Česká filharmonie • Giovanni Antonini

Italská sopranistka Giulia Semenzato je mezinárodně uznávanou interpretkou zejména barokního a mozartovského repertoáru. Vystudovala benátskou Konzervatoř B. Marcella, načež se na Schola Cantorum v Basileji pod vedením Rosy Dominguez zdokonalovala v interpretaci staré hudby, jíž dnes sama vyučuje na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst. Díky vítězství v soutěži Toti dal Monte di Treviso debutovala na operním jevišti (Elisetta v Cimarosově opeře Il Matrimonio Segreto), mezinárodní věhlas jí pak zajistila Bologna International Vocal Competition a Cesti-Competition v Innsbrucku. Od té doby již účinkovala například ve slavných Teatro La Fenice, Teatro alla Scala, v londýnské Covent Garden, curyšském Opernhausu či pařížském Théâtre national de l'Opéra-Comique; objevila se také na Innsburckém Festwochen a Salcburském festivalu. S Giovannim Antoninim a dalšími významnými dirigenty, jako jsou René Jacobs, Riccardo Minasi či Václav Luks, se zase pravidelně potkává na koncertních pódiích. 

Mladou mezzosopranistku Helen Charlston často slýcháme na významných světových pódiích, jako jsou například londýnská Wigmore Hall nebo amsterdamský Concertgebouw, při interpretaci děl G. F. Händela. Počínající slávu jí zajistilo vítězství v londýnské Handel Singing Competition v roce 2018, slibně se vyvíjející kariéru pak mj. Izrael v Egyptě se Skotským komorním orchestrem, Theodora s Philharmonia Baroque v San Francisku nebo Juda Makabejský s RIAS Kammerchor v Berlínské filharmonii. 

Helen Charlston, která prošla programem „Vycházející hvězda“ pořádaném známým Orchestra of the Age of Enlightenment a akademií Le Jardin des Voix od Les Arts Florissants, nyní zastává post BBC „Umělec nové generace“. Specializuje se především na starou hudbu od Monteverdiho po Mozarta (přestože v létě zazářila na BBC Proms v Mendelssohnově Eliáši – spolu s Carolyn Sampson a Andrewem Staplesem), o čemž se můžeme přesvědčit mj. na jejím posledním CD s áriemi ze 17. století, které letos získalo Gramophone Award.

Patrick Grahl je známým interpretem (nejen) bachovského repertoáru. S rodištěm tohoto barokního velikána je dokonce úzce spjat: v Lipsku se narodil, prožil si své pěvecké začátky ve slavném Thomanerchor, absolvoval Vysokou školu hudební Felixe Mendelssohna Bartholdyho a dokonce zde také vyhrál prestižní Mezinárodní soutěž J. S. Bacha. Operní kariéru započal již v průběhu studentských let; v současnosti se orientuje spíše na koncertní a oratorní repertoár, v němž se nejčastěji objevují jména W. A. Mozarta, J. Haydna či právě J. S. Bacha, jehož skladby se staly také předmětem množství Grahlových nahrávek. Spolupracoval již s významnými světovými orchestry (Orchestr lipského Gewandhausu, L’Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia či Londýnský symfonický orchestr) pod vedením uznávaných dirigentů (sir John Eliot Gardiner či Danielle Gatti), ale na pódiu ho můžeme zastihnout i v recitálové roli. S klavíristou Danielem Heidem, se kterým už má za sebou spolupráci například na albu s písňovým klasicko-romantickým repertoárem, bývají například hosty schwarzenbergské Schubertiady.

Britský basbarytonista Ashley Riches studoval nejprve angličtinu na Cambridgeské univerzitě, kde byl součástí sboru King’s College pod vedením Stephena Cleoburyho; později absolvoval obor zpěv na Guildhall School of Music and Drama. Jako frekventant programu Jette Parker Young Artist měl možnost vystupovat v Královské opeře v Covent Garden; později jsme ho mohli slyšet také v Anglické národní opeře, postupimské Winteroper, Tokiu či na festivalech v Glyndebourne a Grange.

Mezi největší úspěchy na koncertních pódiích patří vystoupení s Berlínskými filharmoniky, Londýnskou filharmonií, Královským orchestrem Concertgebouw, Londýnským symfonickým orchestrem a sirem Simonem Rattlem či sirem Johnem Eliotem Gardinerem v Carnegie Hall. Jako bývalý BBC New Generation Artist z let 2016–2018 se však cítí stejně dobře při recitálech s klavíristy či klavíristkami, jako jsou Graham Johnson, Iain Burnside, Julius Drake, Joseph Middleton či Anna Tilbrook. V roce 2021 vydal své debutové sólové album s názvem „A Musical Zoo“.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a s Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

V rámci prvních edukačních krůčků v novodobé historii České filharmonie se objevila roku 2006 – ještě za ředitele Václava Riedlbaucha – myšlenka na pořádání symfonických koncertů pro studentské publikum, tedy pro novou generaci posluchačů. Tak se do hry dostal tehdejší Pražský studentský orchestr (pro tyto účely přejmenovaný na Český studentský orchestr), těleso s dlouholetou tradicí mladistvého a nadšeného přístupu k hudbě vedené Mirkem Škampou a Martinou Jesenskou. Pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće nastudovali mladí hudebníci v letech 2006–2010 mimo jiné Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou symfonii, Violoncellový koncert a Te Deum, Musorgského Obrázky z výstavy či Prokofjevovy suity z baletu Romeo a Julie.

Když se po nástupu nového managementu v roce 2011 výrazně rozrostla hudebně vzdělávací činnost České filharmonie, byla to příležitost i pro oživení činnosti studentského orchestru, nově nazvaného Česká studentská filharmonie. Její myšlenkou je dávat nastupující generaci hudebníků pravidelnou možnost zkoušet a uvádět velká díla světové symfonické, koncertantní i vokálně instrumentální tvorby. Postupem času převážila snaha o budování stálého orchestru, který bude své členy podporovat ve zdokonalování umění souhry a ve vytváření dlouhodobých vztahů a porozumění. Čeští studentští filharmonici fungují i jako „světlonošové“ ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že mladí lidé mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním.

Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně účinkovalo na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (s Vojtěchem Jouzou) a Kdo se bojí filharmonie? (s Ondřejem Vrabcem). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie s Idou Kelarovou a pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro při příležitosti Mezinárodního dne Romů. V listopadu orchestr 2019 zahrál pod taktovkou Roberta Kružíka na Koncertě ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta.

V červnu 2020 přijel do Prahy dirigent Simon Rattle a prosadil si, že nechce dirigovat jen Českou filharmonii, ale také „nějaký orchestr mladých lidí.“ Když padla volba na Českou studentskou filharmonii, byla to pro její členy obrovská výzva. Sira Simona práce s mladými hudebníky těšila a nešetřil chválou: „Česká studentská filharmonie mi připomíná orchestr Verbierského festivalu, který tvoří nejlepší studenti hudby z celého světa vedení hráči z Metropolitní opery. Až na takové jsou úrovni.“ V únoru 2021 Česká studentská filharmonie poprvé vystoupila pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova na televizním koncertu „A přece se učí.“

V sezonách 2022/2023 a 2023/2024 debutovala Česká studentská filharmonie v rámci abonentních koncertů České filharmonie s dirigenty Semjonem Byčkovem, Giovannim Antoninim a Jakubem Hrůšou. V cyklu „Kroky do nového světa“ uvedli mladí hudebníci pod taktovkou Marka Ivanoviće díla Bizeta, Griega, Smetany, Vivaldiho, Piazzoly, Musorgského a dalších.

Rodák z Milána Giovanni Antonini je už řadu let světově uznáván pro svůj inovativní a vybroušený přístup k provádění zvláště barokního a klasicistního repertoáru, který zároveň plně respektuje veškeré zákonitosti historicky poučené interpretace. Cesta staré hudby však nebyla na počátku jeho studií první volbou. Na konzervatoř se původně hlásil na housle a pouze díky neúspěchu u přijímacích zkoušek začal nakonec studovat zobcovou flétnu, kterou mimo jiné také nástrojově ovládal. Právě díky studiu flétny na Civica Scuola di Musica pak Antonini plně objevil svět barokní hudby. Navíc, jak sám vzpomíná, bylo velkou výhodou, že jako flétnista specializující se na historickou interpretaci tehdy neměl moc uměleckých vzorů, o které by se mohl opřít a „jednoduše kopírovat“ (vždyť v 80. letech byl tento svět ještě stále v plenkách), a tak si své interpretační přístupy musel hledat sám. Oporou mu bylo dále studium na Centre de Musique Ancienne v Ženevě, ale ono nutkání proniknout do hudby opravdu do hloubky a vytvořit si tak svůj vlastní jazyk, dnes tolik oceňovaný pro svou jedinečnost, ho neopustilo.

V roce 1985 založil svůj vlastní barokní ansámbl Il Giardino Armonico, se kterým dodnes vystupuje po celém světě ve dvojroli sólisty (ať už na zobcovou, nebo barokní příčnou flétnu) a dirigenta. Celkově snad nejambicióznější projekt, do kterého se pustili před několika lety ještě spolu s Basilejským komorním orchestrem, si klade za cíl natočit kompletní symfonie Josepha Haydna, a to do roku 2032, tedy třístého výročí skladatelova narození. Projekt Haydn2032, jehož je Antonini uměleckým ředitelem, je odvážný nejen svým rozsahem – Haydn napsal 107 symfonií, takže je třeba vydat 2 CD se třemi až čtyřmi symfoniemi na každém za rok! – ale také kvůli interpretačním zapeklitostem Haydnovy hudby. „Haydna je velice těžké provést dobře, protože mnohé z interpretačních cest mohou vyznít nudně. Ale Haydn není nudný, jedná se jenom o to najít klíč k té správné interpretaci,“ vysvětluje Antonini. Dosud vyšlo 14 CD (poslední v září tohoto roku) a jak už nahraný, tak zkoušený či připravovaný Haydnův symfonický repertoár ovlivňuje i dramaturgii Antoniniho koncertů posledních let.

 Antonini však nezapomíná ani na další zářná jména 16. až 18. století, jejichž skladby nahrál s Il Giardino Armonico (mj. i dnes prováděný Vivaldiho koncert) nebo koncertně provedl s významnými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Orchestr amsterdamského Concertgebouw či Londýnský symfonický orchestr, a věhlasnými sólisty (Cecilia Bartoli, Giuliano Carmignola, Isabelle Faust či Katia a Marielle Labèque). Věnuje se i opeře; v posledních letech jsme ho mohli spatřit například v milánské La Scale (Giulio Cesare), v Operním domě v Curychu (Idomeneo) nebo v Theater an der Wien (Rappresentatione di Anima, et di Corpo). Je též uměleckým ředitelem polského hudebního festivalu Wratislavia Cantans a hlavním hostujícím dirigentem Basilejského komorního orchestru.

V době, kdy byly publikovány klavírní koncerty C dur a B dur, již Beethoven usiloval o zcela jiný hudební výraz. Autor přehodnocoval každý prvek hudební stavby – od harmonie, formy po využití nástrojových možností a orchestraci. Z klavírního virtuosa se stával skladatel, a to i ze zcela prozaických důvodů: Beethovenovi selhával sluch. Roku 1801 se svěřil svému příteli Franzi Wegelerovi: „Jen ten závistný démon, mé špatné zdraví, mi hodil špatnou kostku do hry: můj sluch slábne víc a víc.“ Beethoven si začal v každém novém díle svého zralého tvůrčího období zkoušet možnosti daného hudebního druhu. Jeho Symfonie č. 4 B dur, op. 60, není výjimkou, a ačkoliv nepatří mezi nejznámější symfonická díla, právem si získala respekt Hectora Berlioze, Roberta Schumanna nebo Igora Stravinského. Beethovenova 4. symfonie vyžaduje bystrého posluchače. V 1. větě téměř neustále zaznívá hlavní téma (dokonce v doprovodné funkci!), dechové nástroje si mezi sebou dělí melodii vedlejšího tématu. Monotónní tečkovaný rytmus provází celou 2. větu, aniž by nudil. Ve 3. větě si Beethoven poprvé ověřil nosnost tak zvané tří-pětidílné formy (tradiční menuetové trio se objeví dvakrát!). Finale psal autor jako nevázané perpetuum mobile s haydnovskými „fígly“ (např. před závěrečným fortissimem zazní hlavní myšlenka v pomalém tempu).