Česká filharmonie, Robin Ticciati, Vilde Frang • Dvořákova Praha

Robin Ticciati je šéfdirigentem Skotského komorního orchestru od sezony 2009/2010 a hudebním ředitelem Festivalu v Glyndebourne od léta roku 2014. V září 2017 se ujal funkce hudebního ředitele Německého symfonického orchestru Berlín.

V současné a příští sezoně bude tento 34letý dirigent opětovně řídit Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Komorní orchestr Evropy, Staatskapelle Dresden, Orchestr Labské filharmonie Severoněmeckého rozhlasu, Vídeňské symfoniky, Symfonický orchestr Švédského rozhlasu, Budapešťský festivalový orchestr, Londýnský symfonický orchestr, Francouzský národní orchestr a Českou filharmonii. V listopadu 2016 Robin Ticciati absolvoval turné s Londýnskou filharmonií a Anne-Sophie Mutter, v jehož rámci koncertovali ve vídeňském Musikvereinu, Berlínské filharmonii, v kulturním komplexu Gasteig v Mnichově a v Théâtre des Champs-Élysées v Paříži. V sezoně 2014/2015 se Robin Ticciati vydal na evropské turné s Královským orchestrem Concertgebouw Amsterdam a v rámci svého residenčního pobytu ve vídeňském sále Konzerthaus zde dirigoval Královský orchestr Concertgebouw, Londýnský symfonický orchestr, Skotský komorní orchestr a Vídeňské symfoniky. V letech 2010–2013 byl prvním hostujícím dirigentem Bamberských symfoniků.

V průběhu prvních dvou sezon ve funkci hudebního ředitele Festivalu v Glyndebourne dirigoval Robin Ticciati novou inscenaci Straussova Růžového kavalíra a Mozartovy opery La finta giardiniera (Zahradnice z lásky) a dále Únos ze serailu a reprízu Ravelových dvou společně uváděných oper Španělská hodinka a Dítě a kouzla. V současné sezoně bude dirigovat Orchestr věku osvícení v nové inscenaci Mozartovy opery La clemenza di Tito (režie Claus Guth). Kromě Festivalu v Glyndebourne k jeho dalším operním projektům z poslední doby patří Brittenův Peter Grimes v operním domě La Scala v Miláně, Mozartova Figarova svatba na Salcburském festivalu, Evžen Oněgin v Královském operním domě v Londýně a debut v Metropolitní opeře s Humperdinckovou operou Perníková chaloupka. V březnu 2017 se Robin Ticciati s úspěchem vrátil do Metropolitní opery s Čajkovského operou Evžen Oněgin.

Ve své 8. sezoně jako šéfdirigent Skotského komorního orchestru se Robin Ticciati zaměřil na soudobé skladatele vedle děl Brucknera, Mozarta a Strausse; v současné sezoně 2017/2018 bude páteří programu Skotského komorního orchestru Dvořák. Robin Ticciati s tímto orchestrem podnikl řadu turné v Evropě a v Asii a pravidelně vystupuje na Mezinárodním festivalu v Edinburghu. Jejich společné nahrávky u společnosti Linn Records – Haydnovy symfonie, dva kompaktní disky s Berliozem a komplet Schumannových symfonií – získaly mnoho cen a setkaly se s nadšeným ohlasem kritiků. V září 2017 Robin Ticciati představil své debutové CD s Německým symfonickým orchestrem Berlín se skladbami Clauda Debussyho a Gabriela Fauré, rovněž u Linn Records.

Robin Ticciati se narodil v Londýně a studoval hru na housle, klavír a bicí. Hrál v Národním mládežnickém orchestru Velké Británie, kde se ve věku 15 let zaměřil na dirigování. Mezi jeho mentory a patrony patří Sir Colin Davis a Sir Simon Rattle. V roce 2014 mu Královská hudební akademie v Londýně udělila postgraduální stipendium Sira Colina Davise v oboru dirigování.

Umělecký odkaz finského národního skladatele Jeana Sibelia spočívá především v symfonické tvorbě. Z jeho pera vzešel pouze jediný koncert pro sólový nástroj a orchestr, a přesto se zařadil mezi nejhranější autorovy skladby a mezi nejobtížnější i nejoblíbenější díla houslové literatury vůbec.

Cesta Houslového koncertu d moll na výsluní a světová pódia však nebyla snadná. Autor jej původně věnoval renomovanému houslistovi Willymu Burmesterovi, který měl být také prvním interpretem během světové premiéry v Berlíně. Těsně před ní se však Sibelius dostal, ostatně jako mnohokrát během svého života, do finanční tísně a plány na premiéru koncertu musel přehodnotit. Konala se zkraje roku 1904 v Helsinkách, tamější symfonický orchestr dirigoval Sibelius sám a sólový part svěřil nepříliš známému houslistovi českého původu Viktoru Nováčkovi. Skladatel měl od prvního uvedení koncertu velká očekávání, jež se však vlivem okolností nenaplnila. Nováček neměl na nastudování dostatek času a ani jeho hráčské schopnosti zřejmě neodpovídaly náročnosti Sibeliova koncertu. Autor zklamán špatnými kritikami skladbu stáhnul a začal přepracovávat. Podruhé byl koncert uveden v berlínské Singakademie, ale hlavní slovo v obsazení sólisty a dirigenta měl Sibeliův vydavatel. Proto ani tentokrát koncert nezazněl v podání Burmestera. Namísto něj se sólového partu ujal Karel Halíř, koncertní mistr Berlínského královského orchestru, a za dirigentským pultem stanul Richard Strauss. Navzdory tomu, že ani Halíř nedosahoval Burmesterovy virtuozity, u berlínských kritiků se již druhá verze koncertu dočkala pozitivnějších ohlasů. Neobyčejná technická náročnost sólového partu způsobila, že se koncert na repertoár dostával pomalu. Svou současnou popularitu získal až po druhé světové válce zejména zásluhou amerických houslistů v čele s legendárním Jaschou Heifetzem, který koncert v roce 1935 poprvé nahrál.

Sibelius dlouho toužil napsat koncert právě pro housle. Výběr nástroje není náhodný, neboť autor sám se hře na housle intenzivně věnoval. „Je to dílo, z jehož technické náročnosti lze okamžitě vyčíst, že Sibelius byl houslista. Využívá všech nástrojových možností a dokáže přesvědčivě popsat skandinávskou přírodu,“ uvedl před začátkem letošní sezony sólista dnešní večera Johan Dalene. Zatímco se například němečtí skladatelé na počátku 20. století nechávali inspirovat modernismem a prozkoumávali nové hranice tonality, charakter Sibeliovy hudby zůstal velmi romantický. Nelze však říci, že by se jeho hudební jazyk zaseknul v minulosti. Sibelius tvořil také pod vlivem francouzských impresionistů a sám bývá mezi skladatele tohoto směru řazen. Jeho houslový koncert doslova překypuje řadou melodických motivů, které s sebou zároveň nesou pestrou škálu nálad sahající od lyrické melancholie až k taneční rozvernosti třetí věty. Houslový part je v mnoha ohledech mimořádně virtuózní a sólista musí prokázat prvotřídní technickou zdatnost i smysl pro výraz. Housle jsou základním nositelem melodického materiálu a orchestrální doprovod je nikdy zcela nepřehluší. Ani zde autor nezapřel zkušeného symfonika, jenž dokáže citlivě využít všech barevných možností jednotlivých nástrojových sekcí.

Sibelius pocházel ze švédsky mluvící rodiny a finštinu se začal učit až v jedenácti letech. Přesto byl celoživotním patriotem a miloval finskou přírodu. Při komponování se jí často inspiroval, stejně jako finskou národní mytologií. Je považován za národního skladatele, jeden ze symbolů finské identity a boje za nezávislost na Rusku. Ten vyvrcholil v revolučním roce 1917, kdy Sibeliova domovina získala samostatnost.

Když se na podzim roku 1827 vypravoval student pařížské konzervatoře Hector Berlioz do divadla Odéon na Hamleta, netušil, že ho čeká životní změna. V roli Ofélie podala ten večer strhující výkon charismatická irská herečka Harriet Smithson (1830–1854) a skladatel jejímu kouzlu beznadějně propadl: „Dojem, který na mé srdce a mysl učinil její mimořádný talent, ba její dramatický génius, se vyrovnal pouze zmatku, jejž ve mně způsobil básník, kterého tak vznešeně vykládala. To je vše, co mohu říci,“ uvedl ve svých Pamětech. Pravdou je, že Harriet tehdy okouzlila i další umělce, například Victora Huga nebo Alexandra Dumase st., avšak Berlioz jí byl doslova posedlý. Vytrvale posílal herečce květiny a dopisy, sledoval ji na ulici, pronajal si dokonce byt tak blízko, aby ji viděl přicházet a odcházet. K osobnímu setkání nedošlo, spíše znepokojená než polichocená Harriet se nechala slyšet, že „za žádných okolností nemůže sdílet jeho city,“ a vrátila se do Anglie. Hector se trýznil dál, objekt své touhy začal „vpisovat“ do hudby. Nejprve v Devíti irských písních, op. 2, H 38 (Neuf mélodies irlandaises), poté ve Fantastické symfonii, op. 14, H 48. Harrietino srdce nakonec získal. Kde jinde než na koncertě? Herečka znovu navštívila Paříž v roce 1832, v prosinci vyslechla symfonii, jíž byla inspirací, a tentokrát to v ní vzbudilo naopak pozitivní emoce. Hned druhý den měla s Berliozem schůzku, o rok později se navzdory protestům obou rodin konala svatba a než manželé oslavili první výročí, narodil se jim jediný syn Louis. Happy end ale nečekejme, vztah se po deseti letech rozpadl. 

Fantastická symfonie s podtitulem „Epizoda ze života umělcova“ je výjimečné dílo, instrumentální drama beze slov, jež nikoliv omylem považujeme za jeden z významných milníků v historii symfonické hudby. Ojedinělým způsobem v sobě spojuje mimohudební program a na svou dobu pokrokové, až provokativní tvůrčí vize. 

Vedle skladatelova blouznění po Harriet podnítila vznik díla četba Goethova Fausta a taktéž Chateaubriandova „vzorově“ romantická, zčásti autobiografická novela René z roku 1802 o melancholickém rozervanci, bezútěšně bloudícím po světě. U Berlioze je ústřední postavou symfonie on sám – mladý hudebník, který potká ideální ženu a začne se zmítat v návalech emocí. Vyjadřuje to pět obrazů, jimiž skladatel porušuje v té době standardní čtyřvěté rozvržení symfonií (to už však najdeme u Beethovena v Pastorální symfonii, premiérované roku 1808). Zcela nový je způsob, jímž Berlioz pět krajin duše stmelil: milovaná Harriet se opakovaně objevuje v podobě takzvané idée fixe, utkvělé představy. Jedná se o hlavní motiv první věty, jež prochází v různých podobách celým dílem. Nedejme se však zmást, ačkoliv autor program symfonie dokonce několikrát zevrubně popsal, klíčový zde není děj, nýbrž psychologie. 

V úvodní větě Sny, Vášně zahlédne umělec poprvé ženu ztělesňující jeho vytoužený ideál a fatálně se do ní zamiluje. Podoba milované vstoupí trikem fantazie do hudební myšlenky (flétny s houslemi v rychlé části) a tato dvojitá fixní idea poté umělce ustavičně pronásleduje. Klid nepřinese rozervané duši ani rozptýlení v půvabné valčíkové scéně Na plese, kdy se mezi tanečníky opět objeví „ona“, tentokrát jako hoboj s flétnou. I v následující Scéně na venkově probleskují do pastorální nálady znepokojivé obavy. Zdálky slyšíme duet dvou pastýřů (anglický roh a hoboj), jež končí bez odpovědi, v pochybnostech. Zahřmí a nastalé ticho vyústí v dramatický zlom. Ve čtvrté větě, Pochod k popravišti, umělec pozná, že jeho láska není opětována a ze zoufalství požije opium. Upadne do spánku plného děsivých vidin, v nichž se stane vrahem své milé, je odsouzen k smrti, vzápětí sleduje vlastní popravu. Těsně před vykonáním trestu naposledy vzpomíná na svou lásku, znovu se objeví fixní idea. Poslední fantaskní vizí je Sabat čarodějnic. Hlavní hrdina spatřuje sebe sama uprostřed děsivého shromáždění nestvůr, čarodějnic a zlých duchů, kteří oslavují jeho pohřeb, ozývají se skřeky, sténání, výbuchy smíchu. Milovaná žena se mění v rozšklebenou karikaturu a připojuje se k satanským orgiím. Uslyšíme pohřební zvony, přičemž tanec temných bytostí doprovází parodie latinského hymnu mše za zemřelé Dies irae. Skladbu uzavírá bouřlivé finále. 

Mimořádná je zde Berliozova práce s nástroji. Ač neovládal hru na klavír (uměl solidně na kytaru a flétnu, tvrdil, že nejlépe hraje na buben), dokázal myslet orchestrálně do na svou dobu nebývalých rozměrů, ať už jde o kombinace barev nebo zvukové efekty. Dodejme, že skladatelovým pedagogem kontrapunktu byl ve Francii naturalizovaný Antonín Rejcha, pověstný výtečnou metodikou. 

Premiéra Fantastické symfonie se konala 5. prosince 1830 v Paříži za řízení Françoise-Antoina Habenecka, v přepracované verzi pak se stejným dirigentem a Berliozem u tympánů 9. prosince 1832. Publikum bylo šokováno i ohromeno současně, dílo však až na výjimky přijalo kladně. Cesta pro Gustava Mahlera, Richarda Strausse a další tak byla připravena.