Giuseppe Verdi je jistě největší osobností italské opery a bel canta. Tragická opera Síla osudu (La forza del destino) čerpá tematicky ze španělského a italského prostředí a má svůj původ ve stejnojmenné hře španělského dramatika Ángela de Saavedry, vévody z Rivas. Skladatel ji napsal na objednávku z Petrohradu, kde také poprvé s mimořádným úspěchem zazněla ve světové premiéře 10. listopadu 1862 na jevišti Carského divadla. Až po půl roce se objevila ve Verdiho vlasti, v římském divadle Apollo. Verdi však s původní podobou svého hudebně dramatického díla nebyl spokojen a o šest let později k provedení v milánské La Scale operu důkladně přepracoval. Zároveň místo krátkého orchestrálního úvodu napsal velkou předehru, dodnes často hranou také samostatně na koncertních pódiích. V definitivním znění v Miláně vytvořila hlavní sopránovou roli proslulá česká pěvkyně Tereza Stolzová.
Děj opery na libreto Francesca Marii Piaveho (k pozdější textové revizi byl pro jeho nemoc přizván Antonio Ghislanzoni) se odvíjí v překvapivých zvratech. Základem je krevní msta a neodvratitelnost osudu. Mladá urozená Leonora opustila domov po nešťastné smrti svého otce, kterou způsobil neúmyslně její nápadník Alvaro. Přestrojená za mnicha najde útočiště v odlehlé poustevně, ale i tam ji nakonec vyhledá neúprosný osud v podobě dramatického konfliktu mezi stále milovaným Alvarem a pomstychtivým bratrem Carlosem.
V předehře k Síle osudu Verdi brilantně zpracoval všechny hlavní motivy spletitého příběhu s tragickým vyústěním. A to se skutečně značnou vynalézavostí a formální suverenitou. Partitura je v četných pasážích vypracována se symfonickou velkorysostí – a také v tom tkví její oblíbenost jako imponujícího koncertního čísla. Samotná opera – možná kvůli komplikovanému a nepřehlednému ději – dlouho hledala své místo v divadelním repertoáru. Ve Vídni při prvém provedení propadla a do střední Evropy dlouho nepronikla. Před 1. světovou válkou byla provedena v Hamburku a v roce 1925 její libreto upravil pražský rodák, spisovatel Franz Werfel.