Program
Felix Mendelssohn Bartholdy
Symfonie č. 4 A dur, op. 90 „Italská“
Gustav Mahler
Písně o mrtvých dětech
Richard Wagner
Tannhäuser, předehra k opeře
Pořiďte si své abonmá. Právě jsme zahájili předprodej na sezonu 2025/2026.
Vybrat abonmáHudba od Richarda Wagnera je buddhistická, ta od Gustava Mahlera život sám. Aspoň to říká šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov, který se oběma skladateli zabývá celou svou kariéru. A Italská od Mendelssohna-Bartholdyho, ta je prostě a jednoduše krásná. Zveme na koncert, který začne symfonií a skončí předehrou.
Koncert z řady B
Felix Mendelssohn Bartholdy
Symfonie č. 4 A dur, op. 90 „Italská“
Gustav Mahler
Písně o mrtvých dětech
Richard Wagner
Tannhäuser, předehra k opeře
Fleur Barron mezzosoprán
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie
Mahlerovy Písně o mrtvých dětech pěvkyni Fleur Barron zasáhly hned na první poslech. „Nikdy jsem neměla pocit, že bych musela tvrdě pracovat na interpretaci nebo pochopení obsahu. Bylo to pro mě vždy naprosto jasné. Člověk se prostě může do Mahlerova hudebního světa ponořit – a pro posluchače je klíčové se mu poddat. Nechte tyto nádherné zvukové vlny vstoupit do sebe a uvidíte, co zažíváte. Já tuto hudbu vnímám jako oceán veliké síly.“
Když Mahlerovu hudbu poprvé jako student zaslechl o přestávce v jednom ze sálů sborové školy Michaila S. Glinky Semjon Byčkov, uchvátila ho natolik, že se zapomněl vrátit na hodinu. Intenzivní fascinace Mahlerem mu vydržela až do dnešních dní. S Českou filharmonií od roku 2022 nahrává komplet skladatelových symfonií. „Něco se nedá vysvětlit slovy, přesto je to možné pocítit. A já cítím, že tohle je dokonalý orchestr pro hudbu Gustava Mahlera,“ říká náš současný šéfdirigent.
„Objevování Mahlerovy hudby se podobá objevování života samotného. Zažít to znamená být vtažen do jeho světa a hodnot. To, co vyplývá z jeho hudby, dopisů a svědectví těch, kteří ho znali, je dualita tohoto muže. Jako tvůrce a zároveň interpret vymýšlí zvuky, které znovu tvoří svět přírody a lidí. Měl méně než 51 let na to, aby si uvědomil základní otázky naší existence, a ještě méně času na jejich zodpovězení. Přesto to byla doba dost dlouhá k vyjádření polyfonie života: jeho ušlechtilosti i banality, jeho reality i nadpozemskosti, jeho dětské naivity i neodmyslitelné tragédie,“ vypráví.
Hudbu Richarda Wagnera popisuje Byčkov přívlastkem značně překvapivým: buddhistická. Jeho opery prý nemají začátek ani konec, normální čas jako kdyby v nich neexistoval. Toto tvrzení si budeme moci ověřit v předehře k Wagnerově Tannhäuserovi. Byčkov operu dirigoval mimo jiné v londýnské Covent Garden. Za Lohengrina získal cenu BBC Music Magazine za nejlepší nahrávku roku 2010. Aktuálně se s Tristanem a Isoldou nachází uprostřed bayreuthského cyklu. Jinými slovy, wagnerovský specialista.
Overturu k opeře Tannhäuser v roce 1846 poprvé samostatně uvedl Felix Mendelssohn-Bartholdy, jehož radostnou Italskou symfonii uslyšíme na začátku koncertu.
Fleur Barron mezzosoprán
Microsoft.CSharp.RuntimeBinder.RuntimeBinderException: Cannot perform runtime binding on a null reference at CallSite.Target(Closure, CallSite, Object) at System.Dynamic.UpdateDelegates.UpdateAndExecute1[T0,TRet](CallSite site, T0 arg0) at AspNetCore.App_Plugins_PerspectivoGridEditors_Text_render.ExecuteAsync() at Microsoft.AspNetCore.Mvc.Razor.RazorView.RenderPageCoreAsync(IRazorPage page, ViewContext context) at Microsoft.AspNetCore.Mvc.Razor.RazorView.RenderPageAsync(IRazorPage page, ViewContext context, Boolean invokeViewStarts) at Microsoft.AspNetCore.Mvc.Razor.RazorView.RenderAsync(ViewContext context) at Microsoft.AspNetCore.Mvc.ViewFeatures.HtmlHelper.RenderPartialCoreAsync(String partialViewName, Object model, ViewDataDictionary viewData, TextWriter writer) at Microsoft.AspNetCore.Mvc.ViewFeatures.HtmlHelper.PartialAsync(String partialViewName, Object model, ViewDataDictionary viewData) at AspNetCore.Views_Partials_grid_editors_base.ExecuteAsync() in /home/filharmonie/app/ceskafilharmonie.cz/Views/Partials/grid/editors/base.cshtml:line 6
Semjon Byčkov dirigent
V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku.
Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.
Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.
Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.
Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.
Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).
Felix Mendelssohn Bartholdy
Symfonie č. 4 A dur „Italská“, op. 90
Allegro vivace
Andante con moto
Con moto moderato
Saltarello (Presto)
3. února 1809 se do bohaté rodiny bankéře Abrahama Mendelssohna narodil syn Felix. V sedmi letech začal hrát na klavír a housle, jako devítiletý veřejně vystupoval a již v jedenácti začal komponovat. Prozíravý otec nestál rozvoji Felixova nadání v cestě, naopak jej aktivně podporoval – možná jako bankéř dobře věděl, jak jsou peníze pomíjivé a že nesmrtelnost jeho jménu zajistí jedině umělecký tvůrčí akt. Felix měl štěstí, že vyrůstal v naprostém hmotném dostatku, v jedné z nejbohatších rodin tehdejšího Německa, a celý život se nijak nemusel starat o své existenční zajištění. Již v dětském věku komponoval symfonie, kantáty, písně, sbory i hudebně dramatické pokusy. Mnohé z těchto skladeb (včetně symfonií!) byly záhy po napsání provedeny na pravidelných domácích nedělních koncertech, na něž byli najímáni přední profesionální hudebníci, a tak měl mladý autor přímou zpětnou vazbu – co by za to takový Antonín Dvořák dal! Po období mladických cest (Německo, Anglie, Skotsko, Itálie) se stal dirigentem orchestru Gewandhausu v Lipsku a v této funkci setrval od roku 1835 (s výjimkou let 1841–1842) až do konce života. Jako dirigent zlepšil úroveň lipského orchestru a fakticky založil jeho dodnes trvající vynikající pověst.
Mendelssohn napsal pět symfonií. Symfonie A dur „Italská“ je podle doby vzniku třetí, dle skladatelem přiřazeného opusového čísla se však dostala až na místo čtvrté. První náčrty k symfonii vznikaly během Mendelssohnovy italské cesty v letech 1830–1831. Slunná Itálie uchvátila rodáka z Hamburku radostnou atmosférou a temperamentem. Mladý Felix posílal domů dopisy s barvitým líčením všeho, co v cizině zažil a viděl, navíc je coby zdatný výtvarník obohatil o půvabné kresby. Skladatel si poznamenal své inspirační zdroje: „Za největší část své hudby vděčím tomu, co vlastně hudbou není: ruinám, obrazům, líbezné přírodě.“ Dále si zapsal, že s náčrty k symfonii nezačal dříve, než navštívil Neapol, protože ta tam prý rozhodně nesmí chybět. Nejde tu ovšem o žádné popisné líčení konkrétních scenérií, skladatel převedl do hudby spíše dojmy, které na něho Itálie udělala a jednotlivé věty symfonie tak můžeme vnímat jako čtyři obrazy italského života, viděné očima mladého německého intelektuála: Sluncem zalité Allegro vivace nás uvede do radostného veselí římských karnevalů. Andante con moto bylo inspirováno náboženským procesím, jehož důstojnou atmosféru přeruší pouze dvě melodické pastorální epizody, v nichž jako by pozorovatel na okamžik odklonil zrak a zasnil se nad krásami přírody. Menuet Con moto moderato byl zřejmě inspirován Goethovou básní Lilis Park, do tria vsadil autor podle badatele Thomase Greye stesk po domově (lesní rohy jako symbol německých lesů a honů). Závěrečné Presto vyplňují rytmy italských lidových tanců, římského saltarella a divoké neapolské tarantely.
Mendelssohn „Italskou“ symfonii dokončoval po návratu do Berlína v roce 1832, poprvé zazněla za řízení autora v březnu 1833 v Londýně. Ačkoli ji publikum přijalo s nadšením, skladatel nebyl se svým dílem spokojen a záhy začal symfonii revidovat. Novou partituru nedokončil a během svého života toto dílo nikdy nepublikoval, tiskem vyšlo až čtyři roky po jeho smrti.
Gustav Mahler
Písně o mrtvých dětech
Richard Wagner
Tannhäuser, předehra k opeře
Většina oper Richarda Wagnera našla inspiraci v mytologických a bájných námětech eposů, ság a legend. Nejinak je tomu i v první takto zaměřené opeře Tannhäuser, v níž skladatel zpracoval středověkou ságu o minnesängrovi, který kolísá mezi ideální, nenaplněnou láskou k šlechtičně Alžbětě a erotickými rozkošemi ve Venušině hoře. Zároveň je s tímto klíčovým rozporem spojen zápas pěvců na Wartburku, jehož námětem je soutěž o píseň nejvýstižněji vyjadřující podstatu lásky. „Velká romantická opera“, jak bylo dílo označeno, se stala novým Wagnerovým pokusem o umělecké zpracování rozporu společnosti a umělce, který hledá spásu v porozumění a zaujetí ženy pro jeho činy. Premiéra Tannhäusera se uskutečnila 19. října 1845 a obecenstvo ji přijalo vlažně a se zdvořilou rozpačitostí, zatímco hudební kritika operu jednoznačně odsoudila. Velkorysá předehra je vlastně sama o sobě jedinečným symfonickým dílem. Proto také bývá často uváděna mimo divadelní prostor, na koncertním pódiu. Je zajímavé, že obšírný komentář k obsahu a průběhu předehry zanechal samotný skladatel, který je – jako ostatně u všech svých děl – také autorem libreta opery. Uveďme tedy zkráceně alespoň podstatné části Wagnerova výkladu:
„Na začátku předvádí orchestr zpěv poutníků. Blíží se, zazní mocným hlasem a zase se vzdaluje. (…) Jakmile nastane noc, zjeví se čarovné přízraky: v růžovém červánku zní jásavý zvuk jako předzvěst rozkošného, bujného tance. To jsou svůdná kouzla ,Hory Venušinyʻ, jež za nocí znějí do duše těch, v nichž plane vášnivá touha. Přiváben lákavým zjevením, blíží se Tannhäuser, pěvec lásky. Pyšně zní jeho jásavá píseň…. Odpoví mu divoký jásot… a opojí vůní jeho smysly. V nejsvůdnějším šeru spatří teď nevyslovitelně rozkošnou postavu ženy: slyší sladce rozechvělý hlas, hlas Sirény, libující uspokojení všech divokých žádostí. Venuše se mu zjevila. Žár se zmocňuje jeho srdce a smyslů, žhoucí touha rozněcuje krev v jeho žilách…. Až předstupuje před samu bohyni se svým chvalozpěvem na lásku. Jako na kouzelné zavolání ožívají teď před jeho očima všechny divy Hory Venušiny. (…) Venuše ho, zpitého touhou, obejme a unáší do nekonečných dálek, až na práh věčnosti. Jako divoké vojsko přežene se Venušina družina a v okamžiku bouře umlká. Jenom rozkošně znějící chvění oživuje ovzduší a nad místem, kde se zjevilo úchvatné kouzlo, zní dech líbezné, blažené lásky. (…) Znovu se však probouzí jitro: z velké dálky je slyšet blížící se zpěv kajícných poutníků (…). Ovzduší, které nám dříve znělo jako nářek zatracenců, zní stále radostněji, takže konečně, když vyjde zářící slunce a zpěv poutníků s nadšením zvěstuje všemu, co žije, dosažení spásy, zvučí jeho vlnobití, vznešené a uchvacující. Tak celý lidský život zní hymnem vykoupení a obě odloučené podstaty, duch a smysly, objímají se v jediném posvátném polibku krásy.“