Program
Claude Debussy
Nokturna, L 98
Olivier Messiaen
Poèmes pour Mi, druhá kniha
Gustav Mahler
Symfonie č. 4 G dur
Pořiďte si své abonmá. Právě jsme zahájili předprodej na sezonu 2025/2026.
Vybrat abonmáV pestrobarevném programu se setkáme s duem dirigenta Simona Rattla a mezzosopranistky Magdaleny Kožené. V Nokturnech nalezneme stopy Debussyho inspirace obrazy nočních řek. Barvami surrealistickými, duchovními i milostnými budou hrát Messiaenovy Básně pro Mi. Minimalistický nezůstane ani Gustav Mahler – v jeho Čtvrté symfonii zazní i vokální part.
Koncert z řady A
Claude Debussy
Nokturna, L 98
Olivier Messiaen
Poèmes pour Mi, druhá kniha
Gustav Mahler
Symfonie č. 4 G dur
Magdalena Kožená soprán
Pražský filharmonický sbor ženský sbor
Lukáš Vasilek sbormistr
Simon Rattle dirigent
Česká filharmonie
Spring enchained, light rainbow of morning,
Ah! my necklace! Ah! my necklace!
Small living support of my weary ears,
Necklace of renewal, of smiles, of grace,
Oriental necklace, chosen, multicoloured
With hard, whimsical pearls!
Curving landscape, espousing the fresh morning air,
Ah! my necklace! Ah! my necklace!
Your two arms round my neck, this morning.
– Olivier Messiaen: Básně pro Mi
Je příznačné, že náhrdelník objímající krk v Messiaenově surrealistické básni je pestrobarevný. Když tento francouzský skladatel jako desetiletý spatřil v pařížské katedrále Sainte-Chapelle skleněné vitráže, zažil fascinaci, která ho ovlivnila na celý život. Kromě intenzivního zájmu o ornitologii totiž umělec proslul také chromestezií – zvukový podnět vyvolával v jeho mozku barevnou asociaci. „Nevidím barvy očima, ale v mysli ano. Je třeba vnímat, jak se zvuk pohybuje. Tóny přechází jeden do druhého, tak jako barvy duhy. Jde o prchavou věc, kterou nikdy není možné zcela zachytit.“
Za nejlepší umělce považoval ptáky, jejichž písně s oblibou nahrával. Lidským hudebníkům do svých notových zápisů aspoň přidával instrukce o tom, jak by měli danou skladbu pojmout barevně. „Nechci po nich, aby viděli stejné odstíny jako já – to ani není možné – ale aby barvy vnímali, každý podle sebe.“
Básně pro Mi věnoval Messiaen své první ženě Claire Delbos, které přezdíval Mi. Cyklus, popisující svými texty inspirovanými Novým zákonem vztah a společnou duchovní cestu manželů, ukazuje na další téma prolínající se skladatelovou tvorbou – křesťanskou víru.
Pestré dílo vytvořil i Messiaenův oblíbenec Claude Debussy, jehož hudba bývá často popisována jako hudební ekvivalent impresionistických tahů štětcem, v nichž do popředí vystupuje subjektivita vnímaného. K třídílné kompozici Nokturna Debussyho inspirovala stejnojmenná série obrazů od Jamese Whistlera zachycující prostřednictvím světla atmosféru Temže a dalších řek. Premiéra zastihla skladatele stejně jako Messiaena s Básněmi pro Mi v roce jeho devětadvacátých narozenin.
Jen o dvě léta starší byl při uvedení své čtvrté symfonie Gustav Mahler. Tradičně štědrý skladatel do díla zahrnul i píseň pojednávající o dětské vizi nebe, kterou předtím zvažoval použít ve Třetí symfonii. Mezzosopranistka Magdalena Kožená o své spolupráci s Českou filharmonií říká: „Úplně mi učaroval mahlerovský zvuk tohoto tělesa. Dokonce i můj manžel říká, že orchestr má nejkrásnější a nejautentičtější zvuk, který by se Mahlerovi nejvíce líbil.“
Magdalena Kožená soprán
Jako už mnohokrát i dnes se Magdalena Kožená vrací do své domoviny se svým manželem, sirem Simonem Rattlem. Kožená, absolventka brněnské konzervatoře a bratislavské VŠMU, vešla do světového povědomí mj. díky vítězství v Mezinárodní soutěži W. A. Mozarta v roce 1995; o čtyři roky později následovalo podepsání exkluzivní smlouvy s vydavatelstvím Deutsche Grammophon, u něhož od té doby vydala množství oceněných nahrávek (Gramophone Award, Echo Klassik, Diapason d’Or aj.). Své interpretační umění dělí mezi recitály, koncertní i operní vystoupení (pravidelně hostuje mj. v newyorské Metropolitní opeře); zajímavostí je její účinkování v nonartificiální sféře, jako je swing či flamenco. Úctyhodná je také šíře jejího repertoáru klasické hudby, který sahá od baroka a spolupráce se soubory specializujícími se na starou hudbu, přes klasicko-romantický repertoár, s nímž se proslavila mj. jako propagátorka české hudby, až po hudbu soudobou. Roli Weillovy Anny ztvárňuje Kožená, držitelka Řádu umění a literatury, pod taktovkou svého manžela už poněkolikáté, naposledy v sezoně 2023/24 se Staatskapelle Berlin.
Pražský filharmonický sbor
Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.
Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a s Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.
Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.
PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.
Lukáš Vasilek sbormistr
Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).
Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.
Simon Rattle dirigent
Jednoho z nejprestižnějších dirigentů současnosti, nositele rytířského řádu a držitele Řádu za zásluhy uděleného jak anglickou královnou, tak městem Berlínem, sira Simona Rattla, vídáme v Rudolfinu poslední roky poměrně často. Dlouhodobá spolupráce s Českou filharmonií vedla k tomu, že se se svou manželkou, mezzosopranistkou Magdalenou Koženou, stal rezidenčním umělcem sezony 2022/2023. Během několika koncertů tak s Českou filharmonií provedl řadu symfonických děl, kterým vévodily vokálně-instrumentální skladby pozdního 19. či raného 20. století, tedy repertoár, za který je Rattle oceňován nejvíce. Naposledy v Rudolfinu vystoupil v únoru 2024 s klavíristkou Yujou Wang, s níž ho pojí na Grammy nominovaná nahrávka ze společného asijského turné v roce 2017. Od sezony 2024/2025 se stává hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie.
Sir Simon Rattle, rodák z Liverpoolu a absolvent Royal Academy of Music, zastával za svou dlouhotrvající kariéru řadu důležitých pozic. Do světového povědomí se dostal jako šéfdirigent Birmingamského symfonického orchestru, u kterého působil celých osmnáct let (osm let byl jeho hudebním ředitelem); poté následovalo šestnáct slavných let s Berlínskými filharmoniky (2002–2018; umělecký ředitel a šéfdirigent) a šest let u Londýnského symfonického orchestru. Sezonu 2023/2024 zahájil na postu šéfdirigenta Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Z titulu „principal artist“ také vede Orchestra of the Age of Enlightenment a je zakladatelem Birmingham Contemporary Music Group. Vedle svých stálých dirigentských postů udržuje vztahy s předními světovými orchestry, a tak často koncertuje po Evropě, USA a Asii a bývá k vidění i ve významných operních domech.
Natočil více než 70 titulů pro vydavatelství EMI (nyní Warner Classics). Za své nahrávky získal řadu prestižních mezinárodních ocenění, jimž vévodí třikrát cena Grammy, a to za Mahlerovu Symfonii č. 10, Brahmsovo Německé requiem a Stravinského Žalmovou symfonii, které natočil s Berlínskými filharmoniky. V roce 2019 pořídil s Londýnským symfonickým orchestrem originální nahrávku Brucknerovy Šesté symfonie, která se stala předmětem vzrušených debat.
Kromě zmíněných cen přineslo Rattlovo dlouhodobé partnerství s Berlínskými filharmoniky také nový a dlouhodobě úspěšný vzdělávací program „Zukunft@Bphil“. Angažování v hudebním vzdělávání však Rattle neopustil ani po odchodu z tohoto orchestru a spolu s Londýnským symfonickým orchestrem se pak podílel na vzniku LSO East London Academy. Ta od roku 2019 hledá a bezplatně rozvíjí potenciál mladých talentovaných hudebníků bez ohledu na jejich původ a finanční situaci.
Claude Debussy
Nokturna, L 98
Olivier Messiaen
Poèmes pour Mi, druhá kniha
Gustav Mahler
Symfonie č. 4 G dur
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století, od léta 1899 do dubna 1901, vznikala Mahlerova Symfonie č. 4, nejklasičtější z jeho monumentálního souboru symfonií. Kořeny této skladby však vězí hlouběji. Již v mrazivém únoru roku 1892 Mahler zkomponoval píseň Der Himmel hangt voll Geigen pro hlas a klavír na text ze sbírky Chlapcův kouzelný roh. Tuto sbírku více než sedmi stovek textů starých lidových a zlidovělých německých písní vydali již téměř o sto let dříve, v letech 1806–1808, mladí básníci Achim von Arnim a Clemens Brentano. Mahler ji objevil náhodou, v roce 1887 při návštěvě vnuka skladatele Carla Marii von Webera, a čerpal z ní náměty pro své skladby po celých dalších 14 let. O měsíc později, v březnu 1892, Mahler dokončil orchestraci písně charakteristickou užitím harfy a rolniček a dal jí svůj vlastní název Das himmlishe Leben. Tuto píseň měl ve zvláštní oblibě a často ji zařazoval do programu koncertů ze své hudby. Původně měla uzavírat jeho třetí symfonii, nakonec však tento kolos zůstal „pouze“ šestivětý a Nebeský život se stal finální větou až symfonie čtvrté, jejím myšlenkovým jádrem a vrcholem.
Mohlo by se tedy zdát, že čtvrtá symfonie je jen pokračováním a dokončením symfonie třetí, ale již v její první větě naopak zaslechneme nezaměnitelné fanfáry – předzvěst následující páté Mahlerovy symfonie. Vše je u Mahlera úzce provázáno.
Druhá věta přes svou tanečnost působí stísňujícím dojmem – vždyť se také jedná o tanec smrti, který kostlivec Freund Hein hraje na své skřipky! Sólové housle mají být naladěny o tón výše, aby zněly jedovatěji, protivněji, zkrátka aby sólista zněl jako pouliční muzikant a ne jako koncertní mistr symfonického orchestru. Mahlerovi prý byl inspirací obraz Arnolda Böcklina Autoportrét se Smrtí šumařkou z roku 1872. (Stejný obraz roku 1894 inspiroval i Jaroslava Vrchlického k básni, v níž malíř maluje autoportrét, ale stále cítí za sebou cosi znepokojivého, obrátí se a spatří Smrt s houslemi.) Třetí věta je nejrozsáhlejší. Jedná se o velkolepý sled variací inspirovaný vizí náhrobního kamene, na němž je vytesán obraz nebožtíka ve věčném spánku, který nás dovádí na dohled od nebeské brány. Za ní nás již přivítá „dětský“ hlásek – soprán – v nebi, kde vládne klid, žádný světský shon, kde se každý může radovat a tančit. A tímto dětsky naivním obrazem Mahlerova cesta od složitosti k jednoduchosti, od zkušenosti k nevině, od pozemského života do nebeské blaženosti končí.Mahlerova hudba a její poselství jsou v jednadvacátém století posluchačsky stále atraktivní a svou formou, obsahem, intelektuálním a emocionálním nábojem tvoří až nečekaně aktuální bránu k postmoderní epoše.