Pořiďte si své abonmá. Právě jsme zahájili předprodej na sezonu 2025/2026.

Vybrat abonmá
Hledat

Česká filharmonie • Mao Fujita


Před osmdesáti lety skončila druhá světová válka, před padesáti zemřel Šostakovič. Na připomínku obou uslyšíme skladatelovu Osmou symfonii, která si v Sovětském svazu kvůi své tíživosti vysloužila zákaz uvádění. Nejdřív se ale ve Straussově Burlesce do Rudolfina vrátí Mao Fujita, jehož kritika označuje za vycházející klavírní extratřídu.

Koncert z řady A

Program

Richard Strauss
Burleska pro klavír a orchestr d moll, TrV 145

Dmitrij Šostakovič 
Symfonie č. 8 c moll, op. 65

Účinkující

Mao Fujita klavír 

Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Mao Fujita

Rudolfinum — Dvořákova síň

„Cítím nekonečnou bolest za všechny ty, které zabil Hitler, o nic menší však za ty, kteří zemřeli na příkaz Stalina. Trpím za všechny mučené, zastřelené, umořené hlady. V naší zemi takových byly už před válkou s Hitlerem miliony. Válka přinesla další smutek, další zkázu, nezapomněl jsem ale, co se dělo v hrůzných letech před ní. O tom jsou mé symfonie, včetně Osmé.“
– Svědectví: Paměti Dmitrije Šostakoviče

Není divu, že ve veřejném prostoru Šostakovič o své Osmé symfonii mluvil raději čistě jako o pokusu o pohled na tragédii druhé světové války, v níž přišly o život miliony Rusů. Pochmurné ladění díla se sovětskému režimu do propagandy nehodilo. Symfonie byla stažena z repertoáru a v roce 1948 oficiálně zakázána. Znovu se do koncertních sálů vrátila až o osm let později.

Hladkou cestu k posluchačům za sebou nemá ani Burleska pro klavír Richarda Strausse. Mladý umělec ji původně napsal s titulem Scherzo d moll v roce 1886 pro pianistu a dirigenta Hanse von Bülowa. Ten totiž tehdy začínajícímu Straussovi zajistil dirigentské místo v Meiningenském dvorním orchestru.

Jenže Bülow dílo označil za nehratelné a odmítl je nacvičit. Sólového partu se tak v Meiningenu nakonec ujal sám jeho autor. Dalšího uvedení se kompozice dočkala už o tři roky později – klavírista Eugen d’Albert si však vymohl, aby ji autor zjednodušil. Vysloužil si tak věnování revidované verze Scherza, které již neslo nové jméno Burleska.

Japonský klavírista Mao Fujita se s Českou filharmonií nesetkává poprvé. V roce 2023 se s orchestrem a Semjonem Byčkovem zúčastnil turné po Asii. Dvořákův Koncert pro klavír pak znovu přednesl pod vedením Jakuba Hrůši na BBC Proms v Royal Albert Hall v srpnu 2024. A v pražském Rudolfinu jen o měsíc později uvedl svůj recitál.

Účinkující

Mao Fujita  klavír

Mao Fujita

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Skladby

Richard Strauss
Burleska pro klavír a orchestr d moll, TrV 145

Burleska z roku 1885 je jediné Straussovo dílo pro klavír a orchestr. Toho roku se Richard Strauss stal druhým kapelníkem dvorního divadla v durynském Meiningenu, kde jako hlavní kapelník působil Hans von Bülow. Roli v tvůrčím vývoji jednadvacetiletého skladatele sehrálo také seznámení s houslistou tamního dvorního orchestru Alexandrem Ritterem, manželem jedné z neteří Richarda Wagnera; jeho prostřednictvím se Strauss blíže seznámil s Wagnerovými idejemi a s dílem Franze Liszta. V Burlesce je však především zřetelně patrný vliv Johannesa Brahmse, který tehdy přijel do Meiningenu dirigovat koncert ze svých děl. Strauss později napsal, že od seznámení s Brahmsem „už se nezdráhal ve svých skladbách použít líbivou melodii“. Jako s interpretem pro svou Burlesku počítal Strauss s Hansem von Bülowem, současně uznávaným klavíristou. Ten však dílo odmítl jako „nepianistické“, a především pro něj nehratelné pro příliš velký rozsah hmatů; postavou drobný Bülow měl malé rozpětí ruky a svých limitů si byl vědom. Premiéru nakonec provedl 21. června 1890 v rámci Hudebního festivalu v Eisenachu Lisztův žák a tehdy velmi oslavovaný virtuos Eugen d’Albert; skladba zazněla na koncertě společně s premiérou Straussovy symfonické básně Smrt a vykoupení. „Technické a rytmické obtíže jsou pro sólistu enormní a žádají celého muže,“ psala kritika. „Je to osobité dílo, žertovné, arabeskám podobné zvraty nedovolí, aby posluchačova pozornost i jen na okamžik ochabla.“ V Burlesce už se objevuje pro Strausse tolik typický parodistický, ironizující prvek, záměrná nadsázka konvencí, uplatňovaných v romantických virtuózních koncertech. Zaslechneme názvuky motivů, které se později staly pro Strausse charakteristickými, například šprýmovné posměšky fléten, jak je známe z jeho symfonické básně Enšpíglova šibalství, valčíkové rytmy, a už tehdy se projevil skladatelův smysl pro umění instrumentace. Vlastní téma Burlesky ohlašují tympány a také v dalším průběhu jim zůstává důležitá role, jejich motivek se v průběhu dvacetiminutové skladby stále vrací a tvoří klavíru zvukový a rytmický protějšek. Ztišený závěr skladby po poslední bouřlivé kaskádě je pravým opakem vygradovaného finále, obvykle uplatňovaného efektu instrumentálních koncertů.

Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 8 c moll op. 65