Legendární provedení Koncertu pro housle, violoncello, klavír a orchestr C dur op. 56 od Ludwiga van Beethovena (1770–1827), které v roce 1973 realizovala Česká filharmonie spolu se Sukovým triem (Josef Suk, Josef Chuchro a Jan Panenka) jakožto „kolektivním sólistou“, zhodnotila tehdejší kritika přísně. Ne snad kvůli interpretům – ti prý jednoznačně prokázali svou nástrojovou dokonalost a virtuozitu (o tom se lze ostatně přesvědčit i z nahrávky), nýbrž kvůli dílu samotnému. Je pravda, že Trojkoncert stojí ve stínu Beethovenových pěti klavírních koncertů a dalších skladeb, které vznikly v jeho blízkosti, např. Fidelia, Appassionaty nebo Koncertu pro housle a orchestr D dur.
V prvním vydání z roku 1807 má Trojkoncert název Grand Concerto Concertant, jímž se hlásí ke klasicistní koncertantní symfonii. Forma, kterou proslavili např. Johann Christian Bach, Joseph Haydn a Wolfgang Amadeus Mozart, spojovala prvky instrumentálního koncertu a symfonie. Už v roce 1802 chtěl Beethoven vytvořit koncertantní klavírní trio v obsazení totožným se sólovým triem v Trojkoncertu, a to pro potřeby svého vystoupení, plánovaného na jaro téhož roku. Koncert se však neuskutečnil a ve skice zůstalo i ono klavírní trio in D s titulem Concertante.
Při komponování Trojkoncertu myslel skladatel na výtečné sólisty: sebe sama u klavíru, violoncellistu českého původu Antona Krafta a (snad) houslistu Seidlera; ve starší literatuře se zřejmě mylně traduje, že klavírní part byl určen pro Beethovenova žáka arcivévodu Rudolfa Habsburského. V každém případě si všichni tři sólisté sekundují jako virtuózní a zároveň s komorním oborem dobře obeznámení hráči. Pokud bychom mezi nimi přece jen chtěli vysledovat nějakou hierarchii, pak se ve výsadním postavení kupodivu neocitly ani housle, ba ani Beethovenem oblíbený klavír, ale violoncello, v jehož případě opus 56 zastupuje skutečný violoncellový koncert.
Trojkoncert byl dokončen v roce 1807 a o rok později zazněl poprvé ve Vídni, avšak bez valného ohlasu, třebaže v něm vystoupil vynikající houslista Ignaz Schuppanzigh. Větší úspěch sklidil až po Beethovenově smrti, v době, která víc přála salonní virtuozitě a kdy vlastně ani tak nevadilo, že skladba postrádá hloubku jiných Beethovenových děl. Někteří badatelé kladou Trojkoncert do souvislosti s francouzskou hudbou z konce 18. století a trochu s nadsázkou jej nazývají „mezihrou na francouzský způsob“. Výmluvný je i fakt, že určitá rehabilitace Trojkoncertu po jeho provedení ve Vídni roku 1830 spadala do období vídeňského biedermeieru.