Česká filharmonie • Semjon Byčkov

„Přitahují mě projekty, které mají co říct; které jsou nejen hudebně krásné a poutavé, ale také nějakým způsobem souvisejí s tím, o čem je dnešní život,“ říká mezzosopranistka Fleur Barron mj. také v souvislosti s operou Adriana Mater Kaiji Saariaho, za ztvárnění jejíž hlavní role získala nedávno cenu Grammy. Singapursko-britská zpěvačka, jejíž mentorkou je už po dlouhá léta Barbara Hannigan, nyní dělí svou profesní dráhu mezi operu, koncertní vystupování a komorní či sólové recitály. Hudba však pro ni není pouze prostředkem přenášení krásy, ale také médiem s možností dalekosáhlejšího účinku, jak dokazují i některé její projekty zaměřené na spojování odlišných kultur.
Sama vyrůstala v kulturně velice různorodém prostředí. Narodila se v Severním Irsku a většinu svého dětství prožila v Hongkongu. Jako náctiletá se s rodiči přestěhovala do New Yorku, kde jí uchvátily show na Broadwayi. Svůj názor na operu, kterou tehdy považovala za „nudnou“, změnila až poté, co se po škole začala vydávat se spolužáky za studentské vstupné do Metropolitní opery. Po dokončení bakalářského studia literární komparatistiky na Columbijské univerzitě se začala poohlížet po vážném studiu zpěvu a výsledkem byl magisterský titul na Manhattan School of Music. Začátky však nebyly jednoduché: „Magisterské studium bylo pro mé ego velmi náročné, protože jsem byla ve srovnání s ostatními hodně pozadu, a to byla výzva,“ říká. „U většiny činností je to tak, že když se cítíte pozadu, můžete na sobě tvrdě pracovat a zlepšíte se. U zpěvu to tak ale není a čím víc jsem se snažila, tím víc jsem byla napjatá. Takže to byla dlouhá cesta.“
Dlouhá cesta však byla nakonec úspěšná a nyní vídáme Fleur Barron vystupovat s předními světovými orchestry (Berlínští filharmonikové, Sanfranciský symfonický orchestr, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu aj.) pod vedením předních dirigentů (Esa-Pekka Salonen, Daniel Harding, Kent Nagano, Nathalie Stutzmann či Kirill Petrenko); svůj debut si již v rámci koncertního turné zažila už i s Českou filharmonií a jejím šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. V poslední době ji často vídáme na pódiu s mahlerovským repertoárem, ale výjimkou není například ani hudba 20. a 21. století, v operním světě zasahuje až do raně barokního repertoáru (např. Monteverdiho Il Ritorno d'Ulisse in Patria). V recitálové roli se na pódiu nejčastěji objevuje s Juliusem Drakem (v sezoně 2024/25 spolu vystoupili například v londýnské Wigmore Hall, v Amsterdamu, Stuttgartu či Madridu), ale nedávno si svůj debut v Carnegie Hall zažila s klavíristou Kunalem Lahirym, se kterým podnikla celé americké turné. Funguje také jako umělecký partner Orquesta Sinfonica del Principado de Asturias ve španělském Oviedu.
Kromě své interpretační dráhy pořádá také každoročně množství mistrovských kurzů, např. v Harvardu, Manhattan School of Music, Royal Academy of Music či londýnské King’s College.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Allegro vivace
Andante con moto
Con moto moderato
Saltarello (Presto)

3. února 1809 se do bohaté rodiny bankéře Abrahama Mendelssohna narodil syn Felix. V sedmi letech začal hrát na klavír a housle, jako devítiletý veřejně vystupoval a již v jedenácti začal komponovat. Prozíravý otec nestál rozvoji Felixova nadání v cestě, naopak jej aktivně podporoval – možná jako bankéř dobře věděl, jak jsou peníze pomíjivé a že nesmrtelnost jeho jménu zajistí jedině umělecký tvůrčí akt. Felix měl štěstí, že vyrůstal v naprostém hmotném dostatku, v jedné z nejbohatších rodin tehdejšího Německa, a celý život se nijak nemusel starat o své existenční zajištění. Již v dětském věku komponoval symfonie, kantáty, písně, sbory i hudebně dramatické pokusy. Mnohé z těchto skladeb (včetně symfonií!) byly záhy po napsání provedeny na pravidelných domácích nedělních koncertech, na něž byli najímáni přední profesionální hudebníci, a tak měl mladý autor přímou zpětnou vazbu – co by za to takový Antonín Dvořák dal! Po období mladických cest (Německo, Anglie, Skotsko, Itálie) se stal dirigentem orchestru Gewandhausu v Lipsku a v této funkci setrval od roku 1835 (s výjimkou let 1841–1842) až do konce života. Jako dirigent zlepšil úroveň lipského orchestru a fakticky založil jeho dodnes trvající vynikající pověst.

Mendelssohn napsal pět symfonií. Symfonie A dur „Italská“ je podle doby vzniku třetí, dle skladatelem přiřazeného opusového čísla se však dostala až na místo čtvrté. První náčrty k symfonii vznikaly během Mendelssohnovy italské cesty v letech 1830–1831. Slunná Itálie uchvátila rodáka z Hamburku radostnou atmosférou a temperamentem. Mladý Felix posílal domů dopisy s barvitým líčením všeho, co v cizině zažil a viděl, navíc je coby zdatný výtvarník obohatil o půvabné kresby. Skladatel si poznamenal své inspirační zdroje: „Za největší část své hudby vděčím tomu, co vlastně hudbou není: ruinám, obrazům, líbezné přírodě.“ Dále si zapsal, že s náčrty k symfonii nezačal dříve, než navštívil Neapol, protože ta tam prý rozhodně nesmí chybět. Nejde tu ovšem o žádné popisné líčení konkrétních scenérií, skladatel převedl do hudby spíše dojmy, které na něho Itálie udělala a jednotlivé věty symfonie tak můžeme vnímat jako čtyři obrazy italského života, viděné očima mladého německého intelektuála: Sluncem zalité Allegro vivace nás uvede do radostného veselí římských karnevalů. Andante con moto bylo inspirováno náboženským procesím, jehož důstojnou atmosféru přeruší pouze dvě melodické pastorální epizody, v nichž jako by pozorovatel na okamžik odklonil zrak a zasnil se nad krásami přírody. Menuet Con moto moderato byl zřejmě inspirován Goethovou básní Lilis Park, do tria vsadil autor podle badatele Thomase Greye stesk po domově (lesní rohy jako symbol německých lesů a honů). Závěrečné Presto vyplňují rytmy italských lidových tanců, římského saltarella a divoké neapolské tarantely.

Mendelssohn „Italskou“ symfonii dokončoval po návratu do Berlína v roce 1832, poprvé zazněla za řízení autora v březnu 1833 v Londýně. Ačkoli ji publikum přijalo s nadšením, skladatel nebyl se svým dílem spokojen a záhy začal symfonii revidovat. Novou partituru nedokončil a během svého života toto dílo nikdy nepublikoval, tiskem vyšlo až čtyři roky po jeho smrti.

Většina oper Richarda Wagnera našla inspiraci v mytologických a bájných námětech eposů, ság a legend. Nejinak je tomu i v první takto zaměřené opeře Tannhäuser, v níž skladatel zpracoval středověkou ságu o minnesängrovi, který kolísá mezi ideální, nenaplněnou láskou k šlechtičně Alžbětě a erotickými rozkošemi ve Venušině hoře. Zároveň je s tímto klíčovým rozporem spojen zápas pěvců na Wartburku, jehož námětem je soutěž o píseň nejvýstižněji vyjadřující podstatu lásky. „Velká romantická opera“, jak bylo dílo označeno, se stala novým Wagnerovým pokusem o umělecké zpracování rozporu společnosti a umělce, který hledá spásu v porozumění a zaujetí ženy pro jeho činy. Premiéra Tannhäusera se uskutečnila 19. října 1845 a obecenstvo ji přijalo vlažně a se zdvořilou rozpačitostí, zatímco hudební kritika operu jednoznačně odsoudila. Velkorysá předehra je vlastně sama o sobě jedinečným symfonickým dílem. Proto také bývá často uváděna mimo divadelní prostor, na koncertním pódiu. Je zajímavé, že obšírný komentář k obsahu a průběhu předehry zanechal samotný skladatel, který je – jako ostatně u všech svých děl – také autorem libreta opery. Uveďme tedy zkráceně alespoň podstatné části Wagnerova výkladu:

„Na začátku předvádí orchestr zpěv poutníků. Blíží se, zazní mocným hlasem a zase se vzdaluje. (…) Jakmile nastane noc, zjeví se čarovné přízraky: v růžovém červánku zní jásavý zvuk jako předzvěst rozkošného, bujného tance. To jsou svůdná kouzla ,Hory Venušinyʻ, jež za nocí znějí do duše těch, v nichž plane vášnivá touha. Přiváben lákavým zjevením, blíží se Tannhäuser, pěvec lásky. Pyšně zní jeho jásavá píseň…. Odpoví mu divoký jásot… a opojí vůní jeho smysly. V nejsvůdnějším šeru spatří teď nevyslovitelně rozkošnou postavu ženy: slyší sladce rozechvělý hlas, hlas Sirény, libující uspokojení všech divokých žádostí. Venuše se mu zjevila. Žár se zmocňuje jeho srdce a smyslů, žhoucí touha rozněcuje krev v jeho žilách…. Až předstupuje před samu bohyni se svým chvalozpěvem na lásku. Jako na kouzelné zavolání ožívají teď před jeho očima všechny divy Hory Venušiny. (…) Venuše ho, zpitého touhou, obejme a unáší do nekonečných dálek, až na práh věčnosti. Jako divoké vojsko přežene se Venušina družina a v okamžiku bouře umlká. Jenom rozkošně znějící chvění oživuje ovzduší a nad místem, kde se zjevilo úchvatné kouzlo, zní dech líbezné, blažené lásky. (…) Znovu se však probouzí jitro: z velké dálky je slyšet blížící se zpěv kajícných poutníků (…). Ovzduší, které nám dříve znělo jako nářek zatracenců, zní stále radostněji, takže konečně, když vyjde zářící slunce a zpěv poutníků s nadšením zvěstuje všemu, co žije, dosažení spásy, zvučí jeho vlnobití, vznešené a uchvacující. Tak celý lidský život zní hymnem vykoupení a obě odloučené podstaty, duch a smysly, objímají se v jediném posvátném polibku krásy.“