Česká filharmonie • Thomas Adès

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie. 

I když už několik let není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil. 

Již více než desetiletí zastává post koncertního mistra violoncell v České filharmonii, od dvanácti let vystupuje sólově a jako člen souboru The Trio se věnuje také hudbě komorní: mladý violoncellista Václav Petr si vybudoval pozici jednoho z nejúspěšnějších umělců své generace. 

Základům violoncellové hry se naučil od Mirka Škampy na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze, na HAMU byl posluchačem ve třídě Daniela Veise, absolvoval pak u Michala Kaňky. Svou hru dále zdokonaloval pod vedením Wolfganga Boettchera na Universität der Künste v Berlíně a zúčastnil se řady mezinárodních mistrovských kurzů v Kronbergu, Hamburku, Vaduzu, Bonnu či Baden-Badenu. Na svém kontě má také množství soutěžních úspěchů, které sbíral už od dětství (Prague Junior Note, Mezinárodní violoncellová soutěž v rakouském Liezenu, Talents of Europe) a postupně se propracoval až k nejprestižnějším evropským soutěžím (semifinalista soutěže Grand Prix Emanuel Feuermann, vítěz soutěže Pražského jara).

Ve 24 letech vyhrál konkurz do České filharmonie a stal se tak jedním z nejmladších koncertních mistrů v historii tohoto orchestru. S Českou filharmonií již několikrát vystoupil také sólově, stejně jako například se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Prague Philharmonia, Janáčkovou filharmonií Ostrava či Baden-Baden Philharmonie.

Velké úspěchy sklízí Václav Petr i jako komorní hráč. Mezi lety 2009–2020 byl členem Klavírního kvarteta Josefa Suka, se kterým získal první ceny v soutěži komorních souborů v italském Val Tidone, v soutěži komorních souborů Salieri-Zinetti a v jedné z nejprestižnějších soutěží pro komorní soubory s klavírem „Premio Trio di Trieste“. V roce 2019 pak spolu s koncertním mistrem České filharmonie Jiřím Vodičkou a klavíristou Martinem Kasíkem založili Klavírní trio České filharmonie, později přejmenované na The Trio. Když vypukla pandemie Covidu, natočili Bergeretty Bohuslava Martinů v dobových kostýmech a vyhráli tak mezinárodní soutěž ve Vídni.

S mladým klavíristou Markem Kozákem zaujali v prosinci 2023 na festivalu Dny Bohuslava Martinů: „Na interpretačních pojetích všech kompozic byl znát rukopis již zkušených komorních hráčů, a tak bylo pro posluchače velkým zážitkem sledovat kompetentní práci dua při řešení úkolů v oblasti tempové, agogické, dynamické i barevné,“ píše Jiří Bezděk pro server OperaPlus. A kdoví? Možná se – stejně jako tehdy – i dnes dočkáme od interpretů odlehčeného přídavku ve formě čtyřruční hry na klavír.

Thomas Adès, rodák z Londýna, je jedním z nejuznávanějších umělců současnosti. Ať už jako skladatel, či interpret pravidelně spolupracuje s předními světovými orchestry, operními soubory a festivaly. Doposud napsal celkem tři opery – Anděl vyhubitel (The Exterminating Angel, 2016), Bouře (The Tempest, 2004) a Napudrujte jí tvář (Powder Her Face, 1995) –, které si zažily své premiéry na tak prestižních místech, jako jsou Salcburský festival, newyorská Metropolitní opera či londýnská Covent Garden a získaly množství ocenění („Světová premiéra roku“ na International Opera Awards, cena londýnské Královské filharmonické společnosti, Gramophone Award). Vysoce hodnocená je i jeho orchestrální tvorba, především skladba Asyla, kterou v roce 1997 premiéroval Birminghamský symfonický orchestr (Grawemeyer Award) či Tevot, jež byla v podání Berlínských filharmoniků premiérovaná v roce 2007 v Carnegie Hall.

Kromě kompozice se Thomas Adès soustavně věnuje také činnosti interpretační, organizační a pedagogické. Od roku 2016 je uměleckým partnerem Bostonského symfonického orchestru, který nejen diriguje na vybraných koncertech, ale s některými jeho členy provozuje komorní hudbu a vede letní Festival soudobé hudby. Každoročně také vyučuje klavírní a komorní hru na Mezinárodním hudebním semináři v Prussia Cove.

V roli dirigenta Adès pravidelně vystupuje s Losangeleskou filharmonií, Bostonskými symfoniky, Londýnským symfonickým orchestrem, Královským orchestrem Concertgebouw, symfonickými orchestry v Melbourne a Sydney či Symfonickým orchestrem BBC. Kromě svých vlastních oper také dirigoval Život prostopášníka (Covent Garden, curyšský Opernhaus) a Alice’s Adventures Under Ground Geralda Barryho. Jako pianista byl v poslední době zaměstnán sólovými recitály v newyorské Carnegie Hall (Stern Auditorium) a londýnské Wigmore Hall, jakož i koncertními vystoupeními s Newyorskou filharmonií.

Co impozantnějšího může Francie nabídnout na závěr programu oslavujícího belle époque a zároveň začátek nového roku? Po všech tanečních rytmech musí dojít na ten nejslavnější: La valse, díky kterému zaznamenal celý svět Maurice Ravela. Ale nenechte se mýlit, selanka to nebude! Jeden z předních představitelů hudebního impresionismu už od mládí vybočoval z oficiálních hudebních proudů, inspiroval se jak barokní hudbou, tak jazzem a moderními trendy, rád experimentoval a rád se hlásil ke svým baskickým kořenům. U vzniku slavné skladby byl opět Ďagilev: po úspěšné spolupráci na baletu Daphnis a Chloé (1912) si u Ravela objednal nové dílo. Shodli se na záměru oslavit valčík inscenací velkého plesu na vídeňském dvoře v polovině 19. století. Když však Ravel Ďagilevovi představil verzi pro dva klavíry, choreograf byl zklamán a spolupráci zrušil. Ravel přesto dopracoval orchestraci a skladbu s velkým úspěchem provedl koncertně v Paříži v prosinci 1920. 

La valse není jednoduchý valčík – Ravel v něm rozehrál kaleidoskop harmonií, temp i nálad a projevil se opět jako geniální instrumentátor. Valčík groteskně zkresluje, jako by pod povrchem oslavy starých časů vřel hrozivý chaos. Ten prostupuje skladbu čím dál víc, až se v samotném závěru roztočí v divoký rej temných sil. Zdánlivý zmatek zpodobňuje konec idyly přeťaté válečným konfliktem, který skladatele hluboce zasáhl. Konec belle époque. Nikoli však konec hudby, kterou nás Francie s originalitou sobě vlastní zásobuje dodnes.

À votre santé et une très belle nouvelle année!