Česká filharmonie • Antonio Pappano

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a s Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Islandský klavírista Víkingur Ólafsson, který oplývá absolutním sluchem i fenoménem hudební synestezie („slyší“ barvy), si za poslední roky vydobyl pozici světové „hvězdy klasické hudby“, jak ho pojmenoval deník The Daily Telegraph. Kritika oceňuje jeho nadstandardní technickou výbavu a „nevyprázdněnou“ virtuozitu, ale hlavně vyzdvihuje jeho inovativní uchopení interpretovaných děl. Díky tomu získal přízvisko „islandský Glenn Gould“ (poprvé ho tak označil deník The New York Times): stejně jako Gould se Ólafsson umí podívat na hojně hrané dílo novýma očima, najít skryté kvality skladby a dojít tak ke zcela jinému – avšak přirozenému a citlivému – pojetí.

To prokázal i na svém novém CD s Goldbergovými variacemi J. S. Bacha, které vyšlo u Deutsche Grammophon v říjnu 2023. „O nahrání tohoto díla jsem snil 25 let,“ přiznává Ólafsson, který albu zasvětil celou koncertní sezonu. Se svou originální interpretací tohoto mistrovského díla totiž letos naživo seznámí nejen Prahu, ale v rámci světového turné, během kterého navštíví šest kontinentů, například i Carnegie Hall, vídeňský Konzerthaus, curyšskou Tonhalle, Pařížskou filharmonii či tokijskou Suntory Hall.

Již v minulosti mu jeho mistrovství vyneslo mnohá ocenění, jako například titul Umělec roku 2019 udělený časopisem Gramophone, a jeho nahrávky získaly dvakrát cenu Opus Klassik a Album roku 2019 od BBC Music Magazine. Mezi nejoblíbenější alba, která natočil u společnosti Deutsche Grammophon, patří Philip Glass Piano Works (2017), Johann Sebastian Bach (2018), Debussy – Rameau (2020) a Mozart & Contemporaries (2021).

Víkingur Ólafsson patří k nejžádanějším klavíristům světa; účinkuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry a je rezidenčním umělcem v nejslavnějších koncertních sálech a na věhlasných festivalech. Spolupracuje také s významnými – nejen islandskými – současnými skladateli. Věnuje se i tvorbě hudebních pořadů pro rozhlasové nebo televizní vysílání. Počas covidového „lockdownu“ byl tři měsíce rezidenčním umělcem projektu Front Row vysílaném stanicí BBC Radio 4; z prázdné Harpa Concert Hall v Reykjavíku se tak každý týden jeho hra donesla k miliónům posluchačů po celém světě. 

Právě v Reykjavíku se narodil a pod vedením své matky si i prožil klavírní začátky. „Klavír jsem bral v dětství jako hračku,“ přiznává Ólafsson a dodává, že tento hravý aspekt se mu podařilo do určité míry zachovat nejen při studiu Juilliard School, ale v podstatě dodnes.

Význam sira Antonia Pappana, dirigenta ověnčeného mnoha cenami, kterým vévodí Řád velkokříže Italské republiky, Řád britského impéria či Zlatá medaile Královské filharmonické společnosti, asi nejlépe dokládá jeho současná životní situace. Touto sezonou se loučí s postem hudebního ředitele Královské opery v londýnské Covent Garden (ten po něm převezme český dirigent Jakub Hrůša) a jeden z nejprestižnějších operních domů světa tak po více než dvaceti letech vymění za roli šéfdirigenta slavného Londýnského symfonického orchestru. Lze stoupat výše?

Než se však sir Antonio Pappano stal jedním z nejvyhledávanějších operních i koncertních dirigentů současnosti, urazil dlouhou cestu. Narodil se roku 1959 v Eppingu (Essex) do italské rodiny, která přesídlila do Ameriky, když bylo malému Antoniovi třináct let. I přes silné hudební zázemí (otec byl známým učitelem zpěvu) nikdy nenavštěvoval hudební školy a byl vzděláván pouze soukromě: studoval klavír (u Normy Verrilli), skladbu (u Arnolda Franchettiho) a dirigování (u Gustava Meiera). Profesně začínal jako klavírista a korepetitor v operních domech Evropy a Severní Ameriky, než ho v Chicagské lyrické opeře objevil Daniel Barenboim. Ten rychle rozpoznal jeho velký talent a udělal z mladého Pappana svého asistenta. Kariérní průlom představovala funkce hudebního ředitele Norské národní opery, kterou získal ve svých jednatřiceti letech. Poté působil jako hudební ředitel Královského divadla La Monnaie v Bruselu (1992–2002), hlavní hostující dirigent Izraelské filharmonie (1997–1999) a od roku 2005 až do konce minulé sezony jako hudební ředitel římského Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia.

S ním vystoupil v roce 2019 i na Pražském jaru, kde sklidil velké ovace a ty nejlepší kritiky. Dnes přijíždí do Prahy znovu, aby se posluchačům poprvé představil s Českou filharmonií. Se sólistkou dnešního koncertu, houslistkou Janine Jansen, už má za sebou mnohé, mimo jiné nahrávku Brahmsova a Bartókova houslového koncertu, která si díky svému originálnímu pojetí a empatické souhře umělců získala nadšené posluchače.

Kromě toho má sir Antonio na svém kontě množství orchestrálních alb zpravidla romantického repertoáru (od roku 1995 nahrává exkluzivně pro Warner Classics), a to jak se „svým“ Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, tak s dalšími významnými orchestry, jako jsou Londýnský symfonický orchestr či Berlínští filharmonikové. Většina nahrávek je však operních, což reflektuje jeho dlouholeté působení v operních domech.

Kromě zmíněné Covent Garden, kde nastudoval opery od baroka po současnost, se čas od času objeví i v newyorské Metropolitní, Vídeňské a Berlínské státní opeře, milánské La Scale či na Bayreuthském festivalu. V této sezoně ho zastihneme také na Velikonočním festivalu v Salcburku, kde má letošní rezidenturu s Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, v prosinci bude řídit v Amsterdamu Královský orchestr Concertgebouw či v dubnu drážďanskou Staatskapelle.

Tvorbu Ludwiga van Beethovena životopisci nejčastěji rozdělují do tří období. Prostřední z nich získalo přídomek heroické. Desetiletou éru skladatelova života symbolicky rámuje dvojice nikdy neodeslaných dopisů, v nichž dal Beethoven průchod svým niterným pocitům a myšlenkám. První z nich vzniknul na podzim roku 1802 během skladatelova pobytu v Heiligenstadtu na klidném předměstí Vídně, kam se uchýlil přibližně o půl roku dříve. Neuspokojivé výsledky ve snaze zvrátit zhoršující se tinnitus a postupující ztrátu sluchu jej však uváděly do stále hlubší deprese, a právě v takovém rozpoložení sepsal tzv. heiligenstadtskou závěť. Dojemný dopis původně určený dvěma mladším bratrům, v němž se tehdy dvaatřicetiletý skladatel a klavírista vypsal z obav o zhoršující se zdraví i z dřívějších myšlenek na ukončení vlastního života, měl však katarzní účinek. Beethoven zapudil temné myšlenky, vrátil se do Vídně a plně se oddal komponování. Následující období přineslo stěžejní díla Beethovenovy tvorby – symfonie Eroicu, Osudovou a Pastorální, Houslový koncert D dur, Trojkoncert pro housle, klavír a violoncello i slavné klavírní sonáty Appassionata či Les Adieux. Druhý ze zmiňovaných dopisů vzniknul o deset let později v severočeských Teplicích během Beethovenova tamějšího lázeňského pobytu. „Dobré ráno 7. července. Už v posteli směřují mé myšlenky k tobě, má nehynoucí lásko. Tu a tam radostně, pak zase smutně, čekajíce na osud, zda nás vyslyší. Mohu žít jedině s tebou, nebo vůbec,“ napsal skladatel „nesmrtelné milence“, jejíž totožnost dodnes zůstává předmětem dohadů. 

Beethovenovo heroické období dalo v roce 1809 vzniknout také Klavírnímu koncertu č. 5 Es dur. Jak poslední z pětice autorových koncertů pro klavír získal pojmenování „Císařský“, není zcela jasné. Jeho pravděpodobným autorem je anglický vydavatel Johann Baptist Cramer a označení mnohem spíš než na osobu kteréhokoli císaře odkazuje na hudební grandióznost tohoto díla. Beethoven byl při dokončování koncertu, který věnoval svému dlouholetému mecenáši a příteli arcivévodovi Rudolfovi, zcela jistě ovlivněn dramatickými vnějšími okolnostmi. Několikaměsíční obléhání Vídně napoleonskými vojsky vyvrcholilo začátkem července krvavou bitvou u Wagramu, porážkou Rakouska a následným podepsáním míru, který však měl pro Rakousko dalekosáhlé finanční důsledky a znamenal obrovské územní ztráty. Na konci července napsal Beethoven svému vydavateli: „Celý průběh událostí mě ovlivnil na těle i na duši. Jaký znepokojivý, divoký život kolem mě; nic než bubny, děla, muži a bída všeho druhu.“ Beethoven se během obléhání města schovával ve sklepě bratrova domu, a aby nepřišel o již tak špatný sluch, před rachotem bitvy si uši chránil polštáři.

Zhoršující se sluch Beethovenovi nijak nebránil v komponování, avšak vystupování na veřejnosti v roli interpreta pro něj bylo čím dál složitější. Klavírní koncert Es dur je tak první a jediný, který autor sám nepremiéroval. Charakter celé skladby je skutečně velkolepý a hned první věta prozrazuje, jak významně Beethoven ovlivnil celý žánr klavírního koncertu. Ať už jde o dominantní prostor, který klavír dostává, aby se v plné síle prosadil již od prvních taktů nebo o závěrečnou kadenci, kterou Beethoven oproti dosavadním zvyklostem sám zkomponoval a trval na tom, aby se vždy uváděla přesně v této podobě. Beethoven ve svých instrumentálních koncertech dokonale ovládnul klasické formy a otevřel jim dveře do pomalu přicházejícího světa romantismu, kde je hudební dílo koncipováno jako dokonalý odraz skladatelovy představy, již má interpret zprostředkovat posluchači. Úvodní takty koncertu se rozeznívají jako monumentální fanfáry okamžitě následované vstupy sólového klavíru ve stupnicových bězích a rozložených akordech. Fanfárový úvod střídají vojenské motivy symbolizované tečkovaným rytmem či důrazným zvukem tympánu a pochodové téma nesené v hornách. Majestátní první větu střídá pomalé Adagio, které místy vyznívá jako dojemné nokturno. Něžnou linku sólového klavíru doprovází měkký zvuk smyčců, dřevěných dechových nástrojů i tlumených lesních rohů. Do akordu doznívajícího v závěru druhé věty vstupuje v pianissimu klavír s novým tématem. To ještě dva takty respektuje poklidný puls pomalé věty, aby se následně ve fortissimu rozvinulo do virtuózního a energického Ronda, které na předchozí část navazuje attacca. Také konec třetí věty je beethovenovsky nápaditý. Závěrečnou kadenci klavíru nechává skladatel nejprve zcela utichnout, aby ji pak v posledních taktech kontrastně doplnil stupnicovými běhy ve forte a celé finále rozhodně potvrdil opakovanými akordy znějícími v plném zvuku orchestru.