Nathalie Stutzmann:
Jsem romantická a postromantická fanatička

Když se podíváte na Wagnerův život a přečtete si jeho literární dílo i dopisy, musíte nutně dojít k přesvědčení, že byl velký modernista. Vždy se pouštěl do objevování a zkoumání nových věcí, zajímaly ho i technické novinky. Fascinovala ho divadelní technika a nové akustické možnosti. Proto také vzniklo jeho fantastické festivalové divadlo s úchvatným zakrytým orchestřištěm a skvělou akustikou. Wagner pro svoje opery vždy hledal nové nasvícení a nové scénické prostředky. Jsem přesvědčená, že by se živě zajímal také o novinky dneška. A rovněž si myslím, že není možné hrát staré opery pořád dokola v tradičním a nezměněném scénickém ztvárnění a středověkých kostýmech. Současná pojetí jsou někdy fascinující, představují velké dobrodružství. A potrénujete se v přijímání jiné perspektivy.

Pokud se hluboce ponoříte do nějakého materiálu, vždy vás ovlivní všechno, co se v něm nachází. A někde v srdci si vytváříte představu ideálního ztvárnění. V prvé řadě je ale potřeba dílo pragmaticky analyzovat, teprve to vám umožní náležitě osvobodit emoce.

Je to zápas mezi dobrem a zlem, životem s vírou a bez víry. Rozhodování, zda najít potěšení ze života v dokonalosti, nebo v šílenství a jak to všechno skloubit se vznešeností či pevným charakterem. Myslím, že podobné rozhodování je velmi lidské a někdy ho zažívá každý, proto je také Tannhäuser pořád aktuální. Lidé občas nemají titulního hrdinu rádi, není jim vždy sympatický. Na naší inscenaci se mi líbí, že probouzí soucit s ním, snad se do něj i zamilujete. Je to člověk, který nemá na vybranou. Dělat velká rozhodnutí je nesmírně složité, občas to pozná každý.

Dávám mu přednost před vším ostatním. Jsem romantická a postromantická fanatička.

Těžko říct, jestli je moje oblíbená, ale rozhodně patří k nejkrásnějším symfoniím, co kdy vznikly. Mám velice ráda ruský repertoár a těším se, že budeme něco z něj hrát právě s Českou filharmonií. Bylo to moje výslovné přání, protože je to orchestr s úchvatnou zvukovou kvalitou právě pro typ hudby, jaký Šestá symfonie nabízí. Hledat různé typy spojení díla s konkrétní zvukovou kvalitou je pro mě důležité.

Mám pocit, že Mozart se velmi bezprostředně dotýká emocionálních momentů. Ale je to, jako byste byl vzhůru a pozoroval ho při tom. Máte pocit, že se nacházíte v nebi, a dokážete z té blaženosti popsat, jak těžký je život na zemi. S Čajkovským zůstáváte na zemi a cítíte jeho utrpení s každou notou.

Ani ne, jsou to jediné opery od Mozarta, které jsem kdy dirigovala. Částečně k tomu navíc došlo pouhou shodou okolností. Původně jsem měla dělat jen Dona Giovanniho, ale nakonec jsem převzala i Kouzelnou flétnu, když svou účast odvolal Gustavo Dudamel. Nemůžu o sobě říct, že jsem specialistka ať už na Mozarta, nebo na Čajkovského. Jejich hudbu zbožňuji, ale člověk se nemůže věnovat jen repertoáru, který ho osobně fascinuje. Je důležité mít širší kontakt s hudební historií. Musíte vědět, z čeho vzešla hudba, kterou se chystáte dirigovat. Je potřeba pochopit a interpretovat, co přinesl jeden skladatel druhému. Pokud chcete rozumět například Brucknerovým symfoniím, nemůžete vynechat Bacha. To je způsob práce, jaký mám ráda. Všechno se při něm vzájemně doplňuje.

Samozřejmě a hodně mě to všechno zajímá. Byla jsem v Praze hrozně dávno, snad před dvaceti lety. Už si ani nemůžu vzpomenout, kde jsem tehdy byla a co jsem dělala. Zůstala mi jen vzpomínka na nádherné město. Nejdůležitější volbou pro mě ale zůstává orchestr a také jeho koncertní mistr Jan Fišer a vedoucí skupiny viol Eva Krestová, kteří budou hrát v Mozartovi sólové party. Jsem hodně zvědavá, jak současným způsobem hrají starou hudbu lidé z dnešní Prahy.

Času budu mít bohužel dost málo, protože nemám možnost přijet dřív ani zůstat o pár dní déle. Doufám, že se aspoň projdu městem, dám si dobré místní jídlo a podaří se mi nasát atmosféru pražských ulic. Pro mě je důležité udělat si obrázek o lidech a zjistit, jak se chovají. Mám tyto zážitky ráda a pídím se po nich, i když třeba nemám čas udělat si čistě turistický den. Ale v Praze je krásné jen tak chodit a dívat se kolem sebe, nebo ne?

Zcela jistě našla a také jsem chtěla, aby Dvořákův koncert hrál právě on, protože jsem usilovala o stylový a organický výsledek. Ve zvuku je obsaženo něco, čemu bych řekla dlouhá tradice – myslím, že se projevuje hrou s malým portamentem. A to se mi líbilo. Ptala jsem se Josefa, jak to dělá, protože kdybych dokázala všechno popsat technicky, mohla bych pak požádat svůj orchestr, aby hrál stejně. Smál se a odpověděl, že neví. Hraje prý tak, jak si myslí, že to má být. Bylo to ohromně zajímavé a zábavné zároveň. Je v tom svoboda interpretace, která se mi líbí, se spoustou novinek při používání smyčce.

Josef hraje vynalézavě a má velkou fantazii, nabízí úplný protipól k běžným tahům smyčcem nahoru a dolů. Mám ráda pestrost vznikajících barev a také jeho velmi zvláštní vibrato. U Dvořáka je tolik aspektů české hudby obsahujících svobodu a fantazii lidového přístupu. Často je ale v interpretaci neslyšíte, protože psal velmi přesně a detailně, takže partitury je obsahují jen v náznacích.

Svět je opravdu stále propojenější a promíchanější. Také stále ubývá orchestrů, které lze bezprostředně rozlišit jeden od druhého. Když si poslechnete zpěváky, je to stejné, u instrumentalistů zrovna tak. Když jsem studovala, vyrůstala jsem s nahrávkami, kde byla interpretace na prvním místě. Pustil jste si CD a okamžitě věděl, kdo hraje. To jsou věci, kterých ubývá, ale ráda bych je pěstovala i dnes. Když studujete ve Francii, učíte se hrát určitým způsobem a zůstává to ve vás jako část toho, čemu říkáme tradice. A když Josef Špaček hraje Dvořákův koncert, tak v jeho hře slyším českou tradici, i když je ještě mladý. Nemyslím si ale, že bych hrála lépe francouzskou hudbu jen proto, že jsem se narodila v Paříži. Můj hudební svět představují především Wagner, Bruckner a Čajkovskij, kterým se věnuji mnohem intenzivněji. Všechno závisí na vaší senzitivitě a vlivech, které vás v životě potkaly.

Myslím, že to zajímá víc média než mě samotnou. Když jsem začínala s dirigováním, byla jsem naivní a vůbec mě nenapadlo, že to může být námět k diskusi nebo problém. Dirigentství je podle mě funkce – podobně jako kněžství. Takže není otázkou genderu, kdo ji vykonává. V realitě se ale pořád jedná o novinku. Rádi bychom viděli dirigovat více žen, ale ještě před pouhými čtyřiceti lety nebývaly ženy běžně ani členkami orchestrů. Tak tomu bylo i v Německu, v Česku, a obzvlášť v Rakousku. Změna chtěla nějaký čas a s dirigováním je to stejné: situace se bude zlepšovat. Dnes už mají ženy, které se chtějí stát dirigentkami, otevřené příležitosti. Když jsem byla teenager, ještě žádné nebyly. Pořád je ale málo žen, které by měly zodpovědnost za celý orchestr jako šéfdirigentky, například v USA jsem jediná.

Řekla bych jim to samé, co mi na podobnou otázku kdysi řekl můj drahý mentor Simon Rattle. „Toužíš po dirigování tak silně, až tě to spaluje?“ ptal se mě tehdy. A já jsem mu odpověděla: „Ano, nemůžu kvůli tomu ani spát.“ Na to mi řekl, ať do toho jdu, protože jinak to nemá smysl. Bez toho se z dirigování stává jen břemeno.