"Podstatné je to, že skutečně máme možnost, a je to vlastně naší takovou čestnou povinností, reprezentovat českou hudbu v tom nejlepším světle v jakém je to možné."
Karel Ančerl se narodil 11. dubna 1908 v Tučapech u Tábora do židovské rodiny výrobce lihovin Leopolda Ančerla a Idy Ančerlové (rozené Preiszové). Do rodiny později přivedla matka s otcem Karlovi i mladší sestru Hanu.
Již od útlého věku projevoval mimořádný hudební talent, který byl podporován jeho rodiči.
Říká se, že Karlův otec zakoupil gramofon, který v okolí Tučap vzbudil nemalou pozornost, byl totiž prvním a v tu dobu i jediným. Tóny Schumannova Dvou granátníků nebo Bizetovi Carmen v mladém Ančerlovi rezonovali natolik, že si na jejich základě vynutil i návštěvu Nového Německého divadla při jednom z rodinných výletů do Prahy.
Ančerl v roce 1914 nastoupil do školy. Větší význam pro něho však měly housle, na které se učil u řídícího učitele Josefa Menšíka. Po třech vychozených třídách obecné školy, mu rodiče najali domácí učitelku, která dbala především na to, aby si Karel osvojil němčinu.
Zkoušky pak skládal na pětitřídní chlapecké škole u sv. Františka v Praze. V roce 1919 mu tam bylo vystaveno i závěrečné vysvědčení z páté třídy, které mělo platnost vysvědčení „frekventačního“, tj. opravňovalo ho k nástupu na střední školu.
Rodina Ančerlů se přestěhovala v roce 1920 do Prahy. Na přání otce, který kariéru svého syna viděl na právním poli, pokračoval mladý Karel ve všeobecném vzdělání na reálném gymnáziu ve Slovenské ulici na Vinohradech. Ani na gymnáziu však na formálním vzdělání Ančerl nelpěl, v Praze se však snadněji dostal do hudebního prostředí.
Na gymnáziu přidal do svého repertoáru další nástroj - klavír. Učil se pod dcerou zakladatele v Högerově klavírním ústavu a to společně se svou sestrou Hanou. Ta ovšem byla v tomto ohledu prý mnohem šikovnější.
Hru na housle dále tříbil na Malinově hudební škole a od roku 1921 v hudebním ústavu pod taktovkou Otty Šilhavého. Ančerl se zde začal věnovat i hře na violu. Zároveň se seznámil i s harmonií, kontrapunktem, učil se o formách, nástrojích, instrumentaci a dějinách hudby.
Na reálném gymnáziu založil Ančerl kvarteto a zasedl u pultu koncertního mistra ústavního orchestru, řízeného spolužákem Vaníčkem. V kvartě dal dohromady recitační sbor, kde zpracovával nejen české, ale i latinské texty.
V Tučapech, jeho rodném městě, mezi sebe přijali Ančerla i soběslavští učitelé a kteří v Tučapech založili mužský sbor.
Ančerl toužil po studiu na konzervatoři i přes otcovu nelibost. Řešení které Karel vymyslel bylo jednoduché a zároveň byla konzervatoř jediným východiskem.
V kvintě propadl a byl donucen k jejímu opakování, v polovině opakovaného ročníku mu bylo doporučeno školu opustit. Tomuto doporučení vyhověl aniž by se o tom zmínil doma, další studium úspěšně předstíral ještě celý další školní rok, během kterého se připravoval k přijímací zkoušce na konzervatoř a před prázdninami dalšího roku ji udělal.
Celou tuto akci mu na domácí půdě usnadnila ’zamést pod koberec’ rodinná pohroma. Otec který podnikl větší přestavbu domu musel všechen nábytek uložit do skladiště. To prý vyhořelo právě den před Ančerlovým návratem domů. Rodiče se tak se studiem na konzervatoři, ve světle událostí, smířili.
V polovině září 1926 byl přijat na Pražskou konzervatoř. Tato škola, která tehdy sídlila v prostorách Emauzského kláštera a později v laboratořích Chemického ústavu, nabízela jedinečné prostředí.
Konzervatoř byla hybridním útvarem spojujícím střední a vysokoškolské vzdělání, a mezi jejími profesory figurovala slavná jména jako Josef Suk, Vítězslav Novák, Otakar Ostrčil a Alois Hába.
Ančerl studoval skladbu u Jaroslava Křičky, dirigování u Pavla Dědečka a komorní hudbu u Jiřího Herolda.
Skladatelsky jej nejvíce ovlivnil Alois Hába, který byl průkopníkem čtvrttónové a šestinotónové hudby. Ančerl se také nadále věnoval hře na tympány v orchestru školy a obdivoval moderní techniky, které Hába prosazoval.
Vítězslav Novák
skladatel
Ančerl skladatelsky absolvoval 24. června 1930 svou orchestrální Sinfonietou, dirigentsky pak den poté první větou Beethovenovy Šesté symfonie. Sinfonietu, hranou Českou filharmonií, si při absolutoriu dokonce oddirigoval sám. Zde se také definitivně rozhodl pro taktovku.
Z recenzí tehdejších novin je znát, že vzbudil velikou pozornost. Tisk se odvolával na jeho řízení České filharmonie při provedení jeho Sinfoniety.
Ančerl stanul před tímto orchestrem prvně v pouhých dvaadvaceti letech. Tehdy ještě nikdo netušil, že o pár let později bude jmenován jejím uměleckým ředitelem.
V roce 1930, po úspěšném ukončení hudebního vzdělání, Ančerl debutoval na německé scéně, kde dirigoval Hábovu čtvrttónovou operu Matka a následně ji přivedl k triumfu. Opera měla premiéru 17. května 1931 v Mnichově a získala značný úspěch, který ho katapultoval do širšího povědomí.
V roce 1931 se vrátil do Prahy, kde se stal součástí Osvobozeného divadla na pozvání Jaroslava Ježka. Přišel za výhodných podmínek a okamžitě začal zkoušet představení Golem, u kterého vyžadoval vysokou přesnost a pozornost k detailům. Podílel se na hudební produkci významných inscenací, buďto jako houslista či jako dirigent, v alternaci s Jiřím Srnkou. Ančerlovy dirigentské schopnosti se však brzo staly známé a velmi oblíbené.
V roce 1931 se Ančerl oženil s Valy Vigovou.
Rodiče mladého Ančerla ve sňatku příliš nepodporovali. Valy Vigová (1908 - 1944) byla totiž dirigentova pokrevní sestřenice - dcera matčiny sestry. Nakonec se však se snachou smířili, čemuž napomohl fakt, že manželský pár dlouho nepřivedl na svět žádné děti o které byli při tak blízkém pokrevenství určité obavy.
Ančerl pokračoval v expanzi svého talentu na mezinárodní scéně, kdy dirigoval na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Rakousku.
Tento rok však pro něj znamenal také osobní ztrátu, když zemřela jeho sestra Hana na zánět mozkových blan.
V roce 1933 se stal významnou postavou Československého rozhlasu, kde zahájil svou kariéru jako hudební režisér a dirigent. Tato nová výzva mu umožnila prohloubit jeho zaměření na soudobou hudbu.
Rok 1934 byl pro Ančerla obdobím jeho největších profesních úspěchů. V tomto roce se Ančerl stal významnou postavou československého rozhlasu, kde začal dirigovat náročné skladby, jako Prokofjevovu Třetí symfonii a Schönbergův Pierrot lunaire. I nadále se profiloval jako dirigent soudobé hudby, když se podílel na koncertech sdružení Mánes a Přítomnost.
Ančerl pokračoval v úspěšné spolupráci s hudebními spolky. V roce 1935 dirigoval mimořádný koncert České filharmonie, na kterém zazněla světová premiéra skladby Aloise Háby Cesta života. Tato skladba vyvolala rozruch a pozitivní ohlasy v tisku. Ančerl také dirigoval operu Antigona Išy Krejčího.
Rok 1936 byl pro Ančerla plný mezinárodního uznání, kdy se zúčastnil festivalu v Barceloně a řídil složité novinky, včetně Hábovy Nové země a opery Ikarův let. Jeho práce pokračovala ve vášnivém zkoumání soudobé hudby, přičemž prokázal nejen vysoký umělecký výkon, ale i vynikající organizační schopnosti.
O rok později dirigoval významné evropské festivaly, například v Paříži a ve Štrasburku, kde se představil s Hábovou hudbou. V československém rozhlase pracoval na rozmanitých skladbách od českých i zahraničních autorů a pokračoval ve zvyšování své reputace jako dirigent moderní hudby.
V roce 1938 Ančerl zahájil v Přítomnosti koncerty Honeggera a Křenka a dirigoval díla Manuela de Fally.
V rozhlase se účastnil cyklu Beethovenových symfonií, kde řídil Šestou symfonii.
Politická situace v zemi se ovšem rychle zhoršovala. Po Mnichovské dohodě se Československo ocitlo v těžké situaci. Na jaře roku 1939 Ančerl čelil kritice a narážkám v tisku na jeho židovský původ. Byl nucen přerušit dirigentskou činnost, což bylo umocněno nacistickou okupací 15. března 1939.
Ančerl se stáhl z Prahy do Tučap, kde však čelil tlaku místních nacistických sympatizantů. Byl nucen manuálně pracovat, zatčen gestapem a vězněn v Táboře. Po propuštění pracoval v těžkých podmínkách v soběslavském podniku Teerag. Toto období bylo poznamenáno neustálým strachem a těžkou fyzickou prací.
12. listopadu 1942 byl zařazen do transportu směřujícího do Terezína.
V Terezíně byl Ančerl oddělen od své těhotné manželky, která později porodila jejich syna Jana. Zpočátku nosil uhlí, později díky příznivcům hudby našel místo v kuchyni, kde mohl rodině i ostatním přilepšovat. Společně s dalšími umělci organizoval hudební produkce, které přinášely vězňům úlevu. Dirigoval smyčcový orchestr, se kterým připravil dvě hudební vystoupení. Nacisté tyto akce bohužel zneužívali k propagandě.
V říjnu 1944 byl Ančerl s rodinou zařazen do transportu do Osvětimi.
V Osvětimi se Ančerl ocitl díky své fyzické zdatnosti na straně přeživších, zatímco jeho manželka a syn byli okamžitě zavražděni. U obou je později v prohlášení uveden pravděpodobný den smrti 17. říjen 1944, to se však Karel dozvěděl až po válce.
Později byl převezen do koncentračního tábora Friedland, kde mu díky příbuznému byla nabídnuta práce kalfaktora - topiče - u SS.
S blížícím se koncem války se situace v táboře měnila. Vězňové tajně získávali zbraně a organizovali odpor. Tábor byl postupně opuštěn německými strážci a 9. května 1945 byl osvobozen sovětskou armádou. Ze zhruba tisíce vězňů přežilo pouze 400.
Ančerl s přáteli opustil tábor v zoufalém stavu, ale s nadějí na návrat domů.
Karel Ančerl opustil brány koncentračního tábora se dvěma přáteli – Emanuelem Hermanem z Jindřichova Hradce a Pavlem Pavlíkem z Prahy. Všichni tři byli dohola ostříhaní, oblečení v trestaneckých úborech a dřevácích. Dorazili do téměř vylidněného Friedlandu, kde se nejprve odvšivili a opatřili si šaty a obuv. V noci našli útočiště v opuštěné vile, bohatě vybavené a zásobené jídlem. Po letech si mohli dopřát zavařené ovoce a spát v čistých postelích.
Ráno sestavil Ančerl z nalezených součástek jízdní kolo. Spolu se svými společníky pokračovali do Náchoda, střídavě na kole a pěšky. Zde se setkali s národním výborem, který jim poskytl další pomoc.
Ančerl se vydal s mužem, který mířil autobusem za svou manželkou do Terezína, kde se dozvěděl o ztrátě svých rodičů. Právě tam se potkal Hanou Glücklichovou. Kvůli karanténě musela Hana zůstat v Terezíně, zatímco Ančerl se na kole vrátil do Prahy.
V Praze našel své osobní věci, ohlásil se v rozhlase a zjistil, že Hana je již také ve městě. Krátce na to se s ní setkal a jejich vztah postupně přerostl v manželství.
Ančerl a Hana byli oddáni na čestné slovo, což bylo v poválečném období běžné. Manželství bylo šťastné a narodili se jim dva synové - Jiří a Ivan.
Na post šéfa Symfonického orchestru pražského rozhlasu byl Karel Ančerl jmenován 1. září 1947. O jeho povolání se významně zasloužil dr. Mirko Očadlík, tehdejší programový ředitel, který chtěl podpořit Ančerlův talent a využít jeho schopnosti pro rozhlasovou práci. Již krátce po nástupu bylo Ančerlovi svěřeno nahrání Smetanovy Prodané nevěsty jako gesto uznání za jeho předchozí inscenační úspěchy.
V poválečném období začala do programového zaměření rozhlasu zasahovat ideologicky motivovaná politika. Ta potlačovala některé hudební směry a autory, například impresionismus, tvorbu Bohuslava Martinů, Hindemitha, Milhauda, Schönberga nebo Weberna. Ančerl se musel přizpůsobit těmto omezením, ale zároveň vynikal v interpretaci soudobé hudby, což mu přineslo pověst specialisty na moderní repertoár.
Se Symfonickým orchestrem pražského rozhlasu podnikl Ančerl zahraniční turné, například do Holandska, Itálie, Belgie a Rumunska. V roce 1948 slavil mimořádné úspěchy také v Sovětském svazu. Navzdory některým problémům, například s kvalitou hráčského obsazení orchestru, dokázal Ančerl posunout těleso na vyšší úroveň a věnoval se také významným nahrávkám.
Pod Ančerlovým vedením vznikly například Smetanova Prodaná nevěsta, Dvořákovo Requiem, Fibichův Smír Tantalův, Janáčkova Sinfonietta a Glagolská mše či Sukův Asrael a Zrání. Mezi další pozoruhodné počiny patří nahrávky Stravinského Oedipus Rex, Musorgského Boris Godunov a další. Veřejné koncerty pořádané rozhlasem se staly oblíbenými a pravidelnými událostmi.
Na jaře 1948 byl Karel Ančerl pověřen ministrem školství funkcí pedagoga na Akademii múzických umění v Praze. Zde učil až do konce školního roku 1950/1951, kdy se této činnosti vzdal. Kvůli svému pečlivému přístupu zjistil, že pedagogická práce kolidovala s jeho hlavním působením. Přesto se jeho snaha zúročila – dva jeho žáci, Zdeněk Košler a Martin Turnovský, získali první cenu v besanconské dirigentské soutěži.
Ančerl ukončil pracovní poměr s Československým rozhlasem vzájemnou dohodou. Hlavním důvodem bylo jeho povolání do České filharmonie, které odstartovalo po emigraci Rafaela Kubelíka v roce 1948. Situace v České filharmonii byla tehdy komplikovaná, orchestr hledal nové vedení a přechodně ho vedl Václav Neumann. Nakonec byl Ančerl jmenován uměleckým ředitelem.
Rafael Kubelík
Dirigent
Václav Neumann
Jmenování šéfdirigentem České filharmonie proběhlo bez předešlého souhlasu orchestru, což ztížilo jeho nástup. Ruský houslista David Oistrach, který s Ančerlem spolupracoval, přispěl svým doporučením k jeho volbě. Přesto orchestr přijal Ančerla zpočátku rezervovaně a bylo třeba času, aby si hudebníci na nového dirigenta zvykli.
Průlom ve vztahu mezi Ančerlem a Českou filharmonií nastal během zahraničních zájezdů v roce 1954. Filharmonici zjistili, že si Ančerl ve světě získal velké uznání, což přispělo k posílení jejich respektu. Postupně získal podporu většiny členů orchestru.
V roce 1955 došlo k nové organizaci České filharmonie, ke které byl přičleněn Český pěvecký sbor a další soubory. Ančerl zůstal hlavním dirigentem, byl zbaven většiny administrativních povinností, nadále však ovlivňoval dramaturgii orchestru.
Kritici zahraničních médií jeho práci chválili, přičemž zdůrazňovali jeho energii, přesnost a schopnost maximálně využít potenciál orchestru. Ančerl se stal jedním z vedoucích evropských dirigentů, jehož styl byl charakterizován jako "moudře uměřený a diplomatický."
V této době dirigoval přes sedmdesát zahraničních orchestrů ve 28 státech světa, mimo jiné v Kanadě, USA, Japonsku, Austrálii, Indii, Číně a dalších zemích. V rámci České filharmonie byl vůdčí osobností na mnoha turné.
Během šedesátých let získal Ančerl prestižní mezinárodní ocenění za své nahrávky, včetně tří cen Grand Prix Charlese Crose za Martinů Šestou symfonii, Janáčkovu Glagolskou mši a Dvořákovo Requiem. Německá kritika ocenila jeho nahrávky Prokofjevova Alexandra Něvského a Stravinského Houslového koncertu.
V roce 1961 Ančerl koncertoval s Českou filharmonií ve čtrnácti městech západního Německa, kde se jeho interpretace Brahmsovy První symfonie setkala s nadšením. Kritici vyzdvihovali české kouzlo, které do díla vnesl, a jeho schopnost vtisknout skladbám jedinečný zvuk.
29. 9. 1966 byl Karel Ančerl jmenován národním umělcem.
V srpnu 1968, během pobytu v USA, dirigoval Karel Ančerl koncerty s Boston Symphony Orchestra a Cleveland Orchestra. Po zprávě o okupaci Československa se rozhodl nevrátit domů. Tento zlomový okamžik určil jeho další osud – rozhodl se začít novou kapitolu svého života v Kanadě.
V květnu 1969 se Ančerl vrátil do Prahy, aby naposledy vystoupil na Pražském jaru. Dirigoval dva koncerty s Českou filharmonií, kterou vedl osmnáct let jako šéfdirigent. Tyto koncerty se staly jeho rozloučením s domácím publikem. Politická situace se totiž v září 1969 dále vyhrotila uzavřením československých hranic. Právě to vedlo Ančerla k definitivnímu odřeknutí všech pražských závazků.
Od sezóny 1969/1970 se Ančerl stal šéfdirigentem Toronto Symphony Orchestra. S velkou energií se pustil do práce s orchestrem, dosáhl významných úspěchů a postupně si získal kanadské publikum. Vedle toho nadále hostoval u velkých amerických i evropských orchestrů, čímž upevnil svůj mezinárodní věhlas.
I když poslední léta jeho života bývají považována za epilog, Ančerl během torontské etapy stihl mnoho. Přestože jeho myšlenky často směřovaly k Československu, jeho domovu a České filharmonii, do Československa se již nevrátil.
Česká hudba však měla na jeho koncertech nezastupitelnou roli, s Newyorskou filharmonií uvedl výběr z české barokní hudby, s Clevelandským orchestrem Sukova Asraela.
Karel Ančerl zemřel 3. července 1973 v Torontu na těžkou cukrovku.
Jeho ostatky byly po dvaceti letech převezeny do České republiky a slavnostně uloženy na Vyšehradském hřbitově při pietním aktu v den zahájení Pražského jara 12. května 1993.
Busta Karla Ančerla
Tučapy
Pamětní deska na Pražských Vinohradech
PrahaNa domě č. 2345/9 v Přemyslovské ulici na Pražských Vinohradech strávil dirigent nemalou část svého života a to v letech 1945 - 1963. Jeho pobyt zde připomíná pamětní deska, která byla instalována v roce 2020 k jeho 112. výročí narození.
Koncentrační tábor Osvětim
OsvětimV koncentračním Táboře Osvětim ihned po jejich transportu byla zavražděna Ančerlova první žena Valy a syn Jan. Sám Ančerl byl zařazen jako pracovní síla.
Toronto
Toronto, KanadaAnčerl společně s rodinou v ruce 1969 definitivně emigroval do Kanady, usadil se ve městě Toronto, kde se stal šéfdirigentem Toronto Symphony Orchestra.
