Česká filharmonie • Bad Kissingen

Krabice od rýžových cereálií – toť úplně první violoncello dvou a půl leté Alice Weilerstein. Malá Alice chytla plané neštovice zrovna v době, kdy její hudební rodiče (matka klavíristka, otec houslista) cestovali po světových turné, a tak jí zábavu vymýšlela babička. Největším hitem byl set hudebních nástrojů z krabic od cereálií – Alici však zajímalo pouze violoncello. Bohužel však nehrálo. Po dvou letech se rodiče konečně nechali přesvědčit a malé Alici pořídili skutečný nástroj. O šest měsíců později už na něj veřejně vystoupila. Ve třinácti letech účinkovala s Clevelandským orchestrem, v patnácti se jí poprvé otevřely brány Carnegie Hall. Světem hudebních institucí a jednostrannou hudební orientací se však nechtěla nechat strhnout, a proto se po absolvování Youth Artist Program na hudebním institutu v Clevelandu vydala na Columbijskou univerzitu studovat ruskou historii. (Oba rodiče mají ruské kořeny.) Několikahodinové denní cvičení na violoncello však bylo součástí studijního plánu – vždyť zároveň už také intenzivně koncertovala!

Popularitu této americké violoncellistky pak pozvedlo koncertní vystoupení v Bílém domě, kde byla v roce 2008 přijata prezidentskou rodinou, uměleckou prestiž zase získání stipendia od MacArthurovy nadace (2011) či cena časopisu BBC Music Magazine „Nahrávka roku 2013“ (violoncellové koncerty Edwarda Elgara a Elliotta Cartera s Danielem Barneboimem a Staatskapelle Berlin). V té době už běžně koncertovala s nejvýznamnějšími orchestry USA, Evropy i Asie. Pravidelně účinkovala (a stále účinkuje) také na samostatných recitálech, při kterých proslula především interpretací šesti suit Johanna Sebastiana Bacha. Celý cyklus také natočila na CD (nominace na cenu časopisu Gramophone) a v průběhu pandemie pořídila domácí živé nahrávky pod hlavičkou projektu „36 Days of Bach“ (tedy každý den jednu část suity). Protože je však také velkou zastánkyní soudobé hudby, vytvořila multimediální projekt s názvem „Fragments“, který již zmíněných 36 částí Bachových suit dává dohromady s 27 nově zkomponovanými skladbami. To vše za scénického doprovodu v režii slavné divadelní a operní režisérky Elkhanah Pulitzer. Projekt, který má za cíl „najít nové způsoby, jak propojit diváky s interpretem“, už slyšela například Carnegie Hall nebo Kennedy Center ve Washingtonu D.C.

Tím však její přínos soudobé violoncellové literatuře nekončí: současní skladatelé pro Weilerstein píší i další díla, jimž vévodí sólové koncerty Joany Tower, Matthiase Pintschera, Pascala Dusapina a Richarda Blackforda. Premiéra posledního ze zmíněných koncertů nás čeká právě na tomto koncertě pod taktovkou Tomáše Netopila. Weilerstein však s Českou filharmonií váže dlouhodobá spolupráce, která započala již v roce 2013 na Dvořákově Praze, kde zazněl Dvořákův violoncellový koncert. O rok později vyšlo CD s touto skladbou a dostalo se mu velice pochvalných recenzí. „V Bělohlávkovi a České filharmonii si [Weilerstein] vybrala ideální partnery,“ komentoval Hugh Cunning ze Sunday Times. I Weilerstein má na tuto spolupráci ty nejlepší vzpomínky: „Moc se mi líbil zvuk orchestru – takovou lyričnost a něhu člověk v interpretacích Dvořáka tak často neslyší.“ Možná proto poté Weilerstein do Prahy přijela ještě několikrát a s Českou filharmonií účinkovala i v Carnegie Hall, při turné orchestru v roce 2018. Do Rudolfina taktéž už zavítali její mladší bratr, dirigent Joshua Weilerstein, a manžel, venezuelský dirigent Rafael Payare.

Tomáš Netopil zastával do sezony 2023/2024 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravoval koncertní programy v Rudolfinu a na zájezdech. Sezona 2022/2023 byla jeho desátou a poslední ve funkci generálního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Od sezony 2025/2026 se ujme postu šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie. 

Jak dokládá i jeho angažmá v Essenu, Tomáš Netopil je vyhledávaným operním dirigentem. V letech 2008–2012 působil na postu hudebního ředitele Opery Národního divadla Praha. Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu, Orchestre National de Montpellier nebo Concentus Musicus Wien.

Netopilova diskografie u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukova Asraela a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve volném čase rád pilotuje malá letadla.

Co impozantnějšího může Francie nabídnout na závěr programu oslavujícího belle époque a zároveň začátek nového roku? Po všech tanečních rytmech musí dojít na ten nejslavnější: La valse, díky kterému zaznamenal celý svět Maurice Ravela. Ale nenechte se mýlit, selanka to nebude! Jeden z předních představitelů hudebního impresionismu už od mládí vybočoval z oficiálních hudebních proudů, inspiroval se jak barokní hudbou, tak jazzem a moderními trendy, rád experimentoval a rád se hlásil ke svým baskickým kořenům. U vzniku slavné skladby byl opět Ďagilev: po úspěšné spolupráci na baletu Daphnis a Chloé (1912) si u Ravela objednal nové dílo. Shodli se na záměru oslavit valčík inscenací velkého plesu na vídeňském dvoře v polovině 19. století. Když však Ravel Ďagilevovi představil verzi pro dva klavíry, choreograf byl zklamán a spolupráci zrušil. Ravel přesto dopracoval orchestraci a skladbu s velkým úspěchem provedl koncertně v Paříži v prosinci 1920. 

La valse není jednoduchý valčík – Ravel v něm rozehrál kaleidoskop harmonií, temp i nálad a projevil se opět jako geniální instrumentátor. Valčík groteskně zkresluje, jako by pod povrchem oslavy starých časů vřel hrozivý chaos. Ten prostupuje skladbu čím dál víc, až se v samotném závěru roztočí v divoký rej temných sil. Zdánlivý zmatek zpodobňuje konec idyly přeťaté válečným konfliktem, který skladatele hluboce zasáhl. Konec belle époque. Nikoli však konec hudby, kterou nás Francie s originalitou sobě vlastní zásobuje dodnes.

À votre santé et une très belle nouvelle année!