Český spolek pro komorní hudbu • Sedláčkovo kvarteto

Sedláčkovo kvarteto vzniklo při Akademii múzických umění v Praze v roce 2007. Navazuje na tradici Sedláčkova kvarteta působícího v Plzni v letech 1974–1994, která je spojena rodinou vazbou obou primáriů. Soubor se vyvíjel u významných českých i zahraničních pedagogů: u Jiřího Panochy během studia komorní hry na HAMU a dále pod vedením členů renomovaných kvartet během četných kurzů (Keller Quartett, Artis Quartett Wien, Tel Aviv Quartet či Alban Berg Quartett).

Soubor vystupoval na mnoha významných akcích v České republice i v zahraničí, mj. na festivalu v rámci ISA, na festivalu Mladá Praha, Sukovy Křečovice (v rámci Pražského jara), Nekonvenční Žižkovský Podzim, Nitrianská hudobná jeseň, Beethovenově festivalu v Teplicích, festivalu Pablo Casalse v Prades a dalších. Je nositelem Ceny Českého spolku pro komorní hudbu za rok 2016, vítězem mezinárodní soutěže Karola Szymanowského v Katowicích (2014) a Soutěže Bohuslava Martinů v Praze (2014), kde zároveň obdrželo Cenu za nejlepší interpretaci skladby B. Martinů. Dále je nositelem 3. cen z Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka 2015 v Brně a Mezinárodní soutěže Johannese Brahmse (Rakousko, 2013). Od sezony 2015/2016 byl soubor zařazen na stipendijní listinu Českého hudebního fondu. Kvarteto podporuje vznik nových děl mladé generace českých autorů a stojí tak u četných premiér skladeb.

Sedláčkovo kvarteto se zaměřuje především na interpretaci skladeb českých autorů, zvláště pak těch méně známých, ale tím spíš jedinečných a neoposlouchaných. Ve spolupráci s Nadací Bohuslava Martinů vydalo CD s kvartety Klementa Slavického, Slavomíra Hořínky, Bohuslava Martinů a Jiřího Temla, s hobojistou Lukášem Pavlíčkem nahrálo CD s kvartety Františka Antonína Míči, Wolfganga Amadea Mozarta a Antonína Dvořáka. Během roku 2017 natočilo pro Český rozhlas komplet smyčcových kvartetů Václava Jindřicha Veita, v březnu 2019 pak vlastním nákladem (a jako první na světě) vydalo CD se třemi kvartety Rafaela Kubelíka. Zatím poslední nahrávkou souboru je komplet sedmi kvartetů Karla Boleslava Jiráka, které v roce 2021 vydal Český rozhlas.

Karel Boleslav Jirák se narodil v rodině pražského advokáta a druhé jméno Boleslav obdržel podle matčina rodiště. Po maturitě na gymnáziu začal soukromě studovat hru na klavír u Adolfa Mikeše a kompozici u Vítězslava Nováka a Josefa Bohuslava Foerstera. Studium na právnické fakultě přerušila první světová válka. Po vzniku ČSR nastoupil krátce jako dirigent do Národního divadla v Brně, kde uvedl mimo jiné Fibichovu melodramatickou trilogii Hippodamie. Od roku 1924 vyučoval hudební teorii a skladbu na Pražské konzervatoři a postupně vychoval celou generaci českých skladatelů činných ve druhé polovině 20. století. Až do roku 1945 pracoval také jako šéf hudebního vysílání Radiojournalu, pravidelně dirigoval a působil v Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. V roce 1947 odjel do Chicaga vyučovat na tamní hudební kurzy a následně obdržel nabídku pedagogické práce na Roosevelt College University. Jelikož mu po únoru 1948 byla v Československu komunisty striktně zakázána umělecká činnost, zůstal definitivně v USA. Vyjma krátkého období od jara 1968 do začátku normalizace byl nezájem o skladatelovo dílo trvalý a ani po roce 1989 se nedostalo do širšího povědomí. Byl typem svérázného avantgardisty, místo folklorismu používal bitonalitu a polytonalitu, kvartovou harmonii a konstruktivistické postupy. V exilu se pak přiklonil ke kontrapunktickému neobaroknímu slohu. 

Jirákův 4. smyčcový kvartet, op. 63, vznikl v Americe v roce 1949. Premiéra se konala 7. února 1951 v Chicagu a jejími interprety byli členové univerzitního Roosevelt College String Quartet. Velmi objevnou soubornou nahrávku sedmi Jirákových smyčcových kvartetů uskutečnilo nedávno v Českém rozhlase Sedláčkovo kvarteto, jehož primárius Michal Sedláček o tom uvádí: „Od dětských let jsem doma narážel na partituru prvního smyčcového kvartetu K. B. Jiráka a říkal jsem si: Co to je za jméno? Tohle nikdy nechci hrát… Když jsem později kolegům z kvarteta sdělil, že by Jirák mohl být naším dalším projektem (po Kubelíkovi, jak poznáme dále – pozn. aut.), podívali se na mě v lepším případě překvapeně. Proč? Minimálně proto, že to jméno nikdy neslyšeli. A to je až neuvěřitelné. Ano, jeho hudba na našem území byla zakázaná z nesmyslných politických důvodů. Měli jsme velké štěstí, že jsme mohli všech jeho sedm kvartetů natočit pro Český rozhlas.“ 

Lukáš Sommer je jednou z předních skladatelských osobností své generace. Studoval hru na kytaru a skladbu na konzervatoři v Českých Budějovicích. V roce 2003 pokračoval na Pražské konzervatoři u Věroslava Neumanna a v roce 2009 absolvoval Akademii múzických umění u Ivana Kurze. Je autorem více než padesáti skladeb různých žánrů. Kromě orchestrální hudby (kantáta Trny v závoji, Koncert pro harfu a orchestr, Monolit pro dechový orchestr a bicí nástroje, Koncert pro orchestr a další) se Sommer zaměřuje na komorní hudbu (dva smyčcové kvartety, klavírní trio „Xcape“, Labyrint – sonáta pro cembalo). Další linií Sommerovy tvorby je vokální hudba, využívající textů současných básníků (cykly písní Headland, Floating Island, melodrama Nikdo mě dlouho nepohladil). Zvláštní místo zaujímá opera Ela, Hela a stop na libreto Václava Havla. Lukáš Sommer složil i dětskou operu Herkules a muzikál Sindibád. Samostatnou kapitolou jeho tvorby je autorský kytarový recitál, čítající kolem dvaceti skladeb, z nichž každá má svůj specifický příběh původu a průběžně vzniká jako jakýsi časosběrný dokument. Sommer rovněž vydal učebnici Chci být kytaristou. V neposlední řadě autor patří k vyhledávaným aranžérům populární a filmové hudby.

Sommerův 2. smyčcový kvartet Ballabile z roku 2013 je původní verzí novějšího smyčcového kvartetu Elfka, pokročilejší verze stejné skladby, která působí daleko kompaktněji. Obě verze premiérovalo Sedláčkovo kvarteto. O původu názvu uvádí autor: „Kdysi jsem se dvořil jedné slečně, která mi pro svou ,mimózu´ připadala tak trochu jako z jiné planety, a tak jsem si ji pracovně nazval Elfkou. Tento kvartet je pokusem o to zachytit její mnohotvárnost, nestálost, emocionální labilitu.“ Pro ty, jimž je původ slova zcela neznámý, připomínám, že elfové jsou jedním z ušlechtilých národů obývajících bájnou Středozemi J. R. R. Tolkiena a objevujích se v jeho proslulých fantasy příbězích Pán prstenů a Hobit – cesta tam a zase zpátky. 

Syn světového houslisty Jana Kubelíka, legendární Rafael Kubelík se po své emigraci do USA vypracoval v jednoho z nejlepších světových dirigentů. Jeho uměleckou dráhu odstartoval debut s Českou filharmonií v roce 1933 a následné koncertní turné s otcem po USA. První místo šéfdirigenta opery přijal v Zemském divadle v Brně roku 1939. Po dvou letech nacisté divadlo zavřeli a Kubelík odešel na post uměleckého ředitele České filharmonie. Po osvobození stál Rafael Kubelík u zrodu mezinárodního festivalu Pražské jaro. Po únoru 1948 emigroval do USA, což komentoval slovy „opustil jsem svou vlast, abych nemusel opustit národ“. Proslul jako šéfdirigent Chicago Symphony Orchestra (1950–1953), hudební ředitel Royal Opera House v Londýně (1955–1958), šéf symfonického orchestru Bavorského rozhlasu v Mnichově (1961–1979) či Metropolitní opery v New Yorku (1972–1974). Jeho komplety nahrávek Mahlera, Dvořáka, Smetany a Bartóka patří k ikonickým. Po pádu totalitního režimu se v dubnu 1990 vrátil do Československa a po dvaačtyřiceti letech stanul opět jako čestný šéfdirigent v čele České filharmonie.

Skutečnost, že Rafael Kubelík zanechal za sebou rovněž nemalé dílo skladatelské, není téměř známa. Napsal čtyři opery, z nichž první, Veronika, měla premiéru roku 1947 v Brně, dva houslové, jeden klavírní a jeden violoncellový koncert, mši, requiem. Jeho hudba vykazuje temperamentní podněty postromantické, expresionistické i dodekafonické, avšak řada skladeb nebyla vůbec veřejně provedena. Například Kubelíkova klavírní Legenda, rozměrná rapsodická skladba z dubna 1940, ležela dlouho v soukromých rukou jako rodinná relikvie, svatební dar autora rodičům majitele. Ve světové premiéře ji uvedl klavírista Jan Jiraský 27. ledna 2024 v Brně v komorním cyklu Spolku přátel hudby. 

Jednovětý Třetí smyčcový kvartet s podtitulem „Fantazie“ nahrálo v roce 1948 v Československém rozhlase Ondříčkovo kvarteto ve složení Richard Zika – 1. housle, Jaroslav Pekelský – 2. housle, Vincenc Zahradník – viola a Bedřich Jaroš – violoncello. Tato zřejmě první nahrávka, nyní zrestaurovaná, je k dispozici v Radiotéce Českého rozhlasu. Soubornou nahrávku Kubelíkových kvartetů realizovalo opět Sedláčkovo kvarteto. Jeho primárius o tom uvádí: „Bylo pro nás obrovské překvapení, když jsme zjistili, jak byl Rafael Kubelík plodný skladatelsky. A jak mimořádně sebejistě komponoval. Jeho kvartety jsme chtěli vydat vlastním nákladem hlavně proto, abychom si to zase mohli udělat po svém. Vybrat si režiséra, zvukaře i design. Po této stránce to byla úžasná zkušenost. Vadou na kráse tohoto projektu je to, že není ještě dokončen. Kvartetů je celkem šest a my nemůžeme jeden z nich vypátrat!“

Smyčcový kvartet č. 2 d moll komponoval Bedřich Smetana v období od června 1882 do března 1883. V té době už mohl pracovat jen velmi omezeně a jeho duševní síly byly hluchotou a postupující duševní chorobou značně oslabeny. Bydlel převážně u rodiny své dcery Žofie v myslivně v Jabkenicích u Mladé Boleslavi. Smetanovo pozdní kvartetní dílo zůstalo současníky nepochopeno – jak jeho skalními příznivci, tak interprety. Premiéra 3. ledna 1884 v Praze (Antonín Lachner – 1. housle, Julius Raušer – 2. housle, Josef Krehan – viola a Alois Neruda – violoncello) se setkala s chladně zdvořilým až útrpným přijetím a bylo možné se dočíst, že choroba naprosto vzdálila Smetanovu hudbu realitě. Tento názor opakovali pak mnozí a teprve životopisná kniha Pavla Kosatíka, letos vydaná, zbavuje českého velikána nejen klišé, škatulkování i božství, ale představuje ho jako člověka, jenž si svůj stav dlouho a plně uvědomoval, avšak neztrácel naději a stále cítil, že má svou hudbou co říci. Druhým kvartetem vyjádřil uzavřenost a osamocenost světa, ve kterém musel žít. Smetanův kvartet d moll autobiografickými rysy navazuje na kvartet první a plně ho přijalo až století dvacáté. Je dílem ojedinělým, nekonvenčním, mířícím směle do budoucnosti. Svou exaltovaností, domnělým nedoslovováním hudebních myšlenek, zvraty nálad, niterností a proměnami směřuje v mnoha aspektech ke smyčcovým kvartetům Janáčkovým.