Kvalita orchestru je hodnota, kterou lze těžko změřit. Napovědět mohou pochvalné recenze i prestižní zahraniční angažmá. A také výrazné osobnosti hudebního světa, které se rozhodnou s tělesem, byť jen krátkodobě, spojit své jméno.
O to vše usiluje Česká filharmonie i ve své 129. sezoně. Mezi uznávanými dirigenty, které v ní přivítá, bude také Alan Gilbert. Ve druhé polovině prosince s prvním českým orchestrem vystoupí vůbec poprvé.
Jak sám Gilbert říká, jeho dirigentská dráha se vyvíjela poněkud netradičně. Spolupracovat s orchestry, které patří mezi nejlépe hodnocené v USA i celosvětově, začal už krátce po dokončení studií. Ani při výběru školy však nemířil nízko: absolvoval Harvard, Curtisův hudební institut i slavný Julliard. Vítězství v dirigentské soutěži v Ženevě mu v roce 1994 vyneslo soukromé lekce se slavným maestrem Georgem Soltim.
Od roku 1995 zastával tehdy osmadvacetiletý Gilbert u Clevelandského orchestru post asistenta tamějšího šéfdirigenta Christopha von Dohnányiho. Zkušenosti nabíral nejen z dirigentského stupínku, ale také zevnitř orchestru, když nějakou dobu působil jako hostující houslista ve Filadelfii.
Osudovou roli v Gilbertově životě i kariéře sehráli newyorští filharmonikové. Patřili k nim také oba jeho rodiče, kteří zde řadu let působili jako houslisté. Alan i jeho sestra Jennifer, kteří po matce zdědili japonské kořeny, tak byli už od dětství obklopeni hudbou a oba se vydali na profesionální dráhu. K rodinné tradici u Newyorské filharmonie se Gilbert připojil ve svých dvaačtyřiceti letech. Ne však jako člen orchestru, ale rovnou jako její šéfdirigent.
Navazovat mohl první rodilý Newyorčan na této pozici na celou řadu slavných předchůdců. „Jsem si nanejvýš vědom toho, že pokračuji ve šlépějích tak úžasných osobností, jako byli Toscanini, Mahler nebo Bernstein. Přijde mi až bláznivé, že se mi to vůbec děje. Rozhodně cítím silný odkaz těchto osobností a navazuji na něj nejen já, ale všichni hráči v orchestru. Funguje tu jakási kolektivní paměť, vědomí slavné tradice, která se záhy vryje pod kůži i novým hráčům, kteří třeba pod Bernsteinem nikdy nehráli,“ řekl v rozhovoru, který filharmonie zveřejnila u příležitosti Gilbertova nástupu v roce 2009. Novému šéfdirigentovi se podařilo do jednoho z pěti nejlepších amerických orchestrů otisknout i vlastní uměleckou osobnost a učinit ho jedinečným pro posluchače 21. století.
Vedle klasického repertoáru se začal soustředit i na současnou hudbu a dodal newyorským filharmonikům chuť a entusiasmus uvádět skladby Johna Adamse, Magnuse Lindberga nebo Thomase Adèse. Gilbert také inicioval vznik koncertních cyklů Contact! a NY Phil Biennial, ve kterých orchestr uvedl desítky světových premiér a skladeb současných autorů. Velký důraz kladl i na budování komunity, jakési filharmonické rodiny, a usiloval o to, aby si byli hráči a posluchači skutečně nablízku.
V reflexi svého dosavadního působení na začátku sezony 2014/2015 uvedl: „Považuji za klíčové vypěstovat si důvěru publika. Mým cílem je, aby už samotný fakt, že jsme se rozhodli nějakou skladbu zařadit na program, byl pro naše publikum dostatečnou motivací, aby přišlo a poslechlo si ji. Přestože dosud třeba ani neměli tušení o jejím autorovi. Musíme na tom neustále pracovat, ale cítím, že nám lidé věří.“
Obecně svůj přístup k volbě repertoáru popisuje jako velmi prostý: „Důležité je zařadit konkrétní skladbu v pravý čas. Ve chvíli, kdy cítím, že ji můžeme jak já, tak orchestr skutečně prožít, ponořit se do ní a obohatit ji o náš vlastní pohled. Když se vám to povede, publikum vycítí vaši autentickou a upřímnou touhu předat mu ten jedinečný hudební zážitek.“
Cizí není Alanu Gilbertovi ani hledání nových koncertních formátů. V roce 2012 v rámci projektu Philharmonic 360 umístil pódium doprostřed Avery Fisher Hall, domovského koncertního sálu Newyorské filharmonie (od roku 2015 nese jméno mecenáše Davida Geffena), a kolem dokola je obklopil posluchači. O tři roky později uvedl Stravinského Petrušku za doprovodu baletu a loutkového divadla. Pokud to jde, programy se snaží koncipovat jako příběhy. Tak, aby spolu jednotlivé skladby dobře ladily a navzájem se doplňovaly.
Když v roce 2017 oznámil svůj odchod z čela Newyorské filharmonie, vyrojila se řada spekulací o důvodech, které jej k tomu vedly. Gilbert sám však nejčastěji hovořil o nových pracovních a uměleckých výzvách a přál si také trávit více času s manželkou, violoncellistkou Královského filharmonického orchestru ve Stockholmu, a jejich třemi dětmi. V roce 2019 se ujal postu šéfdirigenta Severoněmeckého rozhlasového orchestru, který sídlí v Elbphilharmonie, jednom z dnešních hlavních evropských hudebních center.
Mnohokrát odkládané rekonstrukce Lincolnova centra, jehož je David Geffen Hall součástí, se během svého newyorského působení nedočkal. Naopak v Hamburku mohl se svým novým orchestrem začít naplno využívat výhod nedávno dostavěné, moderní koncertní síně. Také zde začal Gilbert pomáhat nové hudbě, aby se emancipovala v repertoáru orchestru. A pouze pro ni vymyslel i jedinečnou událost, bienále nazvané Elbphilharmonie Visions.
Alan Gilbert ve svém debutu s Českou filharmonií přiblíží tvorbu Carla Neilsona. Koncert doplní Mozartův klavírní koncert v podání Kirilla Gersteina.
Pohnutky, které jej vedly k založení desetidenního festivalu zaměřeného na hudbu 21. století, popsal Gilbert v rozhovoru s Bjørnem Wollem, otištěném v programu prvního ročníku, který proběhl v únoru 2023: „Vždy jsem věřil, že bychom si měli vážit nejen děl starých mistrů, ale i hudby našich současníků. V posledních letech na koncertech nové hudby zažívám takový legrační pocit. Je pravda, že se toho děje hodně a současná hudba se stále častěji objevuje na repertoáru symfonických orchestrů. Ale někdy mívám dojem, že to je jen takový fíkový list.
Novou skladbu doprovází hudba třeba Ludwiga van Beethovena nebo se objeví na nějakém neobvyklém místě koncertu. Vypadá to pak trochu tak, že sice věnujeme pozornost i moderní hudbě, ale pouze Brahmsovy symfonie jsou opravdu hodny toho, abychom je hráli ve velkém koncertním sále. Festivalem věnovaným výhradně soudobé hudbě, s programem dobře vybraných děl, kterým věříme, provedených ve významné koncertní síni, jako je Elbphilharmonie, jasně prohlašujeme, že to se současnou hudbou myslíme opravdu vážně.“
Být si vědom přítomnosti je pro Gilberta zcela zásadní. Ve výše zmiňovaném rozhovoru odpovídal také na otázku, proč jako dirigent považuje za důležité udržet rovnováhu mezi uváděním současné a starší hudby:
„Jako aktivní hudebníci můžeme být součástí okamžiků, kdy se píše další kapitola hudební historie. Samozřejmě ne každá nová skladba je mistrovským dílem a nikdy nevíte, co čekat. Dokonce ani u skladby napsané na zakázku. Ale nikdy tomu nebylo jinak. Kolik děl z éry Mozarta nebo Beethovena se dnes už nehraje? Musí existovat tisíce skladeb, které z nějakého důvodu nepřežily zkoušku časem. A dnes je úkolem nás hudebníků, stejně jako veřejnosti, společně napsat další kapitolu. Hrát a poslouchat hudbu naší doby a objevovat při tom díla, která přetrvají.“
Gilbertův umělecký profil by ale nebyl úplný, kdybychom zůstali jen u současné hudby. Pravidelně uvádí také díla období klasicismu a romantismu, stejně jako hudbu 20. století. Od roku 2021 působí Gilbert na pozici hudebního ředitele ve Švédské královské opeře, a jeho repertoár tak pokrývá i hudebně-dramatický žánr. Ve Stockholmu uvedl Ariadnu na Naxu, Toscu, Pikovou dámu či Salome, v nadcházející sezoně ho čeká Bergův Vojcek. Se svým hamburským orchestrem v roce 2022 koncertně provedl Dvořákovu Rusalku, k jejíž realizaci si přizval také Pražský filharmonický sbor.
Celoživotní láskou Alana Gilberta je hudba Carla Nielsena, jehož kompletní symfonické dílo nahrál během svého působení v New Yorku. „Velmi jasně si pamatuji, jak jsem poprvé slyšel Nielsenovu Čtvrtou symfonii. Bylo to s Newyorskými filharmoniky, které dirigoval Herbert Blomstedt. To provedení mě naprosto uchvátilo. Není obvyklé, že vás tak dostane skladba, kterou slyšíte poprvé,“ vyznal se z obdivu k nejznámějšímu dánskému skladateli v rozhovoru zveřejněném na YouTube kanálu Newyorské filharmonie.
„Nielsena je velmi těžké zdolat. Jeho hudba může být vzrušující a zábavná, ale také bezútěšná a strohá. Je mistrem kontrastů a náhlých změn. Co přijde dál? Vidím v tom jakýsi obraz života, který Nielsen svou hudbou vykresluje,“ uvedl pro Dacapo Records v průvodním textu k nahrávce páté a poslední, šesté symfonie, jež Nielsen složil v letech 1922 a 1925.
A právě Nielsena si Alan Gilbert vybral pro svůj debut s Českou filharmonií. V Praze uvede jeho Symfonii č. 5 a koncertní předehru Helios. „Gilbert má cit pro Nielsenovu svéráznou rétoriku – jeho dramatické efekty barev, závratnou dezorientaci překrývajících se konfliktů, zavádějící předtuchy věcí budoucích, emocionální bod Nielsenových nečekaných disonancí a harmonických kolísání,“ napsal hudební magazín Fanfare v recenzi symfonického kompletu. O pravdivosti těchto slov se rudolfinské publikum bude moci přesvědčit 18., 19. a 20. prosince.
