Česká filharmonie • New York

Držitele ocenění „Umělec roku 2019“ magazínu Musical America Daniila Trifonova zná celý svět jako sólistu, komorního hráče i skladatele. Kombinací dokonalé techniky s výjimečnou citlivostí a hloubkou interpretace je schopen očarovat posluchače i odbornou kritiku. „Má všechno a ještě víc… něhu a také démonický prvek. Nikdy jsem nic takového neslyšela,“ žasla pianistka Martha Argerich. Jeho lisztovská nahrávka Transcendental u vydavatelství Deutsche Grammophon, pro něž exkluzivně nahrává, získala cenu Grammy za nejlepší sólové album roku 2018. V roce 2021 Trifonov obdržel od francouzské vlády titul Rytíře Řádu umění a literatury. Jak poznamenal deník The Times of London, Trifonov je „bezesporu nejúžasnějším klavíristou naší doby“.

Rodák z Nižního Novgorodu se začal učit hře na klavír v pěti letech. Studoval u Tatiany Zelikmanové na Ruské hudební akademii Gněsinových v Moskvě a poté u Sergeje Babajana v Clevelandském hudebním institutu. Do mezinárodního povědomí se dostal v průběhu sezony 2010/2011, kdy se umístil na předních příčkách ve třech prestižních soutěžích: získal třetí cenu na Chopinově soutěži ve Varšavě, první cenu na Rubinsteinově soutěži v Tel Avivu a první cenu (spolu s tzv. Grand Prix) na Čajkovského soutěži v Moskvě. V roce 2013 mu přední italští hudební kritici udělili prestižní Cenu Franca Abbiatiho pro nejlepšího instrumentálního sólistu.

Daniil Trifonov v průběhu své kariéry vydal řadu vynikajících nahrávek u různých labelů s recitálovým i koncertním repertoárem. Jako jeden z umělců vydavatelství Deutsche Grammophon naposledy prezentoval v říjnu 2021 nahrávku s názvem Bach: The Art of Life, jejíž obsah inspiroval i program jeho turné po USA a Evropě. Na podzim 2024 však chystá vydání dvojalba s názvem My American Story s hudbou George Gershwina a Masona Batese.

V sezoně 2024/25 zastává post rezidenčního umělce u Chicagského symfonického orchestru a u České filharmonie, se kterou vystoupí kromě pražského Rudolfina také v New Yorku a Torontu. Dvořákův klavírní koncert, jenž bude předmětem zmíněných koncertů, přednese také s Bamberskými symfoniky a Jakubem Hrůšou. Jeho koncertní sezona však bude repertoárově pestrá, od Mozarta (Orchestr lipského Gewandhausu) až po Prokofjeva (Sanfranciský symfonický orchestr) a Ravela (Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu Hamburk). Nebude chybět ani evropské turné s Montrealským symfonickým orchestrem (Schumannův a Beethovenův koncert) a americké recitálové turné s houslistou Leonidem Kavakosem. 

Trifonov studoval také skladbu, komponuje klavírní koncerty i kompozice pro sólový klavír nebo komorní soubory a sám je premiéruje. V rámci rezidence u Newyorské filharmonie v sezoně 2019/2020 byl kurátorem koncertní řady „Perspectives“ v Carnegie Hall, o sezonu dříve byl rezidenčním umělcem Berlínských filharmoniků.

Dnes již zasloužilá umělkyně Ljubov Petrova proletěla se svým nádherným sopránem, „spalujícími vysokými tóny a přitažlivým jevištním vystupováním“ (Opera News) téměř celý svět. Vystudovala Čajkovského konzervatoř v Moskvě, ale do mezinárodního hudebního povědomí se dostala až díky vítězství ve dvou mezinárodních soutěžích: Rimského-Korsakova (1998) a Jeleny Obrazcovové (1999). 

Na divadelních prknech hostovala již v Japonsku, Koreji, Itálii, Francii či Velké Británii, ale nejčastěji ji zastihneme ve Spojených státech amerických, kde v New Yorku žije. Právě v jedné z nejslavnějších operních scén světa, v Metropolitní opeře, ztvárnila řadu rolí klasicko-romantického repertoáru od Mozarta po Wagnera. Operní kariéru hojně doplňuje celosvětovým koncertním provozem a v Beethovenově 9. symfonii se představila už vícekrát, před několika lety mimo jiné s českým dirigentem Jakubem Hrůšou a londýnským Philharmonia Orchestra. Snad i dnes uslyšíme její nádherné piano ve vysoké poloze, nad nímž chválou nešetří žádná hudební kritika.

Česká mezzosopranistka Lucie Hilscherová hostuje v Národním divadle v Praze, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Divadle J. K. Tyla v Plzni, Slezském divadle v Opavě, Státním divadle v Košicích a v Národním divadle v Mannheimu. Jako Háta v Prodané nevěstě se publiku představila také v Tokiu (2010, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Suntory Hall, dir. Leoš Svárovský) a v Londýně (2011, BBC Symphony Orchestra, Barbican Hall, dir. Jiří Bělohlávek).

Patří mezi vyhledávané koncertní pěvkyně v oboru písňovém i oratorním, s oblibou se věnuje také interpretaci skladeb současných autorů. Spolupracovala s významnými orchestry i dirigenty; účinkovala na festivalech Musikfest Stuttgart, Beethovenfest Bonn, Grafenegg Musik-Sommer, Pražské jaro, Velikonoční festival duchovní hudby Brno, Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, MHF Petra Dvorského Jaroměřice ad.

Aleš Briscein studoval klarinet, saxofon a operní zpěv na Pražské konzervatoři. Za dobu své profesionální pěvecké kariéry vystoupil na prestižních světových festivalech (Edinburgh International Festival nebo Pražské jaro) a spolupracoval s význačnými orchestry i dirigenty, mezi které patří Christoph von Dohnányi, Valerij Gergijev, sir John Eliot Gardiner nebo Tomáš Netopil.

V poslední době nastudoval role v operách Bludný Holanďan (Praha), Vojna a mír (Ženeva), Věc Makropulos (Salcburský festival), Dalibor a Královské děti (Frankfurt), Mrtvé město (Berlín a Drážďany), Z mrtvého domu (Mnichov), Vojcek (Vídeň), Její pastorkyňa (Bologna), Così fan tutte a Mazeppa (Berlín), Lohengrin (Erl) a Dvě vdovy (Angers a Nantes). Mezi jeho koncertní repertoár patří mj. Mahlerova 8. symfonie, Beethovenova 9. symfonie a Missa solemnis, Dvořákovo Stabat mater, Janáčkova Glagolská mše nebo Stravinského Svatba.

Ani pro amerického basistu Davida Leigha nebude dnešní setkání s Českou filharmonií debutem. Spolupracovali již v sezoně 2023/24 na provedení Mahlerovy Osmé symfonie při zájezdu orchestru do Hamburku. Hlavní doménou tohoto mladého zpěváka je však opera, které se i přes svůj nízký věk věnuje na světové úrovni. Jako frekventant prestižního Lindemannova programu se běžně objevoval na scéně newyorské Metropolitní opery, poté následovaly některé významné role, jako například Hagen (Prsten Nibelungův) v inscenaci curyšského Opernhausu, král Marke (Tristan a Isolda) v Santa Fe Opera či Filippo (Don Carlo) v Dallas Opera.

Pro hudební rozvoj měl ostatně ty nejlepší podmínky. Narodil se do umělecké rodiny – otec je váženým skladatelem, matka uznávanou malířkou a sestra slavnou autorkou divadelních her. Leigh vystudoval skladbu na Yale University; obory „Voice“ a „Opera“ pak na Mannes College a Yale School of Music, která mu také udělila cenu Harriet Gibbs Fox za nejlepší prospěch. Dále získal ocenění v Metropolitan Opera National Council Auditions, soutěži McCammon Competition pořádané Fort Worth Opera či cenu Wagnerovy společnosti v New Yorku.

Absolventka pražské Akademie múzických umění a roční stáže na Hochschule für Musik und Theater v Hamburku Daniela Valtová Kosinová je od roku 2006 sólo varhanicí a vedoucí skupiny klávesových nástrojů Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Jako sólistka však spolupracuje i s dalšími českými a světovými orchestry, pravidelně s Českou filharmonií, se kterou také dvakrát podnikla turné do USA. Glagolskou mši, ke které si „našla svou vlastní cestu“, provedla s tímto orchestrem poprvé ve vídeňském Musikvereinu pod vedením Jiřího Bělohlávka a poté ještě několikrát, například na plovoucí scéně na Vltavě či na evropském turné v roce 2022. 

Držitelka 3. ceny a titulu laureáta Mezinárodní varhanní soutěže v Brně 2002 je často zvána na přední hudební festivaly, jako jsou Beethovenfest Bonn, Pražské jaro, Smetanova Litomyšl či Janáčkův máj. Je spoluzakladatelkou koncertního programu Hudba mezi slovy a věnuje se také komponování. V roce 2010 vydala autorské jazzové album Meeting Point a vystoupila na několika jazzových festivalech.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a orchestrem PKF — Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Kéž bychom věděli, co pětatřicetiletého Antonína Dvořáka vedlo k tomu, aby napsal svůj první sólový koncert s orchestrem právě pro klavír. Důvodem mohla být náklonnost významného interpreta a pedagoga Karla Slavkovského (1845–1919), který intenzivně propagoval díla českých autorů a později skladbu premiéroval, svou roli zde mohl sehrát i renomovaný hudební kritik a estetik Eduard Hanslick (1825–1904), který vedle práv vystudoval hru na klavír a byl členem komise pro udělování státních stipendií ve Vídni. Dvořák získal druhé stipendium na jaře 1876, na podzim téhož roku mu bylo přiznáno další. Bez těchto obnosů by skladatelova rodina živořila. S manželkou Annou byl ženatý necelé tři roky, narodil se syn Otakar, dcera Josefa žila jen dva dny, na cestě bylo další dítě. Varhanické místo u sv. Vojtěcha a soukromé hodiny pro zabezpečení a rozvíjení kompoziční činnosti zdaleka nestačily. Skladatel chtěl tedy jako výraz vděčnosti dedikovat koncert právě Hanslickovi. 

Poprvé Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33, B63 zazněl 24. března 1878 na Žofíně, sólistu Slavkovského doprovodil orchestr Filharmonie složený ze členů Prozatímního a Královského zemského německého divadla za řízení Adolfa Čecha. O sedm let později skladatel dílo revidoval, přičemž zúročil zkušenosti z komponování Houslového koncertu a dalších sólových klavírních děl (např. Silhouet, op. 8, B98 či Mazurek, op. 56, B111). Finální, virtuóznější, v instrumentaci bohatší verzi premiéroval v Křišťálovém paláci v Londýně 13. října 1883 klavírista německého původu Oscar Beringer při zahajovacím večeru Sobotních koncertů své Academy for the Higher Development of Pianoforte Playing. Orchestr dirigoval August Manns, který prosazoval současná díla nejen anglických autorů. Byl to právě on, kdo představil Anglii v roce 1879 Dvořákovu hudbu. Mimochodem, spolu s Klavírním koncertem zazněly při říjnovém večeru skladby Hectora Berlioze, předehra Král Lear a Zaïde, boléro pro soprán a orchestr. 

Dlouho se Dvořákův Klavírní koncert považoval za problematický a nezapadající do kánonu virtuózních děl 19. století. Vytýkalo se mu leccos od počtu vět po přílišnou symfoničnost, nejvíc se ale zmiňoval nadmíru komplikovaný, pianisticky „nevděčný“ sólový part, zdůrazňovalo se, že skladatel nebyl vystudovaným klavíristou. Skutečně, nejedná se o koncert na efekt, zato však s bohatým vnitřním obsahem, v němž se klavír stává nedílnou součástí orchestru. Zejména v českém prostředí se ujala úprava významného pedagoga Viléma Kurze z roku 1919, jež měla učinit koncert pro hráče i posluchače přístupnějším. Velkým propagátorem původní verze byl Svjatoslav Richter, v současné době je to Sir András Schiff, který inicioval a podpořil vydání faksimile Dvořákova rukopisu. Někteří interpreti volí mix obojího, sólista dnešního večera Daniil Trifonov však také preferuje Dvořákův originál. 

V první větě pracuje skladatel se třemi kontrastními tématy, široce se rozepisuje zejména tam, kde dvě z nich rozvádí a přidává výrazný motiv připomínající rytmem téma první věty Novosvětské (nejprve zazní v lesních rozích a poté v hobojích). Na efektní virtuozitu si v této části musí posluchač počkat do závěrečné kadence. Kráčející úvod druhé věty na nás dýchne něhou a Dvořákovou melodičností, možná překvapí chopinsky lyrickým „krajkováním“. Závěrečné Allegro con fuoco přinese opět tři témata, toccatové, taneční a zpěvné. 

Leoš Janáček je mezi tvůrčími osobnostmi pozoruhodný tím, že čím byl starší, tím „mladší“, svébytnější a modernější hudbu psal. Možná právě proto, že vše ztratil. Osudem krutě osvobozen od vazeb a ohledů na rodiče i na potomky, mohl skutečně najít sám sebe. Odhodil konvence, snažil se dobrat podstaty.

Janáčkova Glagolská mše patří k nejsilnějším duchovním skladbám hudebních dějin vůbec. Dvaasedmdesátiletý autor ji napsal na staroslověnský text v roce 1926 ve svých oblíbených lázních Luhačovice. „Lije; lije déšť luhačovický. Z okna se díváš do zachmuřené hory Komoně. Mraky se převalují; vichr je trhá, rozmetává. […] Smráká se hustěji a hustěji. Už do tmavé noci se díváš; blesky ji stříhají.“ Tak popsal Janáček srpnovou atmosféru, ve které začal Glagolskou mši psát. Bylo to rychlé rozhodnutí. Přestože se o mši na staroslověnský text zajímal již několik let předtím a měl i několik náčrtků, hudba, kterou nakonec začal v Luhačovicích skládat, neměla s těmito skicami nic společného. Začátek nového díla byl u Janáčka hodně emotivní. Myšlenky musely uzrát, ale jakmile se dostal do tvůrčího zápalu, komponoval rychle. Celou mši načrtl během tří týdnů! Skladbu dokončoval do října 1926. Další dost podstatné změny učinil po premiéře, která se konala 5. prosince 1927 v Brně. Janáček dovedl škrtat, nikdy není upovídaný, je přesný.

Například v části „Věruju“ zkrátil orchestrální mezihru, která obsahovala velmi silnou pasáž navozující atmosféru před tím, než sbor začne zpívat o Kristově ukřižování. Drsné místo Janáček původně svěřil třem (!) tympánovým soupravám a spojil je s expresivní hudbou žesťů a varhan. V dopise Kamile Stösslové napsal: „…tak trochu znázorňuji pověst, že když Kristus na kříži byl rozpjat, roztrhla se nebesa. No, rachot dělám i blesky…“ Manželka Zdena mu však prý říkala: „Leoši, to nejde, ty tam tomu Pánubohu nadáváš.“ A Janáček po čase přišel: „Tak už jsem tam těch tympánů odebral…“

Ačkoli se u Glagolské mše jedná o zhudebnění liturgického textu, nemá skladba konfesionální charakter. Často citovanou Janáčkovu odpověď na Kunderovu recenzi, v níž ho označil za pevně věřícího starce –, „Žaden stařec, žaden věřici, mladiku“, musíme brát s rezervou. Janáček byl nesporně duchovní člověk. Byl vychováván v církevním prostředí, ve starobrněnském benediktinském klášteře. Praktikujícím katolíkem ale nebyl, víme jenom, že svoje děti k víře a k modlitbě vedl. Ke katolické církvi měl evidentní distanci, proto ho tak oslovilo napsat sice mši, ale na staroslověnský, respektive církevně slovanský text.