Jednohlas je v nás hluboko zakořeněný. Světová premiéra pro svatá srdce i vinný sklep  

„Při kompozici Canta jsem nemyslel na žádný zpívaný text,“ shrnuje sedmašedesátiletý skladatel vznik nové kompozice. První impulz mu poskytl nový klášter klarisek v brněnských Soběšicích. „To je můj okrsek, kde rád trávím čas, je tam krásná naučná stezka a příroda,“ líčí Zemek krajinu, do níž je citlivě zasazené sídlo řádu, který podle svých přísných pravidel koriguje i vizuální složku jím obývaných staveb. Tato má půdorys do L.

„Jednou jsem šel odpoledne okolo a zaslechl chorál s neumělým kytarovým doprovodem, i ženský zpěv byl krásně neučesaný,“ pokračuje Zemek, jemuž tehdy utkvěl v paměti čtyřtónový motivek a-h-fis-a. Sekunda nahoru, kvarta dolů a zpět k základnímu tónu. Jednoduchý motiv má v sobě zárodek pentatoniky, může patřit do A dur, do fis moll i do D dur. Celé Canto je napsané z něj, jen na závěr přichází chorál, který se zpívá o slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Jemu a nejsvětějšímu srdci Panny Marie autor zasvětil své dílo.

K čistému výsledku přispívá i vyřazení všech nástrojů s dlouhým dozvukem. „Klavír, zvony, harfy, všechno jsem dal pryč,“ říká kategoricky skladatel, který tak zaručil unisonu dobré vyznění bez falešných harmonií.

Každodenní zpěv a rytmy z hlubin času

Zpěvnost české orchestrální školy je podle Zemka charakteristická. Název jeho novinky Canto, česky Zpěv, ale přibližuje smysl unisona. Je blízký jednohlasému zpěvu gregoriánského chorálu, který slýchal už v sedmdesátých letech v brněnském kostele svatého Tomáše. Zároveň představuje skladatelův pohled na nejvyšší splynutí nástrojů. Neusilují o nadvládu nad sebou, ale spojují se.

Jednohlas je Zemkovým poznávacím znamením už mnoho let, jeho nápadité využívání z něj dělá jednoho z nejosobitějších autorů současnosti. „Unisono mě fascinovalo už jako orchestrálního hobojistu v Simonu Boccanegrovi od Verdiho, ale taky ve Špalíčku a Řeckých pašijích od Martinů,“ vzpomíná Zemek a připomíná ještě těžké hobojové unisono ve třech oktávách ve Freskách Piera della Francesca.

Stejně krásný je pro něj ale unisono zpěv ve vinném sklepě. „Moji rodiče vyrůstali na Slovácku, i když tata je původně Chod. Mama je ale od Uherského Hradiště z Mistřic a přinesla si svoje zvyky i do Brna,“ vypráví Zemek o každodenním zpěvu slováckých písniček u mytí nádobí.

Potom se otáčí ke knihovně, kde má sbírky lidových písní od Sušila a Bartoše. Do ruky ale bere Živou píseň od Vladimíra Úlehly, který zachovává staré rytmické tvary. Jsou zřejmě ještě předklasicistní, protože později se písně upravovaly do dvou- nebo třídobého metra. „Jsou v nich obsažené janáčkovské rytmy, až nad tím zůstává rozum stát,“ přemýšlí Zemek a připomíná také Úlehlovy přednášky o souvislostech moravské lidové hudby se starým Řeckem.
„Nepravidelnosti asi vznikaly tak, že zpěváci něco natáhli a jinde zase ubrali,“ uvažuje skladatel nad rytmickými zvláštnostmi. Melodie pak nezačíná na první dobu, ale třeba na třetí septolu. Nebo se z pětidobého metra najednou přejde na sedmidobé. „Taková hudba je nepředvídatelná i proti dnešním cimbálkám,“ vysvětluje Zemek a dodává, že pokud měla kapela výborného kontrabasistu, tak šla v jednohlase celá – linku zpěvu sledovali všichni.

Morava mezi Východem a Západem

„Dříve jsme žili v oblasti Hercynského lesa, který se na východě střetává s Karpatským obloukem a Panonskou pánví,“ jmenuje Zemek tři oblasti, jež se potkávají na Horňácku, kde silně zapůsobily i vlivy z Východu.

Připomíná takzvanou Moravskou bránu spojující Západ s Východem, jíž prošel i Marco Polo. Občas se stalo, že lidé přešli Alpy a zakotvili v Brně na zimu. Mezitím ale zemřel otec a rodina tu už zůstala. Nebo šli naopak z východu a usadili se v Olomouci.

„Dílo Františka Emmerta nebo Jana Kapra je pro mě reprezentantem německého vlivu v Brně,“ ilustruje skladatel své úvahy na příkladu svých kolegů z minulosti. Miloslav Ištvan ale v sobě podle Zemka nese jižní oblouk už podle svého jména.

K rozhraní kulturních vlivů řadí Zemek i Janáčkovu rusofilii a jeho návaznost na Musorgského. „Jednou jsme hráli jeho Chovanštinu a najednou jsem v houslích slyšel ta-ta-ta-ta,“ popisuje skladatel janáčkovské čtyřtónové modely, které našel také u Sušila. Sám se jim snaží vyhýbat – zdá se mu, že by si jimi zadarmo pomáhal. Vadí mu, i když je najde u Janáčkových žáků.

„Myslím, že moravští skladatelé jsou pořád ve stresu, aby Janáčka nenapodobovali,“ zamýšlí se. Je ale přesvědčen, že mladší generace už by se od toho mohly oprostit. „Je sto let po smrti, je to uzavřená kapitola, s jeho vlivem už by se mohlo normálně pracovat,“ uzavírá Zemek.

Světovou premiéru skladby Canto od Pavla Zemka Nováka provede Česká filharmonie a její hlavní hostující dirigent Jakub Hrůša na koncertech 24., 25. a 26. dubna 2025. Zároveň se Zemkovou novinkou zazní Klavírní koncert od Edvarda Griega a Vokální symfonie od Vladimíra Sommera.