Pořiďte si své abonmá. Právě probíhá předprodej na sezonu 2025/2026.

Vybrat abonmá
Hledat

Česká filharmonie • Sol Gabetta


Elgarův koncert pro violoncello označuje hvězdná cellistka Sol Gabetta za svůj nejoblíbenější vůbec. Kontrast k jeho zádumčivé atmosféře ovlivněné první světovou válkou vytvoří Pulcinella, Stravinského balet se zpěvy ze stejné doby. Vše pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova.

Koncert z řady C

Program

Edward Elgar
Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85 

Igor Stravinskij
Pulcinella, koncertní provedení hudby k baletu

Účinkující

Sol Gabetta violoncello

Stefanie Irányi soprán 
Martin Mitterrutzner tenor 
Jongmin Park bas 

Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Sol Gabetta

Rudolfinum — Dvořákova síň

„Jsem sám a obětí okolností jako nikdy předtím. Všechno dobré, hezké, čisté, čerstvé a milé je daleko, a nikdy se to nevrátí.“
–⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dopis Edwarda Elgara z roku 1919

Když Elgar v roce 1919 psal svůj koncert pro violoncello, potýkal se vedle zdravotních problémů také s traumatem z hrůz doznívající první světové války. Podle argentinské violoncellistky Sol Gabetty je však třeba skladbu vnímat komplexněji.

„Je nesmírně působivá, zejména začátek a konec, které vypadají jako dva řecké sloupy. Je úžasné, co mezi nimi můžete najít! Koncert napsal Elgar na sklonku života, kdy mu nebylo dobře, ale často se zapomíná, že to není jen melancholie. Zejména druhá věta má spoustu vtipu a živosti. To je překvapivé! Skoro jako by tam nepatřila, ale je jeho součástí.“ 

Kompozici považuje Gabetta za platformu, kde má její nástroj možnost zazářit jako málokde. To, že skladbu zpopularizovala až v šedesátých letech její legendární kolegyně Jacqueline du Pré, pak prý ukazuje na důležitost sólistů jako „tlumočníků, kteří komunikují skladby“. 

Co se interpretace skladby týká, Gabetta má jasno: „Předpojatý názor zacpává uši. To je pro mě důležité i při výuce. Nechci, aby moji studenti hráli jako já! Občas nabídnou něco, co se mi zpočátku nelíbí. To ale neznamená, že to není dobré. Mým úkolem je pak pomoci jim najít přesvědčivý způsob na základě jejich vkusu a interpretace. Je také důležité být si jistý sám sebou a svým výkladem. Teprve pak můžete přesvědčit publikum. Když lidé – mladí, staří, kritici, kdokoli – přijdou na koncert s hotovým názorem a už neposlouchají, je to problém. Každý, kdo nikdy předtím skladbu neslyšel, automaticky přichází s otevřenýma ušima a okamžitě si všimne: Dotýká se mě to – nebo ne.“

Účinkující

Sol Gabetta  violoncello

Sol Gabetta

Elgarův koncert hrála mezinárodně proslavená argentinská violoncellistka Sol Gabetta s Českou filharmonií už v roce 2017. Velký úspěch sklidila v Praze i předtím se stejným repertoárem při svém debutu s Berlínskými filharmoniky pod vedením sira Simona Rattlea, ze kterého existuje živá nahrávka vydaná v roce 2016 pod labelem Sony Classical. Laureátka prestižní soutěže P. I. Čajkovského a soutěže ARD v Mnichově, také několikanásobná držitelka ceny OPUS Klassik, Gramophone Award a kandidátka na cenu Grammy běžně spolupracuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry, jako jsou Londýnský filharmonický orchestr, Symfonický orchestr BBC, Královský orchestr Concertgebouw, drážďanská Staatskapelle či Filadelfský orchestr a Newyorská filharmonie. Na recitálech v rámci významných festivalů (Verbier, Salcburk, Lucern) se objevuje v triu s Isabelle Faust a Alexanderem Melnikovem, v duu s Patriciou Kopatchinskajou nebo se svým dlouholetým klavírním partnerem Bertrandem Chamayou. Kromě tradičního repertoáru podporuje také soudobou tvorbu, o čemž svědčí například premiérování nového Violoncellového koncertu Francisca Colla.

Stefanie Irányi  soprán

Německou mezzosopranistku Stefanii Irányi zná Praha pravděpodobně především z jejích vystoupení s Rozhlasovými symfoniky. Provedením Zemlinkého (nejen) písní a Wagnerovy Valkýry tak již české metropoli poodkryla část své repertoárové šíře, jež zahrnuje díla od vrcholného baroka a klasicismu (jak dokazuje i její debutové album Lamenti s útržky z oper J. A. Hasseho, J. Haydna a G. F. Händela) po současnost. Svou operní kariéru zahájila ještě za dob studií na Musikhochschule v Mnichově inscenací opery The Consul Giancarla Menottiho v turínské opeře, načež začala dostávat další nabídky z evropských operních domů, z nichž snad nejvíce zaujala jako Brangäne ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě. Wagnera zpívala také koncertně, jako například roli Fricky ve Zlatu Rýna pod vedením Kenta Nagana či roli Sieglindy se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nebo Západoaustralským symfonickým orchestrem. Kromě již zmíněných spolupracovala také s dirigenty, jako jsou Zubin Mehta, Manfred Honeck, sir Simon Rattle či Jakub Hrůša. V rámci písňových recitálů ji dále můžeme zahlédnout na pódiu zpravidla s klavíristou Helmutem Deutschem.

Martin Mitterrutzner  tenor

Rodák z Tyrolska, tenorista Martin Mitterrutzner, se poprvé na jevišti objevil v deseti letech, a to v roli Prvního chlapce v Mozartově Kouzelné flétně pod vedením sira Johna Eliota Gardinera. Pod uměleckým vedením Brigitte Fassbaeneder začal svou kariéru jako člen operního souboru Tiroler Landestheater, později působil v Oper Frankfurt, kde nastudoval množství širokého repertoáru od Mozarta po Berga. Nyní dostává nabídky například z Divadla na Vídeňce, curyšského Opernhausu či od festivalů v Aix-en-Provence a Salcburku; úzce spolupracuje s drážďanskou Semperoper. Také jeho koncertní repertoár je široký: zahrnuje díla od Bacha a Händela až po Brittena a Svena Davida Sandströma, jež na pódiích provádí pod taktovkami renomovaných dirigentů, jako jsou Kent Nagano, Franz Welser-Möst, Jakub Hrůša nebo Riccardo Minasi, s nímž také nahrál oceňované album s Vinciho operou Catone in Utica (Decca, 2015). Písňový repertoár provádí nejčastěji s klavíristou Geroldem Huberem, popř. s kytaristou Martinem Weselym.

Jongmin Park  bas

Jongmin Park

Jihokorejský basista Jongmin Park, laureát soutěže BBC Cardiff Singer of the World nebo soutěže P. I. Čajkovského, vystudoval Korea National University of Arts, načež se stal součástí akademie milánského Teatro alla Scala. Mezi lety 2010–2013 byl členem operního souboru při Hamburské státní opeře, následně sedm let ve Vídeňské státní opeře. Během tohoto působení nastudoval množství titulních rolí v repertoáru od Mozarta po Wagnera, které pak zpíval také například v milánském Teatru alla Scala, madridském Teatru Real či nedávno na Bayreuthském festivalu. Kromě již zmíněných bývá hostem v newyorské Metropolitní opeře či londýnské Covent Garden; koncertní repertoár ho pak zavedl kromě Evropy – vídeňského Musikvereinu, londýnské Wigmore Hall a berlínské Filharmonie – například až do Suntory Hall v Tokiu. S Českou filharmonií ho již svázala spolupráce na nahrávce Dvořákova Stabat Mater, kterou natočil v roce 2016 pod vedením Jiřího Bělohlávka.

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Skladby

Edward Elgar
Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85

Anglický skladatel Edward Elgar vyrůstal v rodině chrámového varhaníka, který byl zároveň obchodníkem s hudebninami a hudebními nástroji. S hrou na klavír začal malý Edward ve škole, hru na varhany si osvojoval pozorováním otce. V jeho obchodě si navíc půjčoval nejrůznější hudební nástroje a sám se na ně učil hrát, aniž by dostal jakékoliv instrukce. Záhy tak zvládal nejen hru na klavír a varhany, ale i na housle, violu, violoncello nebo fagot. Podobným způsobem začal i komponovat. V šestnácti letech se stal hudebníkem na volné noze, a poznával tak hudbu především z praxe instrumentalisty, chrámového varhaníka a dirigenta. Komponoval většinou sborová díla, ale skutečné skladatelské renomé si vydobyl teprve ve svých 42 letech, když napsal Variace „Enigma“, op. 36. Premiéru tehdy nastudoval a řídil skvělý dirigent Hans Richter, který si díla velice cenil. Nápad na vytvoření variací s nepřiznaným, „zašifrovaným“ tématem svědčí o Elgarově nebývalé invenci, u samouka navíc ničím nespoutané. Dílo je skrytou poctou skladatelově manželce Alici a přátelům, kteří za Elgarem stáli v nejistých začátcích skladatelské kariéry.

K nejvýznamnějším Elgarovým dílům patří také Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85. Už jen volba violoncella jako sólového nástroje představuje pro skladatele velkou výzvu. Snad nejlépe to kdysi lapidárně vystihl Antonín Dvořák, když své žáky v kompozici varoval, že na rozdíl od klavíru nebo houslí, které se umějí před orchestrem prosadit jako ideální sólové nástroje, violoncello obdobnými tónovými kvalitami nedisponuje: „nahoře to huhňá a dole brumlá“. Je možné, že Elgar po svém Houslovém koncertu (1907–1910) pojal podobný záměr jako jeho předchůdce Dvořák – vyrovnat se s obtížným skladatelským úkolem. Kompoziční řešení tomu rozhodně napovídá. Na rozdíl od většiny jiných koncertantních skladeb zvolil Elgar neobvyklé čtyřvěté uspořádání, které je typické spíše pro komorní hudbu. A právě s tímto hudebním druhem má Elgarova skladba hodně společného. Delikátní instrumentací řeší zvukové limity sólového nástroje a hudba sama má ve skutečnosti velmi niterný až komorní charakter. Ve zhudebnění bolesti a smutku dosahuje Elgarova hudební řeč dokonalosti, melancholické fráze gradující do stále bezradnější ponurosti jsou pro interpreta klíčem k uchopení celého díla. Koncert vznikl v době naplněné rezignací, bezprostředně po první světové válce, skladatel se potýkal se zdravotními problémy, ale především mu v době kompozice odcházela jeho milovaná žena, která se ještě účastnila premiéry, ale následujícího roku zemřela. Přestože se provedení skladby 27. října 1919 ujal výborný violoncellista Felix Salmond, London Symphony Orchestra a Elgar jako dirigent, nedopadla premiéra dobře, a to vinou zcela nedostatečného času na zkoušky. Premiérový neúspěch se na koncertu podepsal přespříliš. I přes snahu mnohých vynikajících violoncellistů se skladba naplno octla v centru pozornosti až roku 1965, díky legendární nahrávce tehdy dvacetileté Jacqueline du Pré.

Igor Stravinskij
Pulcinella, koncertní provedení hudby k baletu

Elgarův koncert pro violoncello označuje hvězdná cellistka Sol Gabetta za svůj nejoblíbenější vůbec. Kontrast k jeho zádumčivé atmosféře ovlivněné první světovou válkou vytvoří Pulcinella, Stravinského balet se zpěvy ze stejné doby. Vše pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova.