Milovník moravské lidové hudby, průkopník prozaického libreta a ve světě nejhranější český operní skladatel, který si už za svého života získal světové renomé, pozvedl tak úroveň české hudební scény a zanechal po sobě hluboký odkaz na mnoha místech Republiky s nejvýraznější stopou ve svém milovaném Brně.
„Z vlastního nitra růst, přesvědčení se nezříkat, neplahočit se za uznáním, ale vždy svou hřivnou přispívat, aby zkvétalo to pole, jež mu usouzeno.“
– Leoš Janáček
Leoš se narodil 3. července 1854 v moravských Hukvaldech jako deváté ze čtrnácti dětí Jiřímu a Amálii Janáčkovým. Rodina žila ve velmi skromných poměrech a tak rodiče, kteří se navíc potýkali i s chatrným zdravím, hledali nejrůznější cesty, jak svým dětem co možná nejvíc ulehčit život.
Nepochybně i proto, že sami Amálie a Jiří byli hudebně vzdělaní, zvolili pro svého syna Leoše studium v augustiniánském klášteře pod vedením hudebního skladatele a sbormistra Pavla Křížkovského.
Studium v klášteře navíc umožňovalo, že Leoš získal statut takzvaného fundatisty, nebo-li „modráčka“. To znamenalo, že jeho studium bylo hrazeno z příspěvků na fungování kláštera a rodiče si tudíž se školným nemuseli dělat starosti. Janáček na své roky v klášteře vzpomíná v hudební miniatuře pro pikolu a klavír s názvem Pochod modráčků.
Leošův otec byl sám učitelem hudby a přál si, aby syn pokračoval v jeho pedagogických šlépějích. Mladý Janáček tedy v roce 1869 nastoupil na brněnský učitelský ústav, přesněji na Slovanský ústav ku vzdělání učitelů, kam se později vrátil i jako vyučující.
Později se Leoš přesunul z Brna do Prahy, kde nastoupil na varhanickou školu.
Z té byl ale málem vyloučen poté, co v časopise Cecílie nevybíravě zkritizoval provedení gregoriánské mše, kterou vedl samotný ředitel školy. Až přímluva jeho bývalého učitele, Pavla Křížkovského, vedení obměkčila, a tak mohl Janáček svá studia úspěšně dokončit.
V kontextu těchto peripetií bylo jistě až úsměvným zadostiučiněním, když si o sedm let později škola za nového ředitele zvolila právě Janáčka.
Janáček chtěl poznat, co nabízí zahraniční hudební scéna. Dva roky tedy strávil v Lipsku a Vídni studiem na hudební konzervatoři. Právě odtud si začal psát se svou bývalou žákyní a první láskou, Zdenkou Schulzovou, která od něj údajně dostávala až čtyři dopisy denně.
že vidím v budoucnosti své štěstí jedině v tom, abych Vám podle sil svých připravil nejkrásnější budoucnost, v to, prosím, věřte pevně…
Leoš Janáček
Z dopisu Zdence Shulzové
Navzdory protestům Zdenčiny rodiny se dva zamilovaní 13.7. vzali. Sňatek byl kontroverzní hlavně kvůli Zdenčině věku. Zatímco Leošovi už bylo dvacet sedm let, Zdenka teprve krátce po svatbě oslavila svoje šestnáctiny.
Nebyli to jen Zdenčini rodiče, koho věkový rozdíl novomanželů přinejmenším zarážel. Traduje se, že při svatební cestě jel pár na projížďku kočárem, když uviděli na ulici Janáčkova přítele, Antonína Dvořáka. Leoš dal kočár zastavit, aby Antonínovi svou manželku představil. Když Dvořák ke kočáru přistoupil, údajně nahlédl dovnitř a nevybíravě poznamenal „Janáček, co jste si to vzal za děcko!“ Je otázkou, nakolik byl tenhle Dvořákův soud oprávněný vzhledem k tomu, že se sám oženil s ženou o 13 let mladší.
Antonín Dvořák
Hudební skladatel
Postupem času se ukázalo, že věkový rozdíl bohužel nebyl zdaleka jedinou vadou na kráse manželství Janáčkových. Přestože Zdenka a Leoš zůstali sezdáni až do skladatelovy smrti, jejich soužití bylo protkáno celou řadou krizí. O jejich komplikovaném vztahu pojednává film z roku 1986, Lev s bílou hřívou, kde dvojici ztvárnili Luděk Munzar a Jana Hlaváčová.
I přes všechny rozkoly přivedli manželé na svět dvě děti. Brzy po svatbě se narodila dcera Olga a o šest let později syn Vladimír.
To, že jsou obě jména Janáčkových dětí ruského původu, není náhodou. Skladatel celý život ruskou kulturu velmi obdivoval. Obzvlášť blízko měl k Tolstému, jehož dvě díla, Živá mrtvola a Anna Karenina, přepracoval do podoby libreta. Opery sice zůstaly nedokončené, umělcův zájem o ruskou literaturu je ale jasně patrný. V roce 1897 se dokonce stal zakladatelem Ruského kroužku v Brně a v roce 1915 dokončil své asi nejznámější orchestrální dílo inspirované ruskou literaturou, Taras Bulba, podle předlohy N.V. Gogola.
Využívání lidových motivů ve vážné hudbě je poměrně běžnou praxí. Janáček je ale oproti jiným skladatelům spojovaný se skutečně hlubokým zájmem o folklor a to především o nápěvy lidových písní z oblasti Moravy a Slezska.
Na základě své získané odbornosti se dokonce stal vedoucím nově vzniklého Pracovního výboru pro českou národní lidovou píseň na Moravě a ve Slezsku, kde spolupracoval s jednotlivými sběrateli a řídil odborné zpracování jejich záznamů.
Vliv moravské lidové hudby je v Janáčkově tvorbě patrný na první poslech. Jeho zpracování mezi která patří například soubor Kytice z národních písní moravských, nebo známé Lašské tance dostaly lidové nápěvy z jednotlivých dědin a úst amatérských zpěváků až do velkých koncertních sálů, kde mohla jejich srdečnost ocenit i velkoměstská smetánka.
Janáček ale nezaznamenával pouze hudbu. Později ho začala fascinovat i lidská řeč a zvuky přírody, města i strojů.
Byl přesvědčen, že vše, co slyší, je možné objektivně zaznamenat do not a tak pomíjivý zvuk navždy hudebně zachytit.
Jak dokládá vedoucí Muzea luhačoviského Zálesí v Luhačovicích, Blanka Petráková, „dochoval se celý notový zápis příjezdu Leoše Janáčka do Luhačovic v roce 1903. Je to příjezd, jak rachotí kola dostavníku, který jej přiváží z nádraží, jak přijíždí na kolonádu, kde uslyší zvuk houslí, jak přijíždí k vile Vlastimila, kde byl tehdy ubytován.“
Záznamům řeči, které si dělal více méně denně, začal Janáček říkat „nápěvky mluvy“ a protože je bylo potřeba zapisovat rychle, údajně leckdy nestačil ani vyndat zápisník a noty psal na manžety svých bílých košil. Tenhle Janáčkův zvyk je o to úsměvnější, že se nejraději oblékal celý do bílé barvy, včetně obleku a bot. Zápisky na manžetách se tak musely o to víc vyjímat.
Listopad roku 1890 přinesl první z několika událostí, které uvrhly skladatele do depresí. Potom, co se od sestry nakazil spálou, zemřel v pouhých dvou letech Janáčkův syn Vladimír. Skladatele úmrtí zasáhlo skutečně hluboce a o Vladimírovi prý témeř nikdy nemluvil, snad aby si nemusel tragédii připomínat.
Přestože ze zmíněné spály se Olga Janáčková vyléčila, tyfus, kterým se v jednadvaceti letech nakazila v Petrohradu, už jí byl osudným a 26. února zemřela také. Janáček byl údajně u jejího lůžka do poslední chvíle a zaznamenal si i její poslední slova.
Odchod druhého dítěte musel být pro Janáčka o to náročnější, že byla Olga velkou obdivovatelkou jeho hudebního díla.
Pouhý měsíc před její smrtí Janáček dokončil své vrcholné dílo, Její pastorkyňa, jeho premiéry se už ale dcera o necelý rok nedožila.
Samotná Olga Janáčková snad tušila, že právě Její pastorkyňa bude obrovským průlomem otcovy kariéry. Nedlouho před svou smrtí prý Janáčka prosila: „tatušku, přehrej mi tu svou operu, já ji již neuslyším.“ Není se co divit, že zhrzený skladatel dílo věnoval dceřině památce.
Její pastorkyňa je výjimečná nejen po hudební stránce, ale i díky svému libretu. Janáček se totiž jako jeden z prvních odvážil zhudebnit prozaický text, konkrétně stejnojmennou divadelní hru Gabriely Preissové.
Autorka nejprve se zhudebněním nesouhlasila, ale když skladatel její dílo zkrátil do podoby libreta, změnila názor a vznik opery podpořila.
V těsné návaznosti na rodinné tragédie přišla rána kariérní. Národní divadlo v Praze totiž Janáčkovu novou operu odmítlo provést, což už bylo pro komponistu poslední kapkou.
Brněnské národní divadlo se sice opery zhostilo a s regionálním úspěchem dílo 21.1.1904 uvedlo, Janáčka ale odmítnutí hlavního města stále tížilo. Jeho deprese se prohloubily, a tak skladatel nastoupil léčbu v lázních Luhačovice. Sám svůj odchod do lázní vysvětlil následovně:
Třicet až pětatřicet až čtyřicet hodin týdně vyučovat, dirigovat zpěvácký spolek, řídit koncerty, vést kůr kláštera Králové, přitom složit Její pastorkyni, oženit se, ztratit děti - bylo třeba, zapomnět na sebe.
Leoš Janáček
Pohled do života a díla (1924)
Říká se, že jedním z důvodů, proč se Brno chopilo premiéry Její pastorkyně je odvěká soutěživost mezi hlavním městem a moravskou metropolí. Brno prý pražské odmítnutí opery vnímalo jako snobské pohrdání kvalitní tvorbou moravského autora a rozhodlo se Praze ukázat, že prohloupila. Jak se ukázalo, Brno mělo pravdu.
V lázních se setkal se svou velkou múzou, Kamilou Urválkovou, na kterou i po letech vzpomínal jako na jednu „z nejkrásnějších paní“.
Ona a její životní příběh, který mu při společných vycházkách vyprávěla, ho inspirovali k napsání opery Osud. Ta byla ovšem jako jediná z jeho oper provedena až po autorově smrti, přestože ji Vinohradské divadlo přijalo k nastudování už v roce 1907.
Nepřekonatelnou překážkou se ukázala být nejen zmatenost libreta, které Janáček napsal ve spolupráci s básnířkou Fedorou Bartošovou, ale i obtížnost pěveckých partů.
Zpěváci Vinohradského divadla dokonce sepsali petici, ve které odmítli v opeře účinkovat, aby si nezničili hlasivky. Přestože v roce 1958 se Osud nakonec svojí premiéry dočkal, je dosud uváděn jen velmi zřídka.
Lázně Luhačovice nepřinesly Janáčkovi jen múzu Kamilu, ale staly se pro něj i místem životně důležitého setkání s předsedou brněnského Klubu přátel umění MUDr. Františkem Veselým. Ten se totiž rozhodl prosadit, aby Národní divadlo v Praze přehodnotilo své odmítnutí a uvedlo Její pastorkyňu.
Za úspěch premiéry se tehdejšímu řediteli divadla údajně dokonce zaručil vlastním majetkem. Jako revanš z Janáčkovy strany pak předpokládal, že jeho manželka, operní pěvkyně Marie Calma, dostane v opeře roli.
Janáček byl nadšený a v zájmu úspěchu celého podniku přistoupil i na poměrně zásadní úpravy díla, které požadoval dirigent Karel Kovařovic.
Když ale došlo na výběr obsazení, Marii Calma odmítl s tím, že její hlasový fond není dostatečný pro žádnou z rolí. Ikonickou roli Kostelničky pak připsal Gabriele Horvátové, se kterou měl v té době velmi intenzivní milostný vztah.
Už tak nalomené přátelství s doktorem Veselým pak Janáček definitivně ukončil tím, že na vysněnou pražskou premiéru, která proběhla 26.5.1916, MUDr. Veselého s manželkou ani nepozval.
Její pastorkyňa každopádně Pražany uchvátila a Janáčka zapsala do povědomí hudební společnosti jako originálního skladatele, který má potenciál dobýt svět.
Skladatelova talentu si všiml i Max Brod, který Její pastorkyni přeložil do němčiny a předložil ji na ředitelství vídeňské Dvorní opery. Ta ji provedla v roce 1918 a o pouhých šest let později si získala i obecenstvo v New Yorku.
Dveře úspěchu byly konečně Janáčkovi otevřené dokořán. Nedlouho po pražské premiéře Její pastorkyně dokončil další ze svých životních děl, orchestrální rapsodii Taras Bulba, která je dodnes zajímavá i pro ty nejlepší interprety včetně Sira Charlese Mackerasse, který ji dirigoval v pražském Rudolfinu roku 1996.
Přestože byl Janáček známý už po celém světě, Brno si v jeho srdci dál drželo pevné místo. Skladatelovým velkým cílem bylo pozvednout uměleckou úroveň města, k čemuž by výrazně pomohlo založení vysoké hudební školy.
Ač k tomuto kroku za Janáčkova života nedošlo, zasadil se alespoň o založení brněnské hudební konzervatoře.
Skladatel by byl určitě nadšený, kdyby se byl dožil otevření hudebních oborů na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU) v roce 1947.
Pouhé dva roky po premiéře Tarase Bulby se dočkala premiéry další z Janáčkových oper, Výlety páně Broučkovy. I tentokrát se skladatel držel prozaického libreta a jako námět si zvolil dvě povídky Svatopluka Čecha z roku 1888.
Poslední desetiletí Janáčkova života bylo hudebně nejplodnější. Z tohoto období pochází jeho nejznámější a skladatelsky nejvyzrálejší díla.
Jmenovat můžeme například hned čtyři opery, Káťu Kabanovou, která byla poprvé uvedena v roce 1921, Lišku Bystroušku, která se dočkala premiéry v roce 1924, Věc Makropulos z roku 1926 a Z mrtvého domu, která byla prvně provedena na prknech Národního divadla v Brně o necelé dva roky později.
Pro první ze zmíněných oper se údajně stala předlohou Janáčkova blízká přítelkyně, Kamila Stösslová. Tu Janáček považoval za jeden z hlavních důvodů svého hudebního úspěchu, jak jí i sám napsal v dopise roku 1928:
sám úspěch mám, prudkost ve skladbách. Odkud to ten člověk bere! Hádanka. Vrtají v ní jako krtci, aby ji rozluštili. Já bych tak rád zakřičel, Tebe vyzdvihl, ukázal: Hle, moje milá, miloučká hádanka života!
Leoš Janáček
Z dopisu Kamile Stösslové (1928)
Je zřejmé, že Kamila byla pro Janáčka skutečně obrovským zdrojem inspirace.
Jak tvrdí hudební publicista Petr Veber, „kdyby nebylo Kamily Stösslové, neměli bychom hudbu, kterou Janáček v závěru života složil.“
Z určitého pohledu je ale Janáčkův obdiv ke Kamile malou záhadou. Kamila totiž sama byla spíš prostou ženou bez většího zájmu o hudbu. Z premiéry Káti Kabanové údajně dokonce utekla po prvním jednání, protože ji opera nezaujala.
I přesto jí Janáček napsal přes 700 dopisů a velmi blízký vztah s ní udržoval celých jedenáct let. Na překážku mu nebylo ani jeho vlastní ani Kamilino manželství a nezalekl se dokonce ani značného věkového rozdílu 37 let.
Janáčkův úspěch byl stvrzen v roce 1925, když mu Masarykova univerzita udělila svůj vůbec první čestný doktorát.
Hned o dva roky později pak byl jmenován členem Pruské akademie věd a sám belgický král Albert mu pod dojmem z opery Její pastorkyňa dokonce udělil Rytířský řád krále Leopolda.
Na základě svého renomé byl Janáček pozván i na osobní návštěvu Anglie, kde se setkal s mnohými osobnostmi kulturního a společenského života, včetně sira Henry Wooda nebo Setona Watsona.
I přes uznání ze zahraničí se Janáček stále vracel fyzicky i v myšlenkách do svého milovaného Brna. Své nejslavnější orchestrální dílo, Sinfoniettu, věnoval právě tomuto městu, které nese jeho výrazný odkaz dodnes.
Kromě Brna byly Janáčkovou srdcovou záležitostí i jeho rodné Hukvaldy.
Poté, co Kamile Stösslové zemřela matka, přijala konečně jeho pozvání do Hukvald, kam přijela se synem Ottou, aby přišla na jiné myšlenky.
Janáček cítil velkou potřebu svou múzu ohromit, a tak ji vzal i s Ottou na výlet na kopec ke Štramberku, kde v roce 1927 odhalili v altánu jeho bustu.
Při výšlapu se ale skladatel uhnal a ulehl se zápalem plic. Přesunul se do sanatoria v Ostravě, zatímco Kamila dala o nešťastných událostech telegramem vědět umělcově manželce Zdence.
Ta sice do Ostravy přijela, s Janáčkem už se ale rozloučit nestihla.
Skladatel zemřel 12.8.1928 během práce na korekturách opisu své opery Z mrtvého domu.
Karel Boleslav Jirák vzpomíná na Janáčka jako na hudebního velikána. Zároveň si ale v dopise příteli vybavil i vzpomínku na poměrně zásadní prohřešek proti etiketě, kterého se skladatel nepokrytě dopouštěl. Janáček údajně při jídle běžně olizoval nůž.
V odpověď na Jirákův dopis se mu přítel na oplátku svěřil s tím, že v jeho společnosti zase Leoš Janáček nezvykle hltal.
