Česká filharmonie • Bad Kissingen

Francouzského klavíristu Pierre-Laurenta Aimarda, který se znal s Boulezem, Messiaenem i Ligetim, většina posluchačů považuje za interpreta děl hudebních avantgardistů 20. století. Ve slavných koncertních síních, jako jsou newyorská Carnegie Hall nebo vídeňský Konzerthaus, však hraje i starší hudbu, do jejíž interpretace vkládá nový vhled. A nezdráhá se pustit i do větších projektů, jako je například provedení kompletních Beethovenových klavírních koncertů, které jako rezidenční umělec orchestru Musikkolegium Winterthur zařadil na úvod sezony 2020/2021.

Pierre-Laurent Aimard, držitel mnoha ocenění, jimž vévodí prestižní International Ernst von Siemens Music Prize z roku 2017, objevil hudbu – jako syn dvou neuropsychiatrů – vlastně náhodou. Stalo se to při procházení půdy jednoho příbuzného, kde našel různé hudební nástroje a mezi nimi i pianino. „Byla to láska na první pohled,“ říká. Studoval nejdříve na konzervatoři v rodném Lyonu, ale pak si ho ve dvanácti letech vyžádala do své třídy na pařížské konzervatoři Yvonne Loriod. Hudba 20. století ho fascinovala od malička – vždyť svého prvního Schönberga hrál už v sedmi letech! – a naštěstí měl v pozdějším věku možnost tuto zálibu rozvíjet. Důležitým krokem se stala spolupráce s Pierrem Boulezem a jeho právě založeným souborem Ensemble intercontemporain, později ho dále profesně posouvala spolupráce s předními skladateli, jako byl György Kurtág, Karlheinz Stockhausen, Marco Stroppa nebo Olivier Messaiaen. 

Nahrávka Katalogu ptáků posledního ze zmíněných skladatelů pak v roce 2018 přinesla Aimardovi množství ocenění, včetně prestižní ceny německé kritiky „Preis der Deutschen Schallplattenkritik“. Úspěchy sklízí i nahrávka kompletního klavírního díla Györgye Ligetiho, jehož některé skladby zařadil Aimard (vzhledem k Ligetiho 100. výročí narození) na programy koncertů letošní sezony v Evropě, Severní Americe, Japonsku i Číně. Dále ho čekají i dvě premiéry, a to klavírního koncertu Clary Iannotta na festivalu Acht Brucken a portugalská premiéra skladby Se da contra las piedras la libertad Klause Ospalda. Naváže také na dlouhodobou komorní spolupráci s Tamarou Stefanović, jazzovým klavíristou Michaelem Wollnym a spolu s francouzským hercem Denisem Podalydèsem chystá speciální divadelní projekt s hudbou Ligetiho, Kurtága, Schönberga a Cage. 

Ravelův klavírní koncert, který přiveze do Prahy, již hrál s množstvím souborů, například na BBC Proms s Mahler Chamber Orchestra a Georgem Benjaminem, a jeho porozumění Ravelově hudbě dokládá i nahrávka s Clevelandským orchestrem a Pierrem Boulezem z roku 2010.

„Neřekl bych, že jsem klavírista – jsem hudebník a stalo se, že zrovna klavír je mým nástrojem. Nerad se omezuji pouze na jednu funkci, protože to pak omezuje mé vnímání hudby,“ říká Aimard, který kromě klavírního vystupování v širokém žánrovém rozpětí zastával například i funkci uměleckého ředitele Aldeburgh Festival. Důležitou součástí profesního života tohoto člena Bavorské akademie krásných umění je také výuka: pedagogicky působil na Hochschule Köln a pařížské College de France, pořádá koncertní přednášky a workshopy. Na jaře 2020 znovu spustil svůj online projekt Explore the Score, který se zaměřuje na interpretaci a vyučování Ligetiho hudby. 

Tomáš Netopil zastával do sezony 2023/2024 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravoval koncertní programy v Rudolfinu a na zájezdech. Sezona 2022/2023 byla jeho desátou a poslední ve funkci generálního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Od sezony 2025/2026 se ujme postu šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie. 

Jak dokládá i jeho angažmá v Essenu, Tomáš Netopil je vyhledávaným operním dirigentem. V letech 2008–2012 působil na postu hudebního ředitele Opery Národního divadla Praha. Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu, Orchestre National de Montpellier nebo Concentus Musicus Wien.

Netopilova diskografie u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukova Asraela a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve volném čase rád pilotuje malá letadla.

„Znalci, kteří měli příležitost nahlédnout do partitury, jsou nadšeni krásami nové té skladby. Dvě vdovy jsou prý důstojnými následovnicemi Prodané nevěsty. Je to sice skladba rázu salonnějšího, avšak je to opět ta milá hudba Smetanova, jež jako by proudila přímo ze zpěvných prsou samého národa!“ Takto vítal Jan Neruda dva týdny před premiérou novou operu Bedřicha Smetany Dvě vdovy. Poprvé se hrála 27. března 1874 v Prozatímním divadle pod skladatelovou taktovkou. Pokud nepočítáme nedokončenou operu Viola, jsou Dvě vdovy jediným Smetanovým jevištním dílem, k němuž jako předloha posloužila činohra. Autorem jednoaktové komedie Les deux veuves, která měla premiéru v pařížském Thèatre Française 14. května 1860, byl francouzský dramatik Jean-Pierre Félicien Mallefille. O dva roky později hru v německém překladu uvedlo Stavovské divadlo a 25. května 1868 česky pod názvem Dvě vdovy Prozatímní divadlo. Překladatelem byl Emanuel Züngel a bylo samozřejmé, že pro Smetanu, který hledal nový námět pro komickou operu, vytvořil libretistickou úpravu právě on. V duchu předlohy se Smetana orientoval na vzor francouzské opéry comique, salonní konverzační opery s mluvenými dialogy. Později, už po ztrátě sluchu, přistoupil k přepracování a verze se zhudebněnými recitativy a dalšími úpravami měla premiéru v Prozatímním divadle 15. března 1878. Předehra navozuje náladu opery, uplatňuje výrazné motivy spojené s jejími postavami – nevrlého hajného Mumlala, vdov Karoliny a Anežky i Ladislava –, a vládne v ní charakteristický, živý rytmus polky.

O třináct let mladší Maurice Ravel v mnohém na průkopníka impresionismu Debussyho navázal a zároveň styl posunul vpřed. Už od mládí vybočoval z oficiálních hudebních proudů, inspiroval se jak barokní hudbou, tak jazzem a moderními trendy, rád experimentoval a rád se hlásil ke svým baskickým kořenům. Jeho dílo není rozsáhlé. Zahrnuje klavírní a komorní skladby, dva klavírní koncerty, balety, dvě opery a osm písňových cyklů. Jako vynikající klavírista si dlouho pohrával s myšlenkou zkomponovat dílo pro klavír a orchestr, své klavírní koncerty však dokončil krátce po sobě až v šesté dekádě svého života. Impulzem se mu stalo první úspěšné turné po Spojených státech amerických v roce 1928, po němž plánoval další s uvedením sebe sama v sólové roli v novém klavírním koncertu. K tomu však nikdy nedošlo. Ravel v roce 1932 utrpěl úraz hlavy při autonehodě a jeho stav se ve zbývajících pěti letech už jen zhoršoval.

Roku 1929 nejprve na objednávku rakouského pianisty Paula Wittgensteina, který během první světové války přišel o pravou ruku, napsal Klavírní koncert D dur pro levou ruku. Hned poté začal pracovat na Klavírním koncertu G dur a v pojetí se nechal inspirovat Mozartem: „Hudba koncertu by podle mého názoru měla být odlehčená a brilantní a neměla by propadat do hloubek a dramatičnosti. O některých klasicích se říká, že jejich koncerty nebyly napsány ‚pro‘, ale ‚proti‘ klavíru. Naprosto souhlasím. Měl jsem v úmyslu pojmenovat tento koncert ‚Divertissement‘. Pak mě napadlo, že to není potřeba, protože název ‚Koncert‘ by měl být dostatečně jasný.“ V lednu 1932 skladbu premiérovala klavíristka Marguerite Long a Ravel řídil orchestr. Právě jeho dirigování kritika přijala nejméně. Výkon sólistky i samotná skladba vyvolaly příznivý ohlas.

Klavír je hned od začátku součástí veselé vřavy, k níž přispívá i hravé využití bicích a pikoly. Po chvíli zazní v klavíru „jazzové“ téma sekundované klarinetem, které nám připomíná, že záměrem tohoto díla bylo zaujmout americké publikum. Jazz Ravela okouzlil při předchozím americkém turné a v koncertu ho originálně zkombinoval s impresionistickou zasněností i moderní, rytmizovanou tektonikou. Druhou větu otevírá klavírní sólo pomalým a jemným waltzem s úchvatnou, zpěvnou melodií v pravé ruce. Tu poté přebírá flétna a orchestr dává tiše a nenápadně najevo svoji přítomnost. Další téma přináší anglický roh, klavír ho zdobí fantazijními girlandami a závěr věty „rozsvítí“ dlouhým trylkem. Z Ravelových poznámek víme, že Adagio, které působí tak přirozeně a vroucně, ho velmi potrápilo a dělal v něm do poslední chvíle mnoho změn. Krátké, brilantní finále zcela odpovídá Ravelově hravému kompozičnímu stylu. Klavír si vyměňuje virtuózní běhy a rytmické pasáže s orchestrem, v němž smyčce nedostanou oddechu, nepřeslechnutelná jsou glissanda trombonů, sólo fagotu a četné bicí od biče přes malý buben až po úder velkého bubnu v samém závěru.