Česká filharmonie • Koncert pro svobodu a demokracii

„Bylo mi asi deset, když mě prarodiče vzali do Covent Garden. Pamatuju si, jak jsem tehdy, nadšená, řekla dědečkovi: ‚Tady chci jednou vystupovat!'“, vzpomíná jedna z nejvšestrannějších sopranistek své generace, od roku 2023 také držitelka Řádu britského impéria Lucy Crowe. Vystudovala Royal Academy od Music v Londýně, kde nyní sama vyučuje. Svůj lyrický soprán již uplatnila v řadě operních rolí od Purcella, přes Mozarta až k Donizettimu (Adina), Verdimu (Gilda) a Janáčkovi (Liška). Zvláštní vztah má k hudbě G. F. Händela, s nímž také nedávno sklízela úspěchy při turné s English Concert a Harrym Bicketem po Asii a Americe, zakončeném provedením Rodelindy v Carnegie Hall. Svůj vytoužený debut v Covent Garden si odžila těsně po 30. narozeninách, následovalo hostování v newyorské Metropolitní opeře či na Glyndebourne Festival. Na koncertních pódiích se potkala s uznávanými dirigenty a orchestry, jako jsou Berlínští a Vídeňští filharmonikové, Londýnský symfonický orchestr, Orchestra of the Age of Enlightenment či Sanfranciský symfonický orchestr.

Mezzosopranistka Okka von der Damerau, rodačka z Hamburku, se uplatňuje především v rolích z oper Richarda Wagnera (Erda, Brunhilda, Waltraute, Venuše či Brangäne), Giuseppe Verdiho (Azucena) a písních Gustava Mahlera a Arnolda Schönberga. Její plný, silný a barevný hlas, který je schopný neobyčejného výrazu, ocenila speciální cenou nejen porota Mezinárodní soutěže pro wagnerovské hlasy v Benátkách, ale také posluchači Bavorské státní opery v Mnichově, jejíž členkou Damerau řadu let byla. Hostuje také v milánské La Scale, Opéra national de Paris, madridském Teatro Real či drážďanské Semperoper a spolupracuje s orchestry, jako jsou Berlínští a Vídeňští filharmonikové, Orchestr amsterdamského Concertgebouw, Orchestra dell’Academia Nazionale di Santa Cecilia či Chicagský symfonický orchestr. Kromě operního a koncertního vystupování se věnuje i písňové literatuře. V roce 2024 sklidila velký úspěch na Tokijském jarním festivalu interpretací písní Johannese Brahmse, Gustava Mahlera, Albana Berga a Richarda Wagnera.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a s Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Legendární dirigent indického původu, čestný občan Florencie a Tel Avivu, čestný člen Vídeňské či Bavorské státní opery, čestný dirigent Berlínských filharmoniků a držitel německého Řádu za zásluhy Zubin Mehta má za sebou úctyhodnou a dlouho trvající dirigentskou kariéru. Prvního hudebního vzdělání dosáhl pod vedením svého otce, houslisty Mehli Mehty; v 18 letech opustil rodnou Bombaj a studoval na vídeňské Akademie für Musik u Hanse Swarowského. O čtyři roky později již vyhrál dirigentskou soutěž v Liverpoolu a stal se laureátem letní akademie v Tanglewoodu. Netrvalo dlouho a dirigoval nejslavnější orchestry světa, jako jsou Vídeňští či Berlínští filharmonikové. V pouhých 25 letech se stal hudebním ředitelem Montrealského symfonického orchestru a rok poté také Losangeleského symfonického orchestru. Třináct let byl hudebním ředitelem Newyorské filharmonie, 32 let šéfdirigentem Orchestra del Maggio Musicale Fiorentino ve Florencii, jejíž nový sál nese jeho jméno, od roku 1981 také uměleckým ředitelem Izraelské filharmonie. Významně zasáhl i do operního dirigování, a to nejen jako hudební ředitel Bavorské státní opery, ale také hostováním v newyorské Metropolitní opeře, londýnské Covent Garden či milánské La Scale. 

Koncem června 1894 psal Gustav Mahler z pobytu u Attersee v Horním Rakousku svému příteli, filozofu a archeologovi Fritzi Löhrovi do Vídně: „Hlásím tímto šťastné zrození zdravé, silné, poslední věty druhé symfonie. Otec i dítě se cítí v rámci okolností dobře, dítě ještě není zcela mimo nebezpečí.“ Symfonii č. 2 začal psát roku 1888, bezprostředně po dokončení První symfonie (kterou ovšem ještě několikrát přepracovával; konečná verze měla premiéru roku 1896). Stal se právě kapelníkem německé opery v Budapešti a problémy s vedením divadla i pochybnosti, které Mahlerův tvůrčí proces stále provázely, vedly k odkladu. K rozpracované symfonii se vrátil o tři roky později, když nastoupil do Městského divadla v Hamburku. V té době měl rozvrženou první větu a nazval ji Totenfeier (Smuteční slavnost). Na klavíru ji přehrál pianistovi a dirigentovi Hansi von Bülow, který obdivoval Mahlerovo dirigentské umění a jeho nástup v Hamburku s nadšením přivítal. Pro Mahlera jako skladatele však Bülow projevil jen málo pochopení, a tak jeho pochybnosti ještě prohloubil. Fritzi Löhrovi se tehdy Mahler svěřil, že Bülowa „zachvátil nervózní úděs a prohlásil, že Tristan je proti mé skladbě haydnovská symfonie. [...] Už tomu pomalu začínám věřit: Buď jsou moje věci zmatené nesmysly – nebo – doplň si sám! Mě to unavuje...“ Symfonii tedy opět odložil, ne snad jen z důvodu Bülovowa odsudku; opět musel většinu času a energie věnovat práci v opeře a koncertnímu dirigování. Po další přestávce zkomponoval v létě 1893 písně Kázání svatého Antonína rybám (Des Antonius von Padua Fischpredigt) a Prasvětlo (Urlicht) ze sbírky Chlapcův kouzelný roh a obě našly v symfonii uplatnění. 12. února 1894 zemřel Hans von Bülow v Káhiře, kam se odjel léčit. A byl to Bülow, kdo nyní – posmrtně – Mahlerovi pomohl najít klíč k poslední větě symfonie. Mahler byl přítomen smuteční slavnosti za Bülowa v hamburském chrámu sv. Michala a zaznamenal své pocity: „Atmosféra, ve které jsem tam seděl a mé myšlenky na zesnulého zcela odpovídaly duchu díla, které jsem tehdy v sobě nosil. Vtom začal sbor zpívat s doprovodem varhan Klopstockovo Vzkříšení! Zasáhlo mě to jako blesk a v mé duši bylo náhle jasno! Na takový blesk tvůrce čeká, to je pro něj ‚svaté zvěstování‘!“ Po zdráhání se odvážil použít v závěrečné větě sbor; dosud váhal z obavy, aby nebyl považován za Beethovenova napodobitele.        

První věta symfonie (název Totenfeier už se v tištěném vydání díla neobjevil), je smuteční pochod ve formě sonátové věty. Otevírá ho tremolo hlubokých smyčců, k němuž se přidávají dechové nástroje a pozvolna vyrůstá heroické hlavní téma. Další téma, slavnostního charakteru, se také objevuje ve fuze finální věty a rámuje tak celou skladbu. Druhá věta má charakter pomalého ländleru, je transformací rondové formy a má být vzpomínkou na „blažený okamžik života drahého zesnulého“. Ve třetí větě použil Mahler hudební materiál Kázání sv. Antonína rybám, a píseň Prasvětlo zařadil jako altové sólo do čtvrté věty navazující na třetí bez přerušení. Podle skladatelových slov měla vyjadřovat „zápas duše a tázání po Bohu a po božské existenci, která následuje po životě na zemi“. Také pátá věta je připojena attacca. Verše Friedricha Gottlieba Klopstocka (1724–1803), které v ní použil, Mahler upravil a větu charakterizoval takto: „Přišel konec všeho živého, ohlašuje se Poslední soud...“. Nad obrazem apokalypsy však převáží obraz boží lásky, která „nás prozařuje blaženým věděním a bytím“. Ve finále Druhé symfonie Mahler uplatnil představu prostorového zvuku, když připojil hlasy lesních rohů, trubek a tympánů v zákulisí. Pro závěrečný instrumentační efekt symfonie hledal zvony, o jejichž zvuku měl konkrétní představu. Nalezl je u jakéhosi zvonaře ve vesnici blízko Hamburku. 

Druhá symfonie byla poprvé provedena pod Mahlerovou taktovkou 4. března 1895 v Berlíně, ovšem bez vokálních vět. Kritika takové fragmentární provedení označila za nevhodné, neboť publikum má právo poznat dílo celé. Tento názor dokumentuje proměnu, jakou prošlo vnímání symfonického díla od Beethovenových dob coby souvislého strukturálního celku. Pochopení Mahlerovy hudby to však neusnadnilo: „Pan Mahler se představil jako skladatel a dirigent. Ačkoli ani jako dirigent nepůsobí právě příjemně pro oko, přece daleko lépe diriguje než komponuje.“ Recenzenti v díle postrádali formu, vytkli Mahlerovi zálibu v disonancích, které tahají za uši a v krkolomných modulacích, dokonce se ozvalo doporučení, aby symfonie raději nepsal. Premiéra kompletního díla se konala 13. prosince téhož roku také v Berlíně, opět za řízení skladatele. Sopránové sólo zpívala sólistka hamburské opery Josephine von Artner, která pocházela z Prahy a Mahler se s ní seznámil již během svého působení v Lipsku. Altový part interpretovala tehdy jednadvacetiletá Hedwig Felden, rovněž rodačka z Čech (narodila se v Teplicích), která rok předtím v Hamburku pod Mahlerovou taktovkou debutovala. I tentokrát někteří recenzenti psali, že autorovi schází první a základní podmínka symfonika, jakou je ovládnutí formy. Vokální složku však přijali s porozuměním a závěrečný sbor označili za „nejlepší část celku“, jež „po symfonii trvající půldruhé hodiny představuje rozhodně působivý, smířlivý závěr“. Dirigent Bruno Walter později prohlásil, že „tímto dnem začal Mahlerův vzestup.“ Pražskou premiéru Mahlerovy Druhé symfonie provedl 18. prosince 1903 Oskar Nedbal s Českou filharmonií posílenou o hráče orchestru Nového německého divadla za spoluúčinkování pražského sboru Hlahol a Vinohradského Hlaholu, sólistkami byly (později spíše jako operetní herečka působící) Božena Durasová (1886–1961) a Gabriela Horváthová (1877–1967). To už kritika psala o díle „hlubokého duchovního ponoru, odvaha koncepce, velikost myšlenek a často ohromující moc výrazu posluchačem otřásají a zároveň povznášejí. Existuje jen málo hudebních básní, v nichž je množství instrumentálních a vokálních prostředků vypočítáno tak málo na efekt, zde je vše umělecky zdůvodněno a organicky nezbytné“.