Česká filharmonie • Simon Rattle

Jednoho z nejprestižnějších dirigentů současnosti, nositele rytířského řádu a držitele Řádu za zásluhy uděleného jak anglickou královnou, tak městem Berlínem, sira Simona Rattla, vídáme v Rudolfinu poslední roky poměrně často. Dlouhodobá spolupráce s Českou filharmonií vedla k tomu, že se se svou manželkou, mezzosopranistkou Magdalenou Koženou, stal rezidenčním umělcem sezony 2022/2023. Během několika koncertů tak s Českou filharmonií provedl řadu symfonických děl, kterým vévodily vokálně-instrumentální skladby pozdního 19. či raného 20. století, tedy repertoár, za který je Rattle oceňován nejvíce. Naposledy v Rudolfinu vystoupil v únoru 2024 s klavíristkou Yujou Wang, s níž ho pojí na Grammy nominovaná nahrávka ze společného asijského turné v roce 2017. Od sezony 2024/2025 se stává hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie.

Sir Simon Rattle, rodák z Liverpoolu a absolvent Royal Academy of Music, zastával za svou dlouhotrvající kariéru řadu důležitých pozic. Do světového povědomí se dostal jako šéfdirigent Birmingamského symfonického orchestru, u kterého působil celých osmnáct let (osm let byl jeho hudebním ředitelem); poté následovalo šestnáct slavných let s Berlínskými filharmoniky (2002–2018; umělecký ředitel a šéfdirigent) a šest let u Londýnského symfonického orchestru. Sezonu 2023/2024 zahájil na postu šéfdirigenta Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Z titulu „principal artist“ také vede Orchestra of the Age of Enlightenment a je zakladatelem Birmingham Contemporary Music Group. Vedle svých stálých dirigentských postů udržuje vztahy s předními světovými orchestry, a tak často koncertuje po Evropě, USA a Asii a bývá k vidění i ve významných operních domech. 

Natočil více než 70 titulů pro vydavatelství EMI (nyní Warner Classics). Za své nahrávky získal řadu prestižních mezinárodních ocenění, jimž vévodí třikrát cena Grammy, a to za Mahlerovu Symfonii č. 10, Brahmsovo Německé requiem a Stravinského Žalmovou symfonii, které natočil s Berlínskými filharmoniky. V roce 2019 pořídil s Londýnským symfonickým orchestrem originální nahrávku Brucknerovy Šesté symfonie, která se stala předmětem vzrušených debat. 

Kromě zmíněných cen přineslo Rattlovo dlouhodobé partnerství s Berlínskými filharmoniky také nový a dlouhodobě úspěšný vzdělávací program „Zukunft@Bphil“. Angažování v hudebním vzdělávání však Rattle neopustil ani po odchodu z tohoto orchestru a spolu s Londýnským symfonickým orchestrem se pak podílel na vzniku LSO East London Academy. Ta od roku 2019 hledá a bezplatně rozvíjí potenciál mladých talentovaných hudebníků bez ohledu na jejich původ a finanční situaci.

LUDWIG VAN BEETHOVEN
(1770–1827)

První dílo, které Ludwig van Beethoven zamýšlel zkomponovat pro housle a orchestr, pochází asi z roku 1792, tato samostatná věta C dur je považována za fragment nedokončeného houslového koncertu. Kolem roku 1800 následovaly Romance G dur, op. 40, a Romance F dur, op. 50, a také tyto skladby považují někteří Beethovenovi životopisci za opuštěné plány cyklické koncertantní skladby, spolehlivý důkaz však schází.

Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 61, vznikal v pro Beethovena mimořádně krátkém časovém období, během listopadu a prosince 1806. Beethoven tehdy pracoval na Páté symfonii a obě díla mají některé společné znaky. Nejsou to pouze úvodní údery tympánů, příbuzný je i způsob tematické práce a celková nálada obou skladeb. Dílo bylo napsáno pro jeho prvního interpreta, Franze Clementa (1780–1842), koncertního mistra orchestru Divadla na Vídeňce, kde se také 23. prosince 1806 uskutečnila premiéra jako sólistova benefice; na programu byly dále operní předehry Étienne-Nicolase Méhula a Luigiho Cherubiniho a Händelovy a Mozartovy vokální skladby. Houslistovo jméno inspirovalo Beethovena ke slovní hříčce, když mu skladbu připsal jako „Concerto par Clemenza pour Clement“ (Z velkomyslnosti pro Clementa). Clement se jako koncertní mistr podílel na provedení řady Beethovenových děl a působil také jako zprostředkovatel mezi často nerudným skladatelem a netrpělivými orchestrálními hráči (v prvním tištěném vydání je však koncert věnován skladatelovu příteli Stephanu von Breuning). Clement údajně dostal hotové dílo na poslední chvíli, a přesto je zahrál brilantně. Jako hráč s vynikající technikou levé ruky, který však ještě lpěl na ve své době již překonaném tvaru smyčce, zřejmě nedosahoval žádoucího objemu zvuku. Beethoven později provedl v sólovém partu úpravy, a ke koncertu se vrátil ještě roku 1808, kdy jej na přání skladatele, klavíristy a nakladatele Muzia Clementiho upravil jako koncert pro klavír. Při té příležitosti podrobil sólový part houslí další revizi a v této definitivní podobě se dnes uvádí.

Expozici první věty otevírají zmíněné údery tympánů. Následuje pět myšlenek, které se odvíjejí jedna od druhé a rytmický prvek tympánů je stále provází. Úloha orchestru přesahuje obvyklou doprovodou funkci virtuózního koncertu a vede k symfonizaci, kterou se vyznačují houslové koncerty dalších generací. Nástup sólového nástroje budí spíše dojem kadence, ale i zde spolupůsobí rytmický vzorec úvodu, který prochází i celým provedením. V repríze se ještě po sólové kadenci (která byla zcela ponechána improvizačnímu umění sólisty) vrátí čtvrtá z myšlenek expozice, drobné překvapení pro posluchače, jenž očekává běžný závěr. Druhou větu by bylo možno rovněž považovat za „romanci“. Hlavní myšlenka se objeví v různých nástrojích, a nakonec v tutti orchestru, druhá, méně závažná myšlenka tvoří kontrastní odlehčení. Kadence převádí přímo (attacca) k závěrečné větě, rondu. Návrat rondového ritornelu není mechanický, Beethoven včleňuje dvě epizody. Další rozsáhlou kadencí skladba končí.

Franz Clement spoluúčinkoval v Divadle na Vídeňce také při hudební akademii, na níž byla poprvé veřejně uvedena Beethovenova třetí symfonie. Její historie zaujímá v literatuře rozsáhlý prostor a úvahy Beethovenových životopisců v souvislosti s tímto dílem daleko přesahují rámec vlastní hudby. Je uváděna do souvislosti se skladatelovým světonázorem a politickým přesvědčením, zkoumaly se pohnutky k její kompozici, řada hypotéz se vztahuje k názvu a dedikaci. Podle zpráv z druhé ruky měl podnět k symfonii poskytnout francouzský vyslanec ve Vídni generál Bernadotte, jehož Beethoven obdivoval a navštěvoval jeho salon. Smuteční pochod druhé věty se například kladl do spojení se smrtí admirála Nelsona (v době jeho smrti u Trafalgaru 1805 však už byla symfonie napsána), jiní ji kladli do souvislosti se skladatelovým zájmem o antické hrdiny a podobně. První skici k symfonii pocházejí z roku 1802, z doby, kdy se Napoleon Bonaparte stal konzulem francouzské republiky; Beethovenův obdiv k němu a ke všemu francouzskému vedl tak daleko, že dokonce zamýšlel přesídlit do Paříže. Novou symfonii chtěl Napoleonovi věnovat, což se však nezamlouvalo skladatelovu mecenáši knížeti Lobkowitzovi, který za skladbu nabídl nemalý obnos a vymínil si na půl roku provozovací právo. Beethoven záležitost vyřešil kompromisem, symfonii věnoval Lobkowitzovi a nazval ji „Bonaparte“. V polovině května 1804 se však Napoleon prohlásil císařem a podle svědectví tehdejšího skladatelova sekretáře Ferdinanda Riese rozhněvaný Beethoven titulní list symfonie roztrhal. Původní autograf se nezachoval, o změně názvu však vypovídá i opis, na němž byl původní titul odstraněn tak radikálně, až se protrhl papír. Na přelomu května a června 1804 se v Lobkowitzově vídeňském paláci uskutečnila soukromá zkušební provedení. Orchestr řídil při zkouškách koncertní mistr Anton Vranický a skladatel na jejich základě ještě prováděl korektury. Lobkowitz získaného práva na symfonii využil, dal ji provést na svém zámku Jezeří v severních Čechách, také za přítomnosti pruského prince Louise Ferdinanda, který projížděl s diplomatickým posláním Čechami, a v lednu 1805 ještě ve vídeňském paláci. Veřejná premiéra symfonie se uskutečnila 7. dubna 1805 v Divadle na Vídeňce za Beethovenova řízení. Otázkou zůstává, komu náleží přípisek pod titulem „composta per festeggiare il sovvenire di un grand Uomo“ (komponována k oslavě a upomínce na velkého člověka), s jakým skladba vyšla na podzim roku 1806 tiskem, už pod názvem Sinfonia Eroica. Oním „velkým člověkem“ byl podle všeho míněn pruský princ Louis Ferdinand, který padl 10. října 1806 v bitvě u Saalfeldu.

Beethovenova Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“ byla brzy apostrofována jako dílo revolucionáře, a to jak ve smyslu revoluce občanské, tak umělecké. Již roku 1839 se například psalo: „Beethoven převedl do tónů bouře světové revoluce; s úzkostí a přece plni nadšení nasloucháme, jak se opovážlivě blíží k hranicím harmonie.“ Symfonie představuje mezník ve vývoji symfonické tvorby svého autora i druhu. Především je neobyčejně rozměrná. Na tehdejší dobu neobvyklý počet tří lesních rohů v instrumentaci bývá někdy dáván do souvislosti s Beethovenovými počínajícími sluchovými obtížemi, spíše však naznačuje tendenci k rozšíření zvukových možností orchestru, jak je plně rozvinul (s pomocí technických zlepšení konstrukce nástrojů) romantismus. Hlavní téma nevychází pouze z tónů rozloženého kvartsextakordu Es dur s disonujícím cis; dva vstupní tutti akordy určují rytmický základ celé věty a tvoří podklad veškerého materiálu. Na významu nabývá část provedení, které přináší nové téma, objevující se také v kodě. Druhá věta je prvním příkladem užití smutečního pochodu jako samostatné věty symfonie, a scherzo je jedním z neenergičtějších v Beethovenově tvorbě vůbec. Mistrovské jsou variace finální věty, v nichž je nepopiratelná myšlenková souvislost s Beethovenovou hudbou k baletu Stvoření Prométheova, op. 43, resp. s Patnácti variacem a fugou na téma z Prométhea, op. 35, zvanými také Eroica-Variace. Beethovenova Eroica v mnoha směrech otevřela cestu velkým symfonickým dílům příštích skladatelských generací.