Program
Benjamin Britten
Sinfonia da Requiem, op. 20
Gustav Mahler
Symfonie č. 5 cis moll
Pořiďte si své abonmá. Právě jsme zahájili předprodej na sezonu 2025/2026.
Vybrat abonmáČeská filharmonie poprvé otevírá brány své vlastní abonentní řady Londýnskému symfonickému orchestru. Symbolicky při příležitosti padesátého výročí úmrtí Benjamina Brittena. Sinfonii da Requiem doplní Pátá symfonie Gustava Mahlera, která je podle dirigenta Antonia Pappana oslavou nádhery života.
Koncert z řady C
Benjamin Britten
Sinfonia da Requiem, op. 20
Gustav Mahler
Symfonie č. 5 cis moll
Antonio Pappano dirigent
London Symphony Orchestra
„Kromě toho, že se jedná o čistě náboženskou hudbu křesťanské podstaty, melancholický tón její melodické struktury i rytmu ji činí zcela nevhodnou pro uvedení při příležitosti naší národní oslavy.“
– Fuminaro Konoe, prezident výboru pro pořádání oslav výročí japonské císařské dynastie v dopise Benjaminu Brittenovi
Není divu, že zadavatel skladby na oslavu vládnoucí japonské dynastie Sinfonii da Requiem odmítl jako urážlivou. Když měla nakonec kompozice 29. března 1941 premiéru, obsahovala už pouze věnování památce skladatelových rodičů.
„Snažím se být proti válce, jak nejvíc to jde,“ pronesl Britten v rozhovoru pro The New York Sun v dubnu 1940. Militarizující Japonsko už mělo za sebou invazi do Číny a přibližovalo se oficiálnímu vstupu do druhé světové války. V prosinci 1941 podniklo brutální útok na základnu Pearl Harbor.
Anděl smrti se v únoru 1901 vznášel i nad čtyřicetiletým Gustavem Mahlerem. Skladatel utrpěl náhlé vnitřní krvácení a jen o kousek unikl fatálnímu konci. Pátou začal umělec skládat v létě 1901 na svém sídle v Korutansku, kam se uchýlil v rámci regenerace. Poslední dvě věty napsal následujícího léta rovněž poblíž osady Maiernigg, nyní již ve společnosti své těhotné novomanželky Almy.
Podle dirigenta Londýnského symfonického orchestru Antonia Pappana je vyznění Mahlerových symfonií optimistické: „Všechno to mluvení o smrti má jasné poselství, tedy jeho lásku k životu, ne ke smrti. Smrt je součástí života, ale život je zde jako něco nádherného. To všechno tam je.“
London Symphony Orchestra
Antonio Pappano dirigent
Význam sira Antonia Pappana, dirigenta ověnčeného mnoha cenami, kterým vévodí Řád velkokříže Italské republiky, Řád britského impéria či Zlatá medaile Královské filharmonické společnosti, asi nejlépe dokládá jeho současná životní situace. Touto sezonou se loučí s postem hudebního ředitele Královské opery v londýnské Covent Garden (ten po něm převezme český dirigent Jakub Hrůša) a jeden z nejprestižnějších operních domů světa tak po více než dvaceti letech vymění za roli šéfdirigenta slavného Londýnského symfonického orchestru. Lze stoupat výše?
Než se však sir Antonio Pappano stal jedním z nejvyhledávanějších operních i koncertních dirigentů současnosti, urazil dlouhou cestu. Narodil se roku 1959 v Eppingu (Essex) do italské rodiny, která přesídlila do Ameriky, když bylo malému Antoniovi třináct let. I přes silné hudební zázemí (otec byl známým učitelem zpěvu) nikdy nenavštěvoval hudební školy a byl vzděláván pouze soukromě: studoval klavír (u Normy Verrilli), skladbu (u Arnolda Franchettiho) a dirigování (u Gustava Meiera). Profesně začínal jako klavírista a korepetitor v operních domech Evropy a Severní Ameriky, než ho v Chicagské lyrické opeře objevil Daniel Barenboim. Ten rychle rozpoznal jeho velký talent a udělal z mladého Pappana svého asistenta. Kariérní průlom představovala funkce hudebního ředitele Norské národní opery, kterou získal ve svých jednatřiceti letech. Poté působil jako hudební ředitel Královského divadla La Monnaie v Bruselu (1992–2002), hlavní hostující dirigent Izraelské filharmonie (1997–1999) a od roku 2005 až do konce minulé sezony jako hudební ředitel římského Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia.
S ním vystoupil v roce 2019 i na Pražském jaru, kde sklidil velké ovace a ty nejlepší kritiky. Dnes přijíždí do Prahy znovu, aby se posluchačům poprvé představil s Českou filharmonií. Se sólistkou dnešního koncertu, houslistkou Janine Jansen, už má za sebou mnohé, mimo jiné nahrávku Brahmsova a Bartókova houslového koncertu, která si díky svému originálnímu pojetí a empatické souhře umělců získala nadšené posluchače.
Kromě toho má sir Antonio na svém kontě množství orchestrálních alb zpravidla romantického repertoáru (od roku 1995 nahrává exkluzivně pro Warner Classics), a to jak se „svým“ Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, tak s dalšími významnými orchestry, jako jsou Londýnský symfonický orchestr či Berlínští filharmonikové. Většina nahrávek je však operních, což reflektuje jeho dlouholeté působení v operních domech.
Kromě zmíněné Covent Garden, kde nastudoval opery od baroka po současnost, se čas od času objeví i v newyorské Metropolitní, Vídeňské a Berlínské státní opeře, milánské La Scale či na Bayreuthském festivalu. V této sezoně ho zastihneme také na Velikonočním festivalu v Salcburku, kde má letošní rezidenturu s Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, v prosinci bude řídit v Amsterdamu Královský orchestr Concertgebouw či v dubnu drážďanskou Staatskapelle.
Benjamin Britten
Sinfonia da Requiem, op. 20
Gustav Mahler
Symfonie č. 5 cis moll
Dílo Gustava Mahlera (1860–1911) nemůžeme oddělit od jeho vztahu k přírodě. Potřeboval a vyhledával ji, očekával, že mu poskytne „základní náměty a rytmy svého umění“, sám se přirovnal k hudebnímu nástroji, na nějž hraje „duch světa, pramen všeho bytí.“ Nahlédneme-li byť jen na fotografie míst, z nichž čerpal energii ke komponování, možná se neubráníme dojmu, že je s nimi hudba tohoto autora bytostně spjatá. Svou roli zde ale sehrály také praktické důvody, Mahler-dirigent, který se práci věnoval vždy na více než sto procent, nacházel klid a soustředění na komponování jen mimo sezonu.
Pátou symfonii začal psát skladatel v létě roku 1901 v rakouské vesničce Maiernigg u Vrbského jezera, kde si nechal postavit vilu a „poustevnický“ domek ke komponování. Byl tehdy již pátým rokem šéfem jedné z nejprestižnějších evropských hudebních institucí, vídeňské Dvorní opery. Tentokrát se však kromě odpočinku musel zotavovat i zdravotně, v únoru málem podlehl silnému hemoroidálnímu krvácení a zachránil ho jen včasný chirurgický zákrok: „Zatímco jsem se pohyboval na hranici mezi životem a smrtí, říkal jsem si, zda by nebylo lepší s tím skoncovat hned, protože tam musí nakonec dospět každý,“ zapsal si později.
Smrt jako by byla Mahlerovi v patách od dětství – sedm z dvanácti mladších sourozenců se nedožilo věku dvou let, bratr Ernst zemřel ve třinácti, roku 1895 spáchal sebevraždu jedenadvacetiletý Otto, o čtyři roky později pochoval skladatel oba rodiče a mladší sestru Poldi. Nepřekvapí nás tedy nezvyklý počet smutečních pochodů v jeho díle a není to ani poprvé, kdy se v idylickém prostředí rodila hudba zcela kontrastní: poslední píseň sbírky Chlapcův kouzelný roh s názvem Tambor, tři Písně o mrtvých dětech, čtyři písně na Rückertovy texty a první dvě věty nové symfonie: „Jejich obsah je strašlivě smutný a velice jsem trpěl, že jsem je musel psát, a trpím i při pomyšlení, že jednou si je bude muset vyslechnout svět,“ sdělil své oddané přítelkyni Natalii Bauer-Lechnerové (1858–1921). K symfonii ještě podotkl, že bude „podle všech pravidel, o čtyřech větách, z nichž každá bude samostatná a uzavřená, a spojovat je bude jen podobné ladění.“ Dalším výrazným zdrojem se mu stal bachovský kontrapunkt: „V Bachovi jsou všechny zárodky života, sjednocené jako svět v Bohu. Neexistuje mohutnější polyfonie,“ prohlašoval a věnoval studiu polyfonie až několik hodin denně.
Jenže pak nastal ve skladatelově životě „velký třesk“. Kdo ví, jak by dílo dokončil, kdyby 7. listopadu 1901 nepoznal na přátelském setkání okouzlující, hudebně nadanou a nepochybně velmi charismatickou Almu Schindlerovou (1879–1964). Okamžitě si Gustava podmanila svou bezprostředností a do deníku si napsala: „Ten chlapík je stvořen výlučně z kyslíku. Kdo se k němu přiblíží, shoří.“ V prosinci se zasnoubili, v lednu Alma otěhotněla, svatba se konala 9. března 1902 v kostele sv. Karla Boromejského v úzkém okruhu rodiny a přátel. Oběma nastalo šťastné a současně komplikované životní období…
V létě složil Mahler v Maierniggu pro svou manželku píseň Miluješ-li pro krásu (Liebst du um Schönheit) a do Páté symfonie vložil jednu ze svých nejintenzivnějších a nejpopulárnějších pomalých vět, Adagietto. Premiéra díla se konala 18. října 1904 v Kolíně nad Rýnem pod vedením autora. Při koncertě se ozývalo pískání a jako ukázku jedné z mnoha negativních kritik citujme Hermanna Kippera, podle kterého byla první věta příliš dlouhá, ve druhé bylo mnoho „nehudebních“ míst, zazněly „otřesné kakofonie“, autorův mozek se podle něj „nachází v neustálém zmatku.“ Skladatel po premiéře lakonicky poznamenal: „Nikdo tomu nerozuměl. Přál bych si, abych mohl dirigovat premiéru padesát let po své smrti.“ Symfonie neuspěla ani následující rok při uvedeních v Drážďanech, Berlíně a v Praze, kde zazněla 2. března 1905 v provedení orchestru Nového německého divadla (dnes Státní opera) za řízení skladatele a dirigenta Leo Blecha (1871–1958). První skutečně vřelé přijetí díla přišlo na americké půdě 24. března 1905, kdy Cincinnati Symphony Orchestra dirigoval Frank Van der Stucken. Následovala uvedení v Bostonu, New Yorku a Filadelfii, čímž se Mahlerova hudba stala známější v amerických kruzích, než tam v roce 1907 přijel sám skladatel.
Pátá symfonie představuje ve skladatelově tvorbě předěl. Ačkoliv přetrvávají tematické souvislosti s písněmi, od této chvíle u Mahlera s výjimkou Osmé symfonie a Písně o zemi nenajdeme v orchestrální tvorbě vokální složku. První část přibližně hodinového díla tvoří dvě temně ponuré věty. Nejprve uslyšíme slavnou fanfáru, kdy trubka ohlašuje smrt a otevírá prostor smutečnímu pochodu. Poklidný, pomalý pohyb, jež prosvítí dřevěné dechové nástroje durovým tématem, naruší divoká dramatická část. Tíhu a hustý orchestrální zvuk střídají introspektivní plochy, reflektující pocit ztráty. Do téměř zoufalého vyhasnutí vpadne prudkost následující věty (Bouřlivým pohybem), v níž kantabilní téma provázejí dechové „vzlyky“. Dvě hlavní myšlenky se později spojí ve vítězný žesťový proud, avšak i tentokrát hudba ústí do úzkostného napětí.
Druhou část symfonie tvoří Mahlerovo rozsáhlé Scherzo, sice roztančené a bez autorovy typické ironie, přesto i zde probleskují stíny smutku, jejichž nositeli jsou opět dechové nástroje. Třetí část skladby zahájí intimní strunné Adagietto, proslavené zejména filmem Luchina Viscontiho Smrt v Benátkách. Jako by chlácholivě odfouklo veškerou tíseň… V bukolicky živelném finále autor široce rozvíjí více témat, aby třetí z nich dovedl k velkolepému žesťovému chorálu.