Česká filharmonie • Giovanni Antonini

Koncertní mistr České filharmonie Jan Fišer projevoval svůj výrazný hudební talent už od dětství, kdy vítězně prošel mnoha soutěžemi (Kocianova houslová soutěž, Concertino Praga, Tribuna mladých hudebníků UNESCO, Beethovenův Hradec aj.). Pochází muzikantské, a to doslova houslové rodiny – jeho otec je jedním z nejrespektovanějších houslových pedagogů u nás, mladší bratr Jakub je primáriem Bennewitzova kvarteta. Své první houslové kroky dělal Jan Fišer pod vedením Hany Metelkové a později studoval na pražské konzervatoři u Jaroslava Foltýna. Na Meadowmount School of Music celkem třikrát absolvoval slavnou letní školu a také tam poznal svého pozdějšího pedagoga, koncertního mistra Pittsburghského symfonického orchestru, Andrése J. Cárdenese. Právě ve třídě tohoto významného profesora, který navazoval na velkou houslovou pedagogickou tradici na linii Ysaÿe–Gingold–Cárdenes, v roce 2003 Fišer absolvoval Carnegie Mellon University – School of Music v Pittsburghu.

Právě když se rozhodoval, zda v USA zůstane, či se vrátí zpět do Čech, vypsala PKF — Prague Philharmonia konkurz na pozici koncertního mistra. Ten Fišer vyhrál a v tomto orchestru setrval celých šestnáct let – tedy až do doby, kdy se z první židle orchestru PKF přesunul na stejnou pozici do České filharmonie, kde vedle Jana Mráčka a Jiřího Vodičky působí dodnes. Jako hostující koncertní mistr se představil také v Symfonickém orchestru BBC, u Bamberských symfoniků či v Německé rozhlasové filharmonii Saarbrücken Kaiserslautern; s významnými českými orchestry (PKF — Philharmonia, Janáčkova filharmonie Ostrava aj.) též spolupracuje sólově. U Komorního orchestru České filharmonie se ujímá role uměleckého vedoucího. 

Kromě bohatých orchestrálních a sólových aktivit se věnuje také komorní hře. S klavíristou Ivem Kahánkem a violoncellistou Tomášem Jamníkem tvoří Dvořákovo trio, které už oslavilo mnohé úspěchy na soutěžích (např. soutěž Bohuslava Martinů) i na koncertních pódiích, a to jak doma, tak v zahraničí. Na zahraniční festivaly a do slavných světových koncertních síní tedy Jan Fišer zavítal nejen jako sólista, ale i jako komorní hráč: Dvořákovo trio již bylo hostem například na Drážďanském hudebním festivalu či v renomovaných sálech Berlínské či Labské filharmonie.

Fišerovy francouzské housle ze začátku 19. století připisované houslaři Françoisovi Louisi Piqueovi však zazněly také v nahrávacích studiích: Jan Fišer natáčí pro televizi i rozhlas a jako jeden z pěti laureátů se podílel na CD „Pocta Jaroslavu Kocianovi“ k výročnímu 40. ročníku Kocianovy mezinárodní houslové soutěže. Ve šlépějích svého otce jde také po cestě pedagogické. Je jedním z mentorů stipendijní akademie MenArt a pravidelně vyučuje i na hudebních kurzech, mezi nimiž nechybí Ševčíkova akademie v Horažďovicích či Hudební akademie Telč.

Již více než desetiletí zastává post koncertního mistra violoncell v České filharmonii, od dvanácti let vystupuje sólově a jako člen souboru The Trio se věnuje také hudbě komorní: mladý violoncellista Václav Petr si vybudoval pozici jednoho z nejúspěšnějších umělců své generace. 

Základům violoncellové hry se naučil od Mirka Škampy na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze, na HAMU byl posluchačem ve třídě Daniela Veise, absolvoval pak u Michala Kaňky. Svou hru dále zdokonaloval pod vedením Wolfganga Boettchera na Universität der Künste v Berlíně a zúčastnil se řady mezinárodních mistrovských kurzů v Kronbergu, Hamburku, Vaduzu, Bonnu či Baden-Badenu. Na svém kontě má také množství soutěžních úspěchů, které sbíral už od dětství (Prague Junior Note, Mezinárodní violoncellová soutěž v rakouském Liezenu, Talents of Europe) a postupně se propracoval až k nejprestižnějším evropským soutěžím (semifinalista soutěže Grand Prix Emanuel Feuermann, vítěz soutěže Pražského jara).

Ve 24 letech vyhrál konkurz do České filharmonie a stal se tak jedním z nejmladších koncertních mistrů v historii tohoto orchestru. S Českou filharmonií již několikrát vystoupil také sólově, stejně jako například se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Prague Philharmonia, Janáčkovou filharmonií Ostrava či Baden-Baden Philharmonie.

Velké úspěchy sklízí Václav Petr i jako komorní hráč. Mezi lety 2009–2020 byl členem Klavírního kvarteta Josefa Suka, se kterým získal první ceny v soutěži komorních souborů v italském Val Tidone, v soutěži komorních souborů Salieri-Zinetti a v jedné z nejprestižnějších soutěží pro komorní soubory s klavírem „Premio Trio di Trieste“. V roce 2019 pak spolu s koncertním mistrem České filharmonie Jiřím Vodičkou a klavíristou Martinem Kasíkem založili Klavírní trio České filharmonie, později přejmenované na The Trio. Když vypukla pandemie Covidu, natočili Bergeretty Bohuslava Martinů v dobových kostýmech a vyhráli tak mezinárodní soutěž ve Vídni.

S mladým klavíristou Markem Kozákem zaujali v prosinci 2023 na festivalu Dny Bohuslava Martinů: „Na interpretačních pojetích všech kompozic byl znát rukopis již zkušených komorních hráčů, a tak bylo pro posluchače velkým zážitkem sledovat kompetentní práci dua při řešení úkolů v oblasti tempové, agogické, dynamické i barevné,“ píše Jiří Bezděk pro server OperaPlus. A kdoví? Možná se – stejně jako tehdy – i dnes dočkáme od interpretů odlehčeného přídavku ve formě čtyřruční hry na klavír.

Litevská klavíristka Karolina Pancernaite, členka České filharmonie od roku 2023, se hře na klavír věnuje od šesti let. V deseti letech debutovala jako sólistka s Filharmonií Brno a o několik let později s Kaunaským symfonickým orchestrem v Litvě. Studovala na Královské hudební akademii v Londýně u Christophera Eltona. Byla přijata se vstupním stipendiem, již v prvním ročníku obdržela cenu Maud Hornsby Award za vynikající výsledky a v roce 2017 pak absolvovala bakalářské studium s vyznamenáním 1. třídy. Poté se přestěhovala do skotského Glasgow, kde studovala na Královské konzervatoři ve Skotsku u Aarona Shorra a Petrase Geniuše (prestižní stipendium ABRSM). Během studia získala cenu Tonyho a Tanii Websterových a 3. cenu v recitační soutěži Bamber Galloway. V současné době Karolina dokončuje magisterské studium komorní hudby na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien u Stefana Mendla.

Se sólovými recitály vystupila na mnoha festivalech a v koncertních sálech po celé Evropě, včetně Steinway Hall v Londýně, Kaunas Philharmonic Hall, Purcell Room Southbank Centre, Queen's Hall v Edinburghu a Musikverein ve Vídni. V roce 2019 byla vybrána do Orchestru mládeže Evropské unie (EUYO).

Karolina je také nadšenou komorní hráčkou. Je klavíristkou klavírního tria Cordelia, s nímž vystoupila na dvou recitálech v rámci koncertní řady „Souvenir“ v Brahms Saal v Musikvereinu a stala se laureátkou ceny Café Bauhaus udělované Orchestrem Evropské unie mládeže za projekt „Collab“, který spoluvytvořila. Spolupracovala s mnoha významnými umělci a soubory, například se smyčcovým kvartetem Chaos. 

Za všechny své hudební úspěchy obdržela vyznamenání od litevského prezidenta Valdase Adamkuse. Je také členkou programu Talent Unlimited v Londýně. 

Rodák z Milána Giovanni Antonini je už řadu let světově uznáván pro svůj inovativní a vybroušený přístup k provádění zvláště barokního a klasicistního repertoáru, který zároveň plně respektuje veškeré zákonitosti historicky poučené interpretace. Cesta staré hudby však nebyla na počátku jeho studií první volbou. Na konzervatoř se původně hlásil na housle a pouze díky neúspěchu u přijímacích zkoušek začal nakonec studovat zobcovou flétnu, kterou mimo jiné také nástrojově ovládal. Právě díky studiu flétny na Civica Scuola di Musica pak Antonini plně objevil svět barokní hudby. Navíc, jak sám vzpomíná, bylo velkou výhodou, že jako flétnista specializující se na historickou interpretaci tehdy neměl moc uměleckých vzorů, o které by se mohl opřít a „jednoduše kopírovat“ (vždyť v 80. letech byl tento svět ještě stále v plenkách), a tak si své interpretační přístupy musel hledat sám. Oporou mu bylo dále studium na Centre de Musique Ancienne v Ženevě, ale ono nutkání proniknout do hudby opravdu do hloubky a vytvořit si tak svůj vlastní jazyk, dnes tolik oceňovaný pro svou jedinečnost, ho neopustilo.

V roce 1985 založil svůj vlastní barokní ansámbl Il Giardino Armonico, se kterým dodnes vystupuje po celém světě ve dvojroli sólisty (ať už na zobcovou, nebo barokní příčnou flétnu) a dirigenta. Celkově snad nejambicióznější projekt, do kterého se pustili před několika lety ještě spolu s Basilejským komorním orchestrem, si klade za cíl natočit kompletní symfonie Josepha Haydna, a to do roku 2032, tedy třístého výročí skladatelova narození. Projekt Haydn2032, jehož je Antonini uměleckým ředitelem, je odvážný nejen svým rozsahem – Haydn napsal 107 symfonií, takže je třeba vydat 2 CD se třemi až čtyřmi symfoniemi na každém za rok! – ale také kvůli interpretačním zapeklitostem Haydnovy hudby. „Haydna je velice těžké provést dobře, protože mnohé z interpretačních cest mohou vyznít nudně. Ale Haydn není nudný, jedná se jenom o to najít klíč k té správné interpretaci,“ vysvětluje Antonini. Dosud vyšlo 14 CD (poslední v září tohoto roku) a jak už nahraný, tak zkoušený či připravovaný Haydnův symfonický repertoár ovlivňuje i dramaturgii Antoniniho koncertů posledních let.

 Antonini však nezapomíná ani na další zářná jména 16. až 18. století, jejichž skladby nahrál s Il Giardino Armonico (mj. i dnes prováděný Vivaldiho koncert) nebo koncertně provedl s významnými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Orchestr amsterdamského Concertgebouw či Londýnský symfonický orchestr, a věhlasnými sólisty (Cecilia Bartoli, Giuliano Carmignola, Isabelle Faust či Katia a Marielle Labèque). Věnuje se i opeře; v posledních letech jsme ho mohli spatřit například v milánské La Scale (Giulio Cesare), v Operním domě v Curychu (Idomeneo) nebo v Theater an der Wien (Rappresentatione di Anima, et di Corpo). Je též uměleckým ředitelem polského hudebního festivalu Wratislavia Cantans a hlavním hostujícím dirigentem Basilejského komorního orchestru.

Legendární provedení Koncertu pro housle, violoncello, klavír a orchestr C dur op. 56 od Ludwiga van Beethovena (1770–1827), které v roce 1973 realizovala Česká filharmonie spolu se Sukovým triem (Josef Suk, Josef Chuchro a Jan Panenka) jakožto „kolektivním sólistou“, zhodnotila tehdejší kritika přísně. Ne snad kvůli interpretům – ti prý jednoznačně prokázali svou nástrojovou dokonalost a virtuozitu (o tom se lze ostatně přesvědčit i z nahrávky), nýbrž kvůli dílu samotnému. Je pravda, že Trojkoncert stojí ve stínu Beethovenových pěti klavírních koncertů a dalších skladeb, které vznikly v jeho blízkosti, např. Fidelia, Appassionaty nebo Koncertu pro housle a orchestr D dur.

V prvním vydání z roku 1807 má Trojkoncert název Grand Concerto Concertant, jímž se hlásí ke klasicistní koncertantní symfonii. Forma, kterou proslavili např. Johann Christian Bach, Joseph Haydn a Wolfgang Amadeus Mozart, spojovala prvky instrumentálního koncertu a symfonie. Už v roce 1802 chtěl Beethoven vytvořit koncertantní klavírní trio v obsazení totožným se sólovým triem v Trojkoncertu, a to pro potřeby svého vystoupení, plánovaného na jaro téhož roku. Koncert se však neuskutečnil a ve skice zůstalo i ono klavírní trio in D s titulem Concertante.

Při komponování Trojkoncertu myslel skladatel na výtečné sólisty: sebe sama u klavíru, violoncellistu českého původu Antona Krafta a (snad) houslistu Seidlera; ve starší literatuře se zřejmě mylně traduje, že klavírní part byl určen pro Beethovenova žáka arcivévodu Rudolfa Habsburského. V každém případě si všichni tři sólisté sekundují jako virtuózní a zároveň s komorním oborem dobře obeznámení hráči. Pokud bychom mezi nimi přece jen chtěli vysledovat nějakou hierarchii, pak se ve výsadním postavení kupodivu neocitly ani housle, ba ani Beethovenem oblíbený klavír, ale violoncello, v jehož případě opus 56 zastupuje skutečný violoncellový koncert.

Trojkoncert byl dokončen v roce 1807 a o rok později zazněl poprvé ve Vídni, avšak bez valného ohlasu, třebaže v něm vystoupil vynikající houslista Ignaz Schuppanzigh. Větší úspěch sklidil až po Beethovenově smrti, v době, která víc přála salonní virtuozitě a kdy vlastně ani tak nevadilo, že skladba postrádá hloubku jiných Beethovenových děl. Někteří badatelé kladou Trojkoncert do souvislosti s francouzskou hudbou z konce 18. století a trochu s nadsázkou jej nazývají „mezihrou na francouzský způsob“. Výmluvný je i fakt, že určitá rehabilitace Trojkoncertu po jeho provedení ve Vídni roku 1830 spadala do období vídeňského biedermeieru.