Pražské jaro • Závěrečný koncert

Dirigent, umělec, myslitel a americký hudební vizionář David Robertson působí na nejvýznamnějších postech současné hudební scény. Patří mezi vyhledávané umělce ve světě opery i orchestrální a soudobé hudby. Je uznáván soudobými skladateli pro svůj cit pro formu a jako důvtipný a smělý dramaturg. Jeho interpretace hudebních děl je výjimečná, a přitom hluboce sdílná.

Dlouhodobé působení Davida Robertsona v newyorské Metropolitní opeře pokračuje i v sezoně 2019/2020 – dirigoval zde úvodní inscenaci sezony, Gershwinovu operu Porgy a Bess, v režii Jamese Robinsona s Ericem Owensem a Angel Blue v titulních rolích. Kromě dirigování všech čtrnácti repríz opery až do února 2020 se David Robertson navrátí i k Sydneyskému symfonickému orchestru, aby jako jeho šéfdirigent a umělecký ředitel dokončil svou rozlučkovou sezonu provedením amerických a francouzských skladeb 20. a 21. století. Se Sydneyským symfonickým orchestrem bude Robertson spolupracovat i v dalších letech, v průběhu generální opravy budovy Sydneyské opery.

Na podzim 2019 se David Robertson stal členem nově vzniklé dozorčí rady čínského kampusu na Juilliard School, což doplňuje jeho roli ředitele dirigentského oddělení této školy. V sezoně 2019/2020 pokračuje i Robertsonova plodná spolupráce se skladatelem Johnem Adamsem, společně s Houstonskými symfoniky provede jeho operu-oratorium El Niño. Z dalších mezinárodních aktivit uveďme jeho návrat k České filharmonii a k drážďanské Staatskapelle, bude dirigovat i Nizozemský rozhlasový orchestr a Novou japonskou filharmonii a s Juilliard Orchestra vystoupí v newyorské Carnegie Hall.

David Robertson zakončil své působení ve funkci hudebního ředitele Symfonického orchestru St. Louis. Během třinácti let, kdy stál v čele orchestru, navázal plodné vztahy tělesa se širokým spektrem umělců. V roce 2014 s orchestrem nahrál skladbu Johna Adamse City Noir pro vydavatelství Nonesuch a za toto CD obdrželi ocenění Grammy. V roce 2019 byly vydány poslední dvě Robertsonovy nahrávky se Symfonickým orchestrem St. Louis: Swing Symphony Wyntona Marsalise (společně s Jazz at Lincoln Center Orchestra) pro Blue Engine Records a Mozartův Klavírní koncert č. 17 G dur, K 453, a č. 24 c moll, K 491, s Orli Shaham pro Canaray Classics.

Kromě Sydney a St. Louis působil Robertson i v čele Orchestre National de Lyon, jako hlavní hostující dirigent BBC Symphony Orchestra a jako chráněnec Pierra Bouleze u Ensemble InterContemporain, který vedl na severoamerickém turné. V newyorské Carnegie Hall vystoupil mj. s orchestrem Metropolitní opery, s Lucernským festivalovým orchestrem a se Symfonickým orchestrem St. Louis. Pravidelně koncertuje v Evropě s Královským orchestrem Concertgebouw, Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, s drážďanskou Staatskapelle a na festivalech v Berlíně, Edinburghu, BBC Proms a Musica Viva v Mnichově.

David Robertson dlouhodobě spolupracuje s newyorskou Metropolitní operou. V roce 2018 zde dirigoval premiéru slavné inscenace Phelima McDermotta, který Mozartovu opery Così fan tutte situoval do padesátých let 20. století na ostrov Coney. Od roku 1996, kdy v Metropolitní opeře debutoval s Janáčkovou Věcí Makropulos, zde uvedl řadu úchvatných představení. Zmiňme alespoň premiéru opery Smrt Klinghoffera Johna Adamse (2014), znovuuvedení Janáčkovy opery Její pastorkyňa (2016), premiéru opery Two Boys Nico Muhlyho (2013) a mnoho repertoárových děl, jako je Mozartova Figarova svatba nebo Brittenův Billy Budd. Robertson spolupracuje i s dalšími prestižními operními domy jako jsou milánská La Scala, Théâtre du Châtelet, Bavorská státní opera a opery v San Francisku a Santa Fe.

David Robertson je držitelem řady hudebních a uměleckých ocenění, v roce 2010 mu byl francouzskou vládou udělen titul rytíře Řádu umění a literatury. Věnuje se podpoře mladých hudebníků, vyučuje na festivalových kurzech v Aspenu, Tanglewoodu, Lucernu, na Pařížské konzervatoři, na kalifornské Music Academy of the West a na marylandském National Orchestral Institute. V roce 2014 vedl turné Carnegie Hall’s National Youth Orchestra napříč celými Spojenými státy.

David Robertson se narodil v Kalifornii, hudební vzdělání získal na Královské hudební akademii v Londýně, kde studoval hru na lesní roh a kompozici a teprve poté obrátil svou pozornost k dirigování. Se svou ženou, klavíristkou Orli Shaham, žije v New Yorku.

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie. 

I když už čtyři roky není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil. 

Podobně jako symfonie Dunaj, zůstal také houslový koncert „Putování dušičky“ (jiné dílo Janáčkova vrcholného období) nedokončen. V obou skladbách se Leoš Janáček (1854–1928) obrátil k velkým orchestrálním žánrům 19. století, jimž se předtím celý život vyhýbal; daný žánr v nich však pojal tak svébytným způsobem, že je proto řadíme mezi nejoriginálnější plody hudebního myšlení první poloviny 20. století. Na základě skladatelových náčrtů koncert v roce 1988 rekonstruovali muzikologové Miloš Štědroň a Leoš Faltus.

Autorský obsahový záměr skladby (koncentrované do jediné věty) vysvítá z několika indicií obsažených v rukopisných skicách, a můžeme jej snad vyjádřit jako přemisťování se duše skrze různé lidské (nebo vůbec živé) bytosti a tím je posvěcující, coby ona Dostojevského „jiskra boží“. Životní zkušenost několika setkání se smrtí – především milované dcery Olgy – se prolíná s upnutím se na vidinu věčného života, jíž mu ztělesňuje mladá Kamila Stösslová (obě zmíněné ženy důvěrně oslovoval „dušičko“), a zřejmě ji rozdmýchává pohled do tváře umírajícího člověka během londýnských demonstrací… 

Janáček začal na skladbě pracovat v roce 1927, zakrátko však ideu koncertu opustil a část zkomponovaného materiálu použil pro operu Z mrtvého domu. Instrumentačním specifikem Janáčkovy pozdní tvorby jsou mj. akordické tympány exponované v samém úvodu skladby; zvuk okovů v jejím závěru snad reprezentuje osvobozování se duše ze zajetí lidského těla.

Mazurek pro housle a orchestr, op. 49, od Antonína Dvořáka se sice názvem hlásí k polské mazurce a některé prvky tohoto tance přebírá, ale jde o virtuózní kousek se dvěma kontrastními tématy: prvním rytmicky výrazným a druhým lyrickým. Skladba vznikla na popud nakladatele Simrocka, který od Dvořáka žádal nějakou menší (a dobře prodejnou) skladbu ve stylu Slovanských tanců. Původní znění pro housle a klavír z roku 1879 mělo premiéru koncem března téhož roku při koncertní zábavě Hudebního odboru Umělecké besedy, kde ho zahráli houslista Ferdinand Lachner spolu se Zdeňkem Fibichem. Verze pro housle a malý orchestr brzy následovala. O tom, že malá forma nemusí být malá svým významem, svědčí mimo jiné dedikace Mazurku proslulému houslistovi Pablovi de Sarasate a zařazení této skladby do několika programů tzv. „turné na rozloučenou“ v roce 1892 v interpretaci Dvořákově a Lachnerově.

V Křečovicích, malé vesnici ležící 50 kilometrů jižně od Prahy, se 4. ledna 1874 narodil chlapec, kterému dali po otci jméno Josef. Brzy se projevilo jeho hudební nadání, a tak hrál na housle, klavír i varhany a od jedenácti let už studoval na Pražské konzervatoři. Nejprve hru na housle u Antonína Bennewitze, hru na klavír u Josefa Jiránka a skladbu u Karla Steckera. A když mu bylo sedmnáct – tedy v roce 1891, kdy vznikla předchozí skladba dnešního programu –, začal studovat skladbu v mistrovské třídě Antonína Dvořáka. Kdoví, jak přijal rozhodnutí svého učitele odjet do Ameriky. Později se však stal oblíbeným Dvořákovým žákem, navštěvoval jeho letní sídlo ve Vysoké u Příbrami a pomáhal mu s klavírními výtahy jeho děl. Zde se vídal i s Dvořákovou dcerou Otilií, která se později stala jeho ženou.

Rok 1891 byl také rokem, ve němž na Pražské konzervatoři z iniciativy ředitele Bennewitze a profesora komorní hry Hanuše Wihana vzniklo studentské smyčcové kvarteto, v němž Josef Suk zaujal místo sekundisty. Čerství absolventi začali v roce 1892 vystupovat pod názvem České kvarteto a když v roce 1893 ohromili Vídeň, otevřela se jim cesta do Evropy a stali se jedním z nejvýznamnějších komorních souborů své doby. Josef Suk hrál v Českém kvartetu jednačtyřicet let, téměř po celou dobu existence souboru, a absolvoval přes 4000 koncertů po celé Evropě i jinde ve světě. Je stěží představitelné, jak Suk při tak enormním vytížení jako výkonný umělec, stále na cestách, ještě dokázal komponovat.

Právě na jednom turné ve Španělsku se rozhodl složit dílo, které se stane hudebním obrazem jeho milované Prahy a vyjádří její velikost a krásu. Zvolil formu symfonické básně a kompozici se věnoval od jara do října roku 1904. Koncem léta psal svému nakladateli Mojmíru Urbánkovi „S Prahou jsem již skoro hotov – ještě asi 4 stránky partitury, ale sbor tam nebude žádný a taky ne varhany a taky ne zvony, bude to i bez toho hezké.“ Pragmatický vydavatel zřejmě mladému skladateli v předchozím rozhovoru rozmlouval přehnaně monumentální obsazení, které by limitovalo příležitosti k provozování skladby. Nakonec však uspěl jen částečně – sbor v tomto díle opravdu není, ale v závěrečné gradaci uslyšíme navzdory Sukovu citovanému dopisu varhany i zvony. Skladbu nazvanou Praga premiérovala Česká filharmonie za řízení Oskara Nedbala 18. prosince 1904 v Plzni, v Praze pak zazněla 25. března 1905 v Rudolfinu pod taktovkou autora.