V rámci prvních edukačních krůčků v novodobé historii České filharmonie se objevila roku 2006 – ještě za ředitele Václava Riedlbaucha – myšlenka na pořádání symfonických koncertů pro studentské publikum, tedy pro novou generaci posluchačů. Tak se do hry dostal tehdejší Pražský studentský orchestr (pro tyto účely přejmenovaný na Český studentský orchestr), těleso s dlouholetou tradicí mladistvého a nadšeného přístupu k hudbě vedené Mirkem Škampou a Martinou Jesenskou. Pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće nastudovali mladí hudebníci v letech 2006–2010 mimo jiné Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou symfonii, Violoncellový koncert a Te Deum, Musorgského Obrázky z výstavy či Prokofjevovy suity z baletu Romeo a Julie.

Když se po nástupu nového managementu v roce 2011 výrazně rozrostla hudebně vzdělávací činnost České filharmonie, byla to příležitost i pro oživení činnosti studentského orchestru, nově nazvaného Česká studentská filharmonie. Její myšlenkou je dávat nastupující generaci hudebníků pravidelnou možnost zkoušet a uvádět velká díla světové symfonické, koncertantní i vokálně instrumentální tvorby. Postupem času převážila snaha o budování stálého orchestru, který bude své členy podporovat ve zdokonalování umění souhry a ve vytváření dlouhodobých vztahů a porozumění. Čeští studentští filharmonici fungují i jako „světlonošové“ ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že mladí lidé mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním.

Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně účinkovalo na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (s Vojtěchem Jouzou) a Kdo se bojí filharmonie? (s Ondřejem Vrabcem). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie s Idou Kelarovou a pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro při příležitosti Mezinárodního dne Romů. V listopadu orchestr 2019 zahrál pod taktovkou Roberta Kružíka na Koncertě ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta.

V červnu 2020 přijel do Prahy dirigent Simon Rattle a prosadil si, že nechce dirigovat jen Českou filharmonii, ale také „nějaký orchestr mladých lidí.“ Když padla volba na Českou studentskou filharmonii, byla to pro její členy obrovská výzva. Sira Simona práce s mladými hudebníky těšila a nešetřil chválou: „Česká studentská filharmonie mi připomíná orchestr Verbierského festivalu, který tvoří nejlepší studenti hudby z celého světa vedení hráči z Metropolitní opery. Až na takové jsou úrovni.“ V únoru 2021 ČSF poprvé vystoupila pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova na televizním koncertu „A přece se učí.“

V sezoně 2022/2023 debutovala Česká studentská filharmonie v rámci abonentních koncertů České filharmonie s dirigenty Semjonem Byčkovem a Giovannim Antoninim. Letos se ČSF představí filharmonickým abonentům pod taktovkou Jakuba Hrůši a opět Giovanniho Antoniho. V cyklu „Kroky do nového světa“ uvedou mladí hudebníci pod taktovkou Marka Ivanoviće díla Bizeta, Griega, Smetany, Wagnera a dalších.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Jedna z nejznámějších skladeb celých dějin světové hudby – Pátá symfonie Ludwiga van Beethovena – začala vznikat kolem roku 1803, kdy se její autor vzpamatovával z otřesu způsobeného neopětovanou láskou k mladé vdově po hraběti Josephu Deymovi, k Josephině von Brunsvik, kterou učil hrát na klavír. Zároveň však měl za sebou jinou vážnou duševní krizi, jež souvisela s jeho sžíravým vnitřním bojem s postupující hluchotou. Ta mu později zabránila v aktivní i pasivní participaci na koncertním dění. Smysl svého života pak mohl hledat výhradně v kompoziční činnosti. Beethoven se v oné době intenzivně zabýval otázkami hrdinství a vysokými humánními myšlenkami o konečném spasení všehomíra, což se projevilo ve zvýšeném patosu jeho kompozic. Byl právě na vrcholu tvůrčích sil a vypouštěl do světa jedno kvalitní dílo za druhým, v té době však trpěl materiální nouzí.

Leitmotivem Symfonie č. 5 zvané Osudová je idea zápasu duševních sil s metafyzicky chápaným osudem plného životních krizí a bolesti, přičemž výsledkem tohoto klání je nalezení vnitřní harmonie a klidu. Na své první symfonii v mollové tónině pracoval Beethoven nezvykle dlouho; paralelně s kompozicí Šesté symfonie se ke své Páté často vracel, kdy leccos měnil, opravoval a zdokonaloval. S výsledkem byl spokojen až v roce 1808 a 22. prosince téhož roku obě nové symfonie poprvé zazněly před publikem v Divadle na Vídeňce.

Beethovenova Osudová začíná proslulým motivem sestávajícím ze tří osminových not na tónu g a následnou půlovou notou s fermatou o velkou tercii níže. O tomto v zásadě velmi prostém motivu, který nalezneme v několika Beethovenových dřívějších i pozdějších skladbách, se měl skladatel údajně vyjádřit slovy: „Tak osud buší na bránu.“ Motiv, pak Beethoven v následném energickém hudebním proudu nápaditě rozvíjí, přičemž se drží především jeho rytmické struktury. Pomalá druhá věta je založená na variacích dvou kontrastních témat – lyricky poklidného a fanfárově hrdinského. Scherzo třetí věty dává tušit, že vzdorování osudu ještě není u konce, což je podtrženo mj. opakováním rytmického vzorce úvodního motivu. Konečné vítězství oznámí optimisticky vyznívající finále ukotvené v durové tónině, jež na scherzo navazuje attaca, tedy bez pauzy. Je napsáno v sonátové formě a Beethoven se v něm do značné míry navrací k hudebním narativům vrcholného klasicismu.

Velikán sovětské hudby Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič zdědil hudební nadání po svých rodičích. První díla skládal již v devíti letech. V roce 1923 absolvoval hru na klavír na petrohradské konzervatoři a za dva roky úspěšně ukončil studium i ve třídě kompozice. Absolvoval svou První symfonií f moll. Uvedení tohoto díla leningradskou filharmonií (město se mezitím přejmenovalo) v roce 1926 zaznamenalo v odborných kruzích značný ohlas a dvacetiletý Šostakovič, který se dosud živil jako klavírista v kině, se stal doslova přes noc uznávaným skladatelem. Brzy přejal kompoziční postupy západoevropské moderny, které jsou patrné zejména v klavírních 24 preludiích a fugách, ve Čtvrté symfonii c moll, baletech Zlatý věk, Šroub či operách Nos nebo Lady Macbeth mcenského újezdu. Právě moskevská premiéra Lady Macbeth v roce 1936 znamenala zvrat v jeho tvorbě. Na prvním uvedení byl přítomen i Josif Vissarionovič Stalin, který poté nechal v deníku Pravda pod názvem Chaos místo hudby otisknout první kulturně-politický výpad proti skladateli. Další represi zaznamenal Šostakovič v roce 1948 po zveřejnění nechvalně známé kulturní doktríny Andreje Ždanova a následných čistkách proti sovětským skladatelům. Šostakovič pak z vnějších i vnitřních podnětů komponoval „k uspokojení potřeb sovětského lidu“ také vlastenecky laděná díla, za která byl tehdejší administrativou naopak vyzdvihován, chválen a vyznamenáván. K jeho angažovaným skladbám patří např. Sedmá symfonie C dur „Leningradská“, jež reaguje na blokádu Leningradu v roce 1941, kantáta Báseň o vlasti (1947), nebo oratorium Píseň o lesích (1949), které oslavuje koncepci soudobé politiky lesního hospodářství. Napsal celkem patnáct symfonií, stejný počet smyčcových kvartetů, šest instrumentálních koncertů a řadu dalších skladeb. Specifickou složku jeho tvorby představuje scénická hudba pro velké množství sovětských filmů.

V roce 1937 vrcholilo v Sovětském svazu období zvané „velký teror“, jež bylo nastoleno o tři roky dříve. Strach a nejistota tehdy dopadly na všechny vrstvy sovětské společnosti. Paranoidní Josif Stalin se totiž rozhodl, že zlikviduje všechny reálné i domnělé nepřátele panujícího politického zřízení. Zatýkání, posílání do GULAGů, masové popravy a mizení lidí beze stopy byly na denním pořádku, a dokonce ani vrcholní exponenti režimu si nemohli být jisti, zda dalšími obětmi těchto zvěrstev nebudou zrovna oni. Dmitrij Šostakovič sice právě dostal oficiální nabídku učitelského místa na leningradské konzervatoři, byl však ještě právem vystrašen loňskou zničující kritikou svého posledního operního díla. Bál se také veřejně uvést avantgardně laděnou Čtvrtou symfonii, která svým zcela moderním, až experimentálním vyzněním rozhodně neodpovídala estetickým ideám socialistického realismu, jež se stal v Sovětském svazu povinným uměleckým směrem. Místo toho přistoupil ke kompozici Páté symfonie d moll op. 47. Oproti svému předchozímu symfonickému dílu zvolil tradičnější a srozumitelnější hudební jazyk. Rozhodně se však neuchýlil k banalitám a vytvořil neobyčejně působivou skladbu velmi závažného a hlubokého obsahu. Šostakovičovy obavy z přijetí Páté symfonie se ukázaly jako bezpředmětné. Premiéra díla se konala 21. listopadu 1937 v rámci oslav dvaceti let od Velké říjnové socialistické revoluce. Leningradskou filharmonii řídil skladatelův důvěrný přítel Jevgenij Mravinskij, dílo zaznamenalo neobyčejně kladný ohlas u veřejnosti i stranické kritiky a bylo dáváno za vzor sovětského symfonismu. Další výpady režimu vůči Šostakovičovi tak o sobě daly vědět až v následujícím desetiletí.