V říjnu se pražskému publiku poprvé představí Nathalie Stutzmann, šéfdirigentka Atlantského symfonického orchestru. Pro svou premiéru s Českou filharmonií si spolu s Petrem Iljičem Čajkovským vybrala Wolfganga Amadea Mozarta. Co si od spolupráce s ní slibují sólisté mozartovské části programu, violistka Eva Krestová, a koncertní mistr Jan Fišer?
Kateřina Pincová
V posledních sezonách sbírá Nathalie Stutzmann skvělé kritiky nejen za své působení v Atlantě, ale i za další hudební angažmá. A často byla na programu Mozartova hudba. Loni v newyorské Metropolitní opeře zazářila provedením Dona Giovanniho a Kouzelné flétny, letos v dubnu v Carnegie Hall s Filadelfským orchestrem, jehož je hlavní hostující dirigentkou, jeho Requiem. Mozart zazní také v Rudolfinu, Stutzmann zvolila jeho Koncertantní symfonii Es dur.
Co očekáváte od společné práce s Nathalií Stutzmann?
Eva Krestová (EK): Nesmírně se na ni těším. Líbí se mi její energie. Myslím, že speciálně Mozart s ní bude radost, a to hlavně díky tomu, jak vynikající je zpěvačka. Stále říkám, že hraní na violu je úplně stejné jako zpívání. Když hraju, jednotlivé fráze si v duchu zpívám a podle toho se i nadechuji. Mozarta prostě zpívat musíte! Myslím, že to bude hodně inspirativní práce, a věřím, že si po hudební stránce dobře sedneme.
Jan Fišer (JF): Přesně jak říká Eva. Těžiště celé Mozartovy tvorby spočívá, mimo klavírní koncerty, v jeho operách. Právě ta zpěvnost a výstavba charakterů postav je naprosto ojedinělá. A to je něco, z čeho my instrumentalisté musíme těžit.
Nathalie Stutzmann je známá svým historicky poučeným přístupem k interpretaci. Jak je vlastně možné tímto způsobem dobře pracovat i s orchestrem hrajícím na moderní nástroje?
JF: I na současné vybavení se dá hrát celkem stylově, v takzvaně historicky poučené interpretaci. Staré nástroje a třeba střevové struny ovšem mají jinou barevnost a zvukovost, nicméně přiblížit stylu se určitě dá. Mě osobně poučená interpretace nesmírně baví a poslední dobou občas beru do ruky i barokní smyčec, což při provádění barokních nebo klasicistních děl velmi pomáhá. Je to v principu o zvukovém ideálu, ke kterému se chceme přiblížit.
Koncertantní symfonie, oblíbená forma období klasicismu, je považována za jakýsi hybridní žánr mezi sólovým koncertem a symfonií. Přináší neobvyklé vztahy mezi nástroji: sólové nástroje spolu v sólových pasážích vedou neustálý dialog, ale zároveň se v tutti částech stávají součástí orchestru. Co pro vás jako sólisty znamená hrát takto zkomponovanou hudbu?
JF: Já bych ani neřekl, že jde o hybrid mezi sólovým koncertem a symfonií, spíš si myslím, že je to z pohledu sólového partu výraznější forma barokního concerta grossa. Forma koncertantní symfonie totiž dává prostor pro více sólových nástrojů, a to mnohdy zcela rozmanitých. V našem případě se dialog neodehrává jenom mezi houslemi a violou, ale oba nástroje komunikují velmi čile i s orchestrem. Zajímavé také je, že jednotlivá melodická témata první věty představí až sólové nástroje. Ale z podstaty věci se vlastně jedná o koncert pro dva sólové nástroje a orchestr.
A liší se nějak příprava? Je například zapotřebí, abyste vy dva sólisté zkoušeli společně?
JF: Příprava se neliší od běžného sólového vystoupení. Part musíte znát nejen svůj, ale i druhého sólového nástroje a pochopitelně také orchestru. Mozart je navíc velmi transparentní skladatel, v jehož skladbách je všechno slyšet, takže cvičení se nedá podcenit. Vedle toho je ohromně nápaditý a proměnlivý v charakterech, takže musíte pracovat v dokonalé vyváženosti preciznosti a výrazu.
EK: Určitě je zapotřebí zkoušet spolu ve dvou: čím lépe budou sólové hlasy sehrané v každém detailu, o to víc bude fungovat jejich dialog, a tím pádem i souznění s orchestrem. V tomto ohledu to pro sólisty bývá těžké, protože většinou moc času není. My ale hrajeme ve stejném orchestru, často se potkáváme, máme tím pádem trochu výhodu.
Eva Krestová, první violistka České filharmonie, se kromě orchestrální hry věnuje s velkým zápalem také té komorní. Vystupuje se soubory Josef Suk Piano Quartet a Puella Trio, s nimiž sbírá mnohá ocenění. V minulosti byla houslistkou souboru Pavel Haas Quartet, se kterým procestovala celý svět. Příležitostně vystupuje i sólově, například s Pražským komorním orchestrem a Moravským komorním orchestrem.
Koncertantní symfonie Es dur vznikla době, kdy Mozart vyrazil z rodného Salcburku na cesty po Evropě za novou prací, při čemž jej doprovázela jeho matka. Ta ale krátce poté, co dorazili do Paříže, zemřela. Někteří muzikologové proto toto dílo označují za Mozartovo přelomové. Přitom je napsal v pouhých třiadvaceti letech. Jak je vnímáte vy?
JF: Mozart se s formou koncertantní symfonie seznámil zřejmě při své první cestě do Mannheimu v roce 1777, kde působila rodina Stamiců a především Karel Stamic, který jich má na kontě několik desítek. Do skládání koncertantních symfonií se Mozart pustil o dva roky později v roce 1779 v Paříži. Z celkového počtu šesti se však z tohoto období dochovaly pouze tři – Koncert pro flétnu, harfu a orchestr, Koncertantní symfonie pro dechové nástroje a orchestr a právě Koncertantní symfonie pro housle, violu a orchestr. Myslím, že jednou z pohnutek jejich zkomponování bylo i to, že se chtěl dostat na jiné a lukrativnější místo, kde by nebyl tolik svázán povinnostmi jako na arcibiskupském dvoře. I proto ty cesty po Evropě, kterými na sebe chtěl upozornit už nejen jako zázračné dítě, ale i jako vyzrálý skladatel.
EK: Pro mě osobně je to opravdu geniální dílo, a to po všech stránkách. Je to dokonalá kompozice, ale také zde vnímám osobní přesah. Tuto koncertantní symfonii napsal Mozart údajně jako rozhovor se svojí matkou, kde houslový part je hlasem Mozarta a violový part hlasem jejím. Zejména druhá věta je tak jakousi lamentující písní. Nacházíme zde opravdovou emocionální hloubku, jako by se Mozart snažil smířit s její nedávnou smrtí. Je to jedna z velmi mála jeho pomalých vět, která je psaná v mollové tónině. Pro mě jedna z nejkrásnějších pomalých vět vůbec.
Oba sólové party jsou obdobně virtuózní, pozoruhodná je i volba violy, sólově poněkud opomíjeného nástroje. Často se ale v souvislosti s tímto dílem mluví o Mozartově lásce k viole.
JF: Je pravda, že oproti houslím má viola obecně méně koncertů. Na druhou stranu ale mnohé z nich, ať už z doby klasicismu, nebo ještě dříve, z baroka, jsou pro violu velmi virtuózní. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že violou se chtěl Wolfgang dalším dílkem odstřihnout od vlivu svého otce, který byl po Evropě považován za významného pedagoga houslové hry. Své houslové koncerty psal Wolfgang ještě jako náctiletý. V pozdějším věku naopak rád hrával na violu, třeba ve smyčcovém kvartetu s Josefem Haydnem, Janem Křtitelem Vaňhalem a Carlem Dittersem.
Mozart napsal violový part s uplatněním skordatury, tedy přeladění nástroje do jiné tóniny, v tomto případě o půltón níž. Skordatura se ale při současných provedeních této skladby často nepoužívá. Jaké bude vaše pojetí a proč?
EK: Ano, Mozart napsal violový part původně v D dur. Jeho záměrem bylo dát ve zvuku obvykle rezervovanější viole jistou rezonanci tak, aby nástroje zněly vyrovnaně. Díky D dur je totiž ve skladbě možné hojně využívat prázdných strun a technicky je part celkově o dost lehčí – zkoušela jsem si to v této tónině zahrát. Mozartův záměr se zvukovostí chápu, nicméně já budu hrát v Es dur, a to hlavně kvůli stabilitě ladění. Mám totiž zkušenost, že moje viola po takto výrazném přeladění nedrží intonaci a je pak na ni obtížné hrát. Trochu bych se toho bála. Navíc je to velmi zvláštní pocit, hrát na přeladěný nástroj: hrajete určitou notu, čekáte, že nějak zazní, ale ona nakonec zazní úplně jinak.
Jan Fišer je koncertním mistrem České filharmonie od roku 2020. Na svůj hudební talent upozorňoval už v dětství a po studiu na konzervatoři pokračoval v USA u profesora Andrése Cárdenese. Jako sólový hráč se představil například v Německu a Japonsku. Intenzivně se věnuje hře v rámci Dvořákova tria, jež se řadí mezi nejlepší české komorní soubory. Jako jeden z mentorů akademie MenArt působí i jako pedagog.
