Český spolek pro komorní hudbu • Kvarteto Apollon

Kvarteto Apollon patří mezi přední reprezentanty slavné české kvartetní školy a navazuje na tradici zformovanou ansámbly, jako jsou Vlachovo nebo Janáčkovo kvarteto. Po studiu u členů věhlasných českých kvartet a absolvování prestižních mistrovských kurzů v Holandsku (Fine Arts Quartet) a Německu (Alban Berg Quartet) se kvarteto úspěšně zúčastnilo řady prestižních mezinárodních soutěží, z nichž zmiňme alespoň Mezinárodní soutěž Ludwiga van Beethovena (1. cena a cena za nejlepší provedení díla L. van Beethovena) a účast ve finále mezinárodní soutěže v Düsseldorfu.

Těmito úspěchy zahájilo v roce 1993 Kvarteto Apollon svoji koncertní činnost, která byla provázena dalšími setkáními s významnými osobnostmi komorní hudby (Viktor Moučka ‒ Vlachovo kvarteto, Jan Kvapil a Petr Messieureur ‒ Talichovo kvarteto). Od začátku své kariéry zařazuje kvarteto do svého repertoáru vedle klasických děl také skladby jazzové. Ve vynikajících a originálních úpravách amerického smyčcového kvarteta Turtle Island Q. můžeme tedy slyšet i skladby předních jazzových autorů a interpretů (mj. Chick Corea, Miles Davis a Leonard Bernstein).

Kvarteto Apollon spolupracuje s řadou českých skladatelů, a to jak v oblasti klasické hudby (Zdeněk Lukáš, Pavel Trojan, Otomar Kvěch, Juraj Filas, Jiří Gemrot), tak v jazzu (Karel Růžička, Emil Viklický, V. Eckert, Zdeněk Zdeněk), kteří svá díla v mnohých případech kvartetu věnovali. 

Soubor pravidelně vystupuje na prestižních festivalech doma i v zahraničí, jako jsou například Bruckner festival v Karlsruhe, Festival komorní hudby v Bolzanu, Festival soudobé hudby v Bregenzu, Festival komorní hudby v Bergamu, jazzový festival v Salcburku ad. Kvarteto Apollon absolvovalo již mnohá mezinárodní turné, například po Anglii, Japonsku, Španělsku, Belgii, Rakousku, Turecku, Švédsku, Francii, Spojených arabských emirátech a dalších zemích. Pravidelně spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem.

Kvarteto Apollon vydalo již devět sólových klasických CD s repertoárem hudby od 18. po 20. století a čtyři sólová jazzová CD (Apollon in Jazz, A Night in Tunisia, Klangburg Concertino a jako zatím poslední Crossroads). Od roku 2001 soubor spolupracuje s vydavatelstvím Cube Bohemia, jejich prvním společným projektem je album s Dvořákovými kvartety. Ze spolupráce s vydavatelstvím Radioservis vzešlo několik CD s díly Franze Schuberta, Karla Husy, Jiřího Gemrota, Zdeňka Lukáše Otomara Kvěcha a dalších. Zajímavým počinem bylo i natočení jazzového CD s rakouským souborem Fritz Pauer Trio. Spolupráce je však váže i s popovými a rockovými zpěváky a skupinami, jako jsou Rod Stewart, The Levellers, Doug Wimbish, Petr Bende, Divoký Bill či Ready Kirken. Kvarteto Apollon můžete slyšet i ve slavném filmu Obsluhoval jsem anglického krále režiséra Jiřího Menzela.

Italský klarinetista, organizátor hudebního života a pedagog Claudio Mansutti je absolventem Conservatorio statale di Musica Jacopo Tomadini v Udine, kde studoval pod vedením M. A. Pecileho, a později se zdokonaloval u P. Boraliho a K. Leistera. Jako sólista vystupoval s orchestrem Accademia Ars Musicae, Záhřebským rozhlasovým a televizním orchestrem a dalšími. Aby mohl hrát co nejširší komorní repertoár, založil Ensemble Variabile, s nímž vystoupil kromě Itálie také ve Španělsku, Francii, Rakousku, Slovinsku, České republice, Německu a Norsku. Několikrát byl též hostem Sdružení Antona Stadlera v rámci Mezinárodního festivalu komorní hudby. 

Kromě ryze interpretační kariéry působí Claudio Mansutti jako organizátor hudební života: jedenáct let byl ředitelem Nadace Luigiho Bona, čtyři roky uměleckým ředitelem orchestru FVG Mitteleuropea. Více než dvě desetiletí také vzdělává mladé talenty v oboru klarinet i v komorní hře. V roce 2001 získal ocenění Moret dʼaur za osobní přínos regionu Friuli Venezia Giulia v oblasti kultury a v dubnu 2012 obdržel cenu Manufacturer of Ideas 2012. 

Italská klavíristka, vyhledávaná komorní hráčka a pedagožka Federica Repini absolvovala konzervatoř v Terstu pod vedením Roberta Repiniho a poté se dále vzdělávala u Massima Bertucciho v Neapoli a u Luciana Ortise v Brémách. Je vítězkou soutěže F. Schuberta v Moncalieri; jako sólistka vystoupila s mnohými orchestry a uplatňuje se také v různých komorních souborech (Hudební okruh mládeže). Stejně jako Claudio Mansutti i Federica Repini byla několikrát hostem Spolku Antona Stadlera v rámci Mezinárodního festivalu komorní hudby. V poslední době koncertovala především v Itálii (Neapol, Brindisi, Řím, Teramo aj.), Slovinsku, Španělsku (Madrid) či Francii. 

Nahrávala pro italský, slovinský, chorvatský a německý rozhlas a televizi. Intenzivně se věnuje též pedagogické činnosti a několik let působila jako klavíristka na kurzech komorní hudby ve Follině a Kolíně nad Rýnem. 

Jan Fišer projevoval svůj výrazný hudební talent už od dětství, kdy vítězně prošel mnoha soutěžemi (Kocianova houslová soutěž či Concertino Praga). Své první houslové kroky dělal pod vedením Hany Metelkové a později studoval na pražské konzervatoři u Jaroslava Foltýna. Na Meadowmount School of Music celkem třikrát navštívil slavnou letní školu a také tam poznal Andrése J. Cárdenese, v jehož třídě posléze absolvoval Carnegie Mellon University – School of Music v Pittsburghu.

Šestnáct let působil jako koncertní mistr Prague Philharmonia a stejnou pozici dnes zastává v České filharmonii. Jako hostující koncertní mistr se představil také v Symfonickém orchestru BBC, u Bamberských symfoniků či v Německé rozhlasové filharmonii Saarbrücken Kaiserslautern; s významnými českými orchestry (Philharmonia, Janáčkova filharmonie Ostrava aj.) též spolupracuje sólově. U Komorního orchestru České filharmonie se ujímá role uměleckého vedoucího. 

Kromě bohatých orchestrálních a sólových aktivit se věnuje i komorní hře. S klavíristou Ivem Kahánkem a violoncellistou Tomášem Jamníkem tvoří Dvořákovo trio, které už oslavilo mnohé úspěchy na soutěžích (např. soutěž Bohuslava Martinů) i na koncertních pódiích.

Skladatel, klavírista a varhaník Josef Labor pocházel z Hořovic ve středních Čechách. V raném dětství přišel v důsledku onemocnění neštovicemi o zrak. Rodina přesídlila se šestiletým chlapcem do Vídně, kde se stal žákem slepeckého ústavu a posléze konzervatoře Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde), kde byl jeho učitelem teorie uznávaný kontrapunktik Simon Sechter. Roku 1863 Josef Labor debutoval jako klavírista a následovaly koncertní cesty, které vedly přes Prahu, Drážďany, Lipsko a další německá města do Francie a Anglie, navštívil také Rusko. Hannoverský král Georg V., rovněž slepý, jej jmenoval královským komorním klavíristou. Roku 1866, během prusko-rakouské války, ztroskotaly královy snahy odmítnout připojení Hannoveru k Prusku a nalezl azyl v rakouské monarchii. Josef Labor se s králem vrátil do Vídně, kde se v následujících letech prosadil především jako varhaník a pedagog. Roku 1904 byl jmenován dvorním varhaníkem. Třicet let vyučoval ve Vídni na Židovské slepecké škole (Israelisches Blindeninstitut) a měl řadu soukromých žáků. Patřili k nim například klavírista Paul Wittgenstein, s jehož rodinnou se Labor přátelil. Wittgenstein, bratr filozofa Ludwiga Wittgensteina, přišel v první světové válce o pravou ruku a řada skladatelů pro něj napsala díla pro levou ruku – mezi nimi Josef Labor. Vyučoval také Almu Schindlerovou, později Mahlerovou. Roku 1894 navštívil slepého skladatele Arnold Schönberg se svými přáteli a zahráli větu ze Schönbergova autodidaktického kvartetu. Jeden ze zúčastněných, příští spisovatel a novinář David Josef Bach zaznamenal: „Když věta skončila, řekl Labor zcela klidně: ‚Vy se musíte stát hudebníkem.‘ Schönbergovy námitky, že neumí hrát na klavír a je naprostý samouk, na Laborově úsudku nic nezměnily.“ V Schönbergových biografiích se toto setkání uvádí jako zásadní pro životní rozhodnutí příštího hudebního novátora.

Zápisy Laborových skladeb pořizovala jeho sestra Josefina a po její smrti žačka Rosina Melzelová. Datace skladeb je proto v mnoha případech jen přibližná, neboť nelze vždy odlišit, zda se jedná o datum vzniku skladby či jejího konkrétního zápisu.

Laborova tvorba pro komorní obsazení zahrnuje skladby pro různé nástrojové kombinace od tria po kvintet, k nimž jej inspiroval vytříbený smysl pro nástrojové barvy. Kvintet D dur pro klarinet, housle, violu, violoncello a klavír, op. 11, vznikl roku 1899 a o první provedení se zasloužila na svém večeru 29. března 1900 klavíristka Marie Baumeyer spolu s klarinetistou Richardem Mühlefeldem z Meiningenu, houslový part byl v rukou Marie Soldat-Röger, rovněž spřátelenou s rodinou Wittgensteinových, violový part převzal Alfred Finger a violoncellový part pražský rodák Wilhelm Jeral. „Ušlechtilý a zvláště v první a poslední větě krásně vypracovaný kvintet provedli výtečně a s velkým úspěchem,“ psal Josef Scheu, jiný kritik naopak vyzdvihl druhou větu Allegretto grazioso. Roku 1902 skladbu vydalo lipské nakladatelství Breitkopf & Härtel tiskem. 

Romanticky laděný kvartet sazbou a způsobem práce s tématy upomíná na Johannesa Brahmse. První větu otevírá introdukce klavíru, nad jehož podkladem se rozezpívá klarinet, připojují se ostatní nástroje. V podobném duchu jsou tvarovány i další věty, úseky něhy se střídají s vážným zamyšlením a zajiskřením energie. V poslední, variační větě skladatel definitivně přesvědčí, že romantické hudební myšlení mělo co říci ještě na prahu 20. století – a má i dnes.

Obor komorní hudby je v díle Antona Brucknera zastoupen pouze smyčcovým kvartetem z roku 1862, skladbou Abendklänge (Zvuky večera, 1866) a Smyčcovým kvintetem F dur, na němž začal pracovat roku 1877. Bruckner byl uznáván jako vynikající varhaník a jako expert byl často zván k posouzení a zasvěcení nových nástrojů. Jako skladatel se do dějin hudby zapsal především svými devíti symfoniemi, k jejichž pochopení se jeho doba obtížně propracovávala a skladatelův zápas o ně dokládají i různé verze a několikerá přepracování. Smyčcový kvintet vznikl údajně na podnět houslisty Josepha Hellmesbergera, primária kvarteta, které neslo jeho jméno. Hellmesberger byl prominentní osobností vídeňského hudebního života a objednávka díla by pro Brucknera znamenala poctu, spíše však oním podnětem byla pouze mimovolná zmínka, aby skladatel také zkusil napsat něco komorního. Nicméně 9. prosince 1878 psal Bruckner hudebnímu publicistovi Wilhelmu Tappertovi: „V současné době píšu Smyčcový kvintet F dur, o který mě opakovaně a naléhavě žádal Hellmesberger, který je jak známo mými věcmi nadšen.“ Časová prodleva k datu definitivního dokončení díla Hellmesbergerovo naléhání poněkud zpochybňuje. Čtvrtá věta byla dokončena 25. června 1879 a o měsíc později psal Bruckner regenschorimu Ignazi Traumihlerovi do St. Florianu ve svém rodném Horním Rakousku: „Můj kvintet je hotov. [...] Hellmesberger je úplně bez sebe nadšením a chce ho uvést.“ Také z této věty promlouvalo více Brucknerovo horoucí přání než reálná skutečnost. Hellmesberger měl výhrady ke Scherzu a Bruckner proto zkomponoval v prosinci 1879 Intermezzo, které však zůstalo samostatnou skladbou.

Hellmesberger uvedení díla dlouho odkládal. První tři věty uvedlo Winklerovo kvarteto 17. listopadu 1881 v Akademickém Wagnerově spolku, v následujících letech uskutečnil týž soubor, jehož primáriem byl Julius Winkler pocházející z maďarského Raabu/Győru, další dvě uvedení jako soukromá v rámci programů Akademického pěveckého spolku. Hellmesbergerovo kvarteto (tehdy ve složení Joseph Hellmesberger st., Joseph Hellmesberger ml., jako violisté pražský rodák Josef Maxintsak a Hermann Kupka, u violoncella Ferdinand Hellmesberger, druhý syn primária souboru) uvedlo celé dílo teprve 8. ledna 1885 a 2. května téhož roku zaznělo v témže obsazení také v Malém sále Hudebního spolku (Musikverein) společně s Brucknerovým Te Deum. Ohlasy kritiky odrážely rozporná mínění, vyjádřená paušalizujícím dělením na stoupence „konzervativního“ směru představovaného Johannesem Brahmsem a „pokrokového“ Richarda Wagnera. 

Kvartet vykazuje znaky charakteristické také pro Brucknera-symfonika – rozlehlou formu, skupiny tematického materiálu, harmonickou uvolněnost, prudké zvraty a kontrasty. Proti tématu uvedenému v první větě v 1. houslích je postavena zpěvná myšlenka, provedení působí téměř jako improvizace, následuje zdánlivá a skutečná repríza. Scherzo má brucknerovsky zemitý charakter. Pomalá věta je jednou z nejkrásnějších v Brucknerově tvorbě vůbec. Ve finální větě uplatnil Bruckner mimo jiné vytříbené kontrapunktické umění.