Česká filharmonie • Jevgenij Kissin

Muzikalita Jevgenije Kissina, hloubka a poetická kvalita jeho interpretací a mimořádná virtuozita mu vysloužily úctu a obdiv, které si zaslouží jako jeden z nejnadanějších klasických klavíristů své generace. Je žádaný po celém světě a jako sólista vystupoval se špičkovými světovými orchestry pod taktovkou slavných dirigentů, včetně Claudia Abbada, Vladimira Ashkenazyho, Daniela Barenboima, Jamese Levina, Lorina Maazela nebo Seijiho Ozawy.

Jevgenij Kissin se narodil v ruské židovské rodině v Moskvě a hrát a improvizovat na klavír začal ve věku dvou let. Jako šestiletý začal studovat v moskevské hudební škole pro nadané děti, pojmenované po zakladatelkách, sestrách Gněsinových. Zde se stala jeho jedinou učitelkou Anna Pavlovna Kantorová. V deseti letech vystoupil poprvé s orchestrem a o rok později na samostatném recitálu. Jako dvanáctiletý si získal mezinárodní věhlas, když jeho vystoupení s Moskevskou státní filharmonií vyšlo na LP. Ohromný úspěch této nahrávky způsobil natočení dalších pěti Kissinových živých vystoupení v průběhu příštích dvou let. V roce 1985 vystoupil Jevgenij Kissin poprvé v zahraničí a v dalších letech následovalo mnoho turné a vystoupení po celém světě. V prosinci 1988 se do celého světa přenášel novoroční koncert Berlínských filharmoniků s Kissinem pod taktovkou Herberta von Karajana.

Jevgenij Kissin získal během dosavadní kariéry mnoho hudebních ocenění po celém světě. V roce 1991 byl například speciálním hostem slavnostního udílení cen Grammy. O tři roky později obdržel titul Nejmladší instrumentalista roku časopisu Musical America. Získal čestný doktorát hudby na Manhattan School of Music, Šostakovičovu cenu – jedno z nejvyšších ruských hudebních vyznamenání, čestné členství v Royal Academy of Music v Londýně a naposledy čestný doktorát filozofie na univerzitě v Hongkongu.

Kromě ruského má také britské a izraelské občanství. Od roku 2017 žije v Praze. Patří k hlasitým kritikům ruské vojenské invaze na Ukrajinu.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Pro anglického skladatele Edwarda Elgaraznamenala skladba nazvaná původně Variations on an Original Theme – název Enigma (Hádanka) byl připojen později – tvůrčí zlom; tehdy se konečně kompozičně prosadil. Věnování znělo „mým v ní portrétovaným přátelům“, jednalo se tedy také o skladbu s autobiografickým podtextem. Až na jedinou výjimku jsou všechny hádanky rozluštěny.

Základní téma přinesla náhoda, když si Elgarova manželka přála, aby zopakoval melodii, kterou od něj zaslechla – jedna verze říká, že ji hrál na klavír, jiná, že si ji pískal při příchodu domů. Manželčiny iniciály C. A. E. – Caroline Alice Elgar – se tedy pochopitelně objevily u první variace. V dalších vystupují Elgarovi přátelé a známí. Písmena H. D. S.-P. patří amatérskému klavíristovi Hewu Davidu Stewart-Powellovi (charakterizován je prostou diatonikou), Richard Baxter Townshend (R. B. T.) byl nadšený divadelní ochotník (jakási teatrální póza je patrná), William Meath Baker (W. M. B) rád leccos organizoval, někdy trochu zbrkle, Richard Arnold (R. P. A.) prý do všeho rád mluvil. „Ysobel“ – Isabell Fitton – hrála amatérsky, poněkud těžkopádně na violu. Arthur Troyte Griffith (Troyte) byl hudbymilovný architekt z Malvernu ve Worcestershiru, kde Elgarovi žili. Pod iniciálami W. N. je skryta vzpomínka na sekretářku tamní Filharmonické společnosti Winifred Norbury.

Název variace „Nimrod“ je slovní hříčka, označuje pracovníka londýnského nakladatelství Novello Augusta Johannese Jaegera (Jäger – německy lovec; označení „nimrodi“ dalo lovcům ztotožnění s mýtickým panovníkem Nimrodem, „božím střelcem“). Citát z Beethovenovy Patetické sonáty je vzpomínkou na společnou procházku, při níž Jaeger rozprávěl o Beethovenových pomalých větách. „Dorabella“ byla Dora Penny, dcera rektora z Wolverhamptonu; její „pseudonym“ si skladatel vypůjčil z Mozartovy opery Così fan tutte. George Robertson Sinclair (G. R. S.) byl varhaník katedrály v Herefordu, kde Elgarovi žili v letech 1904–1911, ve variaci se objevuje i varhaníkův pes. Violoncellista Basil Nevinson (B. G. N.) dal jméno další variaci. Variace označená třemi hvězdičkami portrétuje Lady Mary Lygon, která tehdy byla na zámořské cestě a proto se zde objevuje citát z Mendelssohnovy skladby Klidné moře a šťastná plavba. A konečně finální E. D. U. je skladatel sám. Celou skladbou podle jeho slov prochází ještě společné „téma“, které se však neobjeví v tónech; řešení této hádanky si autor nechal pro sebe. Premiéru skladby 19. června 1899 ve St. James Hall v Londýně řídil Hans Richter.