Česká filharmonie • Thomas Adès

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie. 

I když už čtyři roky není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil. 

Již více než desetiletí zastává post koncertního mistra violoncell v České filharmonii, od dvanácti let vystupuje sólově a jako člen souboru The Trio se věnuje také hudbě komorní: mladý violoncellista Václav Petr si vybudoval pozici jednoho z nejúspěšnějších umělců své generace. 

Základům violoncellové hry se naučil od Mirka Škampy na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze, na HAMU byl posluchačem ve třídě Daniela Veise, absolvoval pak u Michala Kaňky. Svou hru dále zdokonaloval pod vedením Wolfganga Boettchera na Universität der Künste v Berlíně a zúčastnil se řady mezinárodních mistrovských kurzů v Kronbergu, Hamburku, Vaduzu, Bonnu či Baden-Badenu. Na svém kontě má také množství soutěžních úspěchů, které sbíral už od dětství (Prague Junior Note, Mezinárodní violoncellová soutěž v rakouském Liezenu, Talents of Europe) a postupně se propracoval až k nejprestižnějším evropským soutěžím (semifinalista soutěže Grand Prix Emanuel Feuermann, vítěz soutěže Pražského jara).

Ve 24 letech vyhrál konkurz do České filharmonie a stal se tak jedním z nejmladších koncertních mistrů v historii tohoto orchestru. S Českou filharmonií již několikrát vystoupil také sólově, stejně jako například se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, PKF – Prague Philharmonia, Janáčkovou filharmonií Ostrava či Baden-Baden Philharmonie.

Velké úspěchy sklízí Václav Petr i jako komorní hráč. Mezi lety 2009–2020 byl členem Klavírního kvarteta Josefa Suka, se kterým získal první ceny v soutěži komorních souborů v italském Val Tidone, v soutěži komorních souborů Salieri-Zinetti a v jedné z nejprestižnějších soutěží pro komorní soubory s klavírem „Premio Trio di Trieste“. V roce 2019 pak spolu s koncertním mistrem České filharmonie Jiřím Vodičkou a klavíristou Martinem Kasíkem založili Klavírní trio České filharmonie, později přejmenované na The Trio. Když vypukla pandemie Covidu, natočili Bergeretty Bohuslava Martinů v dobových kostýmech a vyhráli tak mezinárodní soutěž ve Vídni.

S mladým klavíristou Markem Kozákem zaujali v prosinci 2023 na festivalu Dny Bohuslava Martinů: „Na interpretačních pojetích všech kompozic byl znát rukopis již zkušených komorních hráčů, a tak bylo pro posluchače velkým zážitkem sledovat kompetentní práci dua při řešení úkolů v oblasti tempové, agogické, dynamické i barevné,“ píše Jiří Bezděk pro server OperaPlus. A kdoví? Možná se – stejně jako tehdy – i dnes dočkáme od interpretů odlehčeného přídavku ve formě čtyřruční hry na klavír.

Thomas Adès se narodil v Londýně v roce 1971. Mezi jeho skladbami najdeme dvě opery: Napudrujte jí tvář (Powder Her Face; Cheltenhamský festival/Almeida Theatre, Londýn, 1995) a Bouři (The Tempest; Královská opera Covent Garden, 2004). Mezi další orchestrální skladby patří Asyla (Symfonický orchestr města Birminghamu, 1997), Tevot (Berlínští filharmonikové a Carnegie Hall, 2007), Polaris (New World Symphony, Miami 2011), Houslový koncert Soustředné dráhy (Violin Concerto Concentric Paths; Berliner Festspiele a londýnské Proms, 2005), V sedmi dnech (In Seven Days; klavírní koncert s pohyblivými obrazy, Filharmonie Los Angeles a londýnská Royal Festival Hall, 2008) a Tanec mrtvých (Totentanz) pro mezzosoprán, baryton a orchestr (londýnské Proms 2013).

Mezi Adèsovy komorní skladby se řadí smyčcové kvartety Arcadiana (1993) a Čtyři kvartety (2011), Klavírní kvintet (2001) a Místa znovu nalezená (Lieux retrouvés) pro violoncello a klavír (2010). Skladatel píše i pro sólový klavír, jako příklady poslouží Viditelná temnota (Darknesse Visible, 1992), Obkresleno nad hlavou (Traced Overhead,1996) a Tři Mazurky (2010). Mezi sborovou tvorbu patří Koleda Fayrfax (The Fayrfax Carol; Královská kolej, Cambridge, 1997), Amerika: Proroctví (Newyorská filharmonie, 1999) a Lednový výnos (January Writ, Temple Church, Londýn, 2000).

V letech 1999 až 2008 byl Adès uměleckým ředitelem festivalu v Aldeburghu.

V roli dirigenta Adès pravidelně vystupuje s Filharmonií Los Angeles, Bostonskými symfoniky, Londýnským symfonickým orchestrem, orchestrem Royal Concertgebouw, symfonickými orchestry v Melbourne a Sydney, Symfonickým orchestrem BBC a Symfonickým orchestrem města Birminghamu. Jako operní dirigent dirigoval Život prostopášníka v londýnské Královské opeře i v Curyšské opeře. V roce 2012 debutoval v newyorské Metropolitní opeře, kde dirigoval svou Bouři. Následně pak dirigoval i Vídeňské filharmoniky, když v roce 2015 Bouři uvedla Vídeňská státní opera ve stejném nastudování. Jeho plány do budoucna zahrnují provedení díla Totentanz se symfoniky v Bostonu a Chicagu a filharmoniky v Los Angeles a New Yorku.

Jako pianista byl Adès v poslední době zaměstnán sólovými recitály v newyorské Carnegie Hall (Stern Auditorium) a londýnském Barbicanu, jakož i koncertními vystoupeními s Newyorskou filharmonií.

Mezi oceněními, které Adès získal, nacházíme následující: cena Grawemeyer za Asyla (1999), ceny Královské filharmonické společnosti za rozsáhlé dílo za Asyla, Bouři a Tevot, skladatelská cena Ernsta von Siemense za Arcadiana,Britskou skladatelskou cenu za Čtyři kvartety a Grammy za nejlepší operu i pařížské ocenění Diapason dʼor de lʼannée za Bouři. Adès každým rokem učí klavíru a komorní hře na Mezinárodních hudebních seminářích v britském Prussia Cove.

Co impozantnějšího může Francie nabídnout na závěr programu oslavujícího belle époque a zároveň začátek nového roku? Po všech tanečních rytmech musí dojít na ten nejslavnější: La valse, díky kterému zaznamenal celý svět Maurice Ravela. Ale nenechte se mýlit, selanka to nebude! Jeden z předních představitelů hudebního impresionismu už od mládí vybočoval z oficiálních hudebních proudů, inspiroval se jak barokní hudbou, tak jazzem a moderními trendy, rád experimentoval a rád se hlásil ke svým baskickým kořenům. U vzniku slavné skladby byl opět Ďagilev: po úspěšné spolupráci na baletu Daphnis a Chloé (1912) si u Ravela objednal nové dílo. Shodli se na záměru oslavit valčík inscenací velkého plesu na vídeňském dvoře v polovině 19. století. Když však Ravel Ďagilevovi představil verzi pro dva klavíry, choreograf byl zklamán a spolupráci zrušil. Ravel přesto dopracoval orchestraci a skladbu s velkým úspěchem provedl koncertně v Paříži v prosinci 1920. 

La valse není jednoduchý valčík – Ravel v něm rozehrál kaleidoskop harmonií, temp i nálad a projevil se opět jako geniální instrumentátor. Valčík groteskně zkresluje, jako by pod povrchem oslavy starých časů vřel hrozivý chaos. Ten prostupuje skladbu čím dál víc, až se v samotném závěru roztočí v divoký rej temných sil. Zdánlivý zmatek zpodobňuje konec idyly přeťaté válečným konfliktem, který skladatele hluboce zasáhl. Konec belle époque. Nikoli však konec hudby, kterou nás Francie s originalitou sobě vlastní zásobuje dodnes.

À votre santé et une très belle nouvelle année!