Česká filharmonie • Novoroční koncert

Pablo Sáinz-Villegas, přezdívaný také „duše španělské kytary“, se stal celosvětovou senzací. Mezinárodní tisk jej označuje za velvyslance španělské kultury a nástupce Andrése Segovii. Po jeho debutu s Newyorskou filharmonií v Lincolnově centru pod taktovkou Rafaela Frühbecka de Burgos následovaly koncerty ve více než 40 zemích světa s orchestry, jako jsou Izraelská filharmonie, Losangeleská filharmonie či Španělský národní orchestr. Villegasova „neodolatelná bujaře virtuózní hra“ (New York Times) z něj v očích slavných dirigentů, orchestrů i festivalů činí jednoho z nejoceňovanějších sólistů světa.

Plácido Domingo ho již na začátku jejich opakované spolupráce nazval „kytarovým velmistrem“. U Sony Classical vydali dvojalbum „Volver“ a společně vystoupili na jedinečných místech zeměkoule, jako například na stadionu Santiago Bernabéu v Madridu (více než 85 tisíc posluchačů), v hollywoodské Bowl aréně v Los Angeles či na plovoucí scéně na řece Amazonce (mezinárodní televizní přenos pro miliony domácností). Pablo Sáinz-Villegas, umělec s exkluzivní smlouvou u Sony Classical, nedávno vydal sólové album „The Soul of Spanish Guitar“ (Duše španělské kytary), na kterém najdeme mistrovská díla napsaná pro tento nástroj.

Sáinz-Villegas vystoupil na nejslavnějších pódiích světa, jmenujme newyorskou Carnegie Hall, Berlínskou filharmonii, Čajkovského koncertní síň v Moskvě, vídeňský Musikverein a pekingský National Center for the Performing Arts. Rovněž se stále věnuje koncertování se svým triem, a to například na místech tak ikonických, jako je newyorský Blue Note Jazz Club. Pravidelně hraje při korporátních i státních příležitostech; mj. se představil na významné akci Real Madrid Foundation, několikrát též před zraky členů španělské královské rodiny, jiných hlav státu či mezinárodních osobností, jako je třeba dalajláma. Jako vášnivý podporovatel tvorby a provozování nového repertoáru provedl mnohé světové premiéry včetně první kytarové kompozice pětinásobného držitele Oscara Johna Williamse. 

Kytaře se začal věnovat ve věku šesti let a první veřejná vystoupení zaznamenal již o rok později. Během let shromáždil úctyhodnou sbírku třiceti mezinárodních ocenění, včetně Segovia Award, kterou vyhrál ve věku patnácti let, a absolutního vítězství v úvodním ročníku světově nejprestižnější soutěže kytaristů, Parkening International Guitar Competition. Pablo Sáinz-Villegas, člověk plný ideálů, učitel a filantrop v roce 2006 založil neziskový projekt s názvem „Dědictví hudby bez hranic“ (The Music without Borders Legacy) se záměrem kultivace lidského soužití a porozumění mezi rozličnými kulturami prostřednictvím hudby.

Sáinz-Villegas zasedl v porotě známé „Virtuoso show“ vysílané v listopadu a prosinci 2022 v Maďarsku, Slovinsku, Polsku, České republice a na Slovensku.

Španělská mezzosopranistka Clara Mouriz se těší pověsti všestranné umělkyně, která zazáří stejně dobře v sólovém recitálu, jako v opeře či s orchestrem. Díky stipendiu „Wigmore Hall / Independent Opera“ měla tato bývalá držitelka titulu „Umělec nové generace“ BBC Radia 3 možnost pracovat s Joyce DiDonato a Felicity Lott. Na mezinárodní soutěži International Handel Competition jí byla udělena cena publika a rovněž získala čestné členství londýnské Royal Academy of Music.

Jako vynikající recitálová zpěvačka vystoupila Clara Mouriz v mnoha rozhlasových přenosech či v koncertních síních napříč Evropou a Severní Amerikou vedle předních pianistů, jako jsou Joseph Middleton, Julius Drake, Graham Johnson, Simon Lepper, Malcolm Martineau, Melvyn Tan či Roger Vignoles. Je také zakládající členkou ansámblu Myrthen a natáčela pro Signum Records po boku interpretů jako Mary Bevan, Allan Clayton, Marcus Farnsworth a Joseph Middleton. Pravidelně vystupuje ve Wigmore Hall, kam se opět vrátí v květnu s ravelovským programem ztvárněným společně s Josephem Middletonem, Roderickem Williamsem, Adamem Walkerem a Guy Johnstonem.

V roce 2013 zažila svůj debut na BBC Proms, když pod vedením Juanjo Meny spolu s Filharmonií BBC představila Fallův Třírohý klobouk (Three-Cornered Hat). S nimi rovněž – ke spokojenosti odborné kritiky – natočila díla skladatelů Montsalvatgeho a Turiny. Clara se na pódiu objevila s většinou významných evropských těles a již zkraje své kariéry měla možnost zpívat pod taktovkou Rafaela Frübecka de Burgos a sira Colina Davise; později též Daniela Hardinga, Thomase Dausgaarda, sira Andrewa Davise či Alexandera Shelleyho.

Ztvárnila roli Cherubína v Mozartově Figarově svatbě na festivalech Quincena Musical v San Sebastianu a El Escorial v Madridu, stejně tak v Teatre Principal v Palmě; dále roli Eleny z Carnicerovy Eleny a Malviny se Španělským národním orchestrem pod vedením Guillerma Garcíi Calva; titulní roli v Rossiniho Popelce pro Asociación Gayarre Amigos de la Opera v Pamploně pod taktovkou Nicoloy Valentiniho. Zpívala Berliozovo oratorium L’enfance du Christ s asturským symfonickým orchestrem OSPA vedeným Pablo Gonzálezem, dále Requiem Michaela Haydna s baskickým EO Basque National Orchestra řízeným Christianem Zachariasem, Mozartovu Korunovační mši s Dánským národním symfonickým orchestrem a Montsalvatgeho Cinco Canciones Negras se Španělským národním orchestrem pod vedením Juanjo Meny. Dále vystoupila při produkci Fallova díla Amor Brujo společně s waleským BBC National Orchestra dirigovaným Carlosem Miguelem Prietem a stejné dílo provedla též s Rýnskou filharmonií a Anglickým komorním orchestrem. Na kontě má též Ravelovu Šeherezádu s Bilbao Symphony Orchestra a Erikem Nielsenem.

Juanjo Mena svou kariéru dirigenta započal v rodném Španělsku jako hudební ředitel Bilbao Orchestra Sinfonikoa. Poté přijal funkce hlavního hostujícího dirigenta Bergenské filharmonie a hostujícího šéfdirigenta janovského Orchestra del Teatro Carlo Felice. Jako šéfdirigent BBC Philharmonic poté absolvoval evropská a asijská turné a tento orchestr řídil i při výročních koncertech v Royal Albert Hall konaných v rámci BBC Proms. Během angažmá v BBC Philharmonic dirigoval strhující provedení Brucknerových symfonií, cyklus Schubertových symfonií a věnoval se španělskému a jihoamerickému repertoáru. V současnosti zastává post hlavního dirigenta Cincinnati May Festival, nejdéle pravidelně fungujícího sborového festivalu v Severní Americe.

Juanjo Mena dirigoval nejvýznamnější evropské orchestry včetně Berlínských filharmoniků, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, Orchestru lipského Gewandhausu, Londýnské filharmonie, Filharmonie Oslo, Dánského národního symfonického orchestru, Švédského rozhlasového symfonického orchestru, Francouzského národního orchestru či Orchestru curyšské Tonhalle. Pravidelně spolupracuje se všemi důležitými orchestry rodného Španělska. V Severní Americe již také řídil mnohé význačné orchestry, včetně Newyorské a Losangeleské filharmonie, a je pravidelným hostem Symfonického orchestru NHK v Tokiu.

Sezonu 2022/2023 zahájil dirigováním Teatro Real Orchestra (Královské opery v Madridu) při jejím historickém debutu v Carnegie Hall. Uslyšíme jej také s Minnesotským orchestrem, Bamberskými symfoniky, Lucernským symfonickým orchestrem, Drážďanskou filharmonií, BBC Philharmonic, Dánským národním orchestrem či Filharmonií Oslo, nemůžeme nezmínit debuty s Dallaským symfonickým orchestrem a Českou filharmonií. V květnu 2023 se naposledy představí v roli hlavního dirigenta festivalu Cincinnati May, čímž zakončí své zdejší šestileté působení, které bylo přínosné mimo jiné četnými objednávkami nových děl.

Menova bohatá diskografie s BBC Philharmonic u společnosti Chandos zahrnuje Brucknerovu Symfonii č. 6, vřele přijímanou nahrávku díla Gabriela Pierného, která obdržela cenu Gramophone Editor’s choice, nebo Ginesterovy orchestrální kusy. Nově také vyšly nahrávky méně prováděných děl španělských autorů, mezi nimi Arriagova orchestrální díla, kompozice Albénizovy, Montsalvatgeho či Turiny a tři CD děl Manuela de Fally. V roce 2012 natočil Juanjo Mena s Bergenskou filharmonií pro Hyperion Messiaenovu symfonii Turangalîla, počin, který dle časopisu Gramophone „od základů redefinuje podmínky hodnocení minulých, současných či budoucích Turangalîl“.

Manuel de Falla získal první skladatelské podněty od Felipa Pedrella (1841–1922), který je považován za otce španělské národní hudby. Když roku 1904 – inspirována úspěchem veristických aktovek Pietra Mascagniho a Ruggera Leoncavalla, které vznikly díky soutěži milánského nakladatele Sonzogna – vyhlásila podobnou soutěž Akademie krásných umění v Madridu, zkomponoval de Falla na návrh Felipa Pedrella na libreto svého přítele Carlose Fernándeze-Shawa operu La vida breve (Krátký život). Opera byla odměněna první cenou, avšak uvedení se dočkala až 1. dubna 1913 v Nice, ve francouzském jazyce. Španělská premiéra se uskutečnila 14. listopadu 1914 v Teatro Zarzuela v Madridu. Děj opery, tragicky končící příběh lásky se sociálním pozadím, prozrazuje silný vliv verismu, hudebně čerpá ze španělského folkloru. Cikánská dívka Salud, která žije s prastrýcem kovářem a babičkou, miluje hocha z bohaté vrstvy Paca. Babička dívku před příliš silnou láskou varuje, a prastrýc skutečně přináší zprávu, že se Paco žení se sobě společensky rovnou Carmelou. Zrazená Salud je svědkem svatebního veselí, před očima svatebčanů se zhroutí a umírá. V úvodní scéně Salud v jakési předtuše truchlí nad mrtvým ptáčkem. Intermezzo z opery je náladový obrázek noční Granady.

Ve vývoji španělské umělecké hudby sehrálo významnou roli propojení domácí hudební tradice s celoevropským vývojem. Řada španělských skladatelů přelomu 19. a 20. století získala zkušenosti v Paříži, mezi nimi i Manuel de Falla, který v Paříži žil od roku 1907 do první světové války a přátelil se s Paulem Dukasem, Mauricem Ravelem, Florentem Schmittem, Claudem Debussym a dalšími představiteli francouzské moderny. V letech 1916–1917 zkomponoval de Falla hudbu k pantomimické frašce (farsa mimica) El corregidor y la molinera (Corregidor a mlynářka). Tu o dva roky později přepracoval na balet El sombrero de tres picos (Třírohý klobouk), který byl poprvé uveden 22. července v Alhambra-Theatre v Londýně souborem Ballets Russes Sergeje Ďagileva v choreografii Léonida Massina a scénické výpravě Pabla Picassa. Roli Mlynářky tančila Tamara Karsavina, dirigentem premiéry byl Ernest Ansermet. Předlohou baletu byla stejnojmenná novela Pedra Antonia de Alarcón z roku 1874 o důvtipné mlynářce, která s vědomím svého manžela vytrestá záletného corregidora, domnívajícího se, že si z pozice své funkce vysokého magistrátního úředníka může všechno dovolit. Manuel de Falla vytvořil z hudby baletu dvě suity a v každé z nich uplatnil nejcharakterističtější španělské lidové tance.

Concierto de Aranjuez (Aranjuezský koncert) je patrně nejznámější skladbou španělského skladatele Joaquína Rodriga. Od tří let slepý, studoval skladbu u Paula Dukase v Paříži, kde se přátelsky stýkal s autory tzv. Pařížské šestky, s Mauricem Ravelem, svým krajanem Manuellem de Fallou a dalšími. Především Rodrigovou zásluhou se stala kytara uznávaným koncertním nástrojem, schopným obstát i ve spojení s orchestrem. Za Rodrigova pařížského pobytu vypukla ve Španělsku občanská válka, která zdržela jeho návrat do vlasti. Tehdy, pod dojmem zpráv o událostech doma, zkomponoval Aranjuezský koncert. Skladatel jím vzdal poctu letnímu sídlu španělských králů – paláci Aranjuez v blízkosti Madridu. Premiéra skladby se uskutečnila 9. listopadu 1940 v Barceloně, sólistou byl Rodrigův přítel Regino Sáinz de la Maza (1896–1981), jemuž je dílo věnováno, Orquest Filarmonica de Barcelona řídil César de Mendoza Lassalle. První věta, živé fadango v 6/8 raktu, je v klasické sonátové formě. Nejpopulárnější z koncertu je cituplná pomalá druhá věta s překrásnou melodií anglického rohu, kterou přebírá a rozvíjí sólová kytara. Třetí věta v rondové formě působí dráždivými nepravidelnými rytmy.

Také Joaquín Turina načerpal četné tvůrčí podněty v Paříži, kde strávil osm let. Inspirace francouzským impresionismem však vedla zároveň, podobně jako u de Fally, Rodriga a dalších, k uvědomění vlastních národních kořenů. Pětice Turinových Danzas fantásticas, op. 22, byla v létě 1919 napsána původně pro klavír, na podzim téhož roku je skladatel instrumentoval a dílo věnoval své ženě. Exaltatión (Nadšení) je stylizací jednoho z nejrozšířenějších španělských tanců jota, spojovaného především s Aragonií, kde se vyvinula řada dalších odnoží. Jedná se o párový tanec, popisovaný jako souboj partnerů: muž vyzve dívku, oba se k sobě zdánlivě útočně blíží, paže mírně zdvižené, uhýbají jeden před druhým a jako by se pokoušeli jeden druhému podrazit nohy. Ensueño (Snění) uplatňuje tanec v 5/8 taktu zortziko, pocházející z Baskicka. Jeho rytmus se objevuje také v hudbě Maurice Ravela či Pabla de Sarasateho. Orgía (Hýření) představuje tanec z Andalusie farruca, jednu z variant flamenca. Orchestrální verze Fantastických tanců byla poprvé uvedena 13. února 1920 v Madridu, klavírní verzi provedl v  červnu následujícího roku sám skladatel ve městě Málaga.

Xavier Montsalvatge pocházel z Katalánska. V počátcích tvorby byl ovlivněn odkazem Richarda Wagnera i novátorstvím dodekafoniků, v další fázi čerpal z podnětů lidové hudby karibské oblasti, francouzských skladatelů (Pařížská šestka, Olivier Messiaen) a posléze dospěl k osobitému spojení s prvky Nové hudby. Zvláštní zálibu nalezl v lidových písních Kuby, které poznal prostřednictvím kubánských námořníků v katalánském přístavu Costa Brava. Námořníci prý žasli, jak se mohou takovému vznešenému pánovi líbit jejich obyčejné zpěvy a Montsalvatge je musel nejprve přesvědčit, aby melodie „operetně“ nepřikrášlovali. „Ukolébavka pro malého černouška“ z cyklu Cinco canciones negras (Pět černošských písní) se stala jednou z jeho nejpopulárnějších skladeb.