Česká filharmonie • Semjon Byčkov

Jan Mráček se narodil v roce 1991 v Plzni a na housle začal hrát v 5 letech ve třídě profesorky Magdalény Mickové. Od roku 2003 studoval u profesora Jiřího Fišera, v roce 2013 absolvoval s vyznamenáním Pražskou konzervatoř a donedávna studoval na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni pod vedením koncertního mistra Vídeňské filharmonie Jiřího Pospíchala.

Již během studií nasbíral mnoho významných úspěchů a ocenění v soutěžích. Pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka, což položilo počátek dlouhé a plodné spolupráce. Mezi jeho největší soutěžní úspěchy patří 1. místo v Soutěži konzervatoří v roce 2008, vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2009; v roce 2010 se Jan Mráček stal nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera. Předseda komise komentoval vítězství slovy: „Jan zvítězil právem. Fascinoval nás od prvního kola nejen svými technickými dovednostmi, ale také charismatickým vystupováním na scéně.“

Od roku 2011 je Jan Mráček nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jako sólista vystoupil se světovými orchestry, jako jsou Royal Philharmonic Orchestra, St. Louis Symphony, Symphony of Florida, Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského, Kuopio Symphony Orchestra, Symfonický orchestr Rumunského rozhlasu nebo finský orchestr Lappeenranta City Orchestra. Vystupuje též s Českým národním symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Janáčkovou filharmonií Ostrava a téměř všemi českými regionálními orchestry.

Maestro Jiří Bělohlávek ho přivedl na post hostujícího koncertního mistra České filharmonie, kde od sezony 2018/2019 působí jako koncertní mistr. Byl také koncertním mistrem European Youth Orchestra na letním turné v roce 2015 pod vedením dirigentů Gianandrea Nosedy a Xiana Zhanga.

Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria. S tímto klavírním triem v roce 2014 získal 3. cenu na Mezinárodní soutěži komorní hudby Antonína Dvořáka a v září téhož roku 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu.

V roce 2016 vydal pro švýcarské vydavatelství Onyx CD s Houslovým koncertem a dalšími Dvořákovými skladbami s klavíristou Lukášem Klánským a s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Jamese Judda, které zaznamenalo vynikající kritický ohlas.

Jan Mráček hraje na housle italského houslaře Carla Fernanda Landolfiho vyrobené v Miláně roku 1758, které mu velkoryse zapůjčil Peter Biddulph.

V roce 2021 mu byla na Open Air koncertu České filharmonie udělena Cena Jiřího Bělohlávka.

„Během několika minut jsme zcela uchváceni intenzitou jeho intelektu a uměleckého výkonu,“ píše The Los Angeles Times o dnes již čtyřiasedmdesátiletém klavíristovi Emanuelu Axovi. „Manny“, jak je někdy přezdíván, bývá označován za jednoho z nejupřímnějších a nejskromnějších umělců dnešní doby, přestože se již od roku 1974, kdy vyhrál první ročník Mezinárodní klavírní soutěže Arthura Rubinsteina v Tel Avivu, pohybuje na výsluní světové hudební scény. Má dokonce svůj fanklub „Manny Ax’s Manics“, jehož členové nosí na koncerty své modly trička s tímto názvem.

Emanuel Ax se narodil v Polsku, ale již v raném dětství se s rodiči přestěhoval do Kanady a posléze do New Yorku. Tam vystudoval Juilliard School, kde nyní sám vyučuje, a zažil si svůj koncertní debut v rámci Young Concert Artists Series. Vítězství ve zmíněné Rubinsteinově soutěži spolu s cenou Michael Award of Young Concert Artists a Avery Fischer Prize ho doslova katapultovalo na koncertní pódia, na kterých dosáhl těch největších úspěchů jako sólista i jako komorní hráč.

Pro jeho kariéru bylo důležité také uzavření partnerství s vydavatelstvím Sony Classical, pro které exkluzivně natáčí již od roku 1987. Druhé a třetí album z řady Haydnových klavírních sonát dokonce získalo cenu Grammy. Tuto nejprestižnější cenu, již může CD získat, obdržel i za Beethovenovy a Brahmsovy sonáty pro violoncello a klavír, které natočil se svým dlouholetým uměleckým partnerem Yo-Yo Mou. S ním a Leonidem Kavakosem se také v poslední době pustili do ambiciózního projektu nahrávek všech klavírních trií a také symfonií Ludwiga van Beethovena v úpravě pro jejich obsazení. Z projektu „Beethoven for Three“, který nyní propagují i živě na koncertních pódiích, mají zatím natočeny symfonie 2, 5 a 6 spolu s prvním triovým opusem. 

Kromě tradičního repertoáru (či jeho úprav) se však velice intenzivně věnuje také premiérování nových děl soudobých skladatelů. Jeho prsty tak poprvé prošly skladby například Krzysztofa Pendereckého či Johna Adamse; v říjnu 2023 pak premiéroval druhý klavírní koncert Anderse Hillborga, The MAX Concerto, který tento současný švédský skladatel napsal na objednávku Sanfranciského symfonického orchestru v čele s Esou-Pekkou Salonenem. Kromě toho byla letošní sezona ve znamení evropských turné (hlavně s Královským orchestrem Concertgebouw a Bavorským státním orchestrem) a beethovenovsko-schönbergovských recitálů po Spojených státech, kde (konkrétně v New Yorku) Ax se svou ženou, klavíristkou Yoko Nozaki, také žije. 

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Roky 1878–1880 bývají u Antonína Dvořáka označovány jako „slovanské období“,neboť skladatel v této době vycházel obzvláště ze slovanské lidové hudby. V těchto třech letech také vznikly velmi úspěšné skladby jako Serenáda pro dechové nástroje, tři Slovanské rapsodie, Česká svita, Symfonie č. 6, první řada Slovanských tanců, Cigánské melodie či řada klavírních skladeb. Slovanský „tón“ byl ve své době žádaný; v českých zemích z vlasteneckého důvodu a v evropském kontextu zase naplňoval potřebu jedinečnosti, „exotičnosti“. Jedním z vrcholných Dvořákových děl nejen v souvislosti s jeho „slovanským obdobím“ je bezesporu Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53. Vznikl na Sychrově v létě roku 1879.

Autor byl samozřejmě potěšen zájmem Simrockova berlínského nakladatelství o další skladbu „slovanského naladění“. Dvořák se v této době dostává do situace, kdy kompozičně dozrává a jeho ambice směřují k snahám o virtuositu naplněnou invencí. Pomýšlel na to, že by sólový part svěřil virtuosovi Josephu Joachimovi, kterému koncert dedikoval. Dvořák Joachima dokonce na jaře roku 1880 v Berlíně navštívil a dílo s ním konzultoval. Houslový virtuos měl výhrady k některým pasážím, které považoval za příliš obtížné. Orchestraci zase hodnotil v některých místech za příliš hutnou. Neznamená to ovšem, že by se o koncertu nevyjadřoval pochvalně. Dvořák na rady houslového virtuosa dílo poupravil. Poslední změny dokončil v říjnu 1882.

V následujícím období se ozřejmilo, že Joseph Joachim se premiéry koncertu skutečně neujme, a tak Dvořák zadal první provedení šestadvacetiletému houslistovi Františku Ondříčkovi. K premiéře došlo 14. října 1883 na Žofíně za doprovodu Orchestru Národního divadla pod taktovkou Mořice Angera. Dostavil se mimořádný úspěch a během svých dalších turné pomohl Ondříček posunout Dvořákův houslový koncert na světová pódia, na kterých zaznívá dodnes.