Pořiďte si své abonmá. Právě jsme zahájili předprodej na sezonu 2025/2026.

Vybrat abonmá
Hledat

Česká filharmonie • Milán


Teatro alla Scala, toť pro Českou filharmonii svátek. Orchestrů se symfonickým programem zvou do milánské Mekky operního světa poskrovnu. Zářezy na pažbě rudolfinského souboru zatím dvakrát vyhloubil Karel Ančerl, druhou čárku nyní přidá i současný šéfdirigent Semjon Byčkov. Zazní Mendelssohn, Ravel a Stravinskij.

Program

Felix Mendelssohn Bartholdy
Symfonie č. 4 A dur, op. 90, Italská

Maurice Ravel
Koncert pro klavír a orchestr G dur 

Igor Stravinskij
Pulcinella, koncertní provedení hudby k baletu 

Účinkující

Beatrice Rana klavír  

Stefanie Irányi soprán 
Martin Mitterrutzner tenor  
Jongmin Park bas 

Semjon Byčkov dirigent
Czech Philharmonic

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Milán

Milán — Teatro alla Scala

Účinkující

Beatrice Rana  klavír

„Bylo mi sedm nebo osm let, když jsem poprvé navštívila orchestrální koncert. Haydn mě okouzlil natolik, že jsem měla husí kůži. Poprvé jsem pocítila, jak mocný způsob komunikace hudba představuje,“ vzpomíná klavíristka Beatrice Rana, která už za rok po tomto zlomovém životním zážitku sama vystupovala s orchestrem v roli sólistky. Hudbou žila od narození: vyrostla v rodině klavíristů a hře na klavír se začala věnovat ve čtyřech letech. Přestože ji k hudební kariéře nikdo nenutil, rozhodla se pro studium na Konzervatoři Nina Roty v Monopoli pod vedením Benedetta Lupa, kde zároveň navštěvovala také kompoziční třídu Marca della Sciucca. Dále ji touha po rozšiřování klavírních dovedností zavedla do Hannoveru k Arie Vardimu a zpátky do Itálie a k Benedettu Lupovi, tentokrát na Accademia di Santa Cecilia.

Do mezinárodního hudebního povědomí se dostala v osmnácti letech, kdy zvítězila v Mezinárodní soutěži v Montrealu, a zvláště o dva roky později, v roce 2013 – to obsadila stříbrnou příčku a obdržela cenu publika na slavné Mezinárodní soutěži Van Cliburna. Přestože ji tento úspěch přímo vystřelil na světová pódia (hlavně ta americká – v Evropě koncertovala i předtím), přineslo s sebou i pocit velké zodpovědnosti. Jak odhalila v jednom z rozhovorů, celou sezonu po soutěži žila s pocitem, že všem musí dokázat, že si své umístění zaslouží. Krizi však překonala – „Náhle jsem si uvědomila, že už nejsem v soutěžním světě, ale v koncertním. A ten je o mnoho lepší.“ – a dnes ji můžeme potkat v nejslavnějších koncertních domech od Royal Albert Hall po Carnegie Hall. Hrála na BBC Proms i například na Verbier festivalu. Mezi její kolegy patří dirigenti Yannick Nézet-Seguin, se kterým minulý rok vydala album klavírních koncertů Clary a Roberta Schumannových, Manfred Honneck, Paavo Järvi či Antonio Pappano. Právě s ním ji váže dlouhodobá spolupráce na koncertních vystoupeních, ale také nahrávkách (Rana natáčí exkluzivně pro Warner Classics). První z nich, s Prokofjevovým a Čajkovského klavírními koncerty, získala ocenění „Editor’s Choice“ magazínu Gramophone a „Newcomer of the Year“ od BBC Music Magazine. Ocenění se dočkaly i její sólové nahrávky: Goldbergovy variace (2017) získaly cenu „Mladý umělec roku“ (Gramophone) a „Objev roku“ (Edison), Stravinského a Ravelova díla zase cenu Diapason d’Or a Choc de l’Année Classica.

Beatrice Rana uchvaluje jemností úhozu, přirozeností a inteligencí. „Je pro mě zjevením. Úroveň její hudební vyzrálosti a technické jistoty je u tak mladého člověka ohromující,“ popisuje Antonio Pappano kvality této jedenatřicetileté klavíristky, s nimiž se pražské publikum ostatně obeznámilo již na Festivalu Rudolfa Firkušného v roce 2019, kdy Beatrice Rana omámila Rudolfinum nejen Chopinovými etudami. 

U klavíru však její umělecká dráha nekončí: v roce 2017 založila v srdci Apulie ve své rodné Lecce festival komorní hudby „Classiche Forme“, který se brzy zařadil mezi hlavní italské letní akce. Je také uměleckou ředitelkou Orchestra Filarmonica di Benevento. V současnosti žije v Římě.

Stefanie Irányi  soprán

Martin Mitterrutzner  tenor

Jongmin Park  bas

Jongmin Park

Basista Jongmin Park studoval zpěv ve svém rodném městě Soulu a byl členem milánské Accademia Teatro alla Scala, kde studoval u Mirelly Freni, Luigiho Alviho a Renata Brusona. V letech 2010–2013 byl členem souboru Hamburské státní opery, kde mj. převzal role Collina, Sparafucileho a Sarastra. V létě roku 2014 debutoval v Královské opeře v Covent Garden, na festivalu BBC Proms a na City of London Festival 2014. Vyhrál Mezinárodní soutěž Čajkovského a získal Wagnerovu cenu v soutěži Plácido Domingo Operalia. V roce 2010 poprvé koncertoval s večerem písní v Mnichově a na jaře 2015 měl první recitál ve vídeňském Musikvereinu. Úspěšný je i jako koncertní pěvec, zpíval v Beethovenově Deváté s Londýnským symfonickým orchestrem, ve Vesperae solennes de Confessore na vánočním koncertu v La Scale a ve Verdiho Rekviem v Soulu. Ve Vídeňské státní opeře debutoval v roce 2011 jako Colline a následně tam ztvárnil mj. následující role: Zuniga, Mönch (Don Carlos), Basilio, Billy Jackrabbit, Quinault, Gremin a sir Giorgio.

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Skladby

Felix Mendelssohn Bartholdy
Symfonie č. 4 A dur „Italská“, op. 90

Allegro vivace
Andante con moto
Con moto moderato
Saltarello (Presto)

3. února 1809 se do bohaté rodiny bankéře Abrahama Mendelssohna narodil syn Felix. V sedmi letech začal hrát na klavír a housle, jako devítiletý veřejně vystupoval a již v jedenácti začal komponovat. Prozíravý otec nestál rozvoji Felixova nadání v cestě, naopak jej aktivně podporoval – možná jako bankéř dobře věděl, jak jsou peníze pomíjivé a že nesmrtelnost jeho jménu zajistí jedině umělecký tvůrčí akt. Felix měl štěstí, že vyrůstal v naprostém hmotném dostatku, v jedné z nejbohatších rodin tehdejšího Německa, a celý život se nijak nemusel starat o své existenční zajištění. Již v dětském věku komponoval symfonie, kantáty, písně, sbory i hudebně dramatické pokusy. Mnohé z těchto skladeb (včetně symfonií!) byly záhy po napsání provedeny na pravidelných domácích nedělních koncertech, na něž byli najímáni přední profesionální hudebníci, a tak měl mladý autor přímou zpětnou vazbu – co by za to takový Antonín Dvořák dal! Po období mladických cest (Německo, Anglie, Skotsko, Itálie) se stal dirigentem orchestru Gewandhausu v Lipsku a v této funkci setrval od roku 1835 (s výjimkou let 1841–1842) až do konce života. Jako dirigent zlepšil úroveň lipského orchestru a fakticky založil jeho dodnes trvající vynikající pověst.

Mendelssohn napsal pět symfonií. Symfonie A dur „Italská“ je podle doby vzniku třetí, dle skladatelem přiřazeného opusového čísla se však dostala až na místo čtvrté. První náčrty k symfonii vznikaly během Mendelssohnovy italské cesty v letech 1830–1831. Slunná Itálie uchvátila rodáka z Hamburku radostnou atmosférou a temperamentem. Mladý Felix posílal domů dopisy s barvitým líčením všeho, co v cizině zažil a viděl, navíc je coby zdatný výtvarník obohatil o půvabné kresby. Skladatel si poznamenal své inspirační zdroje: „Za největší část své hudby vděčím tomu, co vlastně hudbou není: ruinám, obrazům, líbezné přírodě.“ Dále si zapsal, že s náčrty k symfonii nezačal dříve, než navštívil Neapol, protože ta tam prý rozhodně nesmí chybět. Nejde tu ovšem o žádné popisné líčení konkrétních scenérií, skladatel převedl do hudby spíše dojmy, které na něho Itálie udělala a jednotlivé věty symfonie tak můžeme vnímat jako čtyři obrazy italského života, viděné očima mladého německého intelektuála: Sluncem zalité Allegro vivace nás uvede do radostného veselí římských karnevalů. Andante con moto bylo inspirováno náboženským procesím, jehož důstojnou atmosféru přeruší pouze dvě melodické pastorální epizody, v nichž jako by pozorovatel na okamžik odklonil zrak a zasnil se nad krásami přírody. Menuet Con moto moderato byl zřejmě inspirován Goethovou básní Lilis Park, do tria vsadil autor podle badatele Thomase Greye stesk po domově (lesní rohy jako symbol německých lesů a honů). Závěrečné Presto vyplňují rytmy italských lidových tanců, římského saltarella a divoké neapolské tarantely.

Mendelssohn „Italskou“ symfonii dokončoval po návratu do Berlína v roce 1832, poprvé zazněla za řízení autora v březnu 1833 v Londýně. Ačkoli ji publikum přijalo s nadšením, skladatel nebyl se svým dílem spokojen a záhy začal symfonii revidovat. Novou partituru nedokončil a během svého života toto dílo nikdy nepublikoval, tiskem vyšlo až čtyři roky po jeho smrti.

Maurice Ravel
Koncert pro klavír a orchestr G dur

Maurice Ravel už od mládí vybočoval z oficiálních hudebních proudů, inspiroval se jak barokní hudbou, tak jazzem a moderními trendy, rád experimentoval a rád se hlásil ke svým baskickým kořenům. Jeho dílo není rozsáhlé. Zahrnuje klavírní a komorní skladby, dva klavírní koncerty, balety, dvě opery a osm písňových cyklů. Jako vynikající klavírista si dlouho pohrával s myšlenkou zkomponovat dílo pro klavír a orchestr, své klavírní koncerty však dokončil krátce po sobě až v šesté dekádě svého života. Impulzem se mu stalo první úspěšné turné po Spojených státech amerických v roce 1928, po němž plánoval další s uvedením sebe sama v sólové roli v novém klavírním koncertu. K tomu však nikdy nedošlo. Ravel v roce 1932 utrpěl úraz hlavy při autonehodě a jeho stav se ve zbývajících pěti letech už jen zhoršoval.

Roku 1929 nejprve na objednávku rakouského pianisty Paula Wittgensteina, který během první světové války přišel o pravou ruku, napsal Klavírní koncert D dur pro levou ruku. Hned poté začal pracovat na Klavírním koncertu G dur a v pojetí se nechal inspirovat Mozartem: „Hudba koncertu by podle mého názoru měla být odlehčená a brilantní a neměla by propadat do hloubek a dramatičnosti. O některých klasicích se říká, že jejich koncerty nebyly napsány ‚pro‘, ale ‚proti‘ klavíru. Naprosto souhlasím. Měl jsem v úmyslu pojmenovat tento koncert ‚Divertissement‘. Pak mě napadlo, že to není potřeba, protože název ‚Koncert‘ by měl být dostatečně jasný.“ V lednu 1932 skladbu premiérovala klavíristka Marguerite Long a Ravel řídil orchestr. Právě jeho dirigování kritika přijala nejméně. Výkon sólistky i samotná skladba vyvolaly příznivý ohlas.

Klavír je hned od začátku součástí veselé vřavy, k níž přispívá i hravé využití bicích a pikoly. Po chvíli zazní v klavíru „jazzové“ téma sekundované klarinetem, které nám připomíná, že záměrem tohoto díla bylo zaujmout americké publikum. Jazz Ravela okouzlil při předchozím americkém turné a v koncertu ho originálně zkombinoval s impresionistickou zasněností i moderní, rytmizovanou tektonikou. Druhou větu otevírá klavírní sólo pomalým a jemným waltzem s úchvatnou, zpěvnou melodií v pravé ruce. Tu poté přebírá flétna a orchestr dává tiše a nenápadně najevo svoji přítomnost. Další téma přináší anglický roh, klavír ho zdobí fantazijními girlandami a závěr věty „rozsvítí“ dlouhým trylkem. Z Ravelových poznámek víme, že Adagio, které působí tak přirozeně a vroucně, ho velmi potrápilo a dělal v něm do poslední chvíle mnoho změn. Krátké, brilantní finále zcela odpovídá Ravelově hravému kompozičnímu stylu. Klavír si vyměňuje virtuózní běhy a rytmické pasáže s orchestrem, v němž smyčce nedostanou oddechu, nepřeslechnutelná jsou glissanda trombonů, sólo fagotu a četné bicí od biče přes malý buben až po úder velkého bubnu v samém závěru. 

Igor Stravinskij
Pulcinella, koncertní provedení hudby k baletu