Česká filharmonie • Sol Gabetta

„Vtip, aristokratické držení těla a elegance; neustálé změny nálady, intenzity a lehkosti v téměř zázračné rovnováze.“

– The Glasgow Herald

Sol Gabetta dobyla mezinárodního věhlasu v roce 2004 svým debutem s Vídeňskou filharmonií pod taktovkou Valerie Gergijeva, kdy získala cenu Crédit Suisse Young Artist Award. Narodila se v Argentině a svou první soutěž vyhrála v deseti letech; brzy následovala cena Natalie Gutman a vyznamenání na Čajkovského soutěži v Moskvě a na Mezinárodní hudební soutěži ARD v Mnichově. Byla nominována na cenu Grammy Award; v roce 2010 získala ocenění časopisu Gramophone „Nejlepší mladý umělec roku“ a v roce 2012 Würthovu cenu pro mladé hudebníky.

Po svém kritiky vysoce oceňovaném debutu s Berlínskou filharmonií pod vedením Sira Simona Rattlea na Velikonočním festivalu v Baden-Badenu v roce 2014 a na Festivalu Mostly Mozart v New Yorku v srpnu 2015 debutovala u Losangeleské filharmonie a Houstonského symfonického orchestru. Bude rovněž hrát s Tonhalle-Orchester Zürich a Sankt Petěrsburgskou filharmonií a podnikla turné s Pařížským orchestrem, Il Giardino Armonico, Rotterdamskou filharmonií a s Drážďanskou filharmonií, u níž je v této sezoně na residenčním pobytu. Jako residenční umělec figurovala i v bruselském Palais des Beaux Arts. V závěru sezony 2015/2016 se Sol Gabetta připojila k Royal Concertgebouw Orchestra na evropském turné a vystoupila s ním na Festivalu v Luzernu, Festivalu Grafenegg a na Salzburger Festspiele.

Sol Gabetta vystupuje s předními orchestry a dirigenty po celém světě. Spolupracovala s tělesy jako Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Národní symfonický orchestr ve Washingtonu, Francouzský národní orchestr, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Bamberští symfonici, Symfonický orchestr divadla Bolšoj těatr, Symfonický orchestr finského rozhlasu, Filadelfský symfonický orchestr, Londýnská filharmonie a Philharmonia Orchestra. Úzce spolupracuje také s dirigenty jako Giovanni Antonini, Mario Venzago a Krzysztof Urbański.

V létě 2014 byla Sol Gabetta residenční umělkyní Šlesvicko-holštýnského festivalu a důležitými momenty v její kariéře byl její residenční pobyt u Essenské filharmonie a v Konzerthaus Berlin. Pravidelně vystupuje na festivalech jako Verbier, Gstaad, Schwetzingen, Rheingau, Schubertiade Schwarzenberg a Beethovenfest Bonn.

Věnuje se také komorní hře, a to na světových koncertních pódiích jako Wigmore Hall v Londýně, Palau de la Música Catalana v Barceloně a Théâtre des Champs-Élysées v Paříži, kde vystupuje spolu s vynikajícími spoluhráči, jako jsou Patricia Kopačinskaja a Bertrand Chamayou. Její nadšení pro komorní hudbu ji vedlo k založení Festivalu Solsberg ve Švýcarsku.

V roce 2013 byla Sol Gabetta jmenována Instrumentalistkou roku a získala cenu ECHO Klassik za svou interpretaci Šostakovičova Violoncellového koncertu s Berlínskou filharmonií pod vedením Lorina Maazela. Tuto cenu získala rovněž v letech 2007, 2009 a 2011 za nahrávky Haydnových, Mozartových a Elgarových Violoncellových koncertů a hudby Čajkovského a Ginastery. Její rozsáhlá diskografie u firmy SONY zahrnuje také kompaktní disk dvojrecitálu s klavíristkou Hélène Grimaud u firmy Deutsche Grammophon.

Díky štědrému soukromému stipendiu udělenému fondem Rahn Kulturfonds hraje Sol Gabetta na velmi vzácné a cenné violoncello od Giovanni Battisty Guadagniniho z roku 1759. Od roku 2005 pedagogicky působí na Hudební akademii v Basileji.

Basista Jongmin Park studoval zpěv ve svém rodném městě Soulu a byl členem milánské Accademia Teatro alla Scala, kde studoval u Mirelly Freni, Luigiho Alviho a Renata Brusona. V letech 2010–2013 byl členem souboru Hamburské státní opery, kde mj. převzal role Collina, Sparafucileho a Sarastra. V létě roku 2014 debutoval v Královské opeře v Covent Garden, na festivalu BBC Proms a na City of London Festival 2014. Vyhrál Mezinárodní soutěž Čajkovského a získal Wagnerovu cenu v soutěži Plácido Domingo Operalia. V roce 2010 poprvé koncertoval s večerem písní v Mnichově a na jaře 2015 měl první recitál ve vídeňském Musikvereinu. Úspěšný je i jako koncertní pěvec, zpíval v Beethovenově Deváté s Londýnským symfonickým orchestrem, ve Vesperae solennes de Confessore na vánočním koncertu v La Scale a ve Verdiho Rekviem v Soulu. Ve Vídeňské státní opeře debutoval v roce 2011 jako Colline a následně tam ztvárnil mj. následující role: Zuniga, Mönch (Don Carlos), Basilio, Billy Jackrabbit, Quinault, Gremin a sir Giorgio.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Anglický skladatel Edward Elgar vyrůstal v rodině chrámového varhaníka, který byl zároveň obchodníkem s hudebninami a hudebními nástroji. S hrou na klavír začal malý Edward ve škole, hru na varhany si osvojoval pozorováním otce. V jeho obchodě si navíc půjčoval nejrůznější hudební nástroje a sám se na ně učil hrát, aniž by dostal jakékoliv instrukce. Záhy tak zvládal nejen hru na klavír a varhany, ale i na housle, violu, violoncello nebo fagot. Podobným způsobem začal i komponovat. V šestnácti letech se stal hudebníkem na volné noze, a poznával tak hudbu především z praxe instrumentalisty, chrámového varhaníka a dirigenta. Komponoval většinou sborová díla, ale skutečné skladatelské renomé si vydobyl teprve ve svých 42 letech, když napsal Variace „Enigma“, op. 36. Premiéru tehdy nastudoval a řídil skvělý dirigent Hans Richter, který si díla velice cenil. Nápad na vytvoření variací s nepřiznaným, „zašifrovaným“ tématem svědčí o Elgarově nebývalé invenci, u samouka navíc ničím nespoutané. Dílo je skrytou poctou skladatelově manželce Alici a přátelům, kteří za Elgarem stáli v nejistých začátcích skladatelské kariéry.

K nejvýznamnějším Elgarovým dílům patří také Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85. Už jen volba violoncella jako sólového nástroje představuje pro skladatele velkou výzvu. Snad nejlépe to kdysi lapidárně vystihl Antonín Dvořák, když své žáky v kompozici varoval, že na rozdíl od klavíru nebo houslí, které se umějí před orchestrem prosadit jako ideální sólové nástroje, violoncello obdobnými tónovými kvalitami nedisponuje: „nahoře to huhňá a dole brumlá“. Je možné, že Elgar po svém Houslovém koncertu (1907–1910) pojal podobný záměr jako jeho předchůdce Dvořák – vyrovnat se s obtížným skladatelským úkolem. Kompoziční řešení tomu rozhodně napovídá. Na rozdíl od většiny jiných koncertantních skladeb zvolil Elgar neobvyklé čtyřvěté uspořádání, které je typické spíše pro komorní hudbu. A právě s tímto hudebním druhem má Elgarova skladba hodně společného. Delikátní instrumentací řeší zvukové limity sólového nástroje a hudba sama má ve skutečnosti velmi niterný až komorní charakter. Ve zhudebnění bolesti a smutku dosahuje Elgarova hudební řeč dokonalosti, melancholické fráze gradující do stále bezradnější ponurosti jsou pro interpreta klíčem k uchopení celého díla. Koncert vznikl v době naplněné rezignací, bezprostředně po první světové válce, skladatel se potýkal se zdravotními problémy, ale především mu v době kompozice odcházela jeho milovaná žena, která se ještě účastnila premiéry, ale následujícího roku zemřela. Přestože se provedení skladby 27. října 1919 ujal výborný violoncellista Felix Salmond, London Symphony Orchestra a Elgar jako dirigent, nedopadla premiéra dobře, a to vinou zcela nedostatečného času na zkoušky. Premiérový neúspěch se na koncertu podepsal přespříliš. I přes snahu mnohých vynikajících violoncellistů se skladba naplno octla v centru pozornosti až roku 1965, díky legendární nahrávce tehdy dvacetileté Jacqueline du Pré.