Český spolek pro komorní hudbu • Kalabisovo kvinteto

Dámské dechové kvinteto Kalabis Quintet vzniklo v roce 2012 na Akademii múzických umění v Praze. Jméno po slavném českém skladateli Viktoru Kalabisovi si zvolilo po vítězství na soutěži Viktor Kalabis Prize v Semmeringu s požehnáním skladatelovy manželky, slavné cembalistky Zuzany Růžičkové. Soubor je vyhledávaným interpretem českých soudobých skladeb. Od svého založení posbíral Kalabis Quintet řadu dalších ocenění. Mezi významné se řadí 1. cena v kategorii Czech Contemporary Music na soutěži v Payerbachu (pořádané Universität für Musik und darstellende Kunst Wien), dále 1. cena na soutěži Karla Dittersdorfa ve Vidnavě, 3. cena a titul laureáta na francouzské Le Concours international de quintette à vent Henri Tomasi v Marseille a 3. místo na Bucharest International Music Competition. Kalabis Quintet se představil na více než stovce domácích i zahraničních pódií. Vystoupil v rámci koncertní sezony Českého spolku pro komorní hudbu v Sukově síni pražského Rudolfina i komorního cyklu PKF – Prague Philharmonia; spolupracoval s Českou televizí a Českým rozhlasem. Jeho členky jsou orchestrálními hráčkami předních českých orchestrů (Národní divadlo, Státní opera, SOČR, PKF – Prague Philharmonia) a věnují se také pedagogické činnosti. V roce 2021 kvinteto přijalo pozvání na nejvýznamnější český festival Pražské jaro.

Zuzana Leimer, zkušená interpretka hudby klasické, zejména pak té soudobé, studovala na konzervatořích v Žilině, Bratislavě a na Akademii múzických umění v Praze. Účinkovala v mnoha evropských zemích; je dlouholetou členkou Orchestru Berg a ansámblu Konvergence. 

Jarmila Jermářová, absolventka Pražské konzervatoře a Akademie múzických umění v Praze, si studia obohatila půlroční stáží na Conservatoire National Supérieur de Musique et Danse v Lyonu. Je vítězkou mezinárodní hobojové soutěže UFAM v Paříži. Spolupracovala se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Filharmonií Brno; pravidelně vystupuje s Orchestrem Berg a od roku 2020 je členkou Orchestru Národního divadla v Praze.

Anna Sysová, laureátka několika soutěží u nás i v zahraničí (Markneukirchen, Pražské jaro), absolvovala Gymnázium a Hudební školu hlavního města Prahy, Pražskou konzervatoř, Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a nyní je studentkou doktorského programu v Ostravě. Studia si dále obohatila zahraničními stážemi na londýnské Guildhall School of Music a v Lausanne. Působila v orchestrální akademii Filharmonie Brno a v prestižním Gustav Mahler Jugendorchester. 

Denisa Beňovská, absolventka Pražské konzervatoře, Akademie múzických umění v Praze a Hochschule für Musik und Theater „Felix Mendelssohn Bartholdy“ Leipzig, je vítězkou fagotové soutěže LFA. Působila v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu, Slovenské filharmonii a od roku 2022 je členkou orchestru Státní opery v Praze. Ve spolupráci s Michaelou Špačkovou premiérovala projekt Trilogie fagotu. Věnuje se též pedagogické činnosti.

Adéla Psohlavcová, vyhledávaná komorní a orchestrální hráčka, vystudovala Gymnázium a Hudební školu hlavního města Prahy, Pražskou konzervatoř a Akademii múzických umění v Praze. Byla členkou orchestrální akademie České filharmonie, nyní působí v PKF – Prague Philharmonia a Orchestru Státní opery v Praze.

Johann Christian Bach se narodil v Lipsku jako jedenáctý ze třinácti dětí Johanna Sebastiana Bacha a jeho druhé manželky Anny Magdaleny. Již v devíti letech hrál skvěle na cembalo. V patnácti odešel po otcově smrti za svým nevlastním bratrem Carlem Philippem Emanuelem do Berlína. V roce 1755 se přestěhoval do Itálie, kde v Miláně vstoupil do služeb hraběte Litty. Jeho chlebodárce mu umožnil studia kompozice v Bologni u věhlasného padre Martiniho. Johann Christian Bach sice získal místo varhaníka milánského dómu, ale jeho tvůrčí zájem se rychle odvracel od duchovní hudby k opeře. Přesídlil do Neapole, mekky opery, a úspěšně tam uvedl několik svých oper na Metastasiova libreta. Těšil se i intimní přízni jisté vdané baletky, což se stalo příčinou skandálu a Bach musel Neapol opustit. V roce 1762, tři roky po smrti slavného Händela, se Bach objevil v Londýně a zůstal zde natrvalo. Stal se populární a respektovanou hudební osobností, dirigentem Královského divadla, vyhledávaným skladatelem, koncertoval na kladívkový klavír, pohyboval se v nejvyšších společenských kruzích a organizoval první veřejné abonentní koncerty.

Londýnské dílo Johanna Christiana Bacha náleží již plně do období klasicismu. Z jeho komorních skladeb, jež se těšily v tehdejší Anglii velké oblibě, vynikají čtyři kvintety z období 1778–1780 pro 2 klarinety, 2 lesní rohy a fagot. Tiskem vyšly v letech 1793–1795, více než desetiletí po Bachově smrti, v irském Dublinu. Nakladatel Cooke je tehdy vydal jako Military Quintets s dedikací lordu Johnu OʼNeillovi, plukovníkovi ve službách britské koruny, jenž velel v Irsku probritské milici. V jejím čele byl během irského povstání 1798 zabit. 

Ač je jasné, že Bachovy kvintety se staly vojenskými až dodatečně, třetí z nich, Kvintet B dur, W.B 81, svým úvodem a fanfárovými vstupy horny nezapře jistou oprávněnost názvu. Dnes se hraje také v transkripci pro klasické dechové kvinteto. Její autor George E. Waln (1904–1999) byl profesorem klarinetu a komorní hry na Oberlin Conservatory of Music v Ohiu v USA, dlouholetým redaktorem hudebních edicí a zkušeným aranžérem. 

Francouzský skladatel Jean Françaix se narodil v Le Mans v rodině ředitele tamní konzervatoře. V deseti letech začal studovat klavír a kompozici v rodném městě, na základě doporučení Maurice Ravela pak pokračoval na Pařížské konzervatoři u Nadii Boulangerové. Jako skladatel se etabloval od počátku třicátých let minulého století; první výrazný úspěch přišel roku 1932 na festivalu ISCM ve Vídni. Françaix měl blízko k idejím Pařížské šestky, generačně se s ní však trochu minul a nikdy se necítil být vázán k žádné skladatelské škole. V jeho tvorbě se projevují tendence neoklasické, okořeněné později i prvky dodekafonie. Komponoval skladby širokého spektra žánrů včetně oper, baletů, orchestrálních děl, koncertantní a komorní literatury, hudby vokální i filmové. Jeho díla prováděli špičkoví dirigenti a světové orchestry. Samotný skladatel byl výborným klavíristou a aktivním interpretem. Často hrál svá vlastní díla v Berlíně, Londýně, New Yorku či Bostonu, komorně spolupracoval s violoncellistou Mauricem Gendronem, smyčcovým Triem Pasquier, také koncertoval v klavírním duu se svou dcerou Claude. Přátelil se s rovněž s Francisem Poulencem, s nímž hrával jeho známý Koncert pro dva klavíry.

Hudba Jeana Françaixe je ztělesněním galské lehkosti, zvukové barevnosti, vtipu, ironie, humoru i nadsázky. Ale i jisté povrchnosti, což mu bylo často vytýkáno. Dokázal si udělat legraci ze všeho, o čemž svědčí názvy skladeb jako Sympozium dvou papoušků, Óda na potraviny nebo Procházka eklektického muzikologa. Napsal také dva dechové kvintety, které od sebe dělí 40 let. 

První dechový kvintet pochází z roku 1948, kdy Louis Courtinat, hráč na lesní roh Orchestre National de la Radiodiffusion Française (pozdějšího Orchestre National de Paris) požádal Françaixe o kvintet pro sebe a své kolegy: flétnistu Fernanda Dufrèna, hobojistu Julesa Goetghelucka, klarinetistu Maurice Cliquennois a fagotistu Reného Plessiera. Později skladatel o tom uvedl: „Dílo mělo být – na jejich přání! – velmi náročné, dovolující pěti hráčům předvést svou virtuozitu naplno! I když jsem od přírody mírumilovný typ člověka, snažil jsem se proto být také škodolibý až ošklivý. A zdá se, že se mi to podařilo, protože ti pánové se museli na šest měsíců zavřít a velmi pilně zkoušet, aby to zvládli. Kvintet se ukázal být hitem a dosáhl úspěchu, který přesáhl mé nejdivočejší sny.“ Kvintet při vší komplikovanosti a technické vypjatosti působí mile, lehce a laškovně. Převládají rozverné nálady, vyjma „variací na smutné téma“ na místě třetí věty. 

Pražský rodák Jan Hanuš studoval soukromě skladbu u Otakara Jeremiáše a dirigování na Pražské konzervatoři u Pavla Dědečka. Pracoval v nakladatelství svého dědy Františka Augustina Urbánka. Když bylo po únoru 1948 zlikvidováno, pokračoval v práci jako redaktor hudebního oddělení Národního vydavatelství Orbis, později Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Spoluzaložil hudební nakladatelství Panton, jež se profilovalo jako vydavatelství české moderní hudby. Jako redaktor se také podílel na vydání sebraných prací Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha a spolupracoval na kritickém vydání děl Leoše Janáčka. Po sovětské okupaci 1968 byl vyhozen z Pantonu a odsouzen ke „komponování do šuplíku“. V roce 1989 se stal hlavním aktérem transformace Svazu čs. skladatelů do nové Asociace hudebních umělců a vědců. V roce 1999 mu prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy.

Svou první skladbu napsal Jan Hanuš v roce 1936. Jeho mladou tvorbu charakterizuje bohatá melodika, výrazně česká. Náměty čerpal z antické, renesanční, orientální i moderní poezie. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století komponoval ve znamení syntézy prvků tradiční a moderní hudby. V jeho díle se stále vrací jakási záporná idée fixe: neschopnost dorozumění a ztráta porozumění mezi lidmi. Velkou část Hanušova díla tvoří duchovní skladby. Složil osm mší, kantáty a oratoria, requiem, velikonoční oratorium Ecce homo a Triptych ke cti sv. Anežky české, dále pět oper, tři balety, sedm symfonií, koncerty pro sólové nástroje, komorní skladby, písničky pro děti a školní sbory. 

Hanušovu komorní tvorbu do zlomového roku 1968 reprezentují zejména skladby Suita drammatica, op. 46, pro smyčcové kvarteto a Suita domestica, op. 57, pro dechové kvinteto z roku 1964. Název „Domácí suita“ námětově evokuje orchestrální Sinfonii domesticu Richarda Strausse s jejím vtipným popisem radostí a starostí běžného domácího rodinného života. Hanušova pětidílná Suita domestica byla vydána v roce 1967 v Pantonu. 

Viktor Kalabis vystudoval skladbu na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění a souběžně také hudební vědu a psychologii na Karlově univerzitě. Jeho manželkou byla Zuzana Růžičková, významná virtuoska na cembalo. Kalabis patřil mezi přední skladatele své generace; jeho skladby uváděly české i významné zahraniční orchestry a komorní soubory. Pracoval jako režisér a hudební redaktor Československého rozhlasu v Praze, než se rozhodl plně se věnovat kompozici ve svobodném povolání. Uživit se skladbou nebylo nikdy nic jednoduchého, on to však – i díky podpoře partnerky – dokázal. Po roce 1989 se angažoval v Ochranném svazu autorském, v Asociaci hudebních umělců a vědců, rovněž předsedal Nadaci Bohuslava Martinů.

Vznik Kalabisovy Malé komorní hudby, op. 27, podnítil v roce 1967 trvalý úspěch Divertimenta, op. 10, pro dechové kvinteto, zájem souborů o novou skladbu, ale podle autorových slov také „chuť napsat něco vylehčeného, spontánně muzikantského. Dechové kvinteto mne vždy inspiruje k veselé hudbě. Trochu vážnosti tu má jedině pomalá věta, zamyšlená, meditující. Jinak mi šlo především o jiskrnou, veselou až nespoutanou náladu, která je v obou krajních větách. Také jsem chtěl dát možnost našim vynikajícím dechařům, aby ukázali, co umí.“ Název skladby je paralelou ke slavné Hindemithově Kleine Kammermusik, op. 24, č. 2, pro dechové kvinteto, s níž má společný neoklasicistní styl, byť v tomto případě blízký spíše Stravinskému. Kalabisova Malá komorní hudba měla premiéru 9. dubna 1968 na koncertě Kruhu přátel hudby v České Lípě. Hrálo ji České dechové kvinteto filharmoniků (Jan Hecl flétna, František Hanták hoboj, Miloš Kopecký klarinet, Miroslav Štefek lesní roh a Karel Vacek fagot).