mi trvalo hodně dlouho. A povedlo se to zejména díky Václavu Neumannovi, který Mahlera miloval. Postupně mi svojí noblesou, těmi krásnými gesty, Mahlerův svět otevřel. Je to hudba strukturovaná, gradující, každá věta jeho symfonií je vlastním, svébytným kompozičním celkem. Mahler byl velký stavitel hudby.
Při cestě tramvajemi, které jste navrhnul, vašimi zaoblenými trolejbusy v Pardubicích nebo když se člověk zastaví uprostřed „bílé velryby“, stanice metra na Střížkově, zdá se, že jedním z hlavních atributů vaší tvorby je ladnost.
Někdo má rád věci spíše exaktně, pragmaticky definované, přesné rohy, linie. Má to svůj půvab, svoji kulturu, nepodléhá to módním vlivům, po celá staletí to funguje. V pořádku. Anebo jsi fanouškem spíše fluidní, tekoucí architektury, něčeho, co sice má začátek a má konec, ale mezitím se to různě dynamicky vyvíjí. Já patřím mezi ty druhé. A možná právě proto tak miluju i Čajkovského nebo romantiku Rimského-Korsakova, toho trošku jiného Dvořáka, trošku jiného Smetanu. Ve Francii mi dokonce někdo říkal, že Smetanovy opery a symfonie by byly nádhernou filmovou hudbou. Kdyby už v jeho době existoval film, Smetana by byl hvězdou, mohl být Ennio Morricone své doby.
V Hradci Králové se objevuje motiv plachet, ostatně na tramvajové zastávce na Barrandově jsou také. Je voda další inspirací?
Nejsem mořeplavec, ale vodu miluju. Vyrostl jsem u rybníka, na Vltavě mě vždy fascinovaly lodě a parníky. A když potom přišel kontakt s mořem, rackové, plachty, pohupující se jachty, to vše je úžasná inspirace. Nejsem jachtař, ale každý rok jezdím a vždy jsem ten třetí člen posádky. Nemůžu být kapitán, to bych nezvládl, znám své limity, nemám ani fyzičku na to být prvním důstojníkem, ale bývám tím třetím: přehazuju plachty, pomáhám na palubě, dělám vše potřebné a strašně mě to baví.
A konkrétně nápad na Hradec vznikl v přístavu v Janově. Tehdy byla vypsána soutěž na renovaci tří uzlů, náměstí, terminálu a křižovatky Koruna, blížil se termín odevzdání, všichni už byli nervózní a já stále nic neměl. A do toho přišlo pozvání na Architektonický kongres v Janově, kde jsem měl i vystoupit. Po přednášce jsem si sedl do přístavu a při večeři sledoval v dálce ostrov, na kterém byly plachty. Naprosto jinak tvarované, než jsou ty v Hradci, jiná struktura, do toho létali rackové, míhaly se plachty plachetnic... A najednou jsem si začal kreslit, zůstal jsem tam prakticky celý večer a vzniklo to, co nyní vidíte v Hradci.
Vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze a absolvoval odbornou stáž na École nationale supérieure d’architecture de Versailles v Paříži. Od roku 1993 vede Ateliér designu a architektury. Jeho doménou jsou urbanistické projekty, dopravní stavby, design městského mobiliáře a dopravních prostředků v Česku i v zahraničí. Mimo jiné je autorem designu tramvaje Škoda 15T, stanic pražského metra Střížkov a Rajská zahrada a spolupracuje také na přípravě trasy D. Je členem Dynamického klubu ČF a jeho stabilním abonentským místem v Dvořákově síni Rudolfina je řada 13, sedadlo 14.
Nechat pracovat fantazii, nechat myšlenky rozletět je jistě povznášející, ale na druhou stranu – metro, autobusový terminál, zastávka tramvaje, to jsou přísné věci, které musí být nejen estetické, ale vrcholně funkční. Je to svazující?
Pro mě ne. Všechny ty základní provozně-dispoziční zásady pro mě nejsou překážkou. Nakládám s nimi podle potřeby. Problémem bývají normy. Speciálně ty, které jsou nesmyslné, u kterých víte, že vám rigidně něco přikazují. Tušíte, že to může být jinak, lépe, avšak norma takové řešení nezná. Druhým úskalím může být schvalovací proces, kdy občas bojujete s pyramidou argumentů a armádou hledačů toho, proč něco nejde. Což jsou chvíle, které ve mně vyvolávají pocity beznaděje. Dobré je to pak něčím vyvážit, pomoci někomu se zahradou, vytvořit něco komorního, na posezení, na zamyšlení… To je moje duševní hygiena. A také mám na paměti, co mi říkával tatínek. Že nejdůležitější je nebrat se moc vážně.
Tatínek Jaroslav byl akademický malíř a sochař. To on vás přivedl k hudbě?
Tatínek měl ateliér na Janáčkově nábřeží, s výhledem na Národní divadlo, na vodu, na Mánes… A když maloval, měl prakticky stále puštěné rádio, stanici Vltava. A pro mne to byla naprosto přirozená škola klasické literatury a klasické hudby. Mám s tím spojené zcela konkrétní vjemy a zážitky. Třeba dohrála hudba a ozvalo se: „Skončila Symfonie d moll Césara Francka, hrál orchestr FOK s dirigentem Václavem Smetáčkem.“ Slyším i hlas toho hlasatele. Velmi jsem si přál zažít živý koncert symfonického orchestru. A dostal jsem od tatínka k svátku vstupenky na zahájení Pražského jara 1979. Smetanova síň mě úplně okouzlila, pak nastoupili pánové ve fraku, poté přišel vysoký prošedivělý pán s černými brýlemi, pan doktor Václav Smetáček. A byla to mimořádně povedená Má vlast. Byl jsem v takovém transu, že tehdy poprvé mi z hudby vytryskly slzy. Podruhé se mi to stalo relativně nedávno, při pátém Mahlerovi, během posledního koncertu Jiřího Bělohlávka.
Zmínil jste, že Českou filharmonii sledujete už téměř půl století.
Sledoval jsem její koncerty v televizi, znal ji dobře z rádia. A protože ta Má vlast mě tak nadchla, zatoužil jsem po abonentce do Rudolfina. Tam došlo k dalšímu naprostému okouzlení dalším Václavem, tentokrát Neumannem. S ním jsem měl tu čest si několikrát i popovídat. Památečním koncertem pro mne bylo jeho provedení Mahlerovy Deváté symfonie během mé stáže v Paříži. Konal se tam tehdy mahlerovský festival, na plakátech byla samá velká jména, Abbado, Maazel, Mutti a do toho, na úplný závěr, Neumann. Po bouřlivém potlesku jsem to nevydržel a u zadního vchodu Théâtre du Châtelet si na něho počkal, abych mu poděkoval. Podobně silným zážitkem pro mne byla Má vlast se Semjonem Byčkovem v Suntory Hall v Japonsku. Ten úžasný aplaus a dojatý Semjon, dokonce přesně na státní svátek 28. října, to bylo velmi emocionální. A očividně nejen pro nás, posluchače, ale i pro řadu zkušených hudebníků na pódiu.
Filharmonici se řídí takzvanou definitivou. Sami musí usoudit, kdy je ten správný čas nástroj odložit. Odcházejí do důchodu i architekti?
Neodcházejí. Architekti jsou odejiti do důchodu, ne z vlastní vůle, ale protože už jim třeba neslouží zdraví, většinou odejdou nervy. Anebo už jsou frustrovaní, už nemají sílu bojovat. Ta nejtěžší část této profese totiž není něco vytvořit a vymyslet, ale prosadit, obhájit, bojovat s větrnými mlýny, s nepochopením. To je to nejtěžší. Ale například Brazilec Oscar Niemeyer, ten se dožil 104 let a s výjimkou posledních asi tří týdnů pořád kreslil. Byl jsem u něj v ateliéru, když mu bylo asi 99, fyzicky už byl stařík, mnoho toho nenapovídal, ale měl živé oči, hlava mu fungovala krásně, až do konce byl jednou z vůdčích osobností světové architektury. A stejné je to i u dirigentů. Herbert Blomstedt ve svých 97 stále řídí nejlepší orchestry a ostatně Karajan také pracoval prakticky do poslední chvíle.
Je rozdílné vidět „svůj“ orchestr v jiném kontextu, v zahraničí?
Je. A je to velmi důležité. Rudolfinum miluji, je to posvátné místo, tam jsem doma. Ale když Filharmonii vidím v Paříži, v Japonsku, v Madridu, tak člověk cítí, že patříme k absolutní světové špičce. Ne, že jsme se k ní náhodou přiřadili. Ale že k ní stabilně, logicky patříme. Že tam prostě jsme.
Takže není troufalé hovořit o tom, že chceme být pevně ukotveni v evropské elitě?
Není, je to naprosto přirozené. Dobrým příkladem je i letošní rezidence v Carnegie Hall. Vždyť takový prostor tam dostanou kromě ČF už jen Berlínští filharmonici a Vídeň. To přece není náhoda. A nevycházím z recenzí nebo kritik, to mi nepřísluší. Pro mne je určující ten přímý emocionální zážitek.
Jak vlastně obstojí Rudolfinum očima architekta?
Mám Rudolfinum moc rád a ocenil jsem ho ještě více, když jsem poznal další koncertní sály. Architektonicky, jelikož jsem fanoušek secese a dynamických tvarů, mám asi nejraději Palacio de la Música v Barceloně, Sydney Opera House, těším se do opery v Oslu. Velkým zážitkem je i Elbphilharmonie v Hamburku, byť mi tam chybí důstojný vstupní prostor, což je ale dáno tím, že je to nástavba. Pokud bych hledal ideální divadelní nebo koncertní prostředí, tak je to opera Reina Sofia ve Valencii. Vejdete a už je to zážitek, je to domov umění, jste tam vítán a jste ohromen. A Rudolfinum to má také.
Byl jste s ČF v Madridu, Hamburku, Tokiu, Londýně, chystáte se do New Yorku… Dokážete si ta města užít, aniž byste kriticky přemýšlel nad architekturou, kterou procházíte?
Pro mě je to obrovská inspirace. Nepřistupuji k procházkám městem s primárním záměrem něco hodnotit, analyzovat. Užívám si to. Když vidím, že se někde něco povedlo, tvůrcům i městu to ze srdce přeji. Jen po návratu mi je vždy smutno, že se tak neděje i u nás. Nicméně například Tančící dům zestárl moc hezky. Je architekturou, která bude krásná a imponující i za dalších 50 let.
Mohl by takový být i projekt Vltavské filharmonie?
Rozhodně. Jsem moc rád, že se k celé té akci vůbec přistoupilo. Považuji to za velký úspěch a byl bych moc rád, kdyby se to dotáhlo. Projektu fandím, přeji mu velký úspěch. Vltavská filharmonie by se mohla stát další významnou dominantou města a rád bych věřil tomu, že se jí opravdu stane.
