Český spolek pro komorní hudbu • Ženatý, Kasík

Odborná kritika, posluchači i hudební kolegové označují Ivana Ženatého za nejvýznamnějšího českého houslistu současnosti.

Houslový virtuos Ivan Ženatý opakovaně hostuje se slavnými mezinárodními tělesy jako BBC Symphony Orchestra London, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Berliner Symphoniker, Orchesta Nacional de Madrid, ale i předními českými orchestry jako je Česká filharmonie, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK či Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Velkou pozornost vzbuzují také sólové a komorní projekty Ivana Ženatého (kompletní Bachovy sólové sonáty či Beethovenovy a Brahmsovy sonáty z posledních sezón). Svým mimořádně bohatým repertoárem zahrnujícím přes padesát houslových koncertů oslovuje široké publikum, aniž by na okamžik opustil svět klasické hudby. Kromě samozřejmé technické virtuozity bývá oceňován jeho vkus pro styl a podmanivá krása tónu.

Svou profesionální kariéru zahájil Ivan Ženatý účastí ve finále Čajkovského soutěže v Moskvě, po které následoval debut s Českou filharmonií pod vedením Libora Peška, vítězství v soutěži Pražského jara a laureátský titul Mezinárodní tribuny mladých umělců UNESCO. V roce 1990 debutoval Ivan Ženatý v Londýně, 1991 v Berlínské Filharmonii a Concertgebouw v Amsterdamu, 1994 v Tokyu, 1996 v New Yorku a Buenos Aires. Hrál společně s Yehudi Menuhinem, Yo-Yo Ma, Sergem Baudem, Valerijem Gergijevem, Andrejem Boreyko, Nevillem Marrinerem a dalšími.

Hudební výraz Ivana Ženatého ovlivnila nejvíce osobní setkání s Nathanem Milsteinem, Ruggierem Riccim a Andre Gertlerem, výraznou změnu v jeho hudebním myšlení inicioval prof. Bezrodnyj na Čajkovského konzervatoři v Moskvě. Největší význam ale měly pro Ivana Ženatého soukromé lekce u Josefa Suka a následná dlouholetá spolupráce vrcholící vystoupeními na Würzburger Mozart-Festspiele, Pražském jaru a kompletní nahrávkou děl Wolfganga Amadea Mozarta.

Gramofonové nahrávky Ivana Ženatého ostatně vzbuzovaly vždy nadšený ohlas u posluchačů i hudebních kritiků. Po celou dobu umělecké činnosti je patrná koncentrace na souborná díla velkých autorů jako jsou Telemann, Bach, Mendelssohn, Schumann, Schulhoff nebo Dvořák a Grieg natočené pro Dorian Recordings v New Yorku. Mimořádný zájem vzbudil nový dvořákovský komplet a nahrávka obou houslových koncertů Josefa Bohuslava Foerstera s BBC Symphony Orchestra London a jeho šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem.

Díky newyorské Harmony Foundation hraje Ivan Ženatý na vzácné housle Giuseppe Guarneriho „del Gesu“ z roku 1740.

Kromě svého pedagogického působení na mistrovských kurzech v Německu, Španělsku, Spojených státech amerických a Kanadě přijal Ivan Ženatý roku 2012 profesuru na prestižním Cleveland Institute of Music.

Martin Kasík je ceněn pro svůj tvořivý, poetický přístup k interpretaci, kterým zachycuje náladu okamžiku, duchovní přesah a mimořádnou bohatost a proměnlivost nálad. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě (M. Tugendliebová) a AMU (I. Klánský); zúčastnil se mistrovských kurzů u L. Bermana, G. Ohlssona nebo P. Badury-Skody.

Cestu na světová pódia (Carnegie Hall, vídeňský Musikverein, lipský Gewandhaus, tokijská Suntory Hall Tokyo) mu otevřelo vítězství v soutěži Pražského jara 1998 a Young Concert Artists v New Yorku 1999. Od té doby spolupracuje s nejvýznamnějšími českými i zahraničními dirigenty a tělesy, mj. s Chicagským symfonickým orchestrem, Orchestrem curyšské Tonhalle, Rotterdamskou filharmonií, Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK ad. Jeho nahrávky pro společnosti Supraphon a Arco Diva získaly nejvyšší ocenění v časopisech Gramophone, Repertoire a Harmonie.

Martin Kasík se též věnuje pedagogické činnosti na HAMU a Pražské konzervatoři a je uměleckým ředitelem Chopinova festivalu v Mariánských Lázních.

Richard Strauss, vůdčí představitel pozdního německého romantismu, složil svoji první skladbu ve čtyřech letech. Od šesti navštěvoval zkoušky mnichovského dvorního orchestru, v němž hrál jeho otec Franz první lesní roh. Od osmi let se učil hrát na housle a od dvanácti začal se studiem skladby. Studoval na Ludwigsgymnasiu a univerzitě v Mnichově, avšak nedokončil ji a odešel do Berlína, kde se již plně věnoval hudbě. Jako devatenáctiletý napsal otci První hornový koncert, jenž je základem repertoáru tohoto nástroje.

V jednadvaceti získal Strauss místo dirigenta orchestru v Meiningenu po boku Hanse von Bülowa; brzy se stal hlavním dirigentem a mimo jiné mohl spolupracovat i s Brahmsem. V Meiningenu působil do roku 1886, pak odjel na studijní cestu do Itálie (ohlasem je symfonická suita Z Itálie, op. 16). Po návratu nastoupil do Bavorské dvorní opery v Mnichově. V tomto novém angažmá však nebyl příliš šťastný. Jako třetí dirigent dirigoval převážně druhořadé opery a balety, které ho nebavily. Za šéfdirigenta zaskakoval jen v představeních, která předtím neměl možnost sám studovat. V té době však potkal svou životní lásku, sopranistku Pauline de Ahna, do níž se zamiloval. Byla studentkou zpěvu na mnichovské Musikschule a stala se jeho soukromou žačkou. Později, v roce 1894, si ji Strauss vzal za manželku. Prudké city a vášnivé rozpoložení autorovo jsou patrné v houslové sonátě, kterou čtyřiadvacetiletý mladík zrovna v té době komponoval.

Premiéra Sonáty Es dur pro housle a klavír se konala 3. října 1888 v Mnichově. Houslový part přednesl Robert Heckmann, na klavír hrál Julius Buths. Bezmála třicetiminutová sonáta má tři věty rozvrženy v typickém sonátovém schématu. Klavírní part je v tomto díle exponován schumannovským způsobem. První věta spěje od melancholičtějšího úvodu k jásavému vyústění, druhá část je jedinečná improvizačním charakterem houslového partu. Závěrečnou větu uvádí klavír v andante, které střídá virtuózní allegro s výbušným, strhujícím koncem. Houslovou sonátu časově dělí pouhý krůček od Dona Juana, brilantní symfonické básně, pravého víru vášně a citů, prvního skutečného Straussova triumfu (1888). V několika málo letech se stal světově proslulým skladatelem operní i symfonické hudby.