Česká filharmonie • Kaohsiung

Jeden z předních klavíristů své generace a jedna z hlavních tváří současné hudební scény, Seong-Jin Cho, se dostal do světového povědomí zejména díky své vrozené muzikalitě a ohromujícímu talentu. Promyšlená i bezprostřední, důrazná i jemná, virtuózní i barevně odstíněná, osobitá a zároveň stylově čistá hra je poháněná přirozeným smyslem pro rovnováhu.

Seong-Jin Cho upoutal pozornost hudebního světa v roce 2015, když získal první cenu na Chopinově mezinárodní soutěži ve Varšavě; jeho kariéra od té doby strmě stoupá. V lednu 2016 podepsal exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím Deutsche Grammophon. Jako velmi žádaný umělec spolupracuje se světově nejprestižnějšími orchestry, mezi něž patří například Berlínští a Vídeňští filharmonikové, Orchestre de Paris, Newyorská filharmonie či Filadelfský orchestr. Pravidelně spolupracuje s předními dirigenty, jako jsou Myung-Whun Chung, Gustavo Dudamel, Yannick Nézet-Séguin, Andris Nelsons, Gianandrea Noseda, Sir Simon Rattle, Santtu Matias Rouvali a Esa-Pekka Salonen.

Jako sólistu jej můžeme slyšet i při jeho četných vlastních recitálech, když vystupuje na světově nejproslulejších pódiích. Během příští sezony vystoupí například v Carnegie Hall, Walt Disney Hall, ve stuttgartské Liederhalle, frankfurtské Alte Oper, berlínské Filharmonii, vídeňském Musikvereinu a navíc debutuje v londýnském Barbicanu.

Alba tohoto klavíristy si získala celosvětové uznání. Posledním z nich je nahrávka Chopinova Druhého klavírního koncertu a scherz s Londýnským symfonickým orchestrem a Gianandreou Nosedou; se stejným orchestrem a dirigentem již dříve natočil Chopinův První klavírní koncert a Čtyři balady. Vedle orchestrálních nahrávek natáčí též sólové, kdy nejmladší z nich nese název The Wanderer a byla vydána v květnu 2020.

Seong-Jin Cho se narodil v roce 1994 v Soulu, na klavír se začal učit ve věku šesti let a první veřejné vystoupení měl v jedenácti. V roce 2009 se stal historicky nejmladším vítězem mezinárodní klavírní soutěže v japonském Hamamatsu a o dva roky později, ve svých sedmnácti letech, získal třetí cenu na Čajkovského soutěži v Moskvě. V letech 2012 až 2015 studoval u Michela Béroffa na Conservatoire National Supérieur de Musique de Paris. Seong-Jin Cho nyní sídlí v Berlíně.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Maurice Ravel už od mládí vybočoval z oficiálních hudebních proudů, inspiroval se jak barokní hudbou, tak jazzem a moderními trendy, rád experimentoval a rád se hlásil ke svým baskickým kořenům. Jeho dílo není rozsáhlé. Zahrnuje klavírní a komorní skladby, dva klavírní koncerty, balety, dvě opery a osm písňových cyklů. Jako vynikající klavírista si dlouho pohrával s myšlenkou zkomponovat dílo pro klavír a orchestr, své klavírní koncerty však dokončil krátce po sobě až v šesté dekádě svého života. Impulzem se mu stalo první úspěšné turné po Spojených státech amerických v roce 1928, po němž plánoval další s uvedením sebe sama v sólové roli v novém klavírním koncertu. K tomu však nikdy nedošlo. Ravel v roce 1932 utrpěl úraz hlavy při autonehodě a jeho stav se ve zbývajících pěti letech už jen zhoršoval.

Roku 1929 nejprve na objednávku rakouského pianisty Paula Wittgensteina, který během první světové války přišel o pravou ruku, napsal Klavírní koncert D dur pro levou ruku. Hned poté začal pracovat na Klavírním koncertu G dur a v pojetí se nechal inspirovat Mozartem: „Hudba koncertu by podle mého názoru měla být odlehčená a brilantní a neměla by propadat do hloubek a dramatičnosti. O některých klasicích se říká, že jejich koncerty nebyly napsány ‚pro‘, ale ‚proti‘ klavíru. Naprosto souhlasím. Měl jsem v úmyslu pojmenovat tento koncert ‚Divertissement‘. Pak mě napadlo, že to není potřeba, protože název ‚Koncert‘ by měl být dostatečně jasný.“ V lednu 1932 skladbu premiérovala klavíristka Marguerite Long a Ravel řídil orchestr. Právě jeho dirigování kritika přijala nejméně. Výkon sólistky i samotná skladba vyvolaly příznivý ohlas.

Klavír je hned od začátku součástí veselé vřavy, k níž přispívá i hravé využití bicích a pikoly. Po chvíli zazní v klavíru „jazzové“ téma sekundované klarinetem, které nám připomíná, že záměrem tohoto díla bylo zaujmout americké publikum. Jazz Ravela okouzlil při předchozím americkém turné a v koncertu ho originálně zkombinoval s impresionistickou zasněností i moderní, rytmizovanou tektonikou. Druhou větu otevírá klavírní sólo pomalým a jemným waltzem s úchvatnou, zpěvnou melodií v pravé ruce. Tu poté přebírá flétna a orchestr dává tiše a nenápadně najevo svoji přítomnost. Další téma přináší anglický roh, klavír ho zdobí fantazijními girlandami a závěr věty „rozsvítí“ dlouhým trylkem. Z Ravelových poznámek víme, že Adagio, které působí tak přirozeně a vroucně, ho velmi potrápilo a dělal v něm do poslední chvíle mnoho změn. Krátké, brilantní finále zcela odpovídá Ravelově hravému kompozičnímu stylu. Klavír si vyměňuje virtuózní běhy a rytmické pasáže s orchestrem, v němž smyčce nedostanou oddechu, nepřeslechnutelná jsou glissanda trombonů, sólo fagotu a četné bicí od biče přes malý buben až po úder velkého bubnu v samém závěru.