Martin Myšička, vypravěč

Martin Myšička měl jako herec k hudbě vždycky blízko. Moderní pojetí herectví ovšem s hudební zručností už dávno počítá a téměř se bez ní v inscenacích neobejde. Myšičku přitahoval akordeon a samozřejmě i pro mladé kluky skoro povinná kytara. „Na DAMU jsme měli ještě nepovinný předmět klavír, a tak jsem se tam i leccos naučil. Piano a kytara je pro mě dodnes zvláštní způsob relaxu, rozhodně se ale nemůžu považovat za někoho, kdo by takzvaně uměl hrát,“ říká Myšička. V repertoáru, který si s chutí zahraje, jsou převážně populární písničky, spíš folk než rock.

V posledních letech do jeho života stále více vstupuje i klasická hudba, a nejen proto, že jeho dcera prošla klasickými kurzy v Litomyšli. Přes violoncellistu Tomáše Jamníka a houslistu Josefa Špačka se Myšička dostal ke sdružení Vážný zájem, které už řadu let provozuje speciální koncerty v domácím prostředí. „Nejčastěji se ale ke klasice dostanu na koncertech České filharmonie,“ podotýká. „Několik let máme ve filharmonii abonmá, sedm koncertů za sezonu. To jsou moje největší zážitky s klasickou hudbou.“

Ani patos, ani přílišná civilnost

Martin Myšička se ale letos z hlediště několikrát přesune na pódium Rudolfina. Spolu s Českou filharmonií bude součástí provedení Vokální symfonie Vladimíra Sommera. Jde o velmi sofistikované, intelektuálně silně vystavěné dílo, v němž se v první větě zpívá text Franze Kafky a v závěrečné, třetí části verše italského básníka a romanopisce Cesare Paveseho. Myšička vystupuje jako vypravěč v prostřední, druhé větě, v níž Sommer komponoval do obrazů vytvořených v krátkém snu Raskolnikova z Dostojevského románu Zločin a trest.

Sen o kobyle, malé hnědce, kterou ubije k smrti opilý mužik, si herec pamatuje z doby, kdy Raskolnikova ztvárnil. „Měl jsem možnost si na ty velké figury sáhnout. Hrál jsem Raskolnikova, ale i Knížete Myškina v Idiotovi nebo Aljošu v Bratrech Karamazových,“ vzpomíná herec. Právě inscenace slavného Dostojevského románu v Dejvickém divadle se stala základem filmu režiséra Petra Zelenky. „Původně to Petr chtěl udělat jen jako záznam našeho představení, ale nakonec je tam i současná dějová linka. Karamazovy jsme hráli v divadle dlouho a hráli bychom to možná dodnes, ale třeba moje role Aljoši, který je mladinký, se ve starším věku, kdy jsme dost zešedli, už úplně hrát nedá,“ komentuje proměnu rolí Myšička, který už v Dejvickém divadle účinkuje více než čtvrtstoletí a sedm let je jako umělecký ředitel vedl.

Dostojevskij je génius emocionálních kontrastů, které jsou přítomné i v Raskolnikovově snu, použitém ve Vokální symfonii: surovost a hrubost a proti ní hluboký soucit a pokora vůči živému tvorovi – tak jako v Dostojevském tolikrát lidé vzpínají ruce k nebi, a vzápětí padají v pokloně a podvolení Stvořiteli k zemi. Skladatel Vladimír Sommer využil toto napětí v hudební symbolice doby po konci Stalinova kultu osobnosti, plné bolesti z prožitých komunistických hrůz i naděje z přicházejícího nového. Vokální symfonie – kterou složil v roce 1957, premiéru ale měla až o šest let později – je i lidským prozřením umělce, který se nevyhnul prorežimním skladbám oslavujícím komunistickou víru.

Martin Myšička nebude v roli vypravěče na pódiu poprvé. Vyzkoušel si ji loni se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Robertem Jindrou v melodramu Vodník Zdeňka Fibicha. „Bylo to dokonce v Rudolfinu, dost mě přitom udivilo, jak malé je zákulisí, kam se muzikanti ani nevejdou,“ vzpomíná herec na svůj vstup na pódium Dvořákovy síně. V interpretaci textu se tehdy snažil ubírat na patosu, netlačit na to, aby projev byl „umělecky výrazný“, protože pak se snadno stává kýčovitým. „Je to velmi těžká disciplína. Když je ale projev zase příliš civilní, také to není ono,“ uvažuje. Nejtěžší jsou pro něj nástupy do hudby a udržení rytmu tak, aby slova padala přesně tam, kde to partitura žádá. „Těch zkoušek moc není, jedna, dvě, tři a jde se na to. Takže člověk musí pečlivě sledovat, co a jak udělat.“

Text samozřejmě znal předem, i si poslechl nějaké nahrávky, takže věděl, jak skladba v celku zní, vstupy do živé hudby na pódiu jsou ale přece jen něco jiného. „Já bych se to pokusil přirovnat k tomu, co děláme na divadle,“ přemýšlí Myšička o vztahu hudba/slovo, jehož proměnlivou dynamiku si vyzkoušel právě při provedení Vodníka. „Když zkoušíme nějakou inscenaci, samozřejmě už to hrajeme s nějakou emocí, ale pak se do toho vkládá hudba, kterou my jako herci neslyšíme, i když režisér s ní už průběžně pracuje. Těsně před premiérou najednou hudba zazní – a všechno se strašně promění. Atmosféra situací, kterou my vytváříme svými výkony, se najednou s hudbou změní, dubluje se, někdy dost zásadně posouvá a my najednou musíme hrát trochu jinak.“ 

Sprecher Brousek

Ve filmu k takovým posunům nedochází, skladatel hudbu tvoří přímo do hotových sestříhaných scén, kdy už je vše natočeno. Divadlo je v tomto směru hudbě více otevřené dílo. „Premiéra, to je takový výbuch, postupně to ale odezní a představení se usadí, více propojí dohromady, pak se zase najde nová energie,“ popisuje svou divadelní zkušenost Myšička. Při provedení Vokální symfonie Vladimíra Sommera s dirigentem Jakubem Hrůšou, Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem bude příležitost něco podobného zažít i při propojování na místě hrané symfonické hudby s živým slovem.

Martin Myšička se pokouší poučit i u kolegů, kteří jsou v disciplíně vypravěče v symfonické skladbě vyškolenější. Připomíná například Jana Šťastného nebo Táňu Medveckou, herecké kolegy, které ve vypravěčské roli v koncertním sále přímo viděl a slyšel. A pak je tu vzor „hereckého symfonického čtení a básnění“: Otakar Brousek. „To je samozřejmě klasik, my tomu říkáme sprecher, on už tím, jak promluví, rozrezonuje celý prostor.“ Otakar Brousek je také vypravěčem v referenční nahrávce Sommerovy Vokální symfonie, kterou v roce 1965 s Českou filharmonií natočil dirigent Václav Neumann. Brousek má v hlase opravdu zvláštní, velmi specifický patos, který se k Sommerově skladbě hodí, protože snadněji pozvedává hlas a slovo nad mohutně hřmící orchestr. Jeho dramatický projev se v některých vypjatých místech blíží až divokému křiku.

Vystupovat s nejlepším českým orchestrem, českým sborem a českým dirigentem je pro Martina Myšičku pocta, velkou vlasteneckou hrdost si ale nepřipouští. „My jsme přece namíchaní Evropani! Jistě můžeme být právem hrdí, že tu žili výborní čeští skladatelé, ale bez světových vlivů by také byli poloviční. Ani ta Novosvětská by bez setkání Dvořáka s americkou krajinou a hudbou nebyla tak krásná. Jsme všichni přece hlavně pozemšťani a teprve pak Němci, Poláci, Francouzi nebo Češi.“