Česká filharmonie • Bryce Dessner

Titul rezidenčního skladatele uděluje Česká filharmonie ve své 130. sezoně vůbec poprvé. Rezidence znamená uvedení několika různých děl žijícího skladatele v jedné sezoně, jak orchestrální, tak komorní. Zahrnuje skladby napsané dříve včetně českých premiér a jednu premiéru světovou. Prvním rezidenčním skladatelem České filharmonie je Bryce Dessner.

Americký skladatel a kytarista, rodák z Cincinnati ve státě Ohio, se celý život pohybuje napříč hudebními žánry. Se svým dvojčetem Aaronem hraje v rockové kapele The National, působí ve skupině Clogs a zároveň je skladatelem komorní, symfonické a filmové hudby, jenž dostává zakázky od nejvýznamnějších světových souborů a filmových studií. V jeho tvorbě můžeme nalézt inspiraci jazzem, rockem, barokní hudbou a především minimalismem. V roce 2006 založil v Cincinnati festival MusicNOW, který každoročně představuje to nejlepší ze současné hudby. Z jeho tvorby pro film je známý především oscarový snímek Zmrtvýchvstání (The Revenant) z roku 2015 nebo komorní konverzační drama Dva papežové (The Two Popes) z roku 2019.V roce 2013 vyšlo album Aheym, na němž se poprvé představil jako skladatel vážné hudby. Mezi kompozicemi pro slavný Kronos Quartet album obsahuje také Little Blue Something, kterou inspirovalo setkání s hudbou českého alternativního dua Ireny a Vojtěcha Havlových. Návštěva v mexickém domově režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritua zase ovlivnila Dessnerovo první dílo pro dva klavíry a sestry Labèque, komorní suitu El Chan. 

V roce 2017 napsal pro stejné interpretky Koncert pro dva klavíry a orchestr, který zazněl v české premiéře v únoru 2021 v Rudolfinu pod taktovkou Semjona Byčkova. Na jeho objednávku zkomponoval Bryce Dessner také skladbu Mari, která měla zaznít v Praze ve světové premiéře. Kvůli pandemii covidu-19 ji Byčkov nejprve provedl s orchestrem lipského Gewandhausu a v Rudolfinu jsme slyšeli její českou premiéru. Bryce Dessner, jenž se ze Spojených států přestěhoval do Paříže, přiznává vliv řady francouzských skladatelů, například Oliviera Messiaena, Francise Poulenca nebo Henriho Dutilleuxe.

„Ve čtrnácti jsem se zamiloval do elektrické kytary a od té doby jsem věděl, že se chci stát muzikantem,“ vzpomíná francouzský skladatel, producent, multiinstrumentalista a zpěvák David Chalmin, známý svým inovativním přínosem k současné hudbě. Hudbou byl obklopen odmalička – vyrůstal v rodině amatérských muzikantů, kteří byli zdatnými hudebními organizátory, pořádali dokonce malý festival. Právě na něm se David poprvé setkal se sestrami Labèqueovými, známými klavíristkami, se kterými dodnes spolupracuje. 

Náklonnost k hudbě všeho druhu projevoval již v raném věku a tato všestrannost, široké hudební zájmy a chuť experimentovat mu nyní umožňují pracovat napříč hudebními žánry od klasické hudby přes rock až po elektroniku. I to odrážejí jeho sólová alba „Innocence“, „La Terre Invisible“ či „Continuum“ a zaměření hudebních skupin, které založil a kde se v roli kytaristy a zpěváka projevuje jeho talent ve spojování elektronických textur s akustickými prvky. Do značné míry na minimalismu je pak založena tvorba jeho skupin Minimalist Dream House, Dream House Quartet či Triple Sun, jejichž základ tvoří trio Davida Chalmina se sestrami Katiou a Marielle Labèquovými. 

Kromě své sólové tvorby Chalmin spolupracoval s celou řadou umělců, včetně francouzského violoncellisty Gaspara Clause, norské skladatelky Rebekky Karijord či Bryce Dessnera. Spolu s posledním jmenovaným pak také přispěl k projektu „Electric Fields“ sopranistky Barbary Hannigan, jenž pouze potvrdil Chalminovu schopnost hladce spojit klasickou hudbu se současnými vlivy. S Dessnerem, resp. jeho kapelou The National, pak přišel do styku také v roli produkčního a zvukového inženýra, což je další velká oblast, jíž se Chalmin zabývá. Kromě The National pak produkoval a mixoval alba pro umělce, jako jsou Ed Sheeran, Shannon Wright, Richard Reed Parry, Mansfield TYA, Efterklang či již mnohokrát zmíněné duo Katia a Marielle Labèqueovy. 

Jako skladatel se Chalmin podílel na hudbě k různým filmům, divadelním představením a tanečním vystoupením, čímž si ještě více upevnil pověst všestranného umělce. Jeho skladby jsou známé svou emocionální hloubkou, složitými strukturami a inovativním využitím technologií. Jako i při svých dalších hudebních činnostech i při skladbě se tak Chalmin snaží stále posouvat hranice hudby.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, designovaným hudebním ředitelem Královské opery v Covent Garden (od září 2025) a hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie. Nedávno zastával také funkce hlavního hostujícího dirigenta Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Philharmonia Orchestra a Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra.

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. 

V Křečovicích, malé vesnici ležící 50 kilometrů jižně od Prahy, se 4. ledna 1874 narodil chlapec, kterému dali po otci jméno Josef. Brzy se projevilo jeho hudební nadání, a tak hrál na housle, klavír i varhany a od jedenácti let už studoval na Pražské konzervatoři. Nejprve hru na housle u Antonína Bennewitze, hru na klavír u Josefa Jiránka a skladbu u Karla Steckera. A když mu bylo sedmnáct – tedy v roce 1891, kdy vznikla předchozí skladba dnešního programu –, začal studovat skladbu v mistrovské třídě Antonína Dvořáka. Kdoví, jak přijal rozhodnutí svého učitele odjet do Ameriky. Později se však stal oblíbeným Dvořákovým žákem, navštěvoval jeho letní sídlo ve Vysoké u Příbrami a pomáhal mu s klavírními výtahy jeho děl. Zde se vídal i s Dvořákovou dcerou Otilií, která se později stala jeho ženou.

Rok 1891 byl také rokem, ve němž na Pražské konzervatoři z iniciativy ředitele Bennewitze a profesora komorní hry Hanuše Wihana vzniklo studentské smyčcové kvarteto, v němž Josef Suk zaujal místo sekundisty. Čerství absolventi začali v roce 1892 vystupovat pod názvem České kvarteto a když v roce 1893 ohromili Vídeň, otevřela se jim cesta do Evropy a stali se jedním z nejvýznamnějších komorních souborů své doby. Josef Suk hrál v Českém kvartetu jednačtyřicet let, téměř po celou dobu existence souboru, a absolvoval přes 4000 koncertů po celé Evropě i jinde ve světě. Je stěží představitelné, jak Suk při tak enormním vytížení jako výkonný umělec, stále na cestách, ještě dokázal komponovat.

Právě na jednom turné ve Španělsku se rozhodl složit dílo, které se stane hudebním obrazem jeho milované Prahy a vyjádří její velikost a krásu. Zvolil formu symfonické básně a kompozici se věnoval od jara do října roku 1904. Koncem léta psal svému nakladateli Mojmíru Urbánkovi „S Prahou jsem již skoro hotov – ještě asi 4 stránky partitury, ale sbor tam nebude žádný a taky ne varhany a taky ne zvony, bude to i bez toho hezké.“ Pragmatický vydavatel zřejmě mladému skladateli v předchozím rozhovoru rozmlouval přehnaně monumentální obsazení, které by limitovalo příležitosti k provozování skladby. Nakonec však uspěl jen částečně – sbor v tomto díle opravdu není, ale v závěrečné gradaci uslyšíme navzdory Sukovu citovanému dopisu varhany i zvony. Skladbu nazvanou Praga premiérovala Česká filharmonie za řízení Oskara Nedbala 18. prosince 1904 v Plzni, v Praze pak zazněla 25. března 1905 v Rudolfinu pod taktovkou autora.