Český spolek pro komorní hudbu • Martinů Voices

Komorní sbor Martinů Voices byl založen v roce 2010. Jeho hlavním uměleckým cílem je špičková interpretace komorní sborové tvorby 19.–21. století, dramaturgie sboru se ale nevyhýbá ani hudbě renesanční, barokní a klasicistní. Ansámbl tvoří profesionální zpěváci, kteří pracují pod vedením sbormistra Lukáše Vasilka.

Martinů Voices jsou pravidelnými hosty nejvýznamnějších českých hudebních festivalů (např. Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Dvořákova Praha, Struny podzimu, Svatováclavský hudební festival, Lípa Musica). Koncertují převážně samostatně, některé projekty ale realizují také ve spolupráci s tuzemskými orchestry a dirigenty. V roce 2014 provedli spolu s Českou filharmonií a jejím šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem operu Bohuslava Martinů Čím lidé žijí. Tato umělecká spolupráce jim přinesla mj. nominaci na prestižní ocenění „International Opera Award“ (2015). K velkým úspěchům Martinů Voices patří také jejich společný koncert se slavným britským souborem Tallis Scholars, který se uskutečnil v roce 2016 v rámci festivalu Dvořákova Praha. O rok později pak sbor uvedl ve spolupráci s ansámblem Bang on a Can All-Stars českou premiéru kantáty Anthracite Fields, jejíž autorkou je Američanka Julia Wolfe (festival Struny podzimu).

Nahrávky Martinů Voices vydané u společnosti Supraphon zachycující výběr sborové tvorby Jana Nováka a Bohuslava Martinů (2014, 2018) vzbudily mimořádný ohlas. Album madrigalů Bohuslava Martinů získalo ocenění Diapason dʼOr ve významném francouzském časopise Diapason a obdrželo nejvyšší hodnocení, tzv. Editor’s Choice v prestižním britském časopisu Gramophone.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Kateřina Englichová, držitelka ceny Prague Classic Award, patří k výrazným osobnostem evropského interpretačního umění. Spolupracuje s významnými domácími i zahraničními umělci a soubory; je zvána do porot interpretačních soutěží (např. světově nejprestižnější harfová soutěž „Israel Harp Competition“).

Studovala konzervatoř v Praze a Curtisův Institut ve Filadelfii; v létě 2017 dokončila postgraduální studium na Hochschule für Musik Hannse Eislera v Berlíně. Sama je nyní profesorkou hry na harfu na Pražské konzervatoři a vede mistrovské kurzy u nás i v zahraničí (USA, Kanada, Velká Británie, Hongkong ad.).

Nahrála více než 40 CD (mezi nimi např. i Ceremony of Carols B. Brittena s Kühnovým dětským sborem). Natočila tři „covidová“ CD; první z nich pokřtila se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou na festivalu Smetanova Litomyšl a CD Nocturne s houslistkou Silvií Hessovou na festivalu Mahler Jihlava. Věnuje se také soudobé hudbě a premiérovala řadu skladeb napsaných přímo pro ni.

Daniel Havel vystudoval flétnu na Konzervatoři v Brně a poté na Akademii múzických umění v Praze. Od roku 2007 je členem Orchestru Národního divadla v Praze a Ostravské bandy – ansámblu pro soudobou hudbu. Pravidelně také spolupracuje s orchestry u nás i v zahraničí, jako jsou například Česká filharmonie, PKF – Prague Philharmonia, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a další. Sólově se pravidelně podílí na uvádění a premiérování děl soudobých skladatelů (Miloslav Kabeláč, Jan Hanuš, Diego Soifer, Dai Fujikura, Michal Rataj). Od roku 2013 pedagogicky působí na University of New York in Prague.

Absolventka pražské Akademie múzických umění a roční stáže na Hochschule für Musik und Theater v Hamburku Daniela Valtová Kosinová je od roku 2006 sólo varhanicí a vedoucí skupiny klávesových nástrojů Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Jako sólistka však spolupracuje i s dalšími českými a světovými orchestry, pravidelně s Českou filharmonií, se kterou také dvakrát podnikla turné do USA. Glagolskou mši, ke které si „našla svou vlastní cestu“, provedla s tímto orchestrem poprvé ve vídeňském Musikvereinu pod vedením Jiřího Bělohlávka a poté ještě několikrát, například na plovoucí scéně na Vltavě či na evropském turné v roce 2022. 

Držitelka 3. ceny a titulu laureáta Mezinárodní varhanní soutěže v Brně 2002 je často zvána na přední hudební festivaly, jako jsou Beethovenfest Bonn, Pražské jaro, Smetanova Litomyšl či Janáčkův máj. Je spoluzakladatelkou koncertního programu Hudba mezi slovy a věnuje se také komponování. V roce 2010 vydala autorské jazzové album Meeting Point a vystoupila na několika jazzových festivalech.

Anglický skladatel, dirigent a klavírista Edward Benjamin Britten, Lord Britten of Aldeburgh, je nesporně nejvýznamnější osobností anglické hudby od dob Williama Byrda a Henryho Purcella. Po něm také plným právem převzal titul Orpheus Britannicus. Byl nejmladším ze čtyř sourozenců a podle toho dostal i příznačné jméno Benjamin. V pěti letech začal hrát na klavír, v deseti na violu a záhy se pokoušel o komponování. Studoval na Royal College of Music v Londýně. V roce 1933 si našel zaměstnání jako skladatel pro divadlo, rozhlas a dokumentární filmy. Tato laboratoř hudby na minuty a vteřiny mu poskytla nejlepší školu praktické kompozice a užitečný trénink skladatelské pohotovosti a nápaditosti. Britten rád a často psal příležitostná díla z okamžitého podnětu nebo přímo na objednávku. V létě 1934 tak jednadvacetiletý mladík zkomponoval slavnostní Te Deum pro Maurice Vindena a jeho londýnský sbor. Původní doprovod varhan později přepracoval pro smyčce a harfu. Již toto rané dílo nám odhaluje originalitu skladatelovy tvůrčí mysli, která později vytvořila operní skvosty, jako jsou Peter Grimes, Billy Budd či Smrt v Benátkách. Jako skladatel odmítal samoúčelné experimentování: „Nové myšlenky potřebují novou techniku, ale nejdříve tu musí být myšlenka.“

Cyklus Ceremony of Carols (Koledový obřad) zkomponoval Britten právě během návratu z tříletého pobytu v USA v dubnu 1942. Je téměř nepředstavitelné, že Britten toto líbezné dílo psal na rozvrzané obchodní lodi pod neustálou hrozbou torpédových útoků. Původně plánoval vytvořit po cestě Hymnus ke svaté Cecílii, jehož náčrtky si vezl s sebou. Celníci mu je však při nalodění zabavili s tím, že by mohlo jít o šifrovanou zprávu (nakonec během plavby stihl napsat i nový Hymnus). Během plavební zastávky v Halifaxu v Novém Skotsku si zakoupil knihu středověkých básní a některé z nich zpracoval do podoby dvanáctidílného cyklu Ceremony of Carols. Jde o jedenáct částí na staroanglické a latinské texty a jednu pro sólovou harfu – Interlude, která pracuje s melodickým motivem úvodního preludia a je zařazená podle pravidla zlatého řezu jako osmá z dvanácti. Cyklus je bravurně dramaticky vystavěn a pestře pracuje s pěveckými hlasy, jejich barevnými kombinacemi i s doprovodem. Volba harfy jako doprovodného nástroje byla v té době velmi originální. Britten se pro ni rozhodl údajně proto, že měl s sebou na lodi příručku o technice hry na harfu. Uvažoval totiž o napsání harfového koncertu pro hlavního harfistu Philadelphia Symphony Orchestra. Cyklus se dočkal dokončení během několika měsíců po skladatelově příjezdu domů a poprvé zazněl na hradě Norwich 5. prosince 1942 v podání ženských hlasů sboru Fleet Street Choir. Již o rok později vyšel i v úpravě pro smíšený sbor.

O osm let později než Britten se narodil Jan Novák, muž všedního jména, jehož osud a osobnost ovšem vůbec všední nejsou. Jako všichni Češi této generace byl neblaze ovlivněn dvěma diktaturami. První, nacistická, přerušila jeho studium skladby, klavíru a dirigování na konzervatoři v Brně dvouletým nuceným pracovním nasazením v Německu; druhá, komunistická, omezovala jeho tvůrčí a lidskou svobodu a donutila ho po vojenské agresi nestydatě vydávané za „bratrskou pomoc“ navždy opustit znásilněnou vlast. S domovem se rozloučil kantátou pro smíšený sbor a orchestr na vlastní text Ignis pro Ioanne Palach (1969). Během krátkého nadechnutí mezi těmito dvěma diktaturami stihnul Novák vyjet na stipendium do Spojených států, kde studoval u Aarona Coplanda a Bohuslava Martinů. Zpět do Československa se vrátil 25. února 1948…

Byla to cesta proti proudu času, pro mladou mysl navyklou svobodnému životu za mořem obtížně přijatelná. Dříve než s rodinou emigroval fyzicky – do dánského Århusu, italského Rovereta a posléze německého Neu Ulmu – emigroval před vládou lůzy vnitřně. Obranou proti požadavkům lidovosti a angažovanosti mu bylo uchýlení se do noblesního světa antické poezie a literatury. Jan Novák latinsky plynně hovořil, do latiny překládal (mj. moravskou lidovou poezii) i psal vlastní básně. Je také autorem spisu Musica poetica Latina: de versibus latinis modulandis, který jako instruktivní literatura výborně slouží všem, kdo chtějí zhudebňovat latinské texty. Latina je jediným jazykem, na který komponoval, latinsky jsou všechny jeho skladby také nazvány.

Podobně jako mladý Britten, i Novák se zpočátku v Brně živil komponováním filmové hudby a hudby k rozhlasovým hrám. Oba skladatelé měli i podobný vztah k dobově populárním avantgardním skladebným technikám, jak vyplývá přímo z Novákova vyjádření: „Při rozdělování skladatelů na novátory a básníky se spíše počítám k těm druhým než k těm prvním, z čehož vyplývá, že spíše hledám krásu, než abych se pokoušel o novoty.“

Obě dnes uváděné Novákovy skladby, Canti natalizi (Vánoční zpěvy) pro čtyřhlasý smíšený sbor na různé texty (1970) a závěrečný oslavný hymnus Adeste fideles z malé vánoční kantáty Invitatio pastorum (Vyzvání pastýřů na cestu) pro sóla a šestihlasý sbor na texty křesťanských hymnů a Carmina burana (1971) pocházejí z období, kdy Novák našel nový domov v italském Roveretu. V roce 1971 zde založil sbor Voces Latinae, který se pod jeho vedením začal takřka výhradně věnovat provádění neliturgické sborové tvorby na latinské texty, často Novákem přímo komponované. Vystoupení sboru se při zvláštních příležitostech odehrávala v klasickém odění starověkého Říma – v bílých tógách a s vavřínovými věnci na hlavách. Orchestrální díla v tomto období stojí v pozadí. Svou roli v tom nepochybně sehrála malá naděje na jejich provedení, jak dokládá i zmínka v dopise Jana Nováka Evženu Zámečníkovi z roku 1971: „Je to s náma špatné, času čím dál míň, dělám jak vůl, ale pro samý voloviny se zatím k tý symfonii nedostanu. Taky ovšem nerad píšu s beethovenovsko-smetanovským komplexem, tj. že neuslyším věci, který píšu.“ Nový domov v Roveretu se přes nesmírnou vstřícnost zdejších obyvatel ukázal být pro Novákovy jen dočasným řešením. V roce 1977 se celá rodina přestěhovala do Německa. Zde, v Neu Ulmu, Novák 17. listopadu 1984 zemřel.