Česká filharmonie • Kaohsiung

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Maurice Ravel už od mládí vybočoval z oficiálních hudebních proudů, inspiroval se jak barokní hudbou, tak jazzem a moderními trendy, rád experimentoval a rád se hlásil ke svým baskickým kořenům. Jeho dílo není rozsáhlé. Zahrnuje klavírní a komorní skladby, dva klavírní koncerty, balety, dvě opery a osm písňových cyklů. Jako vynikající klavírista si dlouho pohrával s myšlenkou zkomponovat dílo pro klavír a orchestr, své klavírní koncerty však dokončil krátce po sobě až v šesté dekádě svého života. Impulzem se mu stalo první úspěšné turné po Spojených státech amerických v roce 1928, po němž plánoval další s uvedením sebe sama v sólové roli v novém klavírním koncertu. K tomu však nikdy nedošlo. Ravel v roce 1932 utrpěl úraz hlavy při autonehodě a jeho stav se ve zbývajících pěti letech už jen zhoršoval.

Roku 1929 nejprve na objednávku rakouského pianisty Paula Wittgensteina, který během první světové války přišel o pravou ruku, napsal Klavírní koncert D dur pro levou ruku. Hned poté začal pracovat na Klavírním koncertu G dur a v pojetí se nechal inspirovat Mozartem: „Hudba koncertu by podle mého názoru měla být odlehčená a brilantní a neměla by propadat do hloubek a dramatičnosti. O některých klasicích se říká, že jejich koncerty nebyly napsány ‚pro‘, ale ‚proti‘ klavíru. Naprosto souhlasím. Měl jsem v úmyslu pojmenovat tento koncert ‚Divertissement‘. Pak mě napadlo, že to není potřeba, protože název ‚Koncert‘ by měl být dostatečně jasný.“ V lednu 1932 skladbu premiérovala klavíristka Marguerite Long a Ravel řídil orchestr. Právě jeho dirigování kritika přijala nejméně. Výkon sólistky i samotná skladba vyvolaly příznivý ohlas.

Klavír je hned od začátku součástí veselé vřavy, k níž přispívá i hravé využití bicích a pikoly. Po chvíli zazní v klavíru „jazzové“ téma sekundované klarinetem, které nám připomíná, že záměrem tohoto díla bylo zaujmout americké publikum. Jazz Ravela okouzlil při předchozím americkém turné a v koncertu ho originálně zkombinoval s impresionistickou zasněností i moderní, rytmizovanou tektonikou. Druhou větu otevírá klavírní sólo pomalým a jemným waltzem s úchvatnou, zpěvnou melodií v pravé ruce. Tu poté přebírá flétna a orchestr dává tiše a nenápadně najevo svoji přítomnost. Další téma přináší anglický roh, klavír ho zdobí fantazijními girlandami a závěr věty „rozsvítí“ dlouhým trylkem. Z Ravelových poznámek víme, že Adagio, které působí tak přirozeně a vroucně, ho velmi potrápilo a dělal v něm do poslední chvíle mnoho změn. Krátké, brilantní finále zcela odpovídá Ravelově hravému kompozičnímu stylu. Klavír si vyměňuje virtuózní běhy a rytmické pasáže s orchestrem, v němž smyčce nedostanou oddechu, nepřeslechnutelná jsou glissanda trombonů, sólo fagotu a četné bicí od biče přes malý buben až po úder velkého bubnu v samém závěru.