Česká filharmonie • Kolín nad Rýnem

Elgarův koncert hrála mezinárodně proslavená argentinská violoncellistka Sol Gabetta s Českou filharmonií už v roce 2017. Velký úspěch sklidila v Praze i předtím se stejným repertoárem při svém debutu s Berlínskými filharmoniky pod vedením sira Simona Rattlea, ze kterého existuje živá nahrávka vydaná v roce 2016 pod labelem Sony Classical. Laureátka prestižní soutěže P. I. Čajkovského a soutěže ARD v Mnichově, také několikanásobná držitelka ceny OPUS Klassik, Gramophone Award a kandidátka na cenu Grammy běžně spolupracuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry, jako jsou Londýnský filharmonický orchestr, Symfonický orchestr BBC, Královský orchestr Concertgebouw, drážďanská Staatskapelle či Filadelfský orchestr a Newyorská filharmonie. Na recitálech v rámci významných festivalů (Verbier, Salcburk, Lucern) se objevuje v triu s Isabelle Faust a Alexanderem Melnikovem, v duu s Patriciou Kopatchinskajou nebo se svým dlouholetým klavírním partnerem Bertrandem Chamayou. Kromě tradičního repertoáru podporuje také soudobou tvorbu, o čemž svědčí například premiérování nového Violoncellového koncertu Francisca Colla.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

„Cokoli máme skutečně slavného v historii české, zdola to vzrostlo!“ Tato věta významného českého spisovatele Jana Nerudy vypovídá mnohé o historii českého národa a jeho slavných osobnostech. Zcela bezvýhradně však platí pro Antonína Dvořáka, jehož umění vzrostlo z malé vesnice až do největších světových metropolí.

Když Neruda tuto větu v roce 1884 psal, bylo mu právě padesát let. A co dělal ve svých padesáti letech, v roce 1891, Antonín Dvořák? Byl slavným a žádaným skladatelem, umělcem, který svou popularitou již dávno překračoval hranice rakousko-uherské monarchie i celé Evropy. A právě v roce svých 50. narozenin dostal nabídku na místo ředitele Národní hudební konzervatoře v New Yorku. Velmi důkladně ji zvažoval a konzultoval s celou řadou lidí ve svém okolí. Například svému příteli Aloisi Göblovi psal v červnu 1891: „Mám jet na 2 roky do Ameriky! […] Mám to vzít? Či nemám? Pište mi slovo.“ Všelijaké slavnosti Dvořák nikdy moc rád neměl. Nelze se proto divit, že na začátku září se s omluvou odmítl účastnit pražské oslavy svých padesátých narozenin s tím, že je stráví s rodinou na milovaném letním sídle ve Vysoké. Jezdil tam odpočívat i pracovat. Čtyři dny po svých narozeninách (12. září 1891) dokončil instrumentaci koncertní ouvertury pro orchestr Karneval, op. 92, druhé skladby z cyklu tří ouvertur, které mají programní charakter. Konkrétní program skladatel sice neuvedl, ale je evidentní, že zde realizoval skladatelské záměry, které od něj v symfonické hudbě tehdy nikdo nečekal. V hudbě komorní se touto cestou vydal již před dvěma lety: v Poetických náladách, op. 85, třinácti skladbách pro sólový klavír, které vtipně glosoval: „Nejsem pouze absolutní muzikant, nýbrž poeta.“ Triptych koncertních ouvertur zobrazující tři stránky lidského bytí zamýšlel Dvořák původně jako jeden celek s názvem „Příroda, život a láska“. Všechny tři navíc důmyslně motivicky propojil. Sám však nakonec ke všem ouverturám nakladateli Simrockovi sdělil, že „každá může být také hrána samostatně“, přidělil jim opusová čísla a názvy V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92, Othello, op. 93. První provedení všech tří ouvertur se uskutečnilo 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu v rámci koncertu na rozloučenou před odjezdem do Ameriky, orchestr Národního divadla řídil skladatel. Jejich druhé provedení dirigoval taktéž Dvořák, ale už za oceánem, 21. října 1892 v newyorské Carnegie Hall.

Anglický skladatel Edward Elgar vyrůstal v rodině chrámového varhaníka, který byl zároveň obchodníkem s hudebninami a hudebními nástroji. S hrou na klavír začal malý Edward ve škole, hru na varhany si osvojoval pozorováním otce. V jeho obchodě si navíc půjčoval nejrůznější hudební nástroje a sám se na ně učil hrát, aniž by dostal jakékoliv instrukce. Záhy tak zvládal nejen hru na klavír a varhany, ale i na housle, violu, violoncello nebo fagot. Podobným způsobem začal i komponovat. V šestnácti letech se stal hudebníkem na volné noze, a poznával tak hudbu především z praxe instrumentalisty, chrámového varhaníka a dirigenta. Komponoval většinou sborová díla, ale skutečné skladatelské renomé si vydobyl teprve ve svých 42 letech, když napsal Variace „Enigma“, op. 36. Premiéru tehdy nastudoval a řídil skvělý dirigent Hans Richter, který si díla velice cenil. Nápad na vytvoření variací s nepřiznaným, „zašifrovaným“ tématem svědčí o Elgarově nebývalé invenci, u samouka navíc ničím nespoutané. Dílo je skrytou poctou skladatelově manželce Alici a přátelům, kteří za Elgarem stáli v nejistých začátcích skladatelské kariéry.

K nejvýznamnějším Elgarovým dílům patří také Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85. Už jen volba violoncella jako sólového nástroje představuje pro skladatele velkou výzvu. Snad nejlépe to kdysi lapidárně vystihl Antonín Dvořák, když své žáky v kompozici varoval, že na rozdíl od klavíru nebo houslí, které se umějí před orchestrem prosadit jako ideální sólové nástroje, violoncello obdobnými tónovými kvalitami nedisponuje: „nahoře to huhňá a dole brumlá“. Je možné, že Elgar po svém Houslovém koncertu (1907–1910) pojal podobný záměr jako jeho předchůdce Dvořák – vyrovnat se s obtížným skladatelským úkolem. Kompoziční řešení tomu rozhodně napovídá. Na rozdíl od většiny jiných koncertantních skladeb zvolil Elgar neobvyklé čtyřvěté uspořádání, které je typické spíše pro komorní hudbu. A právě s tímto hudebním druhem má Elgarova skladba hodně společného. Delikátní instrumentací řeší zvukové limity sólového nástroje a hudba sama má ve skutečnosti velmi niterný až komorní charakter. Ve zhudebnění bolesti a smutku dosahuje Elgarova hudební řeč dokonalosti, melancholické fráze gradující do stále bezradnější ponurosti jsou pro interpreta klíčem k uchopení celého díla. Koncert vznikl v době naplněné rezignací, bezprostředně po první světové válce, skladatel se potýkal se zdravotními problémy, ale především mu v době kompozice odcházela jeho milovaná žena, která se ještě účastnila premiéry, ale následujícího roku zemřela. Přestože se provedení skladby 27. října 1919 ujal výborný violoncellista Felix Salmond, London Symphony Orchestra a Elgar jako dirigent, nedopadla premiéra dobře, a to vinou zcela nedostatečného času na zkoušky. Premiérový neúspěch se na koncertu podepsal přespříliš. I přes snahu mnohých vynikajících violoncellistů se skladba naplno octla v centru pozornosti až roku 1965, díky legendární nahrávce tehdy dvacetileté Jacqueline du Pré.

Allegro vivace
Andante con moto
Con moto moderato
Saltarello (Presto)

3. února 1809 se do bohaté rodiny bankéře Abrahama Mendelssohna narodil syn Felix. V sedmi letech začal hrát na klavír a housle, jako devítiletý veřejně vystupoval a již v jedenácti začal komponovat. Prozíravý otec nestál rozvoji Felixova nadání v cestě, naopak jej aktivně podporoval – možná jako bankéř dobře věděl, jak jsou peníze pomíjivé a že nesmrtelnost jeho jménu zajistí jedině umělecký tvůrčí akt. Felix měl štěstí, že vyrůstal v naprostém hmotném dostatku, v jedné z nejbohatších rodin tehdejšího Německa, a celý život se nijak nemusel starat o své existenční zajištění. Již v dětském věku komponoval symfonie, kantáty, písně, sbory i hudebně dramatické pokusy. Mnohé z těchto skladeb (včetně symfonií!) byly záhy po napsání provedeny na pravidelných domácích nedělních koncertech, na něž byli najímáni přední profesionální hudebníci, a tak měl mladý autor přímou zpětnou vazbu – co by za to takový Antonín Dvořák dal! Po období mladických cest (Německo, Anglie, Skotsko, Itálie) se stal dirigentem orchestru Gewandhausu v Lipsku a v této funkci setrval od roku 1835 (s výjimkou let 1841–1842) až do konce života. Jako dirigent zlepšil úroveň lipského orchestru a fakticky založil jeho dodnes trvající vynikající pověst.

Mendelssohn napsal pět symfonií. Symfonie A dur „Italská“ je podle doby vzniku třetí, dle skladatelem přiřazeného opusového čísla se však dostala až na místo čtvrté. První náčrty k symfonii vznikaly během Mendelssohnovy italské cesty v letech 1830–1831. Slunná Itálie uchvátila rodáka z Hamburku radostnou atmosférou a temperamentem. Mladý Felix posílal domů dopisy s barvitým líčením všeho, co v cizině zažil a viděl, navíc je coby zdatný výtvarník obohatil o půvabné kresby. Skladatel si poznamenal své inspirační zdroje: „Za největší část své hudby vděčím tomu, co vlastně hudbou není: ruinám, obrazům, líbezné přírodě.“ Dále si zapsal, že s náčrty k symfonii nezačal dříve, než navštívil Neapol, protože ta tam prý rozhodně nesmí chybět. Nejde tu ovšem o žádné popisné líčení konkrétních scenérií, skladatel převedl do hudby spíše dojmy, které na něho Itálie udělala a jednotlivé věty symfonie tak můžeme vnímat jako čtyři obrazy italského života, viděné očima mladého německého intelektuála: Sluncem zalité Allegro vivace nás uvede do radostného veselí římských karnevalů. Andante con moto bylo inspirováno náboženským procesím, jehož důstojnou atmosféru přeruší pouze dvě melodické pastorální epizody, v nichž jako by pozorovatel na okamžik odklonil zrak a zasnil se nad krásami přírody. Menuet Con moto moderato byl zřejmě inspirován Goethovou básní Lilis Park, do tria vsadil autor podle badatele Thomase Greye stesk po domově (lesní rohy jako symbol německých lesů a honů). Závěrečné Presto vyplňují rytmy italských lidových tanců, římského saltarella a divoké neapolské tarantely.

Mendelssohn „Italskou“ symfonii dokončoval po návratu do Berlína v roce 1832, poprvé zazněla za řízení autora v březnu 1833 v Londýně. Ačkoli ji publikum přijalo s nadšením, skladatel nebyl se svým dílem spokojen a záhy začal symfonii revidovat. Novou partituru nedokončil a během svého života toto dílo nikdy nepublikoval, tiskem vyšlo až čtyři roky po jeho smrti.