Česká filharmonie • Anastasia Kobekina

„Když mi bylo šest nebo sedm, moje babička se necítila dobře a doma bylo cítit napětí. Pamatuju si, že jsem tehdy vyhodila všechny z jejího pokoje, zavřela jsem dveře a začala jsem hrát skladbu, kterou jsem se právě naučila. To byla ta chvíle, kdy jsem si uvědomila, že je možné hudbou říct víc než slovy,“ vzpomíná violoncellistka Anastasia Kobekina, která si získala mezinárodní proslulost nejen svou technikou, výraznou muzikálností, ale také sympatickým projevem na koncertním pódiu i mimo něj. Narodila se do ruské hudební rodiny – matka byla klavíristka a otec skladatel –, takže cesta k hudbě pro ni byla naprosto přirozená. Violoncello si vybrala sama poté, co byla ve třech a půl letech na koncertě Natalie Gutman. „Na tenhle nástroj chci hrát!“ prohlásila tehdy. Na cello se tak začala učit v pouhých čtyřech letech a ráda rodičům pořádala domácí koncerty. V osmnácti odešla na studia do Německa, nejprve na Kronberg Academy, kde se vzdělávala pod vedením Franse Helmersona, a poté na Universität der Kunste v Berlíně (Jens-Peter Maintz). Své hráčské dovednosti si ještě rozšířila ve Francii – na Pařížské konzervatoři u Jeromea Pernooa a na Frankfurter Hochschule u Kristin von der Goltz (barokní violoncello).

Do myslí posluchačů i pořadatelů se dostala především díky cenám z významných interpretačních soutěží, jako jsou Mezinárodní soutěž P. I. Čajkovského nebo G. Enescua; jistě jsme ji zaznamenali také mezi semifinalisty snad nejprestižnějšího světového klání, Soutěže královny Alžběty v Bruselu. Mezi lety 2018–2021 pak byla pozvána do programu „BBC Umělec nové generace“, který pomáhá mladým talentovaným začínajícím umělcům se prosadit. Držitelka ceny Nadace Borletti-Buitoni a Ceny Leonarda Bersteina nyní vystupuje ve významných koncertních sálech (amsterdamský Concertgebouw, berlínský Konzerthaus, Lincoln Center) a festivalech – v roce 2023 např. spolu s Orchestrem curyšské Tonhalle a Paavem Järvim zahajovala Dvořákovu Prahu. Spolupracuje také s renomovanými dirigenty (Krzysztof Penderecki či Heinrich Schiff) a orchestry. Mezi ně se nedávno zařadila i Česká filharmonie, součástí jejíhož turné se Kobekina v létě 2024 stala. Pod taktovkou Jakuba Hrůši si tak odžila i svůj debut na BBC Proms. Tento významný rok, který přinesl také vydání jejího debutového alba „Venice“ (Kobekina nahrává exkluzivně pro Sony Classical), s ní nově mohou znovu prožít i posluchači, a to prostřednictvím dokumentu „Jetzt oder nie!“, natočeném německou stanicí ARD.

S dílem Bryce Dessnera už má určité zkušenosti – nahrála dvě jeho skladby pro sólové violoncello, „Tuusula“ a „Song for Ainola“, které se staly součástí Dessnerova alba Solos (vyšlo v roce 2024). Jeho hudba k ní mluví a užívá si nejen její emocionální hloubku, ale také určitý rockový nádech; Dessner zase obdivuje její hráčské schopnosti a lidský charakter. „V kulturně i politicky tak těžkých dobách je skvělé, že existuje takový pozitivní člověk s jasnou myslí,“ dodává Dessner na její adresu.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Třicetiletým autorem byl v roce 1912 i Igor Stravinskij. Čekalo ho ještě 59 let života a pracoval na svém dosud nejodvážnějším díle. Znala ho celá Paříž, centrum tehdejší umělecké avantgardy, v níž od roku 1909 působil progresivní Ruský balet impresária Sergeje Ďagileva. Stravinského balety Pták Ohnivák a Petruška v podání tohoto souboru se staly diskutovanými událostmi, ale ta největší měla teprve přijít. V čerstvě otevřeném Théâtre des Champs-Élysées se 29. května 1913 odehrála premiéra třetího z baletů, Svěcení jara, s podtitulem Obrazy z pohanského Ruska. Vypukl při ní velký povyk: nesouhlas a znechucení konzervativní části publika a nadšení té progresivní. Už nic nemělo být jako dřív – nejen samotná hudba, ale i choreografické pojetí a kostýmy byly odlišné od všeho předchozího.

„Myšlenka Svěcení jara mě napadla, když jsem ještě skládal Ptáka Ohniváka,“ vzpomíná Igor Stravinskij 45 let po premiéře ve své knize Rozhovory. „Viděl jsem v představě slavnostní pohanský rituál: moudré starce sedící v kruhu a sledující tanec dívky končící vyčerpáním a smrtí. Obětují ji, aby si usmířili boha jara.“ Smlouvu na zkomponování posledního z trojice baletů Stravinskij podepsal s Ďagilevem v létě 1911 v Karlových Varech, na skladbě pracoval v letech 1911 až 1912 a poslední úpravy provedl v březnu 1913. Skladatel se v rámci přípravy na samotné komponování vydal se scénografem a scénáristou Nicolasem Roerichem, který byl zároveň archeologem, do Ruska, aby v centru lidového umění v Talaškinu u Smolenska studovali rituály slovanských kmenů. Spíše než použití konkrétních lidových témat šlo autorům o archetypy – mystické, divoké, primitivní a necivilizované, které by postavili proti dobovým měšťáckým konvencím a přecitlivělosti v umění.

Ani hudebně Stravinskij netěžil z konkrétních ruských lidových písní. Svěcení jara je nicméně vyvrcholením období jeho tvorby ovlivněného folklorismem. Jedinou konkrétní lidovou melodii, kterou použil ve Svěcení jara, hraje v samém úvodu fagot. Podle pozdějšího vyjádření skladatele ovšem není ruská – pochází prý z antologie litevské lidové hudby, kterou našel ve Varšavě. Stravinského současník Béla Bartók, sám známý svým zaujetím pro folklor, v roce 1943 nazval Svěcení jara „apoteózou hudby ruského venkova“ a o baletu prohlásil: „Rytmické buňky, které se zmenšují a zvětšují, lze najít v ruské a východoevropské hudbě běžně.“

Charakter tématu otevřel Stravinskému úžasné možnosti v hudebním zpracování – především ve využití síly elementární rytmiky, kdy celý orchestr působí jako gigantický bicí nástroj využívající prudkou rytmickou pulsaci, polyrytmiku, rychlé střídání metriky. Později Stravinskij vzpomínal, jak Ďagilevovi poprvé přehrál na klavír začátek skladby. „Ďagilev zeptal, zda tam budou ty opakované akordy ještě dlouho. A já mu odpověděl: ‚Až do konce, můj drahý.‘“ Svěcení jara se ale i tonálně posunulo mimo tradiční rámec prostřednictvím náznaků bitonality a tritonality, při níž Stravinskij klade nad sebe akordy vzdálené třeba o půltón.

S totálně revolučním pojetím hudby korespondovala i choreografie Václava Nižinského, postavená na primitivních pohybech tanečníků, zcela negujících estetické ideály klasického baletu. S odstupem času však byly právě choreografie a nepříliš zdařilá orientace Nižinského v inovátorské hudbě označeny za hlavní příčinu neúspěchu prvního uvedení skladby. O rok později bylo Svěcení jara v Paříži provedeno koncertně a ohlas publika byl veskrze kladný. Definitivně se stalo mezníkem na cestě k moderní hudbě.