Komorní koncert studentů a mladých hudebníků

Nescházelo mnoho k tomu, aby se Jiří Vodička, koncertní mistr, sólista a komorní hráč, jeden z nejvýznamnějších a nejvyhledávanějších českých houslistů, profesionálně věnoval místo hry na housle latinskoamerickým tancům. Ve dvanácti letech věku se nakonec rozhodl naplno věnovat nejvyššímu smyčcovému nástroji. Na adresu tance však smířlivě podotýká: „Něco mi to dalo, třeba v oblasti rytmického cítění.“ Už ve čtrnácti letech byl mimořádně přijat na vysokou školu, Institut pro umělecká studia v Ostravě, a to do třídy renomovaného pedagoga Zdeňka Goly; studium uzavřel v roce 2007 magisterským titulem. Ještě předtím na sebe upozornil vítězstvími v mnoha soutěžích – zejména v Mezinárodní houslové soutěži J. Kociana a Prague Junior Note. V roce 2002 získal rovněž cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka, se kterým následně absolvoval desítky koncertů po celé České republice. Už v dospělém věku následovaly úspěchy například ve formě první a druhé ceny ze světově proslulé soutěže Young concert Artist (2008), která se uskutečnila v Lipsku a v New Yorku.

Pětinásobný otec a majitel hravě nazvané produkční společnosti Wassermann Media, založené za koronavirových dob, vstupuje do své jubilejní desáté sezony coby koncertní mistr České filharmonie. Jako sólista spolupracuje nejen s význačnými českými orchestry, například s PKF — Prague Philharmonia či Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, ale i s Qatar Philharmonic Orchestra, Neue Westfalen Philharmonie či Wuhan Philharmonic Orchestra.

Jeho interpretační činnost je však širší. V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album „Violino Solo“, milovníci crossoverů ho mohou slyšet v rámci světového turné s názvem Vivaldianno, nedávno vystoupil s Tomášem Kačem na Pražském hradě u příležitosti udělování státních vyznamenání, dříve byl členem Smetanova tria (další dvě CD pro Supraphon), jako komorní hráč koncertuje s vynikajícími českými pianisty Martinem Kasíkem, Ivem Kahánkem, Ivanem Klánským, Davidem Marečkem a Miroslavem Sekerou. Mnohé z koncertů „českého Paganiniho“, jak se Vodičkovi někdy přezdívá pro jeho mimořádnou technickou zdatnost, byly natočeny Českou televizí, Českým rozhlasem nebo německým ARD. K tomu všemu učí na Ostravské univerzitě a příležitostně rekreačně létá.

Cesta k italskému nástroji Joseph Gagliano 1767, na který hraje, je dle jeho slov „mecenášstvím starého dobrého stylu“. Housle totiž dostal do dlouhodobého užívání od bývalého šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka.

Trumpetista a skladatel Wynton Marsalis (nar. 1961) pochází z New Orleansu, města považovaného za kolébku jazzu. Vystupoval s legendárními osobnostmi jazzové hudby a se svým uměním procestoval celý svět. Koncem osmdesátých let zahájil sérii koncertů v newyorském Lincoln Center, posléze se stal jeho uměleckým ředitelem. Mnohokrát navštívil Českou republiku, poprvé roku 1991, s Jazz at Lincoln Center Orchestra vystoupil v dalších letech v Praze a v Brně a v programu jeho koncertů se také objevilo jméno Antonína Dvořáka.

Wynton Marsalis je propagátorem jazzové hudby, podporuje mladé hudebníky, pro něž pořádá workshopy, je nositelem celé řady ocenění včetně Pullitzerovy ceny, několika Grammy Award a řady čestných funkcí. Jeho vlastní tvorba představuje spojení jazzových vlivů s prostředky a postupy klasické hudby. Takovou asi představu měl kdysi Antonín Dvořák, když říkal, že „nová americká hudební škola musí zapustit kořeny hluboko do své vlastní půdy“. Také Wynton Marsalis „přemosťuje tradice Starého a Nového světa“. Smyčcový kvartet č. 1 „At The Octoroon Balls“ vznikl roku 1995; „octoroon“ bylo hanlivé označení pro obyvatele z jedné osminy černošského původu; i tento malý zlomek stačil v rasově rozdělené zemi k vyřazení ze společnosti bílých. Sedmivětá skladba je inspirována skladatelovým raným životem v New Orleansu, ve městě sociáních, kulturních a politických kontrastů, ale také vzájemného ovlivňování a kompromisů. „Ples, to je rituál a tanec,“ řekl o své skladbě Marsalis. „Všichni přišli ve svém nejlepším oblečení. ‚Octoroon Balls‘ přestavovaly zajímavý průřez životem. Lidé z různých vrstev společnosti se sešli ve snaze nalézt pobavení a uspokojení. Hudba lidi spojovala."

Anglický skladatel Edward Elgar (1857–1934) má v hudební historii své země zvláštní postavení. Jeho otec, obchodník s hudebninami ve Worcestru a místní varhaník, zálibu svého syna v hudbě podporoval, avšak na řádné studium scházely finanční prostředky. Přesto se Elgar naučil obstojně hrát na několik nástrojů a v rodném městě působil jako učitel houslové hry, sbormistr a varhaník; ve skladbě byl autodidakt. Teprve roku 1899 se mu podařilo prorazit s orchestrálními Enigma Variations op. 36. Elgar zůstal téměř po celý život stranou kulturního dění velkých měst, přesto se dočkal řady poct včetně čestných doktorátů univerzit v Cambridge, Yale a Oxfordu. Jako houslista v orchestru se účastnil festivalu ve Worcesteru, kde 11. září 1884 bylo na dopoledním koncertě uvedeno Stabat mater Antonína Dvořáka pod skladatelovou taktovkou a večer téhož dne jeho Symfonie č. 6 D dur. Elgara Dvořákova hudba nadchla. Svému příteli, lékaři a amatérskému violoncellistovi Charlesi Williamu Buckovi, napsal: „Přál bych ti slyšet Dvořákovu hudbu. Je prostě úchvatná. Velmi melodická, promyšlená a orchestrace je úžasná: bez ohledu na to, jak málo nástrojů používá, to nikdy nezní ploše. Nedokážu to popsat, to se musí slyšet.“ Tvorbě pro komorní obsazení se Edward Elgar věnoval jen výjimečně. O kompozici smyčcového kvartetu se pokusil několikrát, vždy však práci odložil. Roku 1900 slíbil napsat skladbu pro kvarteto, založené ruským houslistou Adolphem Brodskym, slib však splnil až po osmnácti letech. Dílo je sice Brodského kvartetu věnováno, Smyčcový kvartet e moll op. 83 však zazněl poprvé v londýnské Wigmore Hall 21. května 1919 v provedení pro tuto příležitost sestaveného souboru, který vystoupil jako Britské kvarteto.

Elgarův romantický hudební jazyk je často srovnáván s Dvořákovým. Jejich díla k sobě mají natolik blízko, že jsou mnohdy uváděna v programech společně – častou dvojici tvoří například jejich violoncellové koncerty či Elgarova Serenáda e moll op. 20 a Dvořákova Serenáda E dur op. 22; obě serenády patří k nejpopulárnějším dílm svých autorů. Původně byly serenády hudební zastaveníčka, jaká provozovali zamilovaní kavalíři pod okny svých vyvolených. Instrumentální podoba serenád vytvořila cyklickou formu, jež takové podvečerní vystoupení imituje, včetně příchodu hudebníků, galantního dvoření, i milostné písně. Dvořák zkomponoval Serenádu E dur v květnu 1875, v období, kdy se začaly dostavovat první úspěchy jeho skladeb. Premiéra tohoto díla radostné pohody a potěšení z muzicírování se uskutečnila 10. prosince 1876 v Praze na Žofíně za řízení Adolfa Čecha v provedení spojeného orchestru českého Prozatímního a německého Stavovského divadla, který vystupoval pod názvem Filharmonie.

Smyčcový kvartet F dur op. 96 „Americký“ Antonína Dvořáka (1841–1904) je plodem zmíněného amerického období skladatelovy tvorby. Vznikl bezprostředně po dokončení Symfonie e moll „Z Nového světa“ op. 95 během letních prázdnin, které skladatel trávil v městečku Spilville, kde žila řada usedlíků z Čech. Je odleskem symfonie v utváření tématického materiálu, jejím protikladem v zintimnění výrazu. Druhá věta se typicky dvořákovsky rozezpívá písňovou melodií. Prvními interprety díla byli členové Kneislova kvarteta, kteří je uvedli 1. ledna 1894 v Bostonu; přesně za rok nato je hráli už po padesáté a novou skladbu brzy zařadily do repertoáru také další soubory.