Česká filharmonie • Londýn

Z francouzské části Baskicka, tehdy klasickou hudbou téměř nedotčeného kraje, až do největších koncertních sálů světa. To je příběh sester Labèqueových, které se již přes padesát let drží na úrovni světové špičky, a někdy jsou označovány dokonce za „nejlepší klavírní duo současnosti“ (New York Times). Společná historie sester, které mají po celý život velice intenzivní vztah nejen v profesní ale i osobní rovině, je však daleko delší. Starší Katia začala hrát na klavír nejprve pod vedením matky, klavíristky a klavírní pedagožky, o dva roky mladší Marielle ji brzy následovala. V roce 1968 nastoupily na Pařížskou konzervatoř, stále však jako dvě sólistky – myšlenka vytvořit klavírní duo vznikla až po absolvování konzervatoře a proto se poté zapsaly do tamní třídy komorní hudby. Dosud vzpomínají, jak je při nacvičování skladby Visions de l’Amen náhle vyrušil Olivier Messiaen, který šel náhodou kolem jejich třídy a zajímalo ho, kdo jeho dílo hraje. Sestrám nabídl, aby skladbu nahrály, což pro ně znamenalo nejen první nahrávací zkušenost, ale také významnou pozvánku do světa soudobých skladatelů – po Messiaenovi pak spolupracovali s Györgym Ligetim, Pierrem Boulezem nebo Lucianem Beriem. Doslova kariérní průlom pak zaznamenaly díky nahrávce Gershwinovy Rapsodie v modrém, která se stala jednou z prvních zlatých desek klasické hudby. 

Vystupují ve slavných koncertních sálech od vídeňského Musikvereinu po newyorskou Carnegie Hall, bývají hosty významných festivalů (BBC Proms, Salcburk, Tanglewood) a spolupracují s nejprestižnějšími světovými orchestry (Berlínští filharmonikové, Orchestr lipského Gewandausu, orchestr milánské La Scaly, Losangeleská filharmonie ad.). Jejich žánrový rozsah je značný: „Nemáme tak obrovský repertoár, jako má sólový klavírista nebo houslista, ale o to větší máme svobodu tvořit vlastní hudbu a vlastní projekty,“ říkají sestry, které na jedné straně spolupracují se soubory barokní hudby (The English Baroque Soloists a G. E. Gardinerem či Il Giardino Armonico a G. Antoninim), ale zabrousí i do oblasti nonartificiální hudby (vždyť Katia dokonce hrála i v rockové kapele!). 

Problém s limitovaností repertoáru pro klavírní duo pak řeší také oslovováním soudobých skladatelů. Kromě již výše zmíněných například v roce 2015 s Losangeleskou filharmonií a Gustavem Dudamelem uvedli ve světové premiéře Dvojkoncert Philipa Glasse, o dva roky později pak pro ně Bryce Dessner napsal Koncert pro dva klavíry, jenž je zaznamenán na albu „El Chan“. Provedení tohoto díla v podání sester Labèqueových zažilo i pražské Rudolfinum – vzhledem k pandemii (rok 2021) však bez diváků, pouze ve streamované verzi. Ovšem nejednalo se o první setkání sester s Českou filharmonií (jejíž šéfdirigent Semjon Byčkov je manželem Marielle Labèque). V dubnu 2017 se Dvořákova síň stala svědkem jejich provedení Poulencova Koncertu pro dva klavíry, o rok později zde debutovaly i sólově.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Dílo Gustava Mahlera (1860–1911) nemůžeme oddělit od jeho vztahu k přírodě. Potřeboval a vyhledával ji, očekával, že mu poskytne „základní náměty a rytmy svého umění“, sám se přirovnal k hudebnímu nástroji, na nějž hraje „duch světa, pramen všeho bytí.“ Nahlédneme-li byť jen na fotografie míst, z nichž čerpal energii ke komponování, možná se neubráníme dojmu, že je s nimi hudba tohoto autora bytostně spjatá. Svou roli zde ale sehrály také praktické důvody, Mahler-dirigent, který se práci věnoval vždy na více než sto procent, nacházel klid a soustředění na komponování jen mimo sezonu. 

Pátou symfonii začal psát skladatel v létě roku 1901 v rakouské vesničce Maiernigg u Vrbského jezera, kde si nechal postavit vilu a „poustevnický“ domek ke komponování. Byl tehdy již pátým rokem šéfem jedné z nejprestižnějších evropských hudebních institucí, vídeňské Dvorní opery. Tentokrát se však kromě odpočinku musel zotavovat i zdravotně, v únoru málem podlehl silnému hemoroidálnímu krvácení a zachránil ho jen včasný chirurgický zákrok: „Zatímco jsem se pohyboval na hranici mezi životem a smrtí, říkal jsem si, zda by nebylo lepší s tím skoncovat hned, protože tam musí nakonec dospět každý,“ zapsal si později. 

Smrt jako by byla Mahlerovi v patách od dětství – sedm z dvanácti mladších sourozenců se nedožilo věku dvou let, bratr Ernst zemřel ve třinácti, roku 1895 spáchal sebevraždu jedenadvacetiletý Otto, o čtyři roky později pochoval skladatel oba rodiče a mladší sestru Poldi. Nepřekvapí nás tedy nezvyklý počet smutečních pochodů v jeho díle a není to ani poprvé, kdy se v idylickém prostředí rodila hudba zcela kontrastní: poslední píseň sbírky Chlapcův kouzelný roh s názvem Tambor, tři Písně o mrtvých dětech, čtyři písně na Rückertovy texty a první dvě věty nové symfonie: „Jejich obsah je strašlivě smutný a velice jsem trpěl, že jsem je musel psát, a trpím i při pomyšlení, že jednou si je bude muset vyslechnout svět,“ sdělil své oddané přítelkyni Natalii Bauer-Lechnerové (1858–1921). K symfonii ještě podotkl, že bude „podle všech pravidel, o čtyřech větách, z nichž každá bude samostatná a uzavřená, a spojovat je bude jen podobné ladění.“ Dalším výrazným zdrojem se mu stal bachovský kontrapunkt: „V Bachovi jsou všechny zárodky života, sjednocené jako svět v Bohu. Neexistuje mohutnější polyfonie,“ prohlašoval a věnoval studiu polyfonie až několik hodin denně. 

Jenže pak nastal ve skladatelově životě „velký třesk“. Kdo ví, jak by dílo dokončil, kdyby 7. listopadu 1901 nepoznal na přátelském setkání okouzlující, hudebně nadanou a nepochybně velmi charismatickou Almu Schindlerovou (1879–1964). Okamžitě si Gustava podmanila svou bezprostředností a do deníku si napsala: „Ten chlapík je stvořen výlučně z kyslíku. Kdo se k němu přiblíží, shoří.“ V prosinci se zasnoubili, v lednu Alma otěhotněla, svatba se konala 9. března 1902 v kostele sv. Karla Boromejského v úzkém okruhu rodiny a přátel. Oběma nastalo šťastné a současně komplikované životní období…

V létě složil Mahler v Maierniggu pro svou manželku píseň Miluješ-li pro krásu (Liebst du um Schönheit) a do Páté symfonie vložil jednu ze svých nejintenzivnějších a nejpopulárnějších pomalých vět, Adagietto. Premiéra díla se konala 18. října 1904 v Kolíně nad Rýnem pod vedením autora. Při koncertě se ozývalo pískání a jako ukázku jedné z mnoha negativních kritik citujme Hermanna Kippera, podle kterého byla první věta příliš dlouhá, ve druhé bylo mnoho „nehudebních“ míst, zazněly „otřesné kakofonie“, autorův mozek se podle něj „nachází v neustálém zmatku.“ Skladatel po premiéře lakonicky poznamenal: „Nikdo tomu nerozuměl. Přál bych si, abych mohl dirigovat premiéru padesát let po své smrti.“ Symfonie neuspěla ani následující rok při uvedeních v Drážďanech, Berlíně a v Praze, kde zazněla 2. března 1905 v provedení orchestru Nového německého divadla (dnes Státní opera) za řízení skladatele a dirigenta Leo Blecha (1871–1958). První skutečně vřelé přijetí díla přišlo na americké půdě 24. března 1905, kdy Cincinnati Symphony Orchestra dirigoval Frank Van der Stucken. Následovala uvedení v Bostonu, New Yorku a Filadelfii, čímž se Mahlerova hudba stala známější v amerických kruzích, než tam v roce 1907 přijel sám skladatel. 

Pátá symfonie představuje ve skladatelově tvorbě předěl. Ačkoliv přetrvávají tematické souvislosti s písněmi, od této chvíle u Mahlera s výjimkou Osmé symfonie a Písně o zemi nenajdeme v orchestrální tvorbě vokální složku. První část přibližně hodinového díla tvoří dvě temně ponuré věty. Nejprve uslyšíme slavnou fanfáru, kdy trubka ohlašuje smrt a otevírá prostor smutečnímu pochodu. Poklidný, pomalý pohyb, jež prosvítí dřevěné dechové nástroje durovým tématem, naruší divoká dramatická část. Tíhu a hustý orchestrální zvuk střídají introspektivní plochy, reflektující pocit ztráty. Do téměř zoufalého vyhasnutí vpadne prudkost následující věty (Bouřlivým pohybem), v níž kantabilní téma provázejí dechové „vzlyky“. Dvě hlavní myšlenky se později spojí ve vítězný žesťový proud, avšak i tentokrát hudba ústí do úzkostného napětí. 

Druhou část symfonie tvoří Mahlerovo rozsáhlé Scherzo, sice roztančené a bez autorovy typické ironie, přesto i zde probleskují stíny smutku, jejichž nositeli jsou opět dechové nástroje. Třetí část skladby zahájí intimní strunné Adagietto, proslavené zejména filmem Luchina Viscontiho Smrt v Benátkách. Jako by chlácholivě odfouklo veškerou tíseň… V bukolicky živelném finále autor široce rozvíjí více témat, aby třetí z nich dovedl k velkolepému žesťovému chorálu.