Beatrice Rana:
Stále se ještě rozhoduji, jakou hudebnicí chci být

Když Beatrice Rana v roce 2019 poprvé vystoupila v Praze na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného, reagovali kritici i obecenstvo s neskrývaným úžasem: jak může tak mladá klavíristka s neuvěřitelnou virtuozitou a navíc velmi důmyslně interpretovat skladby, které patří k nejobtížnějším v klasickém repertoáru?

„Myslím, že jde o velké nedorozumění,“ komentuje to Rana, která tuto otázku slýchává často. „Chápu, že zvenčí to působí velice náročně a že lidé žasnou, když někdo zahájí kariéru v sedmnácti nebo osmnácti. Já jsem ale na klavír začala hrát už ve třech letech, takže po patnácti letech studia a cvičení, kdy jsem den co den sedávala u klavíru a snažila se najít vlastní umělecký výraz, mi to nepřipadá nijak neobvyklé.“

V oblasti vážné hudby je dnes mladých nadaných klavíristů spousta, což je jev spojený zejména s tím, jak se objevují skvěle vyškolení asijští hráči. Nicméně jednatřicetiletá Rana vyniká i ve srovnání s nimi – intenzitou a inteligencí svého stylu, v němž se vzácně snoubí vášeň s vytříbeností a dokonalé soustředění s mimořádným citem. Nezřídka se mluví o tom, že svou technicky brilantní interpretací náročných hudebních děl dosahuje nemožného – a nejen na pódiu. Jak napsal recenzent jednoho jejího koncertu v Bostonu, tamější publikum mělo po jejím strhujícím provedení Beethovenovy Sonáty pro klavír č. 29 („Kladívkový klavír“) slzy v očích.

S hudbou už v mámině bříšku

Leckdo by mohl být překvapený, že takových úspěchů dosahuje rodačka z jihoitalského maloměsta – avšak jen do té doby, než se s Beatricí Ranou setká mimo jeviště. Mladá umělkyně působí skromně, k ostatním přistupuje mile a přátelsky a o složitých partiturách hovoří, jako by šlo o oblíbené rodinné recepty. To ostatně není příliš překvapivé, protože právě doma, v rodině, to kdysi všechno začalo.

Oba její rodiče jsou profesionální klavíristé a Beatrice podle svých slov přišla do styku s hudbou ještě před narozením: „Rodiče tenkrát pracovali, takže hudba mě určitě provázela už v době, kdy jsem byla v mámině bříšku. Jen co jsem se narodila, stal se klavír každodenní součástí mého života.“ A to do té míry, že když byla jednoho dne na návštěvě u kamarádky, velice ji udivilo, že tam nikde tento nástroj nevidí. „,Mami, oni nemají piano!‘ povídám mamince a ta mi musela vysvětlit, že každý zkrátka doma klavír nemá.“

Na hodiny začala chodit už ve třech letech a o pouhých šest let později absolvovala první sólové vystoupení s orchestrem, s nímž hrála jeden z Bachových klavírních koncertů. V osmnácti, ještě na střední škole, se poprvé zúčastnila soutěže, Concours musical international de Montréal. Získala první cenu a stala se nejmladším vítězem v historii soutěže. A zároveň prvním z Itálie. Kritik místního listu Le Devoir o ní napsal, že „je nejen klavíristkou, ale především umělkyní“.

Paradoxně nechybělo mnoho a Beatrice by na soutěž nejela. Ředitel školy, kde studovala, ji nechtěl uvolnit z maturitních zkoušek. Když se z Montrealu vrátila, jeden z učitelů se jí zeptal, co po maturitě plánuje. „Odpověděla jsem, že chci jít na univerzitu do Německa. Myslela jsem, že je mu jasné, že mluvím o studiu hudby. Ale chodila jsem na přírodovědné gymnázium, a tak reagoval slovy: ,To jsem rád, žes pustila z hlavy tu pitomou muziku!‘“

Studiu klavírní hudby se poté Rana věnovala na proslulé hannoverské Hochschule für Musik a v roce 2013 získala druhou cenu a cenu publika v Mezinárodní klavírní soutěži Vana Cliburna, která patří k nejprestižnějším hudebním kláním na světě. Následovala řada dalších úspěchů: exkluzivní smlouva s hudebním vydavatelstvím Warner Classics, ocenění Nováček roku od časopisu BBC Music Magazine, titul Mladý umělec roku od časopisu Gramophone (2017) a mnohá ocenění za nahrávky, například Zlatou ladičku roku a Choc de l’année od francouzských časopisů Diapason nebo cenu Classica za sólové album skladeb Maurice Ravela a Igora Stravinského.

Nicméně za stěžejní okamžik své kariéry považuje Beatrice Rana dodnes Montreal: „Tam se můj život úplně změnil,“ uvádí. „Cliburnova soutěž je samozřejmě velice významná a člověku se díky ní dostane obrovské pozornosti. V Montrealu jsem se seznámila se svou agenturou a s nahrávací společností. Všechno začalo právě tam.“ Navíc to odpovídalo jejím dlouhodobým cílům. „Hlásila jsem se jenom do soutěží, které vítězům dávají možnost koncertních vystoupení,“ rozkrývá své plány. „Byl to pro mě vlastně jediný důvod k účasti v soutěžích – získat příležitost být vidět a stát se koncertní klavíristkou.“

Škatulkování odmítám

Rana si vytvořila vskutku různorodý repertoár, což není náhoda. I to je součást jejího plánu. Na dotaz, jak si vybírá hudbu k natáčení a koncertování, odpovídá: „To je ta nejtěžší otázka.“ Zčásti jde o snahu nenechat se zaškatulkovat. „Někteří mají silnou potřebu dávat hudebníkům různé nálepky,“ říká klavíristka. „Poprvé jsem si to uvědomila po Cliburnově soutěži, kdy po mně všichni chtěli, abych hrála samé ruské klavírní koncerty: Čajkovského, Prokofjeva, Rachmaninova… Když jsem pak natočila Goldbergovy variace, zaškatulkovali mě jako interpretku Bacha. Jakmile jsem pochopila, že to takhle chodí, začala jsem škatulkování odmítat. A nechci změnit jen to, jak mě lidé vnímají. Klavírní repertoár je rozsáhlý a já bych se nerada ve svém uměleckém rozhodování nějak omezovala.“

Čím přesně se tedy při volbě skladeb řídí? „Snažím se hrát hudbu, která nejlépe vystihuje mě samotnou v konkrétní době a k níž mám blízko,“ vysvětluje Rana svůj přístup. „Nejde jen o skladbu jako takovou, ale spíš o můj vztah k ní. Vím, že to zní sebestředně, ale právě z tohoto důvodu si mě lidé přijdou poslechnout: chtějí slyšet moje osobní podání určité skladby. Vybírám si tedy díla, u nichž mám pocit, že dokážu vhodně interpretovat skladatelův záměr a vnést do nich i vlastní náhled.“

Výběr skladeb je pro Beatrice Ranu také osobním hledáním. „Stále se ještě rozhoduji, jakou hudebnicí chci být,“ svěřuje se. „A moc ráda objevuji nová díla. Nedávno jsem například poprvé v recitálu hrála Brahmsovu Sonátu pro klavír č. 2 fis moll a přímo na pódiu jsem jejím prostřednictvím objevila určitou část sebe sama, o které jsem do té doby neměla příliš tušení.“

Jedno hledisko ale klavíristka podle svých slov nebere vůbec v potaz: obtížnost skladeb. „Sice se říká, že některá díla by člověk do určitého věku neměl hrát, já si ale myslím, že s věkem by to souviset nemělo,“ podotýká. „Jde mi hlavně o to, abych k hudbě cítila osobní vztah. A velice silný vztah pociťuji k velkým skladbám, jako jsou Bachovy Goldbergovy variace nebo Beethovenův Kladívkový klavír. Takových náročných skladeb se ujímám velice ráda.“

Až na pódiu se všechno propojí

Na pódiu se umělkyně oddává radosti ze hry: „Když vystupuji před obecenstvem, děje se něco mimořádného. Je to, jako by se rodilo děťátko. Bez ohledu na to, jak moc člověk před koncertem cvičil, uváděnou skladbu plně pochopí teprve při hraní před publikem. Takhle jsem to vnímala vždycky. Nejde o to, že by se hudba v tu chvíli zcela změnila. Ale už na to nemůžu být sama – potřebuji vzájemnou komunikaci mezi sebou a posluchači.“

Pro své první vystoupení s Českou filharmonií si Beatrice Rana vybrala Koncert pro klavír č. 1 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, který patří k jejím nejoblíbenějším skladatelům. „Od Mendelssohna už jsem hrála spoustu skladeb. Naprosto ho zbožňuju!“ říká se zanícením. „Takže mám radost, že právě jeho koncert bude první, který uvedu s Českou filharmonií. Je to úžasné dílo, plné dramatických okamžiků, pozitivních pocitů i nadšení. Z hlediska hry na klavír je nesmírně náročné, ale myslím, že s ním strávíme radostné chvíle.“ Podle Rany je navíc Rudolfinum ideální prostor, kde velice ráda vystupuje, protože má pro klavír úžasnou akustiku. A jak sama říká, na hraní v této koncertní síni má nádherné vzpomínky.

A nejen na Rudolfinum, ale i na Prahu. Nemělo by vás proto překvapit, pokud slavnou klavíristku během její letošní návštěvy potkáte při procházce ulicemi města. „Prahu jsem si naprosto zamilovala,“ vyznává se Rana. „Duch zdejší hudby a umění obecně je úplně jiný než v mém rodném kraji. Jsem ráda, že tu tentokrát pobudu déle než posledně – to jsem měla velice málo času, jak to ostatně při koncertování chodí. Tentokrát se těším, že české hlavní město poznám důkladněji.“