Ikona českého dirigování dvacátého století. Jméno, které má dodnes jasný zvuk po celém světě, od Země vycházejícího slunce až po Spojené Státy. Komandér Řádu britského impéria, pod jehož taktovkou zněly skladby českých skladatelů v Carnegie Hall nebo v Berliner Philharmonie.
„Jedině v pohádkách je taktovka magická, schopná něčeho nadlidského. Ve skutečnosti do ní předává magičnost jedině člověk, který předem ví, co od hudby chce, a toto své chtění dokáže tlumočit hráčům.“
- Jiří Bělohlávek
Jiří se narodil 24. února roku 1946 v Praze. Dalo by se říct, že to byl zároveň i den počátku jeho zájmu o hudbu. Už v prvních letech života se totiž v malém chlapci začal vyvíjet hudební talent a jakmile to bylo možné, začal se věnovat vlastnímu muzicírování.
V pouhých čtyřech letech ho jeho otec začal vyučovat hře na klavír a zároveň Jiřího zapsali do Kühnova dětského sboru, se kterým se mnohdy dostal i na prkna Národního divadla v rámci operních představení. Už v těchto chvílích měl malý Jiří jasno v tom, že dirigentský stupínek je tím nejdůležitějším místem v celém divadelním sále a že právě tam by jednou i on sám chtěl stát a dávat finální podobu operním dílům.
Sbormistr Jan Kühn měl na Bělohlávka velký vliv už v prvních letech jeho hudebního působení. Když bylo Jiřímu dvanáct let, překvapil ho Kühn po cestě ze sborové zkoušky, když najednou řekl: “Ty budeš hrát na cello.” Hned na další zkoušce na Jiřího čekal připravený hudební nástroj a s ním i zjištění, že má domluvené soukromé lekce u jednoho z nejvýznamnějších violoncellistů té doby, Karla Pravoslava Sádla.
Hned po ukončení povinné školní docházky nastoupil nadšený mladičký hudebník na Pražskou konzervatoř na obor violoncello. Ve třetím ročníku si zvolil ještě obor druhý, kterým bylo dirigování. Už od prvních chvil tušil, že jeho cesta povede tudy, a tak cello začal vnímat spíš jako vhodný předstupeň své dirigentské kariéry.
neboť frázování, smyky jsou kardinální otázkou symfonické hry. Snažím se studovat partituru také očima hráče a pokud možno každý hlas smyčců si přehrávám na violoncello.
Jiří Bělohlávek
v rozhovoru pro Hudební rozhledy
Jiří Bělohlávek absolvoval konzervatoř v roce 1966. Obor dirigování zakončil řízením svého prvního koncertu ve Dvořákově síni, kde později provedl takřka 400 dalších koncertů.
Po absolutoriu na konzervatoři pokračoval Bělohlávek na HAMU, kde se dostal pod vedení Aloise Klímy, Roberta Brocka, Josefa Veselky a Václava Neumanna.
Mezi Bělohlávkovými spolužáky a umělci se říkávalo, že si Jiří cestu dirigování nezvolil tak docela dobrovolně, ale kvůli zranění z hokeje, které mu znemožnilo pokračovat ve hře na cello. Sám Jiří po mnoha letech potvrdil, že zraněná ruka ho při hře skutečně neposlouchala a zabraňovala mu dostatečně dlouho cvičit, zároveň ale vyvrátil domněnku o tom, že by dirigování byla z nouze ctnost. Bez ohledu na zranění byl prý pevně rozhodnutý stát se spíš dirigentem než cellistou.
V roce 1968 bylo Bělohlávkovo slibně započaté vysokoškolské studium přerušeno nucenou vojenskou službou, kvůli které musel svou alma mater dočasně opustit. Naštěstí mu ale bylo umožněno se hudbě věnovat i v rámci vojny, kde se uplatnil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejdelého.
I když měla vojenská služba rozhodně i své stinné stránky, znamenala nakonec pro Bělohlávka další cennou dirigentskou zkušenost a rozšíření repertoáru.
Tvrdá práce začala mladému dirigentovi rychle přinášet ovoce. V roce 1970 zvítězil v celostátní dirigentské soutěži a hned o rok později se umístil na pátém místě ve finále soutěže samotného Herberta von Karajana v Berlíně. Svou účast tu plánoval už o dva roky dříve, ale večer před odjezdem mu byl v rámci normalizačních tendencí zabaven pas.
Poslední ze zmíněných soutěží přinesla Bělohlávkovi mnohé lákavé nabídky. Otevřela se mu například možnost stát se Karajanovým asistentem a o jeho dirigentské schopnosti se zajímala i Izraelská filharmonie. Nakročeno měl Jiří skvěle, do cesty se mu ale opět postavil komunistický režim. Ten veškeré slibné spolupráce znemožnil a Bělohlávkovi dal jasně najevo, že se má zajímat pouze o domácí tělesa.
Bělohlávek zaznamenával vývoj i ve svém osobním životě. V roce 1971 se oženil s Annou Fejérovou, klavíristkou, se kterou se potkal už na konzervatoři. Jejich vztah zůstal pevný až do dirigentovy smrti a Anna nadále neúnavně pečuje o odkaz svého zesnulého manžela.
moc se nám ta filmová svatba líbila a u sklenky Chianti pak Jiří pronesl: ‚Co kdybychom se vzali? Zajisti na úřadech nejbližší termín a já ti přivezu z koleje ty bílé šaty…‘ A hotovo.
Anna Fejérová
Vlasta 1996
V roce 1972 Jiří Bělohlávek s velkým úspěchem absolvoval hudební fakultu AMU a ještě téhož roku se stal dirigentem Státní filharmonie Brno.
Po necelém roce už se souborem vyjel do USA, kde v sedmnácti městech a dvanácti státech odehráli úctyhodných osmnáct vystoupení. První a poslední z nich dokonce proběhly v legendární Carnegie Hall, kam se později Bělohlávek ještě několikrát s velkou slávou vrátil.
Se Státní filharmonií Brno absolvoval Bělohlávek ještě i několik dalších zájezdů do Velké Británie, Německa nebo Rakouska. Sám se pak podíval i do Japonska, kde hostoval u Japan Philharmonic Orchestra v Tokiu.
I u Bělohlávků doma došlo v té době k významné události, kterou bylo narození dcery Zuzany.
Bělohlávek stále působil v Brně, zároveň byl ale v září roku 1977 zvolen uměleckým šéfem FOK. Jako druhého dirigenta si tehdy po svůj bok vzal Vladimíra Válka.
Bělohlávek se své role v FOK ujal s nebývalou vervou a uznání na sebe nenechalo dlouho čekat. Mezi lety 1978 a 1980 absolvoval s orchestrem hned osm zahraničních zájezdů a renomé FOK se začalo rychle podobat tomu, kterému se těšila Česká Filharmonie. Právě u té se na základě svého věhlasu stal v roce 1981 stálým dirigentem.
Kromě stálého angažmá Bělohlávek často a s oblibou hostoval u orchestrů z celého světa. Těchto příležitostí využíval k tomu, aby v zahraničí představil hudbu významných českých skladatelů. V roce 1979 například odřídil v Berlínské Komické opeře Smetanovo Tajemství. O tři roky později v Kanadě spolu s Torontským symfonickým orchestrem uvedl skladby Antonína Dvořáka, jehož hudbu v témž roce nastudoval ještě s Prezidentským orchestrem v Ankaře, který seznámil i s Bedřichem Smetanou.
Bělohlávek se mohl radovat nejen z profesních úspěchů ale i z narození druhé dcery Marie v roce 1981. Kvůli Jiřího nabitému programu byla jeho manželka Anna na řízení domácnosti často sama. Svůj úděl ale přijímala s obrovským pochopením a manžela po celý život podporovala a díky vlastímu hudebnímu vzdělání mu byla i schopnou rádkyní a upřímnou kritičkou.
která známým vypráví ‚…to když jsme vloni dirigovali v New Yorku…‘ Nuže, my dva spolu nedirigujeme, mé místo v jeho životě je jinde. Snažím se ale podle možností být přítomna na koncertech, představeních, eventuálně i zkouškách, protože je pro mne důležité sledovat jeho práci. Strašně ráda si s ním povídám o svých zážitcích z divadla, filmu nebo četby, ale vůbec nejraději prožívám něco krásného společně s ním.
Anna Fejérová
Vlasta 1996
Stejně jako s Brněnskou filharmonií v roce 1973, i s FOK se Bělohlávek vypravil do Ameriky. Tentokrát ve Státech absolvoval dokonce 29 koncertů, při nichž se podíval nejen znovu do Carnegie Hall, ale i do Kennedyho centra ve Washingtonu nebo do Grand Opery v Maconu.
Kritika na zájezd reagovala velmi pozitivně, a tak si americká agentura u FOK hned objednala další zájezd na rok 1985.
Úspěch třetí návštěvy Spojených států byl tak velký, že Newyorská filharmonie Jiřího Bělohlávka požádala o řízení pěti koncertů. Tím Bělohlávek vkročil do šlépějí Zdeňka Košlera a Václava Neumanna, kterým se také v minulosti poštěstilo tohle výjimečné těleso řídit.
O rok později vycestoval Bělohlávek s FOK ještě do Japonska, kde se opět setkal s velmi pozitivní reakcí, obzvlášť na mezinárodním festivalu v Ósace, kterým soubor svůj zájezd uzavřel. Zemi vycházejícího slunce pak Bělohlávek ještě mnohokrát navštívil i sám, aby hostoval místním orchestrům, které seznamoval s tvorbou českých hudebních velikánů jakými jsou Janáček nebo Martinů.
Leoš Janáček
Skladatel
Bohuslav Martinů
Skladatel
Rok 1986 s sebou přinesl Bělohlávkovo jubileum - čtyřicáté narozeniny. Při té příležitosti mu vláda v květnu udělila Titul zasloužilého umělce.
Hodí se podotknout, že si Bělohlávek tento úspěch vysloužil čistě svou tvrdou prací, aniž by se podřizoval režimu víc, než bylo nezbytně nutné. Nikdy se nestal členem komunistické strany a jediné ústupky, ke kterým byl svolný, byly občasné interpretace angažovaných skladeb sovětských autorů. I ty ale vždy důsledně vyvažoval kvalitní hudbou českých i světových skladatelů.
Na základě dvacetileté spolupráce se 1.10.1990 stal Jiří Bělohlávek šéfdirigentem České filharmonie. Hned na úvod se souborem vyjel na turné po Spojených státech, kde je čekalo 20 koncertů.
Jen o rok později cestoval Bělohlávek s filharmonií do Austrálie, kde se orchestr představil teprve podruhé.
Kromě úspěšného turné přinesl rok 1991 Bělohlávkovi i zajímavou novou spolupráci. Na začátku roku podepsal čtyřletou smlouvu s britským vydavatelstvím Chandos, v jejímž rámci nahrál s Českou filharmonií šestnáct alb s díly Dvořáka, Janáčka, Martinů nebo Bartóka.
Úspěchy, kterých soubor pod Bělohlávkovým vedením soubor dosahoval, byly výsledkem tvrdé práce a pevné ruky šéfdirigenta. Bělohlávkův způsob vedení ale nevyhovoval zdaleka všem členům orchestru. Už v roce 1991 proběhlo první hlasování o změně šéfdirigenta s tím, že novým kandidátem byl německý dirigent Gerd Albrecht.
I přesto, že výsledky hlasování nebyly jednoznačné a bylo třeba ho opakovat, rozhodl se Bělohlávek v roce 1992 ze svého postu odstoupit formou otevřeného dopisu České filharmonii.
Nebyl by to ale Jiří Bělohlávek, aby nedostál svým slibům a závazkům. I po rezignaci tedy odřídil všechny nasmlouvané koncerty a nahrávání a orchestr tak předal Albrechtovi do rukou s čistým štítem.
Snad aby si Bělohlávek spravil chuť po odchodu z České filharmonie, zúčastnil se o prázdninách roku 1992 soustředění nově vznikajícího souboru mladých hráčů na smyčcové nástroje. To, co původně vypadalo jako milý letní odpočinek, se přerodilo v dlouholetou úspěšnou spolupráci, která oběma stranám přinášela mnoho radosti.
bylo na soustředění ve východních Čechách v Machově. To byla skutečně úžasná chvíle, protože tam se sešla skupina mladých lidí, osmnáctiletých, dvacetiletých. A všichni planuli touhou utvořit ansámbl a hrát společně. (…) …užívali jsme všechny radosti letního života plus k tomu jsme vždycky dopoledne měli jednu zkoušku, kterou jsem s nimi vedl a kde jsme se navzájem poznávali. A oni získávali postupně první zkušenosti komorní hry. A rodilo se velké přátelství a rodilo se podhoubí, z něhož později Pražská komorní filharmonie vznikla.
Jiří Bělohlávek
O počátcích spolupráce s PKF, 2014
Pražská komorní filharmonie definitivně vznikla 1. července roku 1994 pod hlavičkou Uměleckého studia Ministerstva obrany ČR. Bělohlávek sice dlouho spolupráci s armádou odmítal, nakonec ho ale zlákala možnost pracovat se skupinou nadšených mladých hudebníků nezatížených léty hráčské rutiny. Krom toho Ministerstvo obrany přišlo i s velmi velkorysou nabídkou plného financování souboru po dobu minimálně pěti let. Tento luxus pro Bělohlávka znamenal, že mohl podle vlastních slov "v klidu, s rozvahou a soustavně vytvářet nové umělecké těleso ve svobodném tvůrčím prostoru a bez jakéhokoli tlaku zvenčí či zevnitř."
Prací s PKF se mohl Bělohlávek skutečně realizovat. V praxi to znamenalo, že zkoušky PKF byly často dělené a brzy se stalo samozřejmostí, že každý hráč zná nejen svůj part, ale orientuje se v celé partituře. Jiří tak mohl na zkouškách vybírat zástupce jednotlivých nástrojových sekcí, aby přehráli několik frází před zbytkem orchestru, čímž všichni hráči tříbili svůj sluch a cit pro dokonalou souhru.
Zápal, se kterým PKF začala, se promítl i do prvního koncertu při příležitosti slavnostního otevření zrekonstruovaného Žofína. Večer měl velký úspěch, který předznamenal i další vývoj. Už 28. října téhož roku nahradila PKF Českou filharmonii na slavnostním koncertě ve Vladislavském sále a v dalších měsících se soubor začal ukazovat po celé Republice.
V prvním roce svojí existence vydala PKF neuvěřitelných pět CD a v roce 1995 obdržela za koncert v Litoměřicích ocenění Classic '94 v kategorii Událost roku.
Prvotní nadšení ale brzy začal kazit nepříjemný střet s realitou. I přes původní příslib pětiletého financování souboru se v kuloárech začalo mluvit o zrušení orchestru. Vládě, veřejnosti ani konkurenčním souborům se totiž nelíbilo, že PKF funguje z peněz daňových poplatníků a na přetřes přišly i výše platů jednotlivých umělců.
Přestože ke zrušení PKF nakonec nedošlo, bylo rozhodnuto, že ke 30. září 1995 se ukončí smluvní vztah PKF s armádou a soubor si tak bude muset najít vlastní financování.
Hledání finančních zdrojů pro PKF nebylo jednoduché. Velkou část nákladů proto začal pokrývat dokonce sám Jiří Bělohlávek. Bývalý ředitel PKF, Ilja Šmíd, vzpomíná: "asi málokdo ví, že on [Bělohlávek] vlastně vůbec žádnou výplatu nebral. Tedy on bral výplatu – ne příliš vysokou – ale všechny peníze dával do Nadace Pražské komorní filharmonie, kterou založil a kterou štědře dotoval."
Orchestr se nenechal existenční nejistotou nijak rozladit. Postupně se dařilo najít sponzory a hlavně s přibývajícími koncerty získat soběstačnost. PKF se začala objevovat na Pražském jaru a v říjnu 1996 vyrazili poprvé do Japonska, kde se představili předehrami Mozartových oper, Dvořákovou Českou suitou a 2. serenádou Bohuslava Martinů.
Dveře zahraničí byly orchestru otevřeny, a tak brzy následovala turné po Blízkém východě, Švýcarsku i Severní Americe. S PKF často vystupovaly i velké pěvecké osobnosti jako Magdalena Kožená, Dagmar Pecková nebo Eva Urbanová. V roce 2005 dokonce došlo ke spolupráci se samotným Pavarottim, se kterým se PKF představila v tehdejší pražské Sazka Aréně.
S PKF Bělohlávek vstoupil i do nového tisíciletí. Na Nový rok 2001 odřídil koncert, kde Pražská komorní filharmonie provedla symfonické skladby současných skladatelů. V říjnu 2001 pak Jiří Bělohlávek obdržel z rukou prezidenta Václava Havla Medaili za zásluhy 1. stupně.
Končit se má, takříkajíc, v nejlepším. I proto došel Jiří Bělohlávek k rozhodnutí, že po deseti letech je na čase předat pomyslné žezlo PKF dalšímu dirigentovi. Kandidáti byli dva: Jakub Hrůša a Švýcar, Kaspar Zehnder. Zvítězila nakonec druhá varianta s tím, že Jakub Hrůša se stal druhým dirigentem souboru. Jiří Bělohlávek se upozadil, zůstal ale přítomný jako čestný dirigent a zakladatel souboru.
Bělohlávkův rozlučkový koncert byl famózní. Orchestr zahrál oratorium Gilgameš Bohuslava Martinů a potlesk publika nebral konce. Dirigentovi se dostalo hluboké poklony od celého orchestru jako projev vděčnosti za vše, co Bělohlávek souboru dal.
Po dlouholeté spolupráci s BBC Symphony Orchestra byl v únoru 2005 jmenován jeho šéfdirigentem a post definitivně převzal zahajovacím koncertem v červenci roku 2006, kde zazněly předehry a árie z Mozartových oper, Smetanova Vltava, Dvořákovo Te Deum a Symfonie č. 5 Dmitrije Šostakoviče. Bělohlávkovým hlavním úkolem bylo uvádět s orchestrem skladby soudobých skladatelů a méně známé kusy světové hudby.
a tak jejich požadavek byl, že bych se měl věnovat hlavnímu světovému repertoáru, který nepřichází na program úplně pravidelně. Měl jsem vytvářet jakýsi ostrov očisty z tun nejrůznějších hudebních materiálů, které se tam zrealizují. Brahmsova symfonie na programu je svátek, na který se všichni těší. A výběrově jsem měl ve svém referátu i hudbu anglickou.
Jiří Bělohlávek
Harmonie, 2012
Orchestru se pod Bělohlávkovou taktovkou velmi dařilo. Během prvních let jeho působení odehráli například velmi úspěšný koncert pro královnu Alžbětu II. a nahráli Janáčkovu operu Výlety páně broučkovy. Ta později získala jak cenu hudebního časopisu Gramophone, tak i ocenění MIDEM Classical Award 2009 na mezinárodním hudebním veletrhu v Cannes. Není tedy divu, že vedení orchestru prodloužilo Bělohlávkovi smlouvu až do roku 2012.
Kromě dirigování přinesl Symfonický orchestr BBC Bělohlávkovi i úplně novou zkušenost. V létě roku 2009 se poprvé posadil i mezi hráče a debutoval tak hrou na vysavač při provedení kuriózní skladby Malcoma Arnolda s titulem A Grand, Grand Overture pro orchestr, tři vysavače, leštičku podlahy a čtyři brokovnice.
Bělohlávkova působení v BBC SO si všímal už celý svět. Nahrávka Martinů: The 6 Symphonies nejen že získala Gramophone Award v kategorii nejlepší orchestrální nahrávka, ale především byla nominována na prestižní cenu Grammy. Ač CD nominaci neproměnilo, šlo o jasné potvrzení jeho vysoké kvality.
V samotném závěru svého angažmá u BBC SO Bělohlávek symbolicky vystoupil s orchestrem v Praze v rámci Pražského jara, a to sice 12. května s programem Jiří Kadeřábek, Brahms, Martinů. Týž den dopoledne ještě Bělohlávek převzal na britském velvyslanectví nesmírně prestižní Řád britského impéria, v rámci kterého mu královna Alžběta II. udělila titul komandér. Bělohlávek se k ocenění vyjádřil následovně:
tak jsem si ve vší vážnosti uvědomoval, že ‚světská sláva polní tráva‘, ale měl jsem radost a vážím si toho. Nechci pátrat, kdo byl přímým iniciátorem. Ale těší mě to jako projev uznání mé tamní působnosti a beru řád jako závazek, aby vztahy mezi českou a britskou kulturou měly hezký průběh a byly životné.“
Jiří Bělohlávek
Harmonie, 2012
Jako rozloučení s BBC SO odřídil Jiří Bělohlávek koncert s titulem The Last Night of the Proms, kde si na pódiu hrdě připnul čerstvě udělený Řád britského impéria a mnohatisícové publikum mu za mávání vlajkami zazpívalo tradiční píseň Auld Lang Syne. Z reakcí posluchačů i samotného orchestru bylo patrné, že se s českým šéfdirigentem loučí s obrovskou vděčností a respektem ke vší práci, kterou s tělesem za šest let odvedl.
Jednání o Bělohlávkově návratu na post šéfdirigenta České filharmonie začala už v roce 2010. Nový ředitel souboru, David Mareček, a jeho kolega Robert Hanč měli jasnou vizi o budoucnosti souboru, ve které hrál Jiří Bělohlávek hlavní roli. Přestože se Jiří s filharmonií rozloučil v roce 1992 poněkud hořce, nový přístup vedení ho oslovil. Pozice šéfdirigenta ČF v jeho mysli přeci jen zůstávala jakousi pomyslnou metou, která by korunovala jeho už tak velmi úspěšnou dirigentskou kariéru. Právě proto se rozhodl nabídku přijmout a na podzim roku 2012 přebral šéfdirigentskou taktovku z rukou Izraelce Eliaha Inbala. Sám Bělohlávek se k návratu k nejvýznamnějšímu českému orchestru vyjádřil následovně:
Představuji si své příští působení v čele ČF jako završení mé kumštýřské dráhy, je to pro mne návrat ke kořenům, z nichž jsem jako dirigent vyšel a kde bych rád zúročil výsledky svých celoživotních zkušeností.
Jiří Bělohlávek
Hudební rozhledy, 2012
Získané zkušenosti využil Bělohlávek v ČF naplno. Do velké míry upravil způsob práce souboru, zasadil se o zvýšení platů hráčů a inicioval i vznik funkce uměleckého ředitele filharmonie. Změny, které s novým šéfdirigentem přišly, se velmi rychle začaly propisovat do kvality hry. Už zahajovací koncert 117. sezóny, kterým se Bělohlávek v čele filharmonie oficiálně představil, měl obrovský úspěch. Nikdo ještě v tu dobu netušil, že dirigent, kterému 4. a 5. října 2012 tleskalo plné Rudolfinum, se zároveň s výzvami svého povolání začínal potýkat i s vážným onkologickým onemocněním.
Za Bělohlávkova druhého působení v ČF vzniklo velké množství kvalitních nahrávek. Jmenovat můžeme například velmi ambiciózní a dosud nevídaný projekt, kdy filharmonie nahrála kompletní symfonie a tři koncerty Antonína Dvořáka.
Koncertně soubor vystoupil s mnoha významnými osobnostmi jakými jsou Frank P. Zimmermann, Bobby McFerrin nebo finská sopranistka Karita Mattila. V neposlední řadě se Bělohlávek s filharmonií věnoval i operám, ve Vídeňské opeře například s velkým úspěchem provedli Dvořákovu Rusalku.
I přes svůj nabitý program si Bělohlávek vždy našel čas na mladou generaci, kterou hudebně vzdělával. S Českou filharmonií pořádal edukační programy a společně s dalšími kolegy dal vzniknout projektu "Zahraj si s Českou filharmonií". V jeho rámci si s nejlepším českým orchestrem mohli zahrát vybraní hudebníci ve věku do 21 let. Krom toho se Jiří podílel na spolupráci ČF s Asociací základních uměleckých škol, jejímž vrcholem byl společný koncert filharmonie a 85 žáků ZUŠ z celé Republiky, který proběhl v Rudolfinu v roce 2014.
Po mnoha zahraničních turné a výjezdech do Británie, Ameriky či Japonska se ČF vrátila domů do Prahy, aby oslavila významné jubileum svého šéfdirigenta. K Bělohlávkovým sedmdesátinám byl uspořádán narozeninový koncert v Rudolfinu a Hudební akademie múzických umění mu dokonce udělila zasloužený čestný doktorát.
Před orchestrem Jiří Bělohlávek překypoval nadšením, jeho nemoc ale rychle postupovala. O vážnosti situace Jiří příliš nemluvil a věnoval se naplno svému dirigentskému povolání. Marek Eben, který několikrát moderoval koncerty ČF, sdílel: „Byl to velice statečný člověk. To, jak dokázal zvládat svoji nemoc, bylo impozantní. Když vystoupil před orchestr, tak byste nepoznali absolutně nic, jeho energie a nasazení byla energie zdravého člověka.“
Síla onkologického onemocnění ale byla nakonec přeci jen příliš zničující. S blížícím se Pražským jarem roku 2017 Bělohlávek požádal, aby ho v roli dirigenta nahradil Petr Altrichter a nedlouho poté, 31. května 2017, ve večerních hodinách zemřel.
Odkaz jednoho z největších českých dirigentů je stále velmi živý. Každý rok jeho manželka Anna Fejérová předává nadějným mladým hudebníkům prestižní Cenu Jiřího Bělohlávka a od roku 2024 funguje i Dárcovský fond Jiřího Bělohlávka, který finančně podporuje nové hudební projekty.
Dirigentův život i dílo jsou zachyceny v dokumentu České filharmonie s názvem Když já tak rád diriguju.
