Česká filharmonie • Cristian Măcelaru

Vítěz soutěže Sira George Soltiho v roce 2014, Cristian Măcelaru je v současnosti rychle stoupající dirigentskou hvězdou. Pozornost hudební veřejnosti poprvé upoutal v únoru 2012, kdy s velkým úspěchem řídil Chicagský symfonický orchestr jako záskok za Pierra Bouleze. Od svého debutu dirigoval tento orchestr tři sezony za sebou. Po svém prvním vystoupení s Filadelfským orchestrem v dubnu 2013 řídil jako rezidenční dirigent všechny jeho abonentské programy včetně sezony 2015/16.

K nejvýznamnějším koncertům nynější sezony patří jeho debut v Lincolnově centru v rámci festivalu Mostly Mozart a spolupráce s Newyorskou filharmonií, s níž uvedl program sestavený výlučně z děl Sergeje Rachmaninova. Dále řídil Chicagský symfonický orchestr, Filadelfský orchestr, Losangeleskou filharmonii a Národní symfonický orchestr ve Washingtonu D.C. Na mezinárodní půdě debutoval s Německým symfonickým orchestrem Berlín, Symfonickým orchestrem Frankfurtského rozhlasu, Rotterdamskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Birminghamu, Královským skotským národním orchestrem, Národním symfonickým orchestrem RTE Dublin a Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem. V USA se dále představil posluchačům v Atlantě, Cincinnati, Minnesotě, San Diegu a Miami (New World Symphony), v kanadské Ottawě řídil koncert orchestru Národního centra umění.

V sezoně 2014/15 dirigoval jako host 11 koncertů projektu Dánského národního symfonického orchestru, kdy nahradil zesnulého šéfdirigenta Rafaela Frühbecka de Burgas. Velice úspěšná byla jeho spolupráce s houslistkou Anne-Sophie Mutter. Po angažmá v Dánsku následovala turné po Německu a USA.

Kromě koncertní činnosti se Cristian Măcelaru věnuje i opeře. V červnu 2015 debutoval v Cincinatti, kde řídil několik představení Trubadúra. V roce 2010 se poprvé představil divákům Houstonské opery s inscenací Madam Butterfly. Na festivalu soudobé hudby v Tanglewoodu dirigoval americkou premiéru orchestrální skladby Colina Matthewse Turning Point (Bod zvratu) v provedení místního orchestru.

Cristian Măcelaru je držitelem řady významných ocenění. V roce 2012 získal cenu Sira George Soltino jako nejvýraznější mladý dirigent a v roce 2014 titul „Solti Fellow“. Je absolventem Riceovy univerzity v Houstonu, kde vystudoval dirigování a hru na housle, v níž se pak dále zdokonaloval na Univerzitě v Miami.

Cristian Măcelaru byl už od dětství vynikající houslista. Stal se nejmladším koncertním mistrem v historii Symfonického orchestru Miami, s nímž ve věku 19 let debutoval v Carnegie Hall v New Yorku. Dvě sezony také hrál ve skupině prvních houslí Houstonského symfonického orchestru.

V minulosti Cristian Măcelaru zastával post rezidenčního dirigenta Shepherdovy hudební školy v rámci Riceovy univerzity, kde byl hudebním ředitelem Orchestru Kampanile, asistentem dirigenta Larryho Rachleffa a dirigentem Operního oddělení. Jako nadšený proponent hudebního vzdělání působil jako dirigent Houstonského orchestru mládeže. Coby zakladatel a umělecký ředitel hudebního projektu Crisalis vedl program, v jehož rámci mladí hudebníci účinkují v různých souborech bok po boku zkušených umělců.

Cristian Măcelaru žije ve Filadelfii se svou manželkou Cheryl a dětmi Beniaminem a Mariou.

Všech šest symfonií, které tvoří významnou součást rozsáhlého odkazu Bohuslava Martinů, skladatel zkomponoval v Americe, kam se musel v roce 1941 uchýlit před hrůzami druhé světové války. Ve Francii, kde do té doby žil (místo původně plánovaného pouze tříměsíčního studijního pobytu u Alberta Roussela) již osmnáct let, však do sebe vstřebal mnoho významných inspiračních zdrojů, které pak velice výrazně ovlivnily jeho další kompoziční vývoj. Nejvíce ale skladatelovo hudební myšlení a vyjadřování přece jenom zformovala jeho rodná země, kterou bohužel už nikdy neuvidí.

Své symfonie, v nichž nejen zúročuje bohaté skladatelské zkušenosti a po svém se vyrovnává s velkou tradicí symfonie 19. a první poloviny 20. století, tvoří spontánně nebo na objednávky tamních dirigentů a orchestrů. A i když mezi dokončením první a poslední z nich uběhlo plných jedenáct let, celý jejich komplet díky zmíněné pestré směsici nejrůznějších vjemů, okolností, ale samozřejmě i nesporného skladatelova talentu vykrystalizoval do natolik specifického, byť logicky uceleného Martinů pojetí této oblíbené kompoziční formy, že poličský rodák začíná být postupně zařazován mezi přední symfoniky – a to nejen např. významným dirigentem Ernestem Ansermetem, ale rovněž představiteli světové skladatelské elity či nejuznávanějšími kritiky včetně Virgila Thomsona, který již roku 1950 neváhá v New York Herald Tribune Times dokonce napsat, že „Martinů je pravý symfonik současnosti.“ A protože nejoblíbenější se mu tehdy stala barokní technika concerta grossa, v určité míře využívaná právě i v symfoniích, těžko bychom v nich uspěli např. s vyhledáváním hlavních a vedlejších témat (skladatel jde totiž vzhledem k tomu spíše cestou jejich rozvíjení z malých motivických jader) či některých dalších pro formu symfonie typických kompozičních postupů. Nikdy, ani v šesté, tedy poslední symfonii, která je spíše volnou fantazií, však neopouští určitý formální rámec a svět tonality, který je typický pro celý jeho tvůrčí odkaz.

Za jakýsi první Martinů pokus o vytvoření symfonie můžeme považovat Symfonickou větu H.45 a skladbu s názvem La Rhapsodie H.171, kterou chtěl skladatel původně použít jako úvodní větu symfonického celku. Pozdější Sinfonia Concertante H.219 a Sinfonietta giocosa H.282, mají totiž vzhledem k příliš těsné návaznosti na zmíněné barokní techniky již k velké formě symfonie 19. století už přece jen dost daleko.

Sám Martinů byl ale kupodivu pyšný až na svou třetí symfonii z roku 1944, plnou beznaděje, pramenící z válečných hrůz sužujících Evropu a stále sílícího stesku po domově, o níž také prohlásil, že teprve ta je jeho první skutečnou symfonií. Ovšem i čtyřvětá, spíše lyrická Symfonie č. 1 H.289, nabízí doslova esenci krásné hudby. Zmíněný Virgil Thomson dokonce svoji kritiku na její newyorské provedení zahájil slovy: „Smetanův dědic. Jaká radost!... Symfonie Bohuslava Martinů je krása sama. Je půvabná jako celek a s ničím ji nelze srovnat.... chápu ji jako meditaci nad skladatelovou rodnou vlastí.“ Skladatel symfonii psal na objednávku Sergeje Kusevického, šéfdirigenta Bostonského symfonického orchestru, který ji chtěl věnovat památce své ženy Natalie, a přesto, že byl Martinů z tohoto úkolu dost nervózní a dlouho o jeho koncepci uvažoval, zkomponoval skladbu plnou nevšedních osvěžujících nápadů.

K tomu, jak byl pro něho začátek kompozice obtížný, poznamenává: „Práci jsem odkládal od měsíce k měsíci, až v květnu 1942 jsem položil na papír první akordy. Jako zvláštní podrobnost uvádím, že tyto dva akordy mne pronásledovaly jako téma už od ledna (a jsou hlavním motivickým prvkem všech tří vět Dvojkoncertu) a že jsem je zcela logicky zamítal. Nelze přece položiti nebo utvořiti téma z dvou akordů (h moll, H dur). A přece jsem se nemohl dostati přes ně, až v květnu jsem náhle našel formu i orchestraci, kterou nyní mají, a celá první věta mi najednou vyrostla, jako by byla schována za tímto úvodem.“

První věta Moderato tohoto díla se i přes některé neobarokní prvky přiklání spíše k neoklasické formové koncepci utvářené však skladatelovým individuálním slohem s charakteristickým příklonem k modálnímu výkladu tonality, plagálním závěrům, šestiosminovému synkopickému rytmizování témat, typické barevnosti instrumentace, často spjaté se zvukem klavíru, či organickému rozvíjení formy oproti zavedeným schématům apod. Její rozsáhlé gradační plochy ale stále tvoří větší počet spíše krátkých motivů a frází, díky čemuž jejich spojení do ucelených hudebních oblouků charakterizuje výrazný, stále se proměňující vnitřní pohyb. Určitou změnu v pojetí cyklické orchestrální skladby vykazuje i věta druhá Scherzo allegro – Trio: Poco moderato v žádné z předcházejících neobarokních kompozic bychom totiž takovéto třídílné, osobitě pojaté scherzo, svým motivickým materiálem, harmonickým vývojem i orchestrálním zvukem připomínající leckdy symfonická scherza Dvořákova, nenašli. Volná věta Largo svým smutečním laděním nejvíce odpovídá dedikaci symfonie. Téma se v ní odvíjí v další nové variantě, jež od unisonového nástupu dospívá k polyfonnímu vyvrcholení nebývalé působivosti. Je to jedna z nejkrásnějších vět, které kdy byly ve 20. století napsány. Osobitost, pro kterou je typický odklon od předchozích allegrových vět koncertantního typu, provází nakonec i větu finální Allegro non troppo vybudovanou na rondovém principu. Přináší radostnou, po melodické i harmonické stránce výrazně českou hudbu, jejíž živelná vitalita ústí v závěru až do jásavě opojných poloh. Symfonie v Praze poprvé zazněla v rámci Pražského jara v květnu 1946 v podání České filharmonie a Charlese Muncha.